Osud městečka Sand Town

Čágo :). Vždycky, když je nějakej svátek, výročí, nebo narozeniny, tak vám chci něco dát nebo prostě... něco odpublikovat. Takže... pro dnešek jsem nevěděla, co si připravit, na DZ je moc brzo, nová kapitolu Dokonalý rasy by byla fajn, ale byl by to takovej štěk do prázdna... no a protože jsme dneska psali sloh a já si vybrala k mému překvapení vyprávění, nikoliv úvahu, tak jsem se rozhodla, že vám to sem dám jako něco k počtení. Psala jsem to do compu po paměti, ale pamatuju si ty věty docela dost přesně, takže až na pár nesrovnalostí, takhle vypadal můj maturitní sloh. Je to idylická, feministická sračka, ale co, neměla jsem moc času přemýšlet, prostě jsem psala, co mě napadlo. Navíc jsem se docela rozšoupla a je to dlouhý, čas mě tlačil :).
Musím si jít uvařit večeři na svoji vlastní oslavu... super :D :/.
Zatím se mějte, snad vám ten plk zvedne trochu náladu v tomhle chmurným počasí :).
PS: V zadání na slohovku byl nějakej výchozí text, víceméně byl o tom, že u pouště je nějaký město, kde je vysoká kriminalita, na náměstí tam visí pověšenej poslední šerif, bla, bla, bla, v nadpise bylo něco jako: "A přišel ten, kdo město napravil", ne přesně tohle, ale něco v tom slova smyslu.



 

Mnoho statečných šerifů se pokusilo vrátit městečku Sand Town jeho původní lesk a řád. Ti šťastnější ho opouštěli s krvavými šrámy, o jiných už nikdo více neslyšel. Lidé se proto tomuto místu začali vyhýbat a nazvali ho peklem na zemi.

V odlehlé vesničce žila jedna dívka. Měla věk tak akorát na vdávání a nebylo muže, který by se za ní neohlédl; přesto zůstávala ve svém rodném domě a starala se o stárnoucí matku. Byla to žena plných tvarů, pleť měla ošlehanou poledním sluncem a havraní vlasy nosila spletené ve dvou pevných copech. Říkali jí Marry.

I ona se časem doslechla o hříšném městečku a o nezdařilých pokusech ho napravit. Po večerech sedávala na verandě a přemýšlela, co vedlo jeho obyvatele k takovému chování. Cožpak se nebojí Soudného dne?

Jednou, když pásla krávy, se za ní zastavil Jack, její dobrý přítel. Seděli v sedlech svých koní a povídali si.

„Nechystáš se snad spasit svět před strašným Sand Townem?“ zeptala se ho mezi řečí.

„Proč zrovna já?“ zamračil se na ni.

Marry pokrčila rameny a zahleděla se do dálky. „Nevím, myslela jsem si, že jsi nejstatečnější z nejstatečnějších.“

„To jistě jsem,“ usmál se samolibě, „ale neplýtvám svými silami tam, kde je to zbytečné.“

Ještě téhož večera se Marry rozhodla, že se sama vydá na městečko podívat. Vyplížila se z domu a osedlala koně. V noci byl slyšet jen dusot jeho kopyt a táhlé vytí kojotů.

Zastavila v úctyhodné vzdálenosti od osady. Vítr k ní zanesl mužský křik a smích, ze saloonu se linul zvuk rozladěného piana. Nechala koně stát ve stínu a kradla se tmou. Vyhnula se hlavní ulici a proplétala se mezi domy. Přikrčila se za stěnu hostince. Ani nedýchala.

Náhle se z dvířek vypotáceli dva muži. Jednomu po rtech stékala krev a druhý měl roztrženou košili. Pomalu se k sobě přibližovali. Ještě kousek. A už byli v sobě.

„Rvačka!“ zakřičel někdo ze saloonu.

Okamžitě se na ulici vyvalil běsnící dav a vytvořil kruh, v jehož středu se mezi sebou prali dva opilci.

Marry dřepěla v bezpečí svého úkrytu. Přejížděla očima z jednoho muže na druhého. A v tom ji to napadlo! Málem radostí vykřikla, ale včas se zarazila. Nepozorovaně se vrátila ke svému koni a uháněla domů.

Od této příhody uplynul týden. Hříšníci si užívali svých posledních bezstarostných dnů, dokud jim nenastalo opravdové peklo. Sedmý den ráno totiž Marry se skupinou kamarádek obklíčila vesnici. Zavelela do boje a ženy nemilosrdně zaútočily. Stavěly dřímající muže na nohy a chrlily ze sebe nejrůznější příkazy.

„Vstávej, ty povaleči lína! Makat budeš, až se z tebe bude kouřit!“

Marry hrdě stála a dívala se na své dílo. Každého uprchlíka vracela zpět k jeho práci.

A od té doby už se lidé Sand Townu nemuseli vyhýbat. Městečko vzkvétalo a brzy v něm vše šlapalo jako na drátku. Chtělo to jen ženskou ruku!