42. kapitola

Komentář autora: Za co? Čím jsem si takovejhle stav zasloužila? Asi umírám :(. Večer jsem se kvůli rýmě neustále probouzela, mám teplotu a antibiotika. Ale co je vůbec nejzávažnější, nemám chuť k jídlu! To je u mě vrchol všeho :D:/. A pořád bych jenom spala...
Ale dost už hekání. Co ke kapitole? Opět není moc dlouhá, mihne se v ní Ivan a Elča bude křičet. Nic veselého.
Klidně si šetřete komentáře na epilog, teď když jich tu moc nebude, tak budu v klidu, ale prostě poslední kapitola (epilog) se komentovat musí! :D
Jdu zkusit spát. Myslím, že už se tu dneska neobjevím, je mi fakt blbě.

Dny plynuly. Pomalu. Za to můj stav se zhoršoval velmi rychle. Nálady jsem střídala jako ponožky a čím dál víc se uzavírala do sebe. Nikomu jsem neřekla, co se stalo. Ani jsem nepřiznala, jak moc mi chybí dětská krev. Stefan si na to vzpomněl a pokoušel se o tom se mnou mluvit, ale já ho vždy odbila.

Horší to bylo s Damonem. Často jsme se dostávali do konfliktů, odjakživa byl hádavý typ a já paličatá. Nechtěla jsem to. Nenáviděla jsem se za to! Ale pozdě brát slova zpátky… Většinou to vznikalo kvůli hloupostem. Moje odtažitost ho však pobuřovala čím dál víc. Vztekem překrýval lítost, já lži skutečnost. Opravdu harmonický vztah. Opravdu šťastné manželství. Měla jsem dokonale naučené dvě věty. Pro Damona: nech mě být a pro Stefana: jsem v pořádku. Jedné noci jsem musela vymyslet větu číslo tři.

Poklidně jsem spala, když se najednou v mé mysli zrodil sen. Nebo mi tam spíš byl vložen.

„Nazdar, Elčo.“

Asi po týdnu mě navštívil Ivan. Vypadal spokojeně, jako by omládnul.

„Čau, Ivčo,“ pozdravila jsem ho rozjařeně a posadila se k němu na gauč. Vytvořil iluzi jeho obývacího pokoje na Sibiři.

„Tak jak válčíš s chlapama?“

„V pohodě.“ Další lež. „Je skvělý být zase pospolu.“

„Vážně?“ Bohužel mě znal až příliš dobře.

„Mohlo by bejt líp ale i hůř. Nějak se s tím vypořádáme. Co Ira?“

Při vyslovení jejího jména se celý rozzářil.

„Jo, fajn. Nastěhovala se ke mně do ložnice.“

„Já bych řekla, žes ji tam spíš uvěznil.“

Nevinně pokrčil rameny. „Okovy jí vzrušujou.“

Zasmála jsem se.

„Hlavní důvod, proč jsem ale přišel, je, že mě zajímá, jak se vypořádáváš se svou závislostí.“

Tak prý žerty stranou…

„Nejsem závislá,“ odporovala jsem.

Jeho výraz pomalu tvrdl a to nebylo dobré.

„Přestaň to zapírat. Máš problém, Elčo, oba to víme. Vsadím se, že i ti tví hoši něco tuší, copak to nevidí? Copak TY to nevidíš?“

„To ty si přestaň domýšlet! Říkala jsem ti, že je to stresem, a taky bylo. Od té doby, co jsem se vrátila, je mi fajn.“

„Proč jen tomu nemůžu uvěřit.?“

„To bych taky ráda věděla. Vlastně ne, je mi to jedno. Už mě nepotřebuješ a já tebe taky ne, nemusíme se o sebe starat.“

To se ho dotklo. „Tak tohle si myslíš? Že se odstěhuješ a uděláme za vším tlustou čáru? To já tě do tohohle přivedl a není den, kdy bych si to nevyčítal! Ale říkal jsem ti, že se o tebe postarám, a svoje slovo taky dodržím.“

„Rozhodla jsem se sama a dobrovolně a šla bych do toho znovu, protože jsem díky tomu porazila Katherine a všechny ty kecy o ničivých následcích byly jenom kecy!“

„Až to uvidím na vlastní oči, možná tomu uvěřím. Dělej, nadiktuj mi adresu.“

Vstala jsem a naklonila se nad něj. „TY mi nebudeš poroučet. Nejsem tvůj otrok, nejsem tvoje nic, není ti NIC do toho, co dělám! Koukej padat z mýho života, nebo tě z něj sprovodím sama.“

„Tohle nejsi ty…“

Ďábelsky jsem se zakřenila. „Ne, Ewane, přesně tohle jsem já.“

Probudila jsem se. Už jsem ho měla plný zuby, plešouna jednoho. Posadila jsem se na posteli a promnula si oči. Ohlédla jsem se na svého spícího manžela. Pohladila jsem ho po vlasech a přitulila se k němu. Tiše zamručel a ovinul paže kolem mých ramen. Políbila jsem ho na hruď. Najednou jsem dostala chuť s ním dělat velmi neslušné věci. Vyhoupla jsem se na něj. To už ho probudilo a otevřel oči.

Jenže to nebyl Damon.

Byl to Stefan.

Začala jsem ječet. A ječela jsem hezky dlouho a hezky hlasitě. Odmrštila jsem se proti zdi a zůstala sedět na podlaze. Stefan ke mně rychle přiskočil a chytil mě za ramena.

„Eleno, uklidni se!“

Někdo otevřel dveře a rozsvítil světlo. Můj řev pomalu odezníval, až zanikl úplně. Podívala jsem se na sebe a zjistila, že jsem nahá. Stefan si toho po chvíli také všimnul a pustil mě.

Nově příchozí byl Damon. Vztekle na nás mhouřil oči, přistoupil ke Stefanově posteli a hodil přese mě peřinu.

„Mohl by mi někdo vysvětlit, co se to tu kurva děje?!“

„Já nevím,“ odpověděl klidně Stefan. „Vzbudil jsem se a ona ležela v mojí posteli. Zbytek jsi slyšel.“

„Tím si nejsem tak jistej, protože jsem do teďka spal,“ zavrčel Damon, který si zřejmě vydedukoval, že prošvihl moje a Stefanovo hlasité milování.

„Eleno?“ vybídl mě výhružně ke slovu.

Jenže já nebyla schopná ani toho slova. Seděla jsem tam a třásla se. Ještě pořád se mi chtělo křičet.

Damon zaťal pěsti a vztekle zafuněl. „Našel jsem tě nahou v pokoji mýho bratra. Jestli okamžitě nezačneš mluvit, tak…“

Byl opravdu hodně, hodně naštvaný, když ani nedokázal vymyslet dostatečně strašlivou výhružku. Ale já měla vážně ztuhlý jazyk a hruď natlakovanou smíšenými pocity k prasknutí. Věděla jsem však, že jestli budu nadále mlčet, Damon Stefana zabije. A tak jsem se znova dala do křiku.

To oba bratry zarazilo. Dívali se na mě s nečitelnými výrazy. Já byla ráda, že už se můj manžel trochu uklidnil, a opět jsem zmlkla.

Ticha si všichni užívali hodnou chvíli.

„Myslím, že byla náměsíčná,“ řekl Stefan. Jeho hlas se při každém slově lámal.

Damon přikývl. Postavil mě i s peřinou na nohy a odvedl do naší ložnice.

„Klidně spi,“ políbil mě na čelo a přikryl až po bradu. „Hned budu zpátky.“

Nechtěla jsem, aby mě opouštěl, ale chtěla jsem být sama. Chtěla jsem utíkat jako o život, ale nebyla jsem sto se hnout. Co jsem ale chtěla a mohla, bylo poslouchat Damonův a Stefanův rozhovor. Možná jsem přicházela o rozum, ale natvrdlá jsem ještě nebyla.

„Z tvého pohledu usuzuju, že víš, co se s ní děje,“ to byl hlas mého manžela.

„Zmiňovala se ti někdy o dětské krvi?“

„Ne.“

„A víš o ní něco?“

„Ne, měl bych? Je snad jako každá jiná…“

„Nejspíš ne. Elena ji pila, když byla na Sibiři. Říkala, že jí dává sílu. Jednou ale taky naznačila něco o vedlejších účincích.“

„Jaký vedlejší účinky?“

„To nikdo neví, nebo to alespoň tvrdí.“

„Proč mi nic neřekla?“

„Zřejmě to nepokládala za důležité. Se mnou se o tom moc nebaví. Nechce to řešit a veškeré následky popírá.“

„A ty si myslíš, že lže.“

„Mám strach, že jí to ubližuje.“

„Ale vždyť už ji nepije, nebo snad jo?!“

„Ne, pokud vím, tak ne. Ale možná že právě to její stav zhoršuje.“

„Jdu si s ní promluvit.“

„Nemyslím si, že to k něčemu bude, akorát ji rozrušíš. Počkej s tím do rána.“

„Pořád ale nechápu, jak to souvisí s tím, že byla nahá u tebe v posteli.“

„Kdyby mezi námi něco bylo, proč by křičela?“

„Já nevím, třeba jste na to šli tvrdě.“

„Mluví z tebe žárlivost, bratře. A dělá tě paranoidním.“

Ticho.

„Ráno si všichni promluvíme,“ odsekl Damon a bouchl dveřmi.

Šel spát někam jinam a mně se ulevilo. Už jsem věděla, že chci být sama a přemýšlet. Takhle jsem dál nemohla. Nemohla jsem dělat věci, aniž bych si je uvědomovala, nemohla jsem neustále reagovat přehnaně a potom se omlouvat se slzami v očích. Musela jsem to zastavit a podobně jako bratří Salvatorovi jsem dospěla k názoru, že nejlepší bude řešit všechny problémy až ráno. Ráno všechno vyřeší…


Pokračovat na další kapitolu - epilog