7. kapitola - Den volna

Komentář autora: Došlo mi, že tahle povídka má dost podobnou strukturu jako DZ... Dokonalá rasa má bejt dlouhá, dost možná právě jako DZ na 3 série, a tak jako první série DZ i tahle série bude víceméně o ničem... lehký, místami vtipný úvod s romantickýma pletkama a na konci možná nějaká ta akce. To ještě nevím, mám zhruba nápad na druhou sérii, ale nedokážu určit hranici mezi první a druhou. A nelíbí se mi, jak málo to mám celkově promyšlený oproti DZ. Psát dvě velký věci najednou mi vážně moc nevyhovuje, ale nějak se mi ani jedna povídka nechce opouštět, takže nemám na výběr :/. Jsem jak Elena mezi Damonem a Stefanem :D:(.
Já vím, že byste bez těchto informací mohli žít, ale já bych nemohla žít, aniž bych je sem napsala :D.
Konkrétně k týhle kapitole? No, jestli vás bavil Prolog - Identita, tak tohle by mohlo taky. Popisuje se Jackův byt a jak to vypadá, když "nic nedělá". Taky se seznámíme s jeho sousedkou, kterou jsem nejprve neměla v plánu dál v příběhu zmiňovat, ale napadl mě k ní krátký příběh a prostě... ještě se s ní nejspíš setkáme. Tak jako s Thomasem - uklízeč v areně, kde Jack zápasí.
A v pátek na mě myslete, budou mi trhat moudráky... dva... v sedm večer... UMŘU!!! :(

Ať kapitola nenudí, tentokrát to vážně hrozí ;).




Vzbudil jsem se do krásně slunečného dne. Dokonce i smog, který se mi valil do pokoje skrz ventilku, mi připadal stejně osvěžující jako jarní vánek a hluk z aut jako rajská hudba. Vleže jsem se protáhnul a vyhlédl ze zamřížovaného okna. Po chodníku cupitala stáda bot všeho druhu. Chvíli jsem je pozoroval s rozšiřujícím se úsměvem. Každej někam pospíchal, jen já se mohl válet v posteli, jak dlouho jsem jen uznal za vhodné. Bylo pondělí a já měl den volna.
Natáhl jsem ruku k nočnímu stolku a zapnul konvici s vodou, která na něm stála místo lampičky. Ze šuplete jsem vytáhl hrnek, kávu a knihu. Byl to takový můj malý rituál. Pod šupletem jsem měl ještě láhev vodky jako uspávadlo a nějaké jídlo na postelovou snídani. Tentokrát jsem však hlad neměl. Přečetl jsem dvě kapitoly Mrazivého dědictví od Romaina Garniera a neochotně se vyhrabal z pelechu. Posbíral jsem všechno špinavé prádlo a šel s ním do domovní prádelny. Potom jsem se vrátil k sobě a sám se umyl. Oholil jsem se a nesouhlasně si prohlédl své vlasy. Šly mi už do očí a přes uši se kroutily jak péra z gauče, dokonce byly i stejně tvrdé. Rozhodl jsem se, že s tím budu muset něco udělat, a tak jsem na internetu našel nejbližší pánské kadeřnictví. Ještě před tím, než jsem se tam vypravil, jsem ale vyndal prádlo z pračky a přešel s ním do sušárny. Byl jsem tam sám, což mi vyhovovalo. Trička jsem navlékl na ramínka a ponožky a trenky jen volně přehodil přes šňůry. Nikdy jsem nepochopil, proč lidi používají kolíčky, kdyby to věšeli jako já, nemuseli by nic žehlit… jako já. Když jsem byl ještě bezdomovec, taky jsem nic takového nepotřeboval!
Zavřel jsem dveře suterénní garsonky, vyšlapal schody a vyšel na ulici. Bylo opravdu nádherně, měl jsem chuť si poskakovat a hvízdat, ale neudělal jsem to. Strčil jsem ruce do kapes a místo vražedného pohledu nasadil neutrální.
K salonu jsem dorazil těsně po polední pauze (nejsem zrovna ranní ptáče). Při mém příchodu zacinkal zvonek a dvě dlouhovlasé kadeřnice se na mě bez velkého zájmu otočily.
„Dobrý den, přejete si?“ zeptala se mě odbarvená blondýna potom, co spolkla sousto nějakého salátu a celozrnného rohlíku. Byla pobledlá a doslova vyhublá. Měla by začít jíst něco pořádnýho, pomyslel jsem si.
Oproti tomu druhá žena byla spíš tmavší, boubelatější typ. No, boubelatá je možná přehnaný výraz, působila tak hlavně v porovnání se svou kostnatou kolegyní, jinak měla průměrnou postavu, trochu bříško, ale štíhlé nohy, pěkná prsa a pevný zadek. Její vlasy byly kaštanově hnědé a nepřirozeně rovné.
Ukázal jsem prstem na své ptačí hnízdo. „Zkrátit.“
Blondýna přikývla a upravila si drdol. „Tak se posaďte.“
Těm dvěma se huba nezastavila, to vám povím. Měl jsem pocit, jakoby mě ani nevnímaly, bezstarostně rozebíraly svoje intimní životy, až jsem se červenal. Ony se jen chichotaly, brunetka listovala nějakým časopisem a blondýna mě hrubě tahala za vlasy a občas se mě na něco zeptala.
„Nechtěl byste do toho dát melírek?“ Probírala se mi zamyšleně hlavou, jakoby z ní lovila vši.
Zašklebil jsem se. „Jakou barvu byste navrhovala?“ Ani nevím, proč jsem se na to ptal, stejně jsem jí nehodlal dovolit na ně cokoliv patlat. Asi jsem jen chtěl oddálit pokračovaní příběhu o Robertovi a jeho sexuální náruživosti.
„Hm,“ hluboce se zamyslela, „možná světlý? Nebo spíš tmavý? Co myslíš, Amber?“
„Hm,“ i ona musela tak závažný problém nejprve řádně zvážit. „Co to máte za barvu? Popelavá blond?“
„Možná světle hnědá?“
„To je hrozně nanicovatý odstín…“
„Díky,“ ucedil jsem a začínal si připadat jako lapená kořist. Kadeřnice se kolem mě stahovaly a hypnotizovaly můj porost. Byly tak blízko, že jsem cítil jejich parfémy, které se vzájemně tloukly. Kýchnul jsem.
„Já bych šla do blond! Pak by vynikly ty vaše, em, oči,“ prohlásila triumfálně Amber a její kamarádka po krátkém zaváhání přikývla.
Rozpačitě jsem na ně zamrkal. Měl jsem sto chutí se sebrat a odejít. Svižnou chůzí. Možná bych i popoběhl. Co si to nalhávám, nejradši bych byl vzal nohy na ramena a křičel o pomoc!
„Snad příště. Prostě to nějak zkraťte. Třeba na dva centimetry.“ Doufal jsem, že když budu dostatečně konkrétní, nechají mě být. A taky že jo. Blondýna kolem mě pobíhala s nůžtičkami, které byly silnější jak její prsty, a rty jí ševelily v neodbytné potřebě povědět toho co nejvíc za co nejkratší čas.
„Tak, bude vám to takhle stačit?“ zeptala se mě, když bylo její dílo dokonáno. Už kolem mě jen kroužila s tlustým štětcem a oprašovala mě jím jako nějakou zbytečnou pracholapku.
Připadal jsem si divně. Nebyl jsem zvyklý na TAKHLE krátké vlasy. Nějak mi nedošlo, že dva centimetry jsou prakticky štětiny. Ale co, měl jsem o něco lehčí hlavu, nikam se to nepletlo a rychle to schlo.
„Dobrý, díky,“ zvedal jsem se.
„Počkejte, ještě vám to trochu nageluju,“ vracela mě zpátky do sedačky, ale já se nedal.
„Ne, to nemusí bejt, takhle je to perfektní,“ ubezpečoval jsem ji a dokonce vyloudil úsměv. Moc mi ho nežrala, ale nakonec si povzdechla a řekla si radši o honorář.
Opět jsem kráčel ulicí a přemýšlel co dál. Kručící žaludek mi napověděl. Vzal jsem to přes sámošku, nakoupil nějaké pečivo, těstoviny, zapřemýšlel jsem i nad zeleninou, ale nakonec jsem sáhl po kuřecím masu a eidamu.
Odemknul jsem dveře a trochu do nich kopnul, abych mohl projít.
„Jsem doma!" přivítal jsem se s úsměvem a kopl do dveří z druhé strany, aby se zavřely.
Rohožku jsem měl vevnitř, aby mi ji nikdo neukradl. Nesmějte se tomu, o jednu už jsem přišel! Zul jsem se a nechal boty ležet na podlaze, která byla potažena hned druhým nejlevnějším linem, odhadoval jsem. Můj domov tvořily defakto dvě místnosti. Když jsem vstoupil, stál jsem naproti koupelně se záchodem. Po levé ruce, hned u dveří, stála vysoká skříň s oblečením. Všechny svršky jsem měl pověšené na ramínkách, jen kalhoty jsem skládal do polic. U levé boční zdi nebylo nic (když nepočítáte radiátor), byla v ní zabudovaná jen dvě zamřížovaná okna s žaluziemi, které se občas odmítaly zatáhnout. Prostor pod touto stěnou jsem využíval ke cvičení a odkládání všemožného harampádí. Pak tu byla obyčejná postel, sice pro jednoho, ale poměrně široká. Byla umístěna hned vedle dveří do koupelny. Kuchyní jsem nazýval pravou boční stěnu. Tvořilo ji klasické vybavení, jako je lednička, mrazák, mikrovlnka, sporák, trouba, kredenc a dlouhá linka. Zmiňovanou konvici jsem měl u postele na nočním stolku. Ještě mi zbývalo něco málo místa pro stůl, ale doposavad mě nepřepadla potřeba ho vlastnit, a tak jsem šetřil radši na telku a jedl v posteli. Žádné dekorativní předměty byste u mě rozhodně nenašli. Ani koš na špinavé prádlo, většinou jsem ho házel do nějaký igelitky nebo prostě na zem.
Vytáhl jsem ze skříně notebook - náš kuchař v pizzerii mi ho daroval se slovy: „Jestli ho rozchodíš, je tvůj." -, postavil ho na linku a okamžitě zapojil do adaptéru, protože jinak by nevydržel ani půl minuty. Doklikal jsem se na youtube a nechal přehrávat album Away from the Sun od skupiny 3 Doors Down. Mám asi zvláštní úchylku ohledně kapel, které mají v názvu trojku.
Vesele jsem si podupával, ačkoliv se z chrastivých repráků linulo dost ploužáků. Nějak zvláštně mě ale hlas zpěváka naplňoval hřejivým pocitem. Až mě to upřímně děsilo.
Dal jsem vařit špagety, osmažil kuřecí maso a přidal ho do směsice rajského protlaku a kečupu. Poškrábal jsem se na hlavě a zapřemýšlel, jestli mám oregano. Otevřel jsem první dvířka a bylo tam. Ještě sůl, pepř, nastrouhat sýr…
Mlaskal jsem jak prase a omáčku jsem měl nepochybně až za ušima. Na povlečení se teda dostala určitě. Ale co, maminka mi za to asi těžko vynadá.
Po vydatném obědě jsem opět otevřel knížku, která mě bavila jen tak napůl. Umyl jsem nádobí a hoďku cvičil. Pak jsem si vzpomněl na prádlo v sušárně. Popadl jsem škopek a v ponožkách vyšel na chodbu.
Neměl jsem takové štěstí jako ráno. Tentokrát jsem nebyl sám.
„Brej den,“ kývnul jsem na zhruba dvacetiletou brunetku. Zplihlé, přimaštěné vlasy měla svázané do vysokého culíku, jehož konec ji musel šimrat na krku. Byla oblečená podobně jak já - tmavé triko a tmavé tepláky. Všechno to na ní pěkně viselo.
Utřela si nos a vyhlédla zpoza povlaku na polštář. Měla přímo obrovské oči se snad ještě obrovitějšími kruhy pod nimi. Barva jejích duhovek připomínala cappuccino s opadlou pěnou. „Dobrý,“ zachraptěla a pohodila přerostlou patkou.
Dál jsem si jí nevšímal, ale občas jsem vycítil její pohled. Spěchal jsem, což nebylo dobrý - všechno mi padalo.
Brunetčin škopek už byl plný. Chvíli tam jen tak postávala a pak ke mně přistoupila blíž.
„Nechcete nějaké kolíčky? Nahoře jich mám ještě spousty,“ nabízela mi hrst barevného plastu s úsměvem.
Udělal jsem si o ní další poznatek - její pleť byla stejně mastná jako vlasy. Rty měla plné a… přiznávám, neodolatelně smyslné, ale příšerně popraskané. Za nimi skrývala celkem rovné, avšak žluté zuby. Na předních dvou měla světlejší skvrny. Pomyslel jsem si, že kdyby žila v jiných podmínkách, mohla by kandidovat na Miss World (snad by jí prominuli, že měří míň jak metr osmdesát). Bohužel, v jejím stavu se mohla rovnat možná tak s krysami z kanálu. Pocítil jsem nad ní upřímnou lítost.
Zadíval jsem se na její drobnou pěstičku a odpustil si opovržlivý škleb. „Ne, díky. Nepotřebuju je,“ a sbíral jsem dál.
Přenesla váhu z jedné nohy na druhou, popotáhla a uchechtla se. „Máte opravdu svérázný způsob věšení prádla. To jsem ještě neviděla.“
„Jo no, když žijete pár let na ulici, naučíte se různý fígle,“ vyhrkl jsem na ni až překvapivě důvěrnou informaci. Znejistěl jsem, ale už jsem to nemohl vzít zpátky.
Brunetka schlípla a soucitně stáhla obočí. „Promiňte, to je… to je mi líto.“
„Hm,“ zamručel jsem a hodil do škopku poslední pár ponožek. Zvedl jsem ho ze země a podíval se tý holce do očí. Má lítost nad ní vzrostla. Všechno se ve mně začalo mlít jako v mixéru. Snad ještě nikdy jsem nepocítil tolik emocí najednou. Jediné, co jsem ze svého vnitřního chaosu rozluštil, byla potřeba ji nějak rozveselit. Přemohl jsem se tedy, uklidnil se hlubokým nádechem, usmál se a podal jí ruku. „Omlouvám se, ani jsem se nepředstavil. Jsem Jack Freeman.“
Oplatila mi stisk i úsměv. „Debra Backwellová, těší mě. Je zvláštní, že jsme se tu ještě nepotkali. Bydlíš tu dlouho?“ přešla automaticky na tykání, za což jsem jí byl vděčný.
„Vlastně už je to rok a jsem taky domovník.“
„Aha, no jo vlastně, já si říkala, že je mi to jméno povědomé. Ty jsi ten, co se vyhýbá domovním schůzím,“ zakřenila se.
Pokrčil jsem ramenem. „Jsem zaneprázdněný člověk,“ a pak popravdě doplnil: „Který má panickou hrůzu z baby Grantový.“
Rozesmála se. „To se dá pochopit, taky jsem z ní zpočátku měla strach.“
Zjišťoval jsem, že Debra je opravdu zvláštní děvče. Byla krásná, přitom vypadala odporně. Člověk by od ní očekával, že bude mluvit jak kanál, ale naopak, vyjadřovala se kultivovaně a i tak vystupovala. S nikým takovým jsem se ještě nesetkal!… No, dobře, s kolika lidmi jsem dobrovolně strávil víc jak minutu v jedný místnosti, že?
Práskly vchodové dveře a ozvaly se těžké kroky. Nejdřív mířily nahoru, pak se však zastavily a obrátily směr. Slyšel jsem, jak Debra tiše knikla. Ošila se a poplašeně hleděla k východu.
„Už… už musím jít. Ráda jsem tě - “
„Tady seš,“ zaburácel drsný mužský hlas.
Před námi stál chlap jako hora s krátkými, téměř černými vlasy a výraznými kouty. Mohl být tak o deset let starší než Debra, možná i o víc. Přežvykoval s otevřenou pusou a palce měl zastrčené za odrbaný kožený pásek. Na rameni mu visela tmavě modrá sportovní taška, jak jsem si všiml, pěkně zaprášená.
„Mitchi,“ vydechla roztřeseně má nová známá, „ty už jsi zpátky? Jak bylo v práci?“
Jeho výraz mi toho moc neříkal. Tvářil se jako arogantní vůl. Flusnul na podlahu a přistoupil blíž.
„Jo, v práci, to víš, někdo musí makat, aby uživil svou línou děvku a uřvanýho spratka.“
Debra polkla. „Jen jsem…“
„Nabalovala novýho frajera, se kterým by sis mohla pořídit dalšího smrada? To by ti šlo, co, nechat si dělat malý parchanty, co?!“
„Tak hele,“ vykročil jsem výhružně.
Mitch se na mě ohlídl a flusnul by mi na ponožku, kdybych včas neuhnul. „Kliď se mi z očí, skrčku, nebo ti rozbiju hubu.“
Skrčku?! V porovnání s horským trolem možná…
Zíral jsem na něj se zaťatými pěstmi a přistoupil blíž k Debře, která se hrůzou celá chvěla.
„Neslyšels, ty malej zmrde?!“ Napřáhl obě paže s úmyslem do mě strčit. Dřív, než se mě vůbec stačil dotknout, jsem mu však zkroutil pravačku za záda a donutil ho se ohnout. Z otevřený tlamy mu vypadla žvejkačka.
„Malej, ale šikovnej,“ usmál jsem se a nakopl ho kolenem do zadku. „Chovej se k ní slušně, nebo si tě najdu a…“ Rozhodl jsem se to pojmout dramaticky. Sehnul jsem hlavu až k jeho uchu a zašeptal: „A zadusím tě vlastníma střevema.“ Vrazil jsem mu loktem do beder, zhruba v těch místech, kde jsou ledviny. Zakvičel. Pustil jsem ho a on se sesul na všechny čtyři.
Narovnal jsem si tričko a spokojeně se podíval na Debru. Ta lapala po dechu a šokovaně hleděla na svého přítele. „Mitchi…“ šeptla, upustila škopek a starostlivě vzala chlapa za ramena. „Mitchi? Jsi v pořádku? Lásko…“
Nemohl jsem tomu uvěřit. To, co se stalo pak, mě dodělalo.
Debra zdvihla bradu a nenávistně se mi zadívala do očí: „Seš normální?! Tobě snad přeskočilo, nebo co! Cos mu to udělal?!“
„Já… jen…“
„Vypadni odsud!“ rozkřikla se. „Padej! Nebo zavolám policajty!"
V kapučínových očích se jí zaleskly slzy.
Beze slova jsem popadl čisté prádlo a otočil se na patě. Absolutně jsem tomu nerozuměl. Ten chlap ji urážel. Třásla se před ním jako pes před výpraskem, který by dost možná následoval, kdybych nezakročil. Já ho trošku praštím, aby se vzpamatoval, a dostanu za to vynadáno?
S lidmi jsem nadobro skoncoval. Jsou to všichni zasraný idioti!
Zaplul jsem do garsonky a třísknul dveřmi tak silně, až upadla klika.
„Kurva už!!!“

Pokračovat na další kapitolu