4. kapitola

Podtitul: Tornádo

Komentář autora: Ano, vidíte dobře, čtvrtá kapitola třetí série DZ. Říkám, že se na mě ten stres podepisuje, ale tak jinak :D.
Proč se mi tahle kapitola tak líbí? Protože ukazuje Damona v jiném, zajímavějším světle, protože se v ní snad poprvé výrazně projevuje další věc, ve které se moje postavy liší od těch seriálových, totiž ty moje jsou k sobě upřímné, když jsou k tomu přinuceny, já totiž nesnáším, jak se nikdo nemůže nikdy vymáčknout. Chápu, proč to tak tvůrci dělaj, napínaj diváky... ale já to neumim a nesnášim :D. Čili se i něco málo dozvíte. Dál se tam vyskytuje pár vět, na které jsem hrdá, ale tentokrát mi jde spíš o obsah než o formu, i když vám, některým obzvlášť, se ten obsah až tak líbit nebude, on není líbivý, ale přitom je... já nevím, je to prostě tornádo :). A snad se mi podařilo přesvědčivě argumentovat za obě strany (to pochopíte).
Co byste si měli připomenout? Jen to, že ve třetí kapitole Elena napadla Damona, kousla ho a Stefan ji pak zlomil vaz. Následující kapitola navazuje velmi těsně.
Přeji příjemné počtení! Snad na vás zapůsobí kapča alespoň z poloviny tak, jako na mě. Je jedna z mála takhle dlouhých, kterou jsem napsala na jeden jediný zátah (asi 4 hodiny jsem ji psala).
PS: Písnička na konci nesedí přesně, ale když se vezme tak obecně, tak jo, sedí, a je pěkná, jako všechny od LP :)

Po incidentu s Elenou už jsem nespal. Vystřídal jsem Stefana v jeho křesle a přinesl si sklenici a láhev skotské. Přejížděl jsem si sklem po čele a pozoroval vlnící se tekutinu uvnitř.

„Co mám dělat?“ zoufal jsem si tiše a usilovně přemýšlel. O různých věcech.

Sžírala mě nejenom bezmoc, ale i pocit, že se děje něco za mými zády. Nebyla to přímo žárlivost. Jen jsem měl takové domnění, že přede mnou Elena něco tají. Zřídka kdy mluvila o tom, co dělala na Sibiři. Ze začátku jsem chápal, že se mě straní, bylo to prostě pořád divný, moje minulost s Katherine byla příliš čerstvá a tak, ale co nám bránilo pak? Zapříčiňoval to její stav? Proč se se mnou milovala a následně mě znovu odstrčila? Přestala mě snad už mít ráda? Udělal jsem něco špatně?

Sakra, od kdy takhle uvažuju?! Kvůli ženský! Vzmuž se trochu! Zavrtěl jsem hlavou a vypil na ex vrchovatou sklenici. A dolil si další.

 Byl jsem zvyklý, že se mi svěřuje se vším, že mi říká i to, co mě nezajímá a pouštím druhým uchem ven. Kam se to podělo? Byly časy, kdy jsme se milovali šestkrát denně, nedbaje na služebnictvo. Proč je to teď problém? Proč to vadí kvůli Stefanovi? Nebyl jsem tak blbej, abych nepoznal, že je do ní pořád blázen. Věděl jsem, že ho má Elena ráda. Ale jako dobrého přítele. Chápal jsem, že ho tím nechce zraňovat, ale copak by si něčeho všimnul, kdyby spal? Copak se jí nemůžu málem ani dotknout? Všechno má svý meze a moje tolerance je má dost přesně vymezený.

Pak tu byla ta druhá záležitost s dětskou krví. Zamezit k ní Eleně přístup nic neřešilo, když ji dostala, nepomohlo to. Opravdu ta jediná věc, která ji uklidnila, byla dočasná smrt. Nemám s tím problémy u jiných lidí, ale opakovaně vraždit svoji manželku? Ne, díky. Co ale teda s tím? Spraví to čas? Existuje lék? Dá se to vůbec napravit?

Konečně se jí nadzvedl hrudník hlubokým nádechem. Pomalu se posadila, promnula si obličej a podívala se na mě. Provinile a omluvně.

„Dobré ráno, ospalče.“

„Nespala jsem. Byla jsem mrtvá.“

„Tak teda dobrý zmrtvýchvstání, když jinak nedáš,“ protočil jsem oči v sloup a sedl si k ní na postel. „Je ti líp?“

„Jak se to vezme,“ stáhla smutně obličejové svaly. „Mrzí mě, co se stalo. A štve mě to.“

„Ne, ne, ne, žádnej vztek,“ napomenul jsem ji a upíří rychlostí došel k nočnímu stolku, na kterém stál čaj z bylin od té čarodějky. „Váš zázračný elixír, madam,“ podal jsem jí ho.

Ohrnula nos a zašklebila se. „Smrdí to jak močál.“ S nechutí ho vypila na jeden zátah. Oklepala se a vyplázla jazyk, aby zdůraznila své znechucení. Položila sklenici na stůl. „Co tvůj krk?“

Podíval jsem se na ni zpod obočí. „Tu otázku myslíš vážně vážně?“

Neurčitě pokrčila rameny.

„Zahojilo se to asi během deseti vteřin.“

„To jsem ráda. Promiň, nechtěla jsem. Svým způsobem. Stefan spí?“

Přikývl jsem. A přece jenom kapka žárlivosti padla na můj jazyk. „Proč?“

„Řekla jsem mu - dost divný a hnusný věci. Že je tu úplně zbytečně, že by měl odejít a tak,“ odrecitovala a pokyvovala přitom hlavou ze strany na stranu.

„No, budeš mít příležitost večer. Teď jsem tady já,“ usmál jsem se sladce zavřenými rty. Pak jsem ale trochu zvážněl. „A mně bys taky mohla něco povědět.“

„Na co narážíš?“

„Na nic. Jen že se mnou poslední dobou prakticky nemluvíš.“

„To není pravda,“ zabrblala a odhodila peřinu. „Musím se jít umejt.“

„Vlastně to mluvení může počkat,“ obrátil jsem list a klukovsky se na ni zakřenil. Odevzdaně ale s úsměvem zavrtěla hlavou a vzala si čisté oblečení.

„Tak,“ sepjala ruce, když jsme vešli do koupelny, „chceš si nejdřív vyčistit zuby nebo si dát sprchu?“

„Zuby.“

„Fajn,“ výrazně přikývla a vlezla si za zástěnu sprchového koutu.

Přešlápl jsem a zmateně zdvihl ruce. „Co to má bejt?“

Zavřela za sebou dvířka z mléčného skla a oblečení odhodila vrchem na podlahu. „Co by? Pak se vyměníme.“

„A takhle to děláme odkdy?“

Povzdechla si a vystrčila hlavu. „Ale no tak. Ani dřív jsme se denně nesprchovali společně. A od našeho návratu jsme to taky nedělali a nevadilo ti to.“

„No protože jsme se míjeli, ale teď jsme tu oba, ve stejnej čas, na stejným místě, za stejným účelem.“

„Můžu ti zatím něco povídat, jak sis přál,“ odpověděla klidně a zalezla.

„Jo. Můžeš mi třeba říct, proč se ke mně chováš jako k cizímu,“ zavrčel jsem.

Ona otráveně zasténala, provedla očistu, jak nejrychleji uměla, zabalila se do ručníku a stoupla si naproti mně.

„Obyčejně nespím s cizíma chlapama,“ založila si ruce na prsou.

„A se svým manželem?“

„Začínám si myslet, že nejsem jediná, kdo tu má výpadky paměti. Co jsme asi tak dělali před pár dny? Hráli si na doktory?!“

„Ty si nejspíš zapomněla na to, co se stalo potom.“

„Urazil jsi mě.“

„Cože?!“

Rozčileně rozhodila rukama a udělala krok vpřed. „To seš prostě celej ty! Vůbec si neuvědomuješ, že to, co vypouštíš z pusy, by mohlo někoho ranit, ale víš ty co? Mě to ranilo. Asi jsem čekala něco milejšího nebo romantičtějšího než „udělal jsem tě“. Tvářil ses jako největší borec světa, tak arogantní a spokojený sám se sebou. A co já?! Jak jsem se měla tvářit asi tak já?“

„Nahrálas mi do karet! A byl tam Stefan s tím svým štěněčím, ublíženým pohledem a víš, jak ses tvářila ty? Jakoby ON byl tvůj manžel!“ vyprskl jsem, ponořený do ohnivé gestikulace a ocitl se tak blízko ní, že jsem se při jednom z těch mnoha zbytečných pohybů otřel o její paži.

Oněměle tam stála. Kamennou tvář a na krku stékající kapku vody.

„Ani ty nebereš zrovna ohledy. Jen když jde o něj, seš šlechetnost sama,“ ztišil jsem výhružně hlas.

Pro jednou jsem neměl tušení, jak bude reagovat. Vřelo to v ní jako v přehřáté vířivce. Její rty byly však semknuty. Přišlo mi téměř nemožné, aby je kdy oddělila od sebe. Ale podařilo se jí to.

„Asi jsme si podobnější, než jsme si mysleli.“ Tím chtěla tu hádku ukončit, ale já pokračoval.

„Já Stefana teda rozhodně nezvýhodňuju.“

„Do háje, Damone!“

„Odpověz mi na jednu otázku a prosím tě popravdě. Stalo se něco mezi tebou a mým bratrem od doby, co jsme se vzali?“

Trhla sebou. Těkala po mně těma svýma očima. Najednou se jakoby zmenšovala. A bledla. Mé srdce se zastavilo. Bolest mě ochromila ještě dřív, než stačila cokoliv říct.

„Nespala jsem s ním,“ šeptla tiše a krotce.

„Co se mezi vámi stalo?“ zopakoval jsem.

V jejím výrazu nebyla ani tak lítost jako soucit. Tvrdost. Smutek. Bolest. Ale ne lítost.

„Líbali jsme se,“ přiznala konečně, její hlas vyrovnaný a chladný. „Ale to, co jsem ti řekla v posteli, jsem myslela vážně. Miluju tě, Damone, ale - ale lhala bych, kdybych tvrdila, že ke Stefanovi nic necítím. Vždycky v tom bylo něco víc než jen přátelství. U vás obou.“

Polkl jsem. Připadal jsem si jako prázdná skořápka. Jen křehký bezvýznamný obal. Průsvitná hadí kůže na kameni v opuštěné poušti.

„Tak vidíš, nejsme stejný. Já jsem tě nikdy nepodvedl.“

Otočil jsem se k ní zády a rázně vyšel z místnosti. Nepokusila se mě zastavit. Což bylo dobře, jinak bych ji nejspíš zabil. Tím nedefinitivním způsobem.

Opustil jsem vilu a zamířil do místního baru. Tolik alkoholu, kolik jsem potřeboval, se v našem domě nenacházelo. V NAŠEM domě…

Vsakoval jsem do sebe skotskou stejně mocně jako vyprahlá půda prvoměsíční déšť. Když jim došla, poručil jsem si vodku. Nikdo si mě nevšímal, a i kdyby, já bych si nejspíš nevšiml jeho. Rány na mojí duši se pomalu zacelovaly, bolest přecházela v otupělost. Ve dvě ráno mě barman vyhodil. Byl jsem příliš ožralý na to, abych ho zakousnul nebo ovlivnil. Totálně na mol jsem usnul před vchodem jako bezdomovec v luxusních hadrech.

Ráno mě probudil ruch na ulici. Pomalu jsem se zvednul a chytil se za hlavu. Otřásala se jako potah bubnu při koncertě Sum 41. Chvíli jsem tam jen tak seděl, ignoroval pohoršené pohledy paniček a odmítal veškerou pomoc, kterou mi sem tam nějaký dobrák nabídl. Vplížil jsem se do jednoho paneláku, zabušil u prvních dveří a nechal se pozvat. Zalezl jsem do cizí sprchy, posadil se na její chladivou podlážku a dovolil ledové vodě, aby mi smáčela hlavu. Občas jsem ji zaklonil, abych se napil. Potom jsem vysál půllitr krve ze svého hostitele a byl jako znovuzrozený. Domů jsem se však vrátit nechtěl. Poflakoval jsem se po městě, obstaral si nové čisté oblečení a večer se vrátil do toho samého baru. Majitel byl překvapený, že jsem stále naživu, k mému zklamání mi však oznámil, že nestihl dokoupit, co jsem předešlou noc vypil, a zbyly mu jen samý břečky. S nechutí jsem šel jinam.

Tentokrát už jsem nejspíš nepůsobil tak samotářsky a psychicky na dně, protože jsem zaznamenal několik hladových pohledů místních dam. Po chvíli ke mně jedna přišla. Měla špatnou pleť, což bych překousnul, její křivky mi však nepřišly nijak zvlášť přitažlivé a byla nervóznější než panna před svou první nocí. Nic pro mě. S neupřímným úsměvem jsem ji odbil a ona se poraženecky odplížila kamsi daleko ode mě. To povzbudilo další. Druhá byla o něco lepší. Byla vyšší a starší, s obarvenými blond vlasy a v šatičkách, ze kterých jí lezlo kde co. Měla hlas jako skřivánek. Pištivý a vibrující. Poplácal jsem ji po zadku a odehnal. A konečně přišla ta správná. Ne nadarmo se říká do třetice všeho nejlepšího. Byla z nich nejstarší, odhadoval jsem ji tak devětadvacet, její pleť měla barvu matného bronzu, který v černých, elegantních šatech s výstřihem příjemně zářil. Vlasy měla velmi husté, kaštanově hnědé, dále pak plné rty, předlouhé řasy a velké, světle hnědé oči. Jejich odstín se silně podobal Eleninému. Pohybovala se ladně a svůdně. Byla predátor. Stejně jako já. A jako jediná mě neoslovila, jen mi věnovala významný pohled a ležérně se usadila na židličku po mém boku. Sjel jsem ji dvakrát od shora dolů a pro sebe si přikývnul.

„Mohla byste mi dělat společnost?“

„Jen když mě budete bavit,“ podepřela si bradu skrčenými prsty a já se rozjařeně usmál.

„S tím nebude problém. Jsem veselá kopa.“

Celou noc se mě držela jako klíště. Pila třetí sklenici bílého vína a zveličovala svoji opilost. Já se ji snažil spíš potlačovat, ale ta mrška se neustále drala na povrch. Už zase jsem v sobě měl dvě flašky vysokoprocentního alkoholu. Při jednom ze záchvatů smíchu se opřela rukou o moje koleno a nenápadně stoupala výš, až narazila na bouli pod mým poklopcem. Nasadila výraz šelmy.

„Pojďme na vzduch,“ navrhla a já nezaváhal. Už po cestě se objevil její jazyk v mém uchu a sliboval zvrácené sprosťárny. Nedaleko byl park. Vstoupili jsme do jeho šera. Posadila mě na lavičku a sedla si na mě. Stiskla mi hlavu ve vášnivém objetí a líbala mě, jako bych se právě vrátil po dvou letech z Afghánistánu. Její dech byl krátký a prsty netrpělivé. Hbitě mi rozepla kalhoty a strčila do pusy můj ztopořený úd. Zvrátil jsem hlavu se slastně zavřenýma očima. Necítil jsem nic než ten požitek. Byla profesionálka ve svém oboru. K mému zklamání přestala. Když jsem oči zase otevřel, hleděl jsem do těch jejích. Do Eleniných. Ten jantarový třpyt v čokoládovém moři. A rychle jsem ze všeho vystřízlivěl. Odstrčil jsem ji od sebe. Zavrávorala a zadkem dopadla přímo na zem.

„Co to sakra děláš?“ vyjekla.

„Já nemůžu,“ předklonil jsem se a lokty opřel o kolena. Zdvihl jsem levou ruku a zatřepetal prsty. „Doma na mě někdo čeká. Někdo, kdo mě zradil, ale koho miluju. Jsem to ale kus vola…“

Sebrala se a přidřepla si ke mně. Nasadila spiklenecký výraz. „Nemusí se to přece dozvědět.“

„Dozvěděla by se to. Řekl bych jí to,“ pohladil jsem ji po tváři. Mé vyschlé hrdlo se ohlásilo. Přitáhl jsem ženu k sobě blíž a zakousl se do jejího labutího krku. Zpočátku jsem pil klidně a opatrně. Všechny ty pocity ve mně ale explodovaly a zatemnily mi mysl. Zanořil jsem špičáky hlouběji. Rozrýval jsem jimi její tenkou pokožku, jako mně Elena rozryla srdce. Srdce, které bilo jenom pro ni. Žena v mém sevření ztěžkla. Když jsem ji pustil, sesula se na zem. Chvíli jsem na ni zíral a těžce oddechoval. Horká krev mi stékala po rtech. Hřbetem ruky jsem ji setřel a ženu vzal do náručí. Naložil jsem ji do kufru svého auta a zamířil domů. Odbočil jsem na lesní cestu a na jejím konci zastavil. Vyhodil jsem mrtvolu a nechal zvěř, ať se o ni postará.

Ve vile se svítilo. Má první cesta vedla do koupelny. Pohodil jsem oblečení na zem a zalezl za zástěnu. Snažil jsem se zklidnit své pocity, ale bylo to jako pokoušet se zastavit tornádo. Prázdnotu nahradil zmatek. Chtěl jsem řvát, mlátit kolem sebe a brečet jako malej kluk. Uhodil jsem pěstí do stěny a bezmocně o ni opřel čelo. Zavrzaly gumičky ode dveří sprchového koutu. Něčí teplé ruce mě něžně vzaly za ramena a otočily o sto osmdesát stupňů. Přede mnou stála nahá Elena. Přivírala oči před padající vodou a prsty docupkala na můj krk. Neusmívala se, ale tvářila se tak… pečovatelsky, upřímně, chápavě a vstřícně. Pod jejím dotekem jsem roztával a zoufalství mě pomalu opouštělo.

„Kdybych si teď měla vybrat, zvolila bych tebe,“ řekla tím svým měkkým, ale pevným hlasem, který na mě používala jen v nejvážnějších chvílích. Vyhoupla se na špičky a políbila mě. Opatrně jsem se dotkl jejích hýždí, jen konečky prstů, abych je snad nějak nepoškodil. Něžně mě utěšovala svými rty. Voda nás smáčela, jako by byla součástí mazlení. Ani jsme si nevšimli, že po několika hodinách vychladla.

Pokračovat na další kapitolu