10. kapitola - Alkohol sbližuje I

Komentář autora: Abych vás uvedla do obrazu (bylo to jen někde v komentáři pod kapitolou, tak to radši rozepíšu znovu), tento název ponesou další tři kapitoly: jedna je o Jackovi, pak Stella, pak Chelsie a nakonec taková směsice. První tři kapitoly končí ve stejném momentě, čtvrtá ukazuje, co se stalo po tom momentu. Myslím si, že je to docela pěkněj kousek, nic extra, ale prostě příjemný počtení :). A nejvíc se mi líbí Chelsiina část, uvidíme, co mi řeknete po všech částech vy :D.
Tahle kapitola je Jackova. Není tak vtipná, sarkastická, ani cynická, jako obvykle, i když... je to Jack :D, takže trochu tam tyhle faktory jsou. Podstatný je ale to, že dělá něco, co doposud nedělal - zamýšlí se nad sebou a svým životem.
Taky se tu objevují dvě postavy z dřívějška. Nemusím vám k nim nic říkat, protože kapitola sama zopakuje vše podstatné :).
A uvidím, jak teď na tom se psaním budu. Trochu jsem se zase vyčerpala, ale nebojte, z toho nebude žádná krize, jen pár dní na popadnutí dechu. Trochu mi chuť k psaní taky kazí jeden kluk, kterej... je snad ten nejneodbytelnější tvor na světě... už z něj vážně rostu, drásá mi nervy tak moc, že... no, prostě mou mysl kompletně zatemňuje hněv, velmi mírně a slušně řečeno :D:/.
Ale to je teď jedno. Už mlčím, užijte si kapču a nějaké komentáře by rozhodně přišly k chuti O:).

Ten den jsem pracoval jenom od jedenácti do čtyř a nečekal mě žádný zápas. Nejspíš proto jsem v sobě nalezl přebytečnou energii a nenapadlo mě pro ni lepší využití, než se jí zbavit při běhu. Nechodil jsem do parku, jako většina lidí, vybíhal jsem až za město. Vzhledem k tomu, že jsem bydlel na jeho okraji, to nebyla taková štreka, jak by se zprvu mohlo zdát.

Když jsem dorazil domů, cítil jsem se být fyzicky naprosto vyčerpaný. Zvládl jsem rychlou vlažnou sprchu a pak se svalil do postele. Zapřemýšlel jsem nad knihou, ale přišlo mi nemožné ji udržet, a tak jsem jen prázdně zíral do stropu. Zpočátku jsem měl v hlavě vzduchoprázdno, postupně se však zaplňovala roztodivnými myšlenkami. Abych se nezbláznil, začal jsem je usměrňovat a třídit.

Uvědomil jsem si, že mi možná chybí pravidelné návštěvy u psychologa. V ústavu jsem je nenáviděl, protože jedinej člověk, který se zajímal o moje nitro, se o mně jako o lidskou bytost nezajímal ani v nejmenším, jen se líp přetvařoval. Přesto však… bez něj zůstala má psychická stránka naprosto opuštěná a já si až teď, po třech letech, uvědomil, že mi její zkoumání schází. Proto jsem se pokusil o menší autoanalýzu. Uvidíme, kolik z psychologie jsem se toho naučil.

Takže, čím bych měl začít? Hm. Introspekce se zabejvá psychickými procesy a chováním jedince, dejme tomu. A psychický procesy se dál dělej na kognitivní, emocionální a motivační. Hm. Tak, to jsem si definoval to, čemu se hodlám věnovat. A co mám dělat sakra teď?! Co dělal ten psycholog?… Ptal se mě. Na všechno možný. Fajn, Jacku, tak se sebe na něco zeptej. Hm. Naplnil útěk tvoje očekávání? No, jak se to vezme. Já ani nevím, co jsem očekával. Svobodu. A té jsem dosáhl. Ještě něco? Ne, po ničem jiném jsem asi netoužil. Možná po uznání a upřímném zájmu. Jistí lidé o mně projevili jistý zájem a uznání se mi dostává prakticky po každém zápase. Takže tohle se asi taky vyplnilo. Přesto mi něco schází. Že by smysl života? Ale ten nezná nikdo. Žiju pro život, to mi stačí. Nebo by aspoň mělo. Možná myslím málo do budoucnosti. Chci snad být poslíčkem až do smrti? Brr, jen to ne! Ale co budu teda dělat? Jaký je moje vysněný povolání? Profesionální zápasník? Ne, nechci být slavnej. Nechci být obklopen lidmi. Hm. Tak co bych chtěl dělat? Možná… možná by mě bavilo trénovat. Jasně, taky bych byl v kontaktu s okolním světem, ale při čem bych nebyl? Tohle by mi stačilo.

Zhluboka jsem se nadechl a probral z toho podivného transu, do kterého jsem se dostal. Rozbolela mě hlava.

Opravdu mě za tu dobu, co jsem na útěku, ani jednou nenapadlo si takhle zauvažovat. Asi proto, že jsem měl kupu jinejch starostí. Už jsem měl však všechno potřebné: neděravou střechu nad hlavou, trvalý příjem… co já nemám a ostatní jo, nebo po tom alespoň touží? Odpověď přišla překvapivě rychle - přátelé, rodina, láska.

„Nee,“ zakňučel jsem nahlas.

Pochop, moje vnitřní já, že o tyhle věci nestojím. Rodina - kde bych ji podle tebe asi tak sebral? Mám si snad adoptovat černouška? Přátelé… až najdu někoho, kdo by za to stál, slibuju ti, že se o to pokusím. Myslel jsem si, že bych to mohl zkusit s Debrou, ale viděls sám, jak to dopadlo. No a láska? Neblázni! Nejsem schopen takovejch citů.

Téměř jsem slyšel hlas svého bývalého psychologa: „A jakých citů jste tedy schopen, Kříženče číslo-číslo-číslo-číslo?“

No, ehm, takže, city neboli emoce. Můžeme je dělit do různých kategorií: emoce kladné a negativní, stenizující a astenizující, vyšší a nižší, afekty a nálady a konečně pocity libosti a nelibosti.

Přestaň definovat, ty kreténe!

Drž hubu!

Zatřásl jsem hlavou. Zdálo se, že mi má introspekce rozdvojila osobnost. Asi by ze mě nebyl nejlepší terapeut…

Nenechal jsem se však odradit a pokračoval v sebepoznávání.

Kdybych se měl zamyslet nad tím, jestli lépe vnímám emoce negativní nebo pozitivní… No, tak si zkusme udělat výčty: nenávist, i když to je spíš citový vztah, vztek patří mezi mobilizující, ale rozhodně ho občas pociťuju,… no… žárlivost necítím, strach minimálně, smutek prakticky ne, závist vůbec ne, odpor - bingo! A tím asi končím. Tak teď ty pozitivní: radost - dejme tomu,... sakra, jaký jsou další pozitivní emoce?! Pocit sounáležitosti? Ten nemám. Sebeuspokojení?… to asi nedokážu cítit, to už jsou vyšší emoce. Hm. Když si to shrnu, tak cítím jenom radost, vztek a odpor. Toho není mnoho. Mám ale docela slušnou představu o dobru a zlu. Přičemž tíhnu spíš k dobru, když si vzpomenu, jak jsem zachránil tu holku Chelsie před těma ožralama, Debru jsem bránil před tím násilníkem… mám pud ochraňovat slabší a pomáhat jim. Vyjadřování úcty… no, to ani ne. A co se týče citových vztahů… přátelství, láska, nenávist, důvěra,… k tomu se nebudu vyjadřovat radši ani před sebou samým. No a pak už mi zbejvaj akorát tělesný pocity. Ty mám v pořádku. Možná zvýšený práh bolesti, ale na tom není nic špatného.

Čili nějaký závěr? Z těch psychických poruch, které si momentálně vybavuju, splňuju sociální tupost a poruchu vyšších citů. K morální tuposti jsem zatím nedospěl. Na autistu si přijdu moc normální.

Otevřel jsem oči a byl překvapen z pocitu, který se mi rozlehl po těle. Že by to bylo mír? Duševní klid? Pro ten den jsem měl psychologie až, až. Natáhnul jsem se k nočnímu stolku a vyňal z něj láhev vodky. S radostí jsem zpozoroval, že se mi během mého duševního putování stihlo zregenerovat svalstvo.

Polykal jsem třetí hlt, když se mi rozezvonil mobil. Zamračil jsem se. Krom šéfa z pizzerie mi nikdo nevolal. Občas Frank, majitel klubu Mefisto, když se v mé váhové kategorii nepřihlásil žádný zápasník. Nejspíš to bude on a dá mi i na další pátek volno. Jenže nebyl. Číslo, které mi zářilo na displeji, jsem neznal.

„Prosím?“ zahučel jsem váhavě do reproduktoru.

„Nazdar, Jacku. Tady Tom. Nešel bys se mnou a Vickem na pivo?“

Zamračil jsem se ještě víc a pokusil se přiřadit si k sobě jména a obličeje. Že by další psychická porucha? Nech toho, ty idiote!

Pak mi to secvaklo. „Myslíš Victora Zacharyho?“ Pokud ano, volající nebyl nikdo jiný než uklízeč Tom z arény, ve které jsem zápasil.

„Pf, jasně, koho jinýho?“

„Nevím. Počkat, kdes na mě vzal číslo?“

„Luxoval jsem v šéfově kanceláři a tak trochu prolistoval jeho adresář. Tak pudeš, nebo ne?“

Nedovedl jsem si představit, jak hluboké zoufalství donutilo ty dva mě někam pozvat. Kdo by mohl stát o moji společnost? Ani já se nedokázal se sebou samým bavit, aniž bych se nepohádal. Proč já?

„Jacku? Seš tam?“

Ještě chvíli jsem mlčel a přemýšlel. Pak: „Jo. Jo, na jedno bych zašel. Kam?“

Z jeho hlasu jsem poznal, že se usmívá. „Někam, kde nalejou i nezletilejm. Víš, kde je Catalysta? V pátky se z toho stává disko klub.“

„Dneska je pátek,“ upozornil jsem ho.

„No prááávě,“ protáhl dlouze a nepřestal se usmívat.

A do prdele. Hospodu bych zvládnul, ale diskotéku?

„V kolik?“ vyhrkl jsem dřív, než jsem se stačil zarazit.

„Třeba v devět? Budem čekat vevnitř.“

„Fajn, budu tam. Zatím.“

„Jojo, čus.“

Oba jsme zavěsili a mně se sevřel žaludek. Uvědomil jsem si, že to zapříčinil hlad. Vytáhl jsem z lednice pizzu a strčil ji do mikrovlnky. Pak ji spořádal a zapnul notebook, abych se podíval, kde ta hospoda vlastně je. Naštěstí ne nijak zvlášť daleko. Přešel jsem ke skříni a s nakloněnou hlavou zkoumal její obsah. Uvědomil jsem si, jak strašně zženštile přitom musím vypadat, a bleskurychle jsem chňapl po prvním triku, které mi uvízlo v zorném poli. Bylo tmavě modrý a na levým prsu mělo vyšitej malej, barevnej, neidentifikovatelnej patvar. K tomu jsem si vzal černý tříčtvrťáky s bílým látkovým páskem a botasky. Přišlo mi, že se tmavě modrá s černou trochu tlučou, ale nedalo se říct, že by mi to nějak přílišně vadilo. Horší bylo, že bylo teprve osm a cesta mi měla zabrat maximálně čtvrt hodiny. Tolik mě ten telefonát rozrušil, že jsem tento malý detail jaksi nedomyslel. Nechtělo se mi však zůstávat doma, a tak jsem vyrazil. Prostě počkám já na ně a ne oni na mě.

Byl prostředek října a večery byly ještě pořád příjemně teplý. Mrzelo mě však - pocit lítosti! - že nefouká ani nepatrný větřík. Vzduch byl tím pádem těžký a potil jsem se.

Díky rozvozu pizzy jsem měl město téměř perfektně zmapovaný, a tak jsem pohodlně došel až k baru. Thomas měl bohužel pravdu. Okna budovy - malá betonová krabice mezi dvěma vysokými paneláky - zářila různými barvami, které se ještě k tomu střídaly. Zaskučel jsem a naposledy se nadechl alespoň trochu čerstvého vzduchu. Pak jsem vstoupil.

Uvnitř ještě nebylo tolik lidí a z nich jednadvaceti dosahoval jen málokdo, přesně jak Tom tvrdil. Otočilo se na mě pár obličejů, a tak jsem se dál příliš nerozhlížel a zamířil rovnou k výčepu.

„Velkou desítku,“ mávl jsem na barmana a ten přikývl. Nechal jsem si založit účet a odebral se ke stolku u dveří, abych měl přehled o nově příchozích.

Nijak zvlášť mě to tam nebavilo. Hudba zatím hrála potichu a tancovalo jen několik teenagerů. Pivo bylo trochu vodovatý, ale mělo tu správnou teplotu a moc si za něj neúčtovali. Asi po půl hodině přišli Tom s Victorem. Počkal jsem, až si objednaj, a pak na ně zamával. Tvářili se trochu překvapeně, že mě tam vidí, ale brzy nasadili přátelské výrazy a přisedli si.

„Tak co, jak se ti tu líbí?“ ptal se mě Tom.

Já si ale prohlížel Victora. Pořád byl stejně bledej, měl stejně světlý vlasy a průzračně modrý oči. Jeho tělo se však začalo - vlivem steroidů od Thomase, domyslel jsem si - obalovat svalstvem. Hned se to jal světu ukazovat a oblékl se do upnutýho černýho nátělníku. Přišlo mi to trochu trapný, ale budiž.

Pak až jsem nepřítomně odpověděl: „Jo, ujde to,“ a po chvíli dodal: „Proč jste ze všech lidí pozvali zrovna mě?“

Vyměnili si pohledy a Tom opět promluvil: „Proč tě naše volba tak zaráží? Se mnou se nikdo z tý vaší bandy nebaví - “

Na to plynule navázal Vic: „- a mně přijdou všichni jako naprostý idioti. Snad kromě Marka, ale to už je starej pardál.“

„Aha,“ odtušil jsem suše a pořádně si přihnul.

„Pořád bys neměl zájem o můj matroš?“ Mrkl na mě Tom spiklenecky. „Všiml sis, jak to tady Vickovi prospívá? Je jak druhej Rocky Balboa.“

Musel jsem se hodně ovládat, abych nepozdvihl obočí. Victorovi však takové přirovnání připadalo zřejmě zcela adekvátní a dmul se pýchou.

„Ne, díky.“

„Vážně?“ naléhal. „Kámošům dělám speciální cenu, viď, Vicku? Takhle levně bys to jinde nesehnal.“

Blonďák přikývl.

Nepříjemně jsem se ošil. „Víš, nejsem zrovna při penězích,“ ve skutečnosti si žiju poměrně na vysoký noze, „a jsem vážně spokojen s tím, jak jsem.“

Thomas to vzdal a pokrčil rameny. „Jak myslíš.“

„Už bylo dost řečí, pánové. Zaměřme se raději na to, proč jsme sem přišli. Takže. Nějaký pěkný holky?“ Promnul si Vick ruce a rozhlédl se kolem. „Hm, tamhleta bloncka v rohu ujde. A kouká se na mě!“

„Ukaž,“ podivil se Thomas a natočil svou úzkou hlavu patřičným směrem. „Hm, máš dobrej vkus, Romeo. Ale řekl bych, že se spíš zajímá tady o našeho Jacka,“ plácl mě chlapsky do ramene a pokynul mi, ať se o tom přesvědčím.

Ne, že by mi na tom záleželo, ale když si nedal říct, tak jsem se teda taky podíval.

„Ježiši, to snad ne,“ zamumlal jsem, když jsem si uvědomil, že tu holku znám.


Pokračovat na další kapitolu