5. kapitola

Podtitul: Morbidní

Komentář autora: Včera mi nějak došly síly. Udělala jsem 1 a půl otázky z frj a pak zkoukla 2 Legendy o Mulan (Walt Disney)... a při každým díle jsem brečela :( :D:D.
Jo a napatlala jsem si ksicht kondicionérem na vlasy (to je taky nápad ho dávat do krabičky od krému na obličej, mami) a můžu to jedině doporučit, když si ráno ten ksicht pořádně opláchnete vodou. Dokonale hladká a matná pleť, vážně!!! Akorát po namázání to tak nějak ztvrdne, toho se nesmíte leknout :D
Ještě bych vám vyprávěla, jak jsem byla uvězněna v takový tý ohradě s popelnicema a můj pes málem sežral mou statečnou zachránkyni, ale to bychom se k tý kapitole asi nikdy nedostali. Prostě se mi dějou divný věci :D.
K povídce: Ten podtitul musíte brát z třetiny jako ironii, z třetiny jako nadsázku a z poslední třetiny jako pravdu. Je to vtipně podivná, morbidní kapitola, od které nemůžete očekávat kvalitu té předchozí, ale to asi od žádný, minulá kapča byla prostě spešl :).

Taky byste si měli připomenout, jak to vypadalo, když se Elča s Ivčou viděli naposledy. Pokud se vám nechce číst 42. kapitola, tak čtěte tohle: Ivan se snažil Elenu přesvědčit, že je závislá na dětský krvi a chtěl ji pomoct, tou dobou už ale byla pološílená, odmítala si přiznat, že má problém a řekla Ivanovi, že mu do jejího života nic není a ať se jí kouká klidit z cesty, nebo ho odklidí sama.

Je to vážně taková podivná kapitola. Ale Ivan je roztomilej. No, snad neurazí :)
Držte mi palce, ať dneska něco udělám!

Milý deníčku.

Ztrácím pojem o čase. Ztrácím všechno, co jsem kdy měla. Salvatoráci se rozhodli mi zvýšit dávky krve. Uvidíme, jestli to k něčemu bude. Jsem skeptická.

Řekla jsem Damonovi pravdu o mně a Stefanovi a cítím nesmírnou úlevu. A taky jsem si uvědomila, jak moc pro mě znamená. To ale bohužel nijak nemění moje rozporuplné pocity ohledně Stefana. Když jsem s ním… mám pocit, jako bych byla doma, jako bych nalezla klid, svou spřízněnou duši. Ale nedokážu si představit život bez Damona. Moje city k němu jsou nejspíš silnější, a tak se snažím je co nejvíc podpořit. Ale měl by se člověk k takovým věcem nutit? Začínám mít pro Katherine pochopení. Nejlepší je ty dva střídat. Ale to nemůžu. Už jenom to, že takhle uvažuju, je příšerný.

Noc už dávno zestárla a já v ní bděle seděla na posteli s deníkem v ruce. Jakožto upír jsem ke psaní nepotřebovala světlo. Damon se rozvaloval v křesle a spal. Tento týden měl noční on a zjevně mu ta změna příliš nesvědčila. Musela jsem se usmát, když jsem ho tam tak viděla pokrouceného, s pusou dokořán. Hlava mu každou chvíli sklouzávala z opěradla, ale on ji vytrvale vracel na své místo. Schovala jsem knížečku pod matraci a pokusila se usnout. Po necelé hodině jsem zabrala.

Tmu pomalu prořezávalo světlo. Ne však denní. Zaplavoval mě sen. Jakmile jsem zavětřila povědomou vůni, došlo mi, kdo si to vyžádal mou pozornost.

„Ahoj, Eleno,“ pozdravil mě strnule Ivan, ruce držel za zády a podezřívavě si mě prohlížel. Byl oděný v bílém nátělníku a modrých riflích stažených hnědým koženým páskem. Na hlavě mu rašily milimetrové vlasy.

Naklonila jsem hlavu na stranu a všimla si malé Asiatky za jeho statnou postavou.

„Ivane, je mi líto, co jsem ti předtím řekla. Měls pravdu, mám problém.“

Jeho důvěru jsem si nezískala hned. Až po pár minutách ticha se konečně usmál.

„Výborně, tak v tom případě tohle nebude potřeba,“ vhodil do vzduchu nůž, který přede mnou do té doby schovával, a pohotově ho zase chytil a odnesl do kuchyně.

Vyvalila jsem na něj oči. „Tys mě chtěl zapíchnout?!“

„Ne, uříznout ti ucho,“ odpověděl klidně a přistoupil ke mně blíž. Vřele mě objal a rázně poplácal po zádech. A zadku.

Zkoprněla jsem v jeho pažích a vyčkávala, až mě propustí. Potom se svalil na gauč a Irina vystoupila z tmavého koutu kuchyně. S úsměvem mě pozdravila a sedla si vedle svého přítele.

„Proč jsi mi chtěl řezat ucho?“

„No, je to trochu komplikovaný, ale vysvětlím ti to se vším všudy. Byl bych tě navštívil dřív, ale neměl jsem tě jak zkontaktovat. Vystrnadila jsi mě ze svojí hlavinky, a když jsem se tam chtěl později vrátit, nezastihl jsem tě spící. Tak jsem to zkusil s těma tvejma chalánama, jenže je nejspíš neznám dost dobře na to, abych se do nich dostal. Když jsi odcházela, slíbilas mi, že se mi ozveš na mobil, jenže ses neozvala. Nemáte pevnou linku, takže žádný Zlatý stránky, ze kterejch bych vyčetl vaši adresu. Tak. A teď mi řekni, jak jsem se s tebou měl asi tak spojit,“ nasadil legrační grimasu a pohodil hlavou.

Mlčela jsem a srovnávala si jeho slova. Nakonec jsem zatřásla hlavou. „No dobře, chápu. Ale proč jsi mi chtěl uříznout ucho? Kvůli tý náušnici?“ docházelo mi to konečně. „Aby mě Irina mohla ovlivnit? Ty seš génius! Ale co kdyby mi to ucho sakra upadlo i v reálným životě? To tě nenapadlo?!“

S těmihle sny to není jednoduché. Nikdo pořádně neví, jaký bude mít jednání v nich dopad na skutečnost. Například co kdyby mě ve snu někdo zabil? Umřela bych doopravdy? Pochybovala jsem, ale netroufala si to riskovat. Už jsme ale věděli, že ovlivnění tady funguje. Irina si to ověřila na Stefanovi, když mu Katherine vymazala paměť.

„Lepší bez ucha než rozumu, o kterej, jak se mi tak zdá, přicházíš.“

„Pracujeme na tom,“ ubezpečila jsem ho a posadila se k nim.

„Jak?“

„Pod prahem je sůl s mojí krví, která mi zabraňuje vyjít z domu. Bonnie mi poslala nějaký byliny se zklidňujícími účinky. Damon a Stefan na mě dohlížejí ve dne v noci - doslova, střídají se - a dětskou krev piju v přiměřených dávkách.“

„A pomáhá to?“ Nakrčil nedůvěřivě obočí.

„Jak jsem řekla, pracujeme na tom. Zatím jsme zjistili, že mě nezabije slunce ani bez tady těch cingrlátek a že po probuzení z dočasné smrti jsem na pár dní krotší. Umřela jsem asi před dvěma dny, jen tak mimochodem.“

„Ježiš, vy máte ale nápady,“ vyvalil na mě oči a postavil se. „Dáš si vodku?“

Přikývla jsem.

„Nemáme za tebou přijet?“ zeptala se mě Irina svým sametovým, zvláštně orientálním hlasem. Byla nenamalovaná, v domácím oblečení. Dlouhé, řídké vlasy měla rozprostřené kolem kulatého obličeje s ploským nosem a šikmýma, i když ne úplně úzkýma očima.

„Seš hodná, ale nevím, jestli je to nejlepší nápad. Mohla bych vám ublížit, kdybyste mě zastihli ve špatné náladě.“

Ivan se k nám vrátil a podal nám panáky čirého alkoholu.

„Ještě pořád ti můžeme uříznout to ucho a ovlivnit tě, aby ses chovala slušně,“ usmál se šibalsky, přiťukli jsme si a napili se.

Pohladila jsem chladivý kov, ze kterého vycházelo slabé jiskření magie. Přemýšlela jsem, nebo spíš sbírala odvahu. Když jsem se odhodlala, položila jsem rázně skleničku na stůl a postavila se do pozoru.

„Tak jo. Udělej to,“ poručila jsem Irině.

Oba na mě překvapeně zírali a já rozpřáhla paže. „No co je? Stejně jste to měli v plánu!“

„Jo, ale to jsme si ještě mysleli, že na nás budeš prskat a cenit zuby a takový ty kočičí věci,“ vysvětloval Ivan.

Zavrtěla jsem hlavou. „O tu méně příjemnou část se postarám klidně sama. Zvládl to Van Gogh, zvládnu to taky.“

„Jsi si jistá, že to chceš udělat?“ kuňkla Ira.

Přikývla jsem. „Podle mě mají tyhle sny vliv jenom na psychiku člověka, ne na jeho fyzický stav. Podobně jako mě dětská krev dělá silnější, ale nevyrovnanější. To dává smysl, ne?“

Ivan chvíli zarytě zíral do země. Dala jsem mu čas, aby si to promyslel a došel ke stejnému závěru jako já. Přemístil se do kuchyně a po návratu držel v jedné ruce láhev vodky a v druhé nůž. „Vezmi si to do koupelny,“ poradil mi.

Přijala jsem to a opustila je.

Koupelna byla do půlky každé zdi obložena bílými kachličkami s nepatrnými vzory. Její vybavení nebylo přímo přepychové, ale mírně nadstandardní určitě. Musíte brát v úvahu, že v některých zemích se za záchod považuje chodník na ulici, to ten průměr dost ovlivňuje.

Stoupla jsem si před zrcadlo a odhrnula vlasy. Na umyvadle byla zaschlá šmouha od pasty. Smyla jsem ji. Prohlédla jsem si nůž a opláchla ho vodkou. Pak jsem se sama řádně napila.

„Tak jo,“ vydechla jsem a přiložila ostří k uchu. „Nic se ti nestane. Je to jen sen. Stačí jediný seknutí a máš to za sebou.“

 Neodpočítávala jsem si to, protože bych zacházela do tisícin. Prostě jsem se po chvíli nadechla, napřáhla a udeřila. Štiplavá bolest mě naprosto zdolala. Křičela jsem. Ale už ne v koupelně. Seděla jsem v tmavém pokoji na své posteli. Damon v křesle se okamžitě probral a rozhlížel se kolem.

„Co je? Co se děje?“

Těžce jsem oddechovala a vzpamatovávala se z náhlé změny prostředí. Když jsem znovu získala plné vědomí, natáhla jsem ruku ke svému uchu. Bylo tam a já se rozpustila úlevou. Mozek se dal opět do pochodu.

„Musím se tam vrátit,“ vyblekotala jsem a spěšně otevřela šuple nočního stolku. Vyndala jsem z něj sáček s uspávacími bylinami od Iriny a zhluboka se nadechla. Ještě jsem slyšela Damonův hlas, když jsem se ponořovala do temnoty.

„Co? Kam? Eleno!“

Octla jsem se znova v obýváku. Ivan a Irina se na mě prudce otočili, výrazy plné obav a špetky zvědavosti.

„Ta bolest mě probudila,“ vysvětlovala jsem. „Mám obě uši?“ Ukázala jsem jim své profily.

„Na svém místě,“ přitakal Ivan.

Někdo nečekaně otevřel dveře. Stoupla jsem si ochranitelsky před své přátele a vycenila špičáky. Dveře pomalu klouzaly nad podlahou a mezi nimi se objevila temná postava. Rozhlížela se po pokoji, a když si nás všimla, odevzdaně si povzdechla.

„Já už se radši na nic neptám,“ pronesl Damon a vstoupil. „Nazdar, soudruhu,“ kývnul na Ivana a ten ho zpražil zabijáckým pohledem.

„Říkám snad já tobě fašisto?“

„Proč jsem nebyl pozván na tak veselý večírek?“ zacvrlikal Damon a bez velkých okolků hupsnul na gauč. Nohy si opřel o stůl.

„Nevěděla jsem, že si mě Ivan zavolá. Snažíme se přijít na to, jak mě ovlivnit. Teda spíš jak mě zbavit týhle náušnice, aniž bych se probudila bolestí,“ zasvěcovala jsem ho.

„Hm. Zkoušeli jste to umrtvit?“

„Čím?“ vyštěkl Ivan, stále pobouřený tím oslovením.

„No tím, co používaj doktoři, lokální anestezií.“

„Myslíš si, že tu mám něco takovýho?“

„Je to snad sen, ne?“ Koulel na něj Damon očima, jakoby si myslel, že je totální blbec. Vlastně on si to o něm vážně myslel, neměl Ivana moc rád, i když se téměř neznali. „Prostě si představ, že máš támhle pod dřezem připravenou jednu dávku a je to.“

Ivanovi se nelíbil tón jeho hlasu a žilky pod očima mu silně pulzovaly, což Damonovi tvořilo úsměv na tváři. My s Irinou jsme si vyměnily vševědoucí, omluvné a zároveň utěšující pohledy. Chlapi.

Nakonec se zařídil podle jeho rady a sehnul se k dvířkům pod dřezem. Odsunul je a vzal z poličky injekci naplněnou tekutinou.

„Jen aby ji neprobudilo to píchnutí,“ vrčel pořád.

Damon se k němu přemístil a stříkačku mu sebral. Přešel s ní ke mně a já si ji vystrašeně přeměřovala.

„Budu opatrnej,“ utěšoval mě.

„Slibuješ?“

Moje otázka nebyla hodna odpovědi. Namířil jehlu na můj boltec a já se připravovala na píchnutí. Naštěstí trefil správný bod a já ani necekla. Po deseti minutách jsem necítila půlku hlavy. Odebrala jsem se znovu do koupelny a modlila se, aby se tam ti dva zatím nesežrali. Tentokrát jsem neváhala a šla rovnou na věc. Ostří nože se zatřpytilo ve světle žárovky. Bohužel to nešlo příliš hladce. Po prvním pokusu se mi ucho odchlíplo od hlavy a z rány se vyvalila krev. Fascinovaně jsem to sledovala. Příliš dlouho. Upíří regenerace se dala do práce a téměř okamžitě napravila škody, co jsem způsobila. Zoufale jsem zakňučela a rozhodla se pro nepříjemnější a pomalejší metodu. Jednou rukou jsem držela ucho a druhou řezala. Sice jsem nic necítila, ale pohled na to byl strašný. Jenže jsem nevěděla, jak vypreparovat pouze tu náušnici. A v závěru mi to přišlo ještě horší, uříznout si jenom půlku ucha…

Bylo dokonáno. Vypůjčila jsem si Ivanův ručník a na hlavě si uvázala turban, abych je zbytečně neděsila.

„Hotovo,“ oznámila jsem jako rytíř, co právě zdolal sedmihlavou saň. Sedla jsem si naproti Irině na gauč a kývla, ať se dá do práce.

Chvíli přemýšlela a pak zpustila: „Nenech krev, aby nad tebou převzala kontrolu. Odteďka budeš klidná a volná, stejná jako dřív. Žádné zlé vedlejší účinky na tebe neplatí.“

Pokračovat na další kapitolu