Trest pro hříšné

Že bych začala mít opět šťastnou ruku na knížky? Po Životě podle Garpa a Řeznickým klukovi jsem měla chuť podpálit knihovnu - to vážně nečtěte, je to nudný a nechutný -, ale teď bych se v ní radši zabydlela :)

Znáte mě, já se ke všemu potřebuju vyjadřovat, takže takovýhle články tu teď budou asi častějc. Fakt bych klidně byla literární kritička, ale když mě mamka informovala, že bych pro to měla nejdřív něco vystudovat... tak se spokojím s příspěvkama na blogu :D.No, teď k věcí, konkrétně ke knize. Nebojte, nevyzradím vám snad nic podstatnýho, kdybyste se rozhodli si knihu přečíst. 

Trest pro hříšné od Johna Saula jsem přečetla během dvou dní (330 stran). Nějak mě fascinují horory z církevního prostředí. Víte, když někdo, kdo by měl být ztělesněním dobra, je ve skutečnosti čistý zlo (to jsou vždycky pámbíčkářy a děti v mých očích, od těch očekávám nevinnost a nahání mi husí kůži, když ji nahradí něco zcela jiného). Ještě lepší je, když si myslí, že vše dělá pro dobrou věc - zkrátka je ještě k tomu magor. A to tahle kniha nabízí. Jisté zvraty jsou předvídatelné a taková ta nechápavost hlavní postavy, kterou používá každý autor, aby natáhl děj a napnul čtenáře, je občas taková, jakože si říkáte: "Ale prosím tě, vždyť je to úplně jasný!", ale vážně jenom občas, vlastně je téměř vzácná. Na hlavní důvod toho všeho, co se v knize stalo, jsem přišla až opravdu v závěru. Zkrátka a jednoduše autor ztvárnil tajemnost opravdu tajemně, což se ne každému podaří. Já to například nesvedu ani za 10 let :D.
Dále se mi líbilo, že ne všichni věřící byli hajzlíci a puritání. Minimálně sestra Marie byla roztomilá, hodná dáma, která byla vzorná křesťanka a žádná úzkoprsá fanatička, jako jistí kolegové a kolegyně. A mezi studenty katolické školy se opět našli jak hajzlíci, tak vzorňasové. A tak to má být, ne?
Další plus - nijak tu nevystupuje postava Boha. Vždycky, když někde nějak zasahuje do děje, mám z toho takový divný, nepohodlný pocit. Tady se řeší spíš církev a svatí.
Hodně se mi líbí obálka!!! :D
Skoro bych knihu ani neoznačila za horor. Spíš mysteriózní drama, možná? Což mi vyhovovalo. Jasně, tekla krev, umíralo se... ale nešel z toho na mě strach, spíš... spíš mě to víc vtáhlo do děje. Možná jsem fakt zvrácená :D.
Vykreslení postav a dialogy mi přišly naprosto precizní. Lepší jsem snad nečetla. Všechno to bylo tak krásně přirozený a reálný... puberťačky se chovaj vážně jako puberťačky, zdánlivě nejistý Peter Balsam a manipulativní Peter Vernon - naprosto bezvadná dvojka. Ta knížka na mě udělala takovej dojem, že mám dost velký problémy dokončit věty, všechny přívlastky mi přijdou málo "vznešený". Radši vám tu vypíšu zestručněný úryvek, který na mě, jakožto na milovníka filozofických pasáží, znatelně zapůsobil. I když vytržený z kontextu nebude mít takové grády, snad si alespoň trochu uděláte svůj vlastní obrázek.
Je to vlastně hodně taková dialogová kniha, i když postav je tu dost a na všechny se dost zaměřuje. Je přehledná, a přiom ne průhledná. Autorův styl je prostý, a přitom ne nudný. 
Ta knížka mi vysloveně vyhovovala a nemůžu ji nic než doporučit!

Ukázka:

"Mluvil jsem dnes odpoledne se sestrou Elizabeth," začal kněz (Peter Vernon). "Zdá se, že je z tebe trochu znepokojená. Podle ní z tebe vyzařuje něco, co nazvala kavalírské spády."
Balsam se tomu pojmu pousmál, ale když v knězově tváři nespatřil ani náznak úsměvu, rychle zase zvážněl.
"A ty s ní souhlasíš?" zeptal se obezřetně.
"Nejsem si zcela jistý. Proto jsem s tebou chtěl dnes večer mluvit. Přemýšlel jsem o tom, o čem jsme mluvili minule, o té diplomové práci. Došlo mi, že vlastně pořád nevím, na jakou stranu se kloníš."
"Na jakou stranu se kloním?"
"Je mi jasné, že ti to musí znít zvláštně," monsignor doprovodil svá slova nepříliš úspěšným pokusem o úsměv. "Já ale musím přesně vědět, jaké postoje zaujímáš k učení církve."
"Z církve jsem nevystoupil," řekl Balsam.
"Nevystoupil, to máš pravdu. Jenže existuje mnoho způsobů, jak opustit církev, že ano? A mně se zdá, že svou diplomovou prací jsi učinil sice váhavý, nicméně přesto krok tím směrem."

...

"Dobrá, nemá smysl chodit kolem horké kaše. Sešli jsme se, abychom si řekli, zda přijímáš církevní dogmata, nebo nikoli. Jelikož se zdá, že přinejmenším v jedné jejich části jsi velmi zběhlí, můžeme začít s ní."
Balsamovi zavelel instinkt zvednout se, vypadnout, sejít kopec, sbalit si věci a chytit nejbližší vlak.
Pak se nad tím ale zamyslel a usoudil, že vytáčky nemají smysl.
"Dobrá," souhlasil nakonec. "Čím chceš začít?"
"Myslel jsem, že jsem se vyjádřil jasně. Přijímáš církevní dogma, že sebevražda je smrtelný a neodčinitelný hřích?"
"Měl jsem dojem, že už jsem ti vysvětlil, že si na úsudky v tomto směru nepřipadám dostatečně kvalifikovaný."
"A jsi dostatečně kvalifikovaný k tomu, abys věřil?" opáčil kněz.
"Neřekl bych, že je to otázka víry," odvětil Balsam tiše.
"V tom případě mi dovol, abych to formuloval ryze intelektuálními pojmy. Církev má k existenci dogmat svoje důvody, chápeš? Dogmata zavrhující sebevraždu existují z mnoha důvodů. Nejdůležitější z nich je přirozeně skutečnost, že sebevražda zjevně odporuje zákonům přírody, neboť s sebou nese narušení přirozeného řádu. Jistě si uvědomuješ, že v případě sebevraždy představuje pro církev nějvětší problém otázka rozhřešení..."
Nemluvě o tom, jaké problémy nastoluje sebevražda přímo pro tebe, podotkl Balsam v duchu.
"... samotný akt sebevraždy vylučuje možnost vyzpovídat se a dostat rozhřešení. Není sporu o tom, že sebevražda je v rozporu s církví, a tedy i s Bohem."
"Mimo církev neexistuje vykoupení," zamumlal Balsam.
"Vyrovnáváš se snad obtížně s tímto dogmatem?"
"Nepřemýšlel jsem o tom," odpověděl unaveně. "Podívej, já nevím, co se děje tady v Neilsville, ale kdekoli jinde, alespoň tam, kde jsem byl, kladou lidé otázky. A nejsou to ti, kteří opustili církev nebo o tom uvažují. Jde o přemýšlivé jedince, kteří by prostě uvítali, kdyby se církev alespoň trochu přiblížila dvacátému století."
"Zahrnujete i zpochybnění svatého učení?"
"To s tím nesouvisí. Jde prostě jen o to, aby církev lépe chápala potřeby člověka."
"Církev se stará o potřeby Boha," namítl Vernon upjatě a tak chladně, až to Petra téměř vyděsilo.
"Najdou se ale mezi námi tací, kteří věří, že mezi potřebami Boha a člověka není žádný rozdíl. A my bychom chtěli, aby na to církevní učení bralo zřetel."
"Učení je neomylné, nepotřebuje opravovat. Nebo snad chceš zpochybňovat i dogma o neomyslnosti?"
Balsama to náhle dohřálo. Ten člověk mluví jako středověký inknvizitor. "Samo dogma o neomylnosti je staré jen asi sto let," zdůraznil a snažil se ovládat. "A pokud mě paměť neklame, v době, kdy bylo právě toto dogma přijato, nepanovala žádná názorová jednota."
V té chvíli kněz vyskočil a z výšky ho spaloval pohledem, až to Balsama vyděsilo.
"Petře Balsame," sykl a oči mu planuly. "Právě takový způsob myšlení, jaký jsi mi dnes večer předvedl, přivádí církev k rozkladu. U svatého Františka Xaverského (název školy) jej nehodláme tolerovat. Nevím, co si myslíš soukromě, a ani mě to nijak zvlášť nezajímá - patrně nemáš daleko k tomu, abys upadl v nemilost -, ale nestrpím, abys svými myšlenkami otravoval děti z naší kongregace. Vyjadřuji se jasně?"
Teď vstal i Balsam a oba muži si hleděli přímo do očí. "Ano. A já na to musím říct, že to, co tu slyším, jakoby sem doléhalo přímo z třináctého století."
V té chvíli jako by se kněz uvolnil a poodstoupil do Balsama. Když se k němu znovu obrátil, měl ve tváři úsměv, který mohl snad být i upřímný, ikdyž Peter o tom pochyboval.
"Pokud jsi dobře studoval dějiny, pak víš, že v onom století bylo o hodně víc svatých než v našem. Možná bychom tu skutečnost měli vzít v úvahu, než začneme s takovým sebeuspokojením hovořit o naší takzvané moderní době."
"O lidských bytostech toho ale dnes víme o dost víc," poznamenal Balsam.
"To možná ano. Tehdy ale zajisté věděli něco, co jsme my už zapomněli - jak čelit kacířství a hříchu."