16. kapitola

Podtitul: Mí drazí přátelé

Komentář autora: Tyjo, až teď mi došlo, že jenom na týhle pitomý zřícenině jsme se zdrželi tři kapitoly :O:D. No, co se dá dělat, dneska už ji konečně opustíme :).
Je to docela zajímavá kapitola. I když se řeší něco úplně jinýho, ráda dávám takové mikro vsuvky, které ukazují vztah Ivana a Iriny, Ivana a Damona a Damonův stesk po Eleně. Nojo, může si říkat, co chce, a spát, s kým chce, ale stejně má tý holky plnou hlavu :P
A nejsem si jistá, že jste to všichni s tím Vasilem a Draculou tak docela pochopili, ale to nevadí, teď se to ukáže a vysvětlí :)
Pfff, mám rozepsanou strašně dlouhou, a přijde mi že nezáživnou, kapitolu a je to v tomhle vedru úplně úmorný. Jsem zvědavá, co z toho vzejde...
A zítra odjíždím na víkend na chatu, tak se nedivte mé nepřítomnosti.
Ale to nic, teď se připravte, že se budete muset na čtení soustředit, aby vám ty Vasilovy žvásty dávaly alespoň trochu smysl :).

Neprodleně jsme se s Ivanem vrátili na hotel. Vtrhli jsme do jeho a Irinina pokoje, v kterém drobná Asiatka ležela na posteli a pročítala velkou zašlou knihu. S naším příchodem nadskočila o několik čísel.
„Co je? Co tu děláte? Co se stalo?“
„Budeme potřebovat tvoji pomoc,“ oznámil jsem jí.
Už stála na nohách a hrnula se k Ivanovi. Ten jí položil těžkou ruku na rameno a zahleděl se jí do vytřeštěných očí. „Našli jsme Vasila.“
„Cože? Vasila?!“ Přeskočil jí hlas o celou oktávu. „To on byl v té hlíně?“
„Jop,“ strčil jsem ruce do kapes.
Potřásla hlavou, zavřela na moment oči a zhluboka se nadechla. Pak byla klidnější. „Mluvili jste s ním?“
„To je to, kvůli čemu tě potřebujeme,“ vysvětloval jí Ivan, „bez nátlaku nejspíš nepromluví.“
„Nezdálo se, že by nás chtěl zabít, což je pozitivní,“ usmál jsem se na ni pokřiveně. „Jen to není zrovna výřečný typ.“
„Rozumím,“ přikývla a podívala se na Ivana. Rty se jí roztáhly přes polovinu obličeje, ale zůstaly zavřené. „Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ řekla mu rusky a natáhla k němu drobné ručky, aby mu je přiložila na tváře.
Otráveně jsem mlaskl a otočil se na patě. „Budíček na půl čtvrtý ráno, vy dva,“ práskl jsem za sebou dveřmi a šel k sobě na pokoj.
Chvíli jsem v něm jen tak stál a pozoroval ho. Zřejmě už ho navštívila pokojská, protože peřina na manželském loži byla řádně urovnaná. Na bílé stěně za ní visel obraz opuštěného majáku s výhledem na moře. Hodil se k modrému koberci, který potahoval celou podlahu. Všechno bylo laděno do bílo modra, jako obloha s občasnými mraky, jako pěna na azurovém moři.
Těžce jsem si povzdechl, svlékl se a osprchoval. Byl jsem utahanej a rozmrzelej. Na mobilu jsem nenašel žádný vzkaz. Tak jako na prsteníčku levé ruky žádný prsten. Měl jsem sto chutí odříznout půlku postele a prohodit ji oknem. Anebo do ní alespoň nacpat nějakou dlouhonohou, prsatou blondýnu. Udělal bych cokoliv, jen aby nebyla tak velká a prázdná - kdybych ovšem nebyl na pokraji svých sil. Padl jsem obličejem do polštáře a udusil se ke spánku.
Probuzení bylo nepříjemný. Zapomněl jsem si totiž nastavit budík a toho kreténa Ivana nenapadlo nic lepšího, než mi zařvat přímo do ucha. Smích ho rychle přešel, když jsem mu vrazil pěstí do nosu. Irina za to na mě vrhala po zbytek dne vražedné pohledy, ale v nestřeženém okamžiku jsem zaslechl, jak tomu neandrtálci říká, že by se na mým místě zachovala stejně.
Zase jednou jsme nastoupili do kradeného vozu, vymotali se z uliček města a vyjeli na hlavní silnici. Tentokrát jsme do kufru naložili i tašky s oblečením a podobnými krámy pro případ, že už by nebylo zapotřebí se vracet.
Na parkovišti u penzionu stálo jen pár aut. Zjevně to nebylo turisticky nejatraktivnější místo. Každý z nás se vyzbrojil dvěma kůly, jedním sporýšovým granátem a Ivan si vzal ještě bouchačku s dřevěnými kulkami. Zahleděl jsem se na svůj kůl a uznale zamručel.
„Pěkná prácička.“ Rukojeť byla ručně vyřezávaná, opracovaná tak, aby se dobře držela, ozdobné rytiny byly při okrajích, kde plnily svůj estetický účel a zbytečně se nepletly. Jen párkrát jsem narazil na tak promakaný kousek, většinou totiž každý používal jen nahrubo otesaný klacek.
Ivan se po mně otočil a lehce vyveden z míry nadzdvihl obočí. „Díky.“
Vytřeštil jsem na něj oči. „Počkat, tos dělal ty?!“
„Myslels snad, že jsem je koupil v army shopu? Jsem truhlář, mimo jiný," usmíval se až nezvykle přátelsky.
„Hm," protočil jsem dřevo mezi prsty, „no vidíš, možná že přece jenom nejseš takovej budižkničemu."
Chtěl mi něco odpovědět, ale slova se ujala Irina: „Už jste skončili? Za chvíli bude svítat."
Ženská otravná… 
Ale měla pravdu, byl nejvyšší čas se pustit do práce. Rozeběhli jsme se strmým kopcem. Chvíli nám trvalo, než jsme našli mohutný dub, který zakrýval šachtu s žebříkem, ale nakonec jsme ho našli. Domluvili jsme se takto: já budu na stromě, Irina počká uvnitř kobky, kde bude v největším možném bezpečí, a Ivan se schová přímo za dub. Povel k akci jsem mu měl dát tím, že zlomím větvičku, kterou jsem sebral ze země.
Koruna stromu začínala přeci jen až hodně vysoko, a tak jsem neriskoval, že se ztrapním krátkým skokem, a raději se převtělil do ptačí podoby. Usadil jsem se na robustní větev a zahleděl se do dáli. Podle mého skromného odhadu do úsvitu zbývalo patnáct minut. Cestou v autě mě napadlo, že pokud Vasil jede na dětský krvi, jak jsme se domnívali, nemělo by pro něj slunce představovat hrozbu. Elenu jen lechtalo na kůži, ale nezanechávalo po sobě žádné stopy. Už jsem chtěl svou teorii sdělit svým společníkům, když mi došly i další okolnosti: ten chlap žil ve sklepě zříceniny, spal v hlíně, své oběti si skladoval… zkrátka měl spoustu zvláštních návyků a mezi ně bezpochyby patřil i ten s vyhýbáním se dennímu světlu, i když to nejspíš neměl zapotřebí.
Vlastně se ho na to už za chvíli budeme moct zeptat. 
Přes silnici se mihla jakási tmavá šmouha. Okamžitě jsem zlomil větvičku a slezl o něco níž. Do tří vteřin stál Vasil přímo pode mnou. Přes rameno měl přehozenou malou mrtvolku.
Zahvízdal jsem na něj, a když ke mně zvedl svůj hnusný obličej, s úsměvem jsem mu zamával. To už soudruh Lenský vylezl z úkrytu a započal střelbu. S ladností kočky jsem seskočil a měkce dopadl na zem vedle Vasila. Svíjel se v bolestech na zádech. Zaryl jsem mu koleno do ramene a k hrudi přiložil hrot kůlu. Ivan houkl na Irinu a ta se k nám ve vteřince připojila. Vasil těžce oddechoval. Z koutků úst mu stékaly sliny. Nenávistně hleděl do Ivanovy tváře, když v tom…
„Ivan?“
Po příchodu Iriny se tvářil ještě zmateněji.
„Ira? Mí drazí přátelé!“ Usmál se zeširoka a já nabyl dojmu, že se za chvíli rozpláče dojetím.
Všichni jsme na něj strnule zírali a nevěděli, co si myslet.
Stařec se pokusil zvednout, ale zásobník v těle a moje koleno na rameni mu to nedovolovali.
„To jsem přece já, kamarádi, Vasil! Copak se nepamatujete?“
Irina se mírně pousmála, rysy však měla stále ztvrdlé nedůvěrou a oči trochu posmutnělé a vystrašené.
„To spíš tobě včera po západu selhala paměť, nemyslíš?“ Ušklíbl jsem se na něj.
Loupl po mně očima a zle zavrčel. Znovu se mi pokusil vzepřít, ale marně, tak na mě aspoň zlostně zasyčel.
„To jste byly vy? Omlouvám se, mí drazí přátelé, ale když jsem viděl tohohle…“ no, kohopak? „tohohle holomka, vycítil jsem nebezpečí a měl na mysli jen útěk.“ Potom se ode mě odvrátil a opět pohlédl na Ivana s rozněžnělým úsměvem. V očích mu to však ďábelsky blýskalo. „Navíc si vás pamatuji, můj příteli Ivane, mladšího. A ještě s lidskou duší,“ křenil se.
„Jo, časy se mění, Vasile. Ze mě se stal upír a z tebe vrahoun nevinnejch děcek.“
Irina hlasitě polkla a zatahala Ivana za nátělník. „Když už jsme u toho…“ všichni jsme se zadívali tam kam ona. O kus dál ležela v listí malá holčička v růžové noční košilce.
Vasil otevřel pusu, aby něco řekl, ale místo toho vyjekl: „Světlo! Světlo!“ A začal sebou bouřlivě házet.
Skutečně svítalo, ale my stáli ve stínu stromů. Vasilovi nehrozilo absolutně žádné nebezpečí, přesto však nepřestával křičet: „Musím se schovat! Rychle, pusťte mě!“ A v tom zuřivém záchvatu mě povalil na zem, zvednul se a zmizel v kobce. Následovali jsme ho.
„Tak, takhle je to lepší,“ vydechl úlevou. Potom znovu vytřeštil oči a strnul. „Moje večeře!“
Ivan zachytil jeho prosebný pohled, i když v temné místnosti bylo těžké rozeznat, kde je nahoře a kde dole, natož kde je kdo a jak se tváří. Do deseti vteřin si naše oči však přivykly.
„Tak na to rovnou zapomeň,“ ohradil se ostře.
Vasil si povzdechl a sklouzl očima k zahrabanému chlapci.
„Kroť se, otesánku,“ varoval jsem ho. „Najíš se, až s tebou budeme hotovi.“
Vycenil na mě zuby a prsknul. Potom zvláštně trhl hlavou, jakoby se chtěl ohlédnout přes rameno, ale v poslední chvíli si to rozmyslel.
„Potřebujeme od tebe nějaký informace,“ promluvil Ivan, jehož zabijácký, hluboký hlas se odrážel od vlhkých stěn. „Pomůžeš nám?“
„S radostí, můj upíří příteli,“ zaševelil roztomile a pokynul rukou do prostoru kolem sebe, abychom se posadili. Zůstali jsme stát. Záměrně naši nezdvořilost přehlížel a bezstarostně se uvelebil na načechrané hlíně. Složil ruce do klína a usmál se. „Klidně se ptejte.“
„Jak dlouho už piješ dětskou krev a proč?“
„Hm,“ zapřemýšlel, „vlastně to vše začalo celkem krátce po našem seznámení. Říkal jsem vám přeci, mí milí přátelé, že krev je silné vábidlo. Čím více toho o ní víte, tím více vás láká. Byl jsem jako v deliriu a pak jsem náhle prozřel,“ zahleděl se zasněně na protější stěnu a zdálo se, že ztratil nit.
„Prozřel?“ Pobízel ho Ivan.
„Přišel za mnou a vyjevil mi mnohé. Řekl, že pastýř se musí starat o své ovečky. Ano, přesně tak to řekl.“
„Kdo? Dracula?“ vyštěkl jsem a nepohodlně přešlápl.
Poprvé jsem si i já vysloužil úsměv. Byl však plný opovržení a znechucení. „Dracula? Ale jistě, jistě, tak ho nazývají.“
„A co přesně ti řekl, Vasile?“ špitla Ira.
„Mnohé, a přitom jen zlomek celé pravdy, má rozmilá.“
Ivan: „Ale co přesně? Jak ses vypořádal s vedlejšími účinky krve?“
Hbitě se ohlédl přes rameno a pak zas na Ivana. „Můj netrpělivý příteli, chcete se snad dozvědět konec ještě před začátkem?“
Já klidně, pomyslel jsem si, ale ani nehlesl.
Vasil pokračoval: „Účinky krve, jak jistě víte, jsou převelice rozmanité. Zvířecí udrží při životě, ze starce posílí mysl, z dospělého dodá vitalitu, dítě má však mnohem více stádií a ta jsou důležitá. Já například zvolil mladší školní věk,“ poukázal na hlavu chlapce přikrytou špinavým hadrem. „Taková krev není tak silná, jako například novorozenecká nebo kojenecká, zato velmi lahodná.“
Brr, oklepal jsem se. Z jeho povznesenosti mě lechtal celý žaludek.
„Počkat, takže ty říkáš, že s tou krví žádný problémy nemáš?“ Mračil se Ivan. Irina za ním byla celá zkoprnělá a nepřítomně zírala do země.
„Ale jistě, ovšem, příteli Ivane, krvavý dar nese krvavou daň, vzpomínáte? Trvalo měsíce, než jsem se naučil svou žízeň krotit, v tom mi právě pomáhal náš mistr.“
„Jak? Jak ti pomáhal?“ zeptal jsem se dychtivě.
„Velmi prostě, mladíku, a přesto účinně. Byl mi přítelem a rádcem, byl mým svědomím.“
„Tak tedy ještě jednou: Jak?!“ Jeho neurčité odpovědi už mě vážně vytáčely.
Náhle se pomátl. Oči mu ještě více zčernaly a vystouplé žíly na obličeji se roztepaly. Zařval a začal se oblizovat, přitom kroutil hlavou jako sova. Přiřítil se ke mně a hodil se mnou proti zdi. Byl podstatně rychlejší a silnější než já.
„Nezvyšujte na mě hlas! Vy nejste můj přítel a vzhledem k tomu, že zde přítomný Ivan nehnul ani brvou, když jsem vás napadl, předpokládám, že nejste ani jeho přítelem, takže teď dovolte jednu otázku zase vy mně, co tu k čertu tenhle americký mazánek pohledává?!“
Zvedl jsem se ze země a oprášil se. Potlačil jsem touhu toho magora zaškrtit.
„To je Damon. Jeho žena, moje kamarádka, má potíže, se kterými bys nám mohl pomoct, když nám toho řekneš víc. Takže pokračuj, prosím. Jak probíhal tvůj počáteční stav a jak se zlepšil?“
Vasil těžce oddechoval a vysílal ke mně nepřátelské vlny, které jsem mu srdečně oplácel. Nakonec se uklidnil a věnoval svou pozornost Ivanovi. „Jak už jsem říkal, ctěný příteli,“ ohlédl se přes rameno, „stal jsem se krvelačnějším. Pomoc mého velectěného mistra se nesnadno vysvětluje, bohužel. Stačilo, aby svým konejšivým hlasem promluvil do mé duše a já byl krotký jako beránek. Beránek v pastevcově stádě, jak jsem již říkal.“
„Promluvil do duše?“ podivila se Ira. „Co tím myslíš? Použil na tebe snad nátlak?“
Vasil se ušklíbl. „Má překrásná bystrá přítelkyně, možná máte pravdu, možná využil svého upířího vlivu, já tomu však nevěřím. Pochopte, já se s mistrem nikdy neshledal osobně, ani nevstoupil do mého spánku, on se mnou byl vždy, když jsem ho nejvíce potřeboval, v mém srdci, v mé duši, v mé mysli.“
„A to je všechno? On ti řekl, ať se zklidníš, a ty ses zklidnil?“ Mračil se Ivan.
„Přesně tak.“
Proč teda Iřin nátlak na Elenu nezabral? Hryzal jsem se do rtu a mnul si bradu.
„A řekl ti taky ten… tvůj mistr, co by se stalo, kdybys pil krev mladších dětí? Stalo se mu to někdy? A mluví jenom s tebou, nebo i s někým jiným?“
Vasil se srdečně rozesmál. „Tolik otázek, tolik otázek, příteli. Ale odpovím vám. Bohužel, můj mistr mluví jen tehdy, když chce mluvit, jen s tím, koho si sám zvolí, a poví jen to, co uzná za vhodné. Zakusil mnohé, je zde již od nepaměti a vše, co ví, si zažil na vlastní kůži, můj ubohý, silný pán. A co se týče krve nemluvňátek… omlouvám se, jak rád bych pomohl, ale to ví jen ON.“
„A kdybychom za ním přišli a slušně se ho zeptali, řekl by nám to?“ otázal jsem se mírumilovně.
„Snad, možná. Mistr umí být stejně dobrotivý jako krutý.“
„Kde bychom ho našli?“ pokračoval jsem.
Vasil pokrčil rameny a trhl hlavou.
„Vážně to nevíš? Nikdy ses ho nepokusil zkontaktovat?“ vyzvídal Ivan.
„Ach, jistě že jsem po něm pátral, ptal jsem se ho, kde bych ho našel, ale on mi vždy odpověděl, že mi to poví, až nadejde čas. Přesto však, musím přiznat, nebylo to ode mě čestné, od pána bylo milé, že mi odpustil…“ blekotal kajícně a já se obával, že se z toho už nevymotá. Po chvíli však zmlkl a začal znovu: „Ano, pátral jsem po něm a něco jsem zjistil. Totiž, v Londýně prý přebývá člověk, muž, který se specializuje na vampyrismus a je na stopě všemu nadpřirozenu. Víc nevím. Když můj pán přišel na to, že se neřídím jeho slovem, byl velmi rozzlobený. A tak jsem přestal a usadil se zde, jak mi nakázal.“
Dobu bylo ticho. Z Vasilova nepříjemného hlasu mě bolela hlava a z jeho slov jsem nebyl zrovna nejmoudřejší.
„Díky, Vasile,“ usmál se na něj Ivan a přistoupil k němu blíž, aby ho přátelsky poplácal po rameni. „Moc jsi nám pomohl. A promiň za to - kulky! Co to - měl bys je cítit. Dost znatelně!“
Stařec se rozřehtal a zakroužil hlavou. „Příteli Ivane, můj starostlivý, těch pár třísek už se dávno rozpustilo v mém mase. Krev dělá svoje. Dar je cenný,“ zubil se na něj.
Nechali jsme ho tam dál poklidně hnít. Jakási hluboko uložená dobrotivost ve mně se mě zeptala, jestli by nebylo pro všechny lepší, kdybychom toho požírače dětí byli zabili. Spolknul jsem ji a připomněl si, že Elena taky není zrovna neviňátko a nezabil bych ji, ani kdyby na tom závisely životy celého světa.
Nasedli jsme do auta, Ivan za volant a já na místo spolujezdce.
„Takže…“ vydechl plešoun.
Irina: „Takže?“
„Směr Londýn, soudru - “ zarazil jsem se s našpulenými rty a pomalu k němu natočil hlavu. Tvářil se kysele, ale nakonec se rezignovaně usmál.
„Vzhůru za dobrodružstvím!“


Pokračovat na další kapitolu