41. kapitola

Komentář autora: Máme tu návrat domů, přesněji řečeno do Itálie. Můžete se těšit na Damona a Elenu :P. Větší roli má ale Elča, dokonce je o ní nakonci i video, ale to si pusťte až po přečtení :). Už mě nenapdá, co bych vám k tomu řekla, není to tak dlouhá kapitola, ale je taková... pocitová, měla by vám trochu polechtat smysly.
Příjemné čtení! Já musím na nákup :/

Vystoupila jsem z auta a sundala si sluneční brýle. Byli jsme doma. Konečně. Stefan vzal z kufru mojí tašku a všichni jsme zamířili ke dveřím vily. Něco jako klíče jsme už dávno ztratili, a tak jsme museli zvonit. Otevřela nám drobná mladá služtička.

„Pane? Madam?“ Valila na nás oči. „Kde jste byli tak dlouho? Dělali jsme si o vás starosti.“

„Dovolená se trochu protáhla, Kristen,“ ušklíbl se Damon a poklepal jí na rameno.

„Můžeš si vybrat pokoj, Stefe, je jich tu dost.“

„Díky.“

„Zůstaň, jak dlouho chceš,“ dodala jsem.

Záhadně se na mě usmál a odešel do patra. Damon mě vzal za ruce a střídavě je zaplavoval lehkými polibky.

„A co my, princezničko?“

Dobrá otázka. Kladla jsem si ji celou cestu v letadle. Co s námi bude? Jak mám být pod jednou střechou se dvěma muži, které miluji, a oni milují mě? Jak se k nim mám chovat? Jak se tvářit po tom všem?

„Asi si půjdu lehnout,“ zabrblala jsem. Po tolika hodinách letu to nebylo nic zvláštního.

Damon se laškovně usmál. „Skvělej nápad, jdu s tebou.“

Znovu ten odporný pocit viny. Jdi pryč!

Společně jsme vešli do ložnice. Byla jsem celkem ráda, že jsme cestou nepotkali Stefana. Damon ze sebe začal stahovat oblečení, vždycky spal jen v trenkách. Přistoupila jsem ke skříni, hodila pyžamo na postel a zbavila se svršku. Nadskočila jsem, když mě prsty mého upířího manžela zašimraly na břiše a jeho rty se opřely o mé rameno. Pohladila jsem ho po vlasech a pokusila se užít si ten okamžik. Rozhodně mě vzrušoval, jak stál blízko a dotýkal se mě. Přesně věděl, co mám ráda, snad ještě líp než já, těžko se tomu odolávalo. Když mi však stáhnul kalhoty, mé pocity nabraly úplně jiný směr.

„Damone,“ vzdychla jsem nešťastně a otočila se na něj; ruce mu položila na prsa a statečně hleděla do očí. „Teď na to opravdu nemám náladu.“

Chvíli mě pozoroval a tvářil se starostlivě, ale bylo mi jasné, že přemýšlí jen nad tím, jestli by mě chvilka přemlouvání obměkčila. Správně usoudil, že ne.

„Chápu,“ políbil mě na čelo a odstoupil. „Byly to dlouhý dny.“ Přešel ke své polovině a zavrtal se pod tenkou přikrývku. Následovala jsem ho a lehla si k němu čelem, aby se ke mně nemohl zezadu přitulit.

„Dobrou noc,“ zašeptala jsem a prakticky okamžitě usnula.

Spala jsem až do druhého rána. Když jsem otevřela oči, pokoj zaplavovalo světlo a Damon ještě dřímal. Usmála jsem se na něj a potichounku se zvedla.

Do koupelny jsem si přímo poskakovala. Neměla jsem tušení, jak se ze mě mohlo vyplavit tolik endorfinu, ale moc jsem se tím nezaobírala. Stoupla jsem si k umyvadlu a z kelímku vyndala svůj kartáček na zuby. Pořád jsem si ho pamatovala. Nanesla jsem na něj pastu a strčila ho do pusy. V zrcadle jsem ale zpozorovala něco podivného a hlavně znepokojivého. Po obličeji jsem měla rozpatlanou krev. Byla i na mém pyžamu, rukách, nohách… byla úplně všude a nebyla moje. Znovu jsem se podívala do zrcadla. A náhle se mi to všechno vrátilo. Jakoby se zrcadlo roztříštilo a střepy se mi zabodly do mozku. Ustoupila jsem a zalapala po dechu. Začínala jsem si vzpomínat…

***

Když jsem se vzbudila, byla ještě tma. Koukla jsem na hodiny - dvě ráno. Zakručelo mi v břiše, a tak jsem vstala. Už uplynul týden od doby, kdy jsem naposledy pozřela dětskou krev. Chyběla mi. Chyběla mi jako feťákovi heroin, ale kdo by to přiznal, že?

Otevřela jsem lednici a hledala něco k snědku. Byla v ní spousta sáčků lidské krve, ale dětské ani kapka. Co se dalo dělat, vzala jsem si B negativní a lačně pila. Když jsem skončila, zalechtalo mě něco v nose. Krásná opojná vůně, naprosto nepopsatelná. Snažila jsem se určit, odkud se line. Větřila jsem a procházela domem. Táhlo mě to ven. Rozhlédla jsem se po noční krajině. V dálce pod kopcem zářilo město, jinak všude panoval klid a tma. Vůně sílila. Vehnala mi sliny do úst a já musela neustále polykat, aby mi nestékaly po bradě. Motala se mi hlava. Před očima mi tančily růžové mžitky a nohy jsem měla jako z rosolu. Sklopila jsem víčka a nasála vzduch. Po pažích mě hladil vítr, vlasy mi létaly kolem obličeje. Utíkala jsem. Když jsem se zastavila, nestála jsem již před svým domem. Schovávala jsem se ve stínu vysokého stromu někde úplně jinde.

Byl to malý rodinný domek. Uvnitř se svítilo. Viděla jsem mladý pár, který sledoval televizi. Žena ležela svému muži v klíně a nejspíš už spala. Muž ji láskyplně pozoroval a hladil po vlasech, jen občas zdvihl pohled k blikající obrazovce.

Co tady sakra dělám? A kde to jsem? Neměla jsem ponětí. Mysl jsem měla stále jakoby zastřenou a žaludek se mi svíral hlady. A pak jsem to uslyšela.

Křik. Pláč malého dítěte. Polil mě ledový pot. Žena za oknem sebou cukla. Posadila se a odešla. Rozsvítilo se v dalším pokoji. Žena se nad něčím sklonila. Byla to nejspíš postýlka, protože z toho vytáhla nemluvně. Pohupovala s ním a utěšovala ho.

Vzplály mi oči ve všem slova smyslu. Srdce mi začalo bít v hlavě, v hrudi po něm zůstalo prázdno. Rozum vypověděl službu a já se stala pouhou loutkou něčeho vyššího. To něco bylo temné a zlé. Jakoby mi někdo mozek zalil asfaltem. Slyšela jsem cizí hlasy a měla chuť se smát. Celé tělo mě brnělo a přísahala bych, že mi vlasy poletují v neexistujícím vánku.

Rozešla jsem se k tomu domu. Vstoupila jsem na jeho úzkou verandu, ke které vedl jen jedíný schod. Zaklepala jsem na dveře.

„Přejete si?“ Otevřel mi po chvíli ten muž. Sjel mě od hlavy až k patě a zamračil se. „Jste v pořádku?“

„Pozvěte mě dál,“ poručila jsem.

Zorničky se mu rozšířily a přikývl. „Vstupte.“

Nenechala jsem se pobízet dvakrát. Překročila jsem práh a zavřela za sebou.

„Rogere? Kdo je to?“

Do předsíně přišla i žena s dítětem. To malé zaplnilo celé mé zorné pole.

Žena zneklidnila a přivinula ho na svá prsa.

„Co se to tu děje? Kdo jste?“

„Nezdržím se dlouho,“ chlácholila jsem ji.

Potom jsem udělala několik kroků. Chlapovi jsem prsty proděravěla spánky a do ženské se zakousla dřív, než ze sebe vydala hlásku. Pomalu jsem si brala dítě z jejího náručí. Křičelo. Pila jsem z ní, dokud jsem nevysála poslední kapičku. Svezla se na zem a já shlédla na holátko v mých rukách.

„Ššš, ššš,“ pohupovala jsem s ním jako předtím jeho matka. „To nic, nic se neděje.“

Uvěřilo mi. Snad mi uniklo trochu nátlaku z očí. Spokojeně zamručelo a zavřelo očička.

„Maminka je u tebe,“ pošeptala jsem mu a políbila ho na ručičku. Ostrým špičákem jsem mu nařízla prstík a vložila si ho do pusy. Kniklo. Postupně jsem si brala víc a víc. Jeho krev byla tak životodárná.

Ještě nikdy jsem nevypila takové množství tak mladé krve. Myslela jsem si, že tou silou snad exploduji.

Stála jsem uprostřed místnosti. U mých nohou tři mrtvoly. Zamračila jsem se.

„Co s nimi?“

Pokrčila jsem rameny a převtělila se. V levhartí podobě nebyl takový problém odstranit důkazy. Snědla jsem je.

***

Žaludek se mi obrátil naruby. Pevně jsem se chytla umyvadla a naklonila se nad něj. Zvracela jsem. Nevěděla jsem, že něco takového může u upíra nastat. Krev se mi z pusy valila proudem. Bylo to stejně odporné, jako když jsem byla ještě člověk.

Ujistila jsem se, že jsou dveře zamčené. Opřela jsem se o ně a pokoušela se uklidnit. Ale nešlo to. To, co jsem udělala, bylo strašné. Neuvěřitelně strašné! Jak jsem mohla?

Znovu jsem se vyzvracela.

Svezla jsem se na zem pod umyvadlo a zahryzla se do zaťaté pěsti. Po tvářích mi stékaly slzy a celá jsem se třásla.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Navzdory síle, která mi proudila v žilách, jsem se cítila slabá. Byla jsem sama sobě odporná a ani ta nejdůkladnější koupel ze mě nemohla smýt, co jsem udělala.

Jedno jsem však věděla jistě, nikdo se o tom nesměl dozvědět.

Pokračovat na další kapitolu

- vážně byste nevěřili, jak bylo těžký vybrat video, který by sedělo a obsahovalo písničku, která sedí žánrem i textem. Shoda není dokonalá, ale působivá jo, překlad je ode mě :)

Nikdy ti neukážu svou tajnou stránku,

Držím ji v sobě, ale nemůžu ji ovládat.

Tak se ode mě drž dál,

Není to nic hezkého,

Cítím ten vztek a nedokážu ho udržet.

Proč mě z toho nikdo nevysvobodí? Zastavte to!

R: Cítím to hluboko uvnitř,

Mám to pod kůží.

Musím přiznat, že se cítím jako zrůda.

Nenávidím to, čím jsem se stala,

Noční můra právě začala.

Musím přiznat, že se cítím jako zrůda.