Sibiř je asi stokrát drsnější, než jsem si myslela

Fascinuje mě, jak spolužáky fascinuje, že čtu něco, co není k maturitě, a když jim na tu dotěrnou otázku: "Co čteš?"odpovím: "Sibiřský cestopis," dívají se... no, divně :D. Přitom je to tak zajímavý! Skutečnej příběh ze skutečnýho prostředí. Mladá holka (při první výpravě jí bylo přes 18, při poslední 28) v divočině, mezi opilci, v stiuacích, kdy si myslím, že vážně umře, ale jak by to pak mohla napsat, že?
Modřínová duše - Pavlína Brzáková (dále nějaké informace, co jsem se dočetla + ukázka jedné poměrně hororové scény)



Nejvíc mě překvapilo a zároveň pobavilo to, že i šamani používaj při svých obřadech vodku. Vodka je nejspíš něco jako svěcená voda. Stříká se do všech světových stran, aby se uctili bozi. No a pak se samozřejmě musí napít i lidé.
Tradiční kastrace sobů zubama... u toho bych nemusela být :D:/.
Mrznout v mínus čtyřiceti taky ne. Stravovat se rybama a sobama. Nechat se požírat roji komárů. Vydat se na cestu a tři dny nevypít ani kapku vody. Plout na lodi, která se převrhne, plavat v ledový vodě, shánět pomoc pro další dva mužský, který pluli se mnou. V noci. V zimě. Ne, vážně ne, díky, ale čte se to hezky :D.
Myslela jsem si, že právě ti kočovníci tolik pít nebudou, že jsou tam v přírodě a že je to vlastně taková pohádka, staraj se o zvířátka, lověj si potravu, uctívaj bohy a pohůdka (to přeháním, ale chápete). Jenže oni chlastaj jak duhy, kdo opilej neumrzne někde venku, toho jinej zastřelí nebo ubodá. Kolikrát se autorku nějakej mužskej pokusil znásilnit, jsem po pár kapitolách přestala počítat.
Ukázka (vynechávám některý řádky, na přepisování je to dlouhý):

Za mrazu se třesu i uvnitř. Dohltám koňak a snad poprvé kupuju vodku. Slibný začátek. V noci se bojím rozsvítit, tuším, co bude. Opilci čekají na signál.
Na dveře buší ženská. Mužský stojí za rohem. Otevírám naivně, tvrdí, že je majitelka domu. Vlastně její sestra a za ní stojí manžel. Šura a Valentýn.
"Jen se tu natáhnem," říká Šura a dere se dovnitř. Vedle kuchyně u dveří leží hromada hadrů, Šura v nich hrabe a vytahuje vodku. Valentýn čeká, až co a jak mu řekne. Je jeho velitelka.
Teď už asi spát nepůjdu. Šura, jen co si lokla, usnula. Valentýn leje sobě i mně.
"Co tady chceš?" ptá se nepřátelsky. "Lezou sem drancovat. Co chceš ty..."
Tvrdím, že kvůli tajze. Směje se mi do očí. Nevěří mi.
...
Oči má propadlé, co říct. Nějak do sebe se dívá a přitom civí na mě. Šura chrápe, až dveře řinčí. Valentýn upírá oči do mých a ani nemrkne. Hledá, kdo by mu rozuměl. Ale já to nejsem.
"Kurvy sem lezou a kurvy tady žijou," drmolí. "Na chuj takovej život je mi. Chcípám zaživa, játra mám sežraný chlastem. Kdo ví, co se mi v nich hejbe. Zařvu dneska nebo zejtra, na mou duši."
...
"Tak řekni, na chuj - co tě sem přitáhlo?!" pokračuje. "Chlapa chceš, copak u vás nejsou? Co tady sháníš, abys to prodala? Čubko. Taky jsem jednoho praštil a pak mě posadili. Začal si a já ho zapích. Zapíchnu i tebe, dyž na to přijde, nůž mám. Dyž sem ho oddělával, pěkně sebou cukal. A já ho řezal, až sem ho upíchal. Začal si sám. Vzal pušku a střílel, devět broků sem schytal do těla..."
...
Valentýn si přihnul vodky. Spláchl rozjitřenou duši.
"Zasranej život a ještě zasranější turisti..."
Šura se dere z hadrů, nespí. "Tak kurvit se chceš, hajzle?"
Valentýn mění výraz tváře.
"Tak kurvit se chceš?"
Nevím, na koho se vrhne. Valentýn se k ní má, aby ji konejšil. "Di spát, já pudu taky!"
A leze za ní do hadrů. Vím, že spát nebudou, chlast jim to nedovolí.
"Prospi se!" radím mu zbytečně. A chci jít v klidu spát, sotva se držím. Mám však strach.
"Di spát ty, chvilku si k tobě lehnu," šeptá Valentýn, aby Šura neslyšela. Ale slyší, má uši nastražené, nic jí neunikne. Skáče mu po krku a tiše ho rdousí. Valentýn se ale nedá, stačí dobře mířená rána. Šura hekne a bezhlesně padá zpátky do hadrů, do měkkého.
"Dyž na to přijde, tak to máš taky," směje se a kývá bradou ke mně. "Pojď, ať si na tebe šáhnu, holčičko..."
Jenže Šura má výdrž a je zpátky. Přes oko jí naběhl pás, co z toho bude ráno, se může jenom hádat.
Už nevím, co je dál. Trochu piju a vodka mi stoupá do hlavy. Nesmím se bát, jak ucítí Valentýn strach, v očích mu blýskne a sáhne po noži.
...
"Zabiješ kamaráda, protože on tě střílel. Tak sem ho voddělal, zasrance. Kamaráda jedinýho..."
...
Do ticha mi hlady kručí v břiše.
"Máš hlad? A že nic neřekneš?" probere se Valentýn ze samomluvy. Řekne to vyčítavě. Chlap ženskou nikdy nenechá hladovět. "Počkej, přinesu maso."
A žene se někam na chodbu a štrachá ve tmě. Když se vrací, táhne obrovskou kýtu. Sušenou.
"Jez!" poroučí. "Musíš jíst! Seš hubená, jez. Copak tady vážně nikoho neznáš? Kde ses tu vzala? Nikdo tě nenakrmil? Jez. Krmím Šuru, nakrmím tebe. Žije se tady těžko, ale hlady tě nenechám..."
"Stejně řekni, proč seš tady! Co tady chceš?"
Je jak kolovrátek. Bolí mě hlava a chce se mi spát.
"Jen spi. Lehni si a spi. Taky si lehnu, vedle tebe..."
Šura se budí. "Domů!" velí Valentýnovi. Ten se zvedá a poslušně jdou. Zamknu za nimi s nejvyšší úlevou a vracím se do postele. Spát.
...
Někdo tu je!
...
Pevně svírám nůž. Rozsvěcuju, otevírám dveře. Něco se mihlo. Něco tlustého proletělo kolem. Krysa! Žádnej chlap, ale krysa! Jenže raduju se zbytečně. Někdo chodí u dveří. Šoupe nohama a stojí těsně u dveří. Rány na dveře. Musí to být Valentýn, nikdo jiný tu není. Šura snad usnula a on je zpátky?
Poznávám ho podle obrysu. Je to on. Volá mě jménem. Trhá dveřmi, ale háček zatím drží. Na okamžik zmizel a hned je zase zpátky. V ruce má sekyru. Vidím oknem, jak se rozmachuje. Už na nic nečekám a vyběhnu po schodech do patra. Snad to stihnu. Nahoře se opatrně rozhlížím. Podlaha nesmí zaskřípat. Dole nejspíš už dveře povolily. Na verandě je slyšet, jak se sype sklo. Nahoře se není kam schovat, není kam utéct. Běžím k oknu, ale je zalepené. Místnost je prázný prostor. Jen malý výklenek těsně vedle komína. Skrčím se tam, ale jestli vyběhne Valentýn nahoru, najde mě. Dole jsou už slyšet kroky. Ve výklenku mě najde, musím pryč. Sunu se k oknu a zkouším ho rozlepit, ale nejde to. Nemám čas přemýšlet, Valentýn prohledává světnici. Beru ze země nějaký pytel, přikládám ho na sklo a loktem udeřím. Sklo se sype ven. Trhnu několikrtá okenním rámem, až se okno otevře. Už se nerozmýšlím, chci být venku.
Valentýn uslyšel sypání skla a běží za mnou. Už jsem na střeše. Klouže to, všude je sníh. lezu kolem komína, musím opatrně, abych nespadla. Valentýn je nahoře, vyhlíží oknem ven. Nevidím ho. Hledám, jak bych slezla na druhé straně dolů. Je tam nějaký přístavek, nejspíš baňa. Sklouzávám po střeše na střechu přístavku a pak po okapu dolů. Běžím rychle k sousedům. Celou dobu jsem jen v ponožkách, boty mám uvnitř.
Buším na dveře u sousedů. Nevím, kolik je hodin, možná čtyři. Čekám dlouho. Nejdřív se probudí pes a začne štěkat. Pak se ozvou šouravé kroky. Dveře zaskřípou a ze tmy se vynoří ospalý obličej nějaké ženy. Šedivé vlasy jí visí v pramenech přes tvář. Nemůžu se zmoci na slovo. Ukazuju k sousednímu domu a blekotám. Žena poodstoupí ode dveří, abych mohla projít. Jdu dál do světnice a usedám vysíleně na lavici...

To nebylo poprvé, co utíkala před chlapem z nějaký chaty. Přiznávám, že tahle historka je ale asi nejhorší, nebo spíš nejpodrobněji popisována. Vážně nechápu, jak se po tom všem mohla ještě někdy do Ruska vrátit. Mně přesvědčila, že na takový místo se v životě nevydám. Vždyť se bojim i našich neškodných opilců, co bych dělala tam?! :D Taky je úžasný, jak jí v jednu chvíli vypráví, jak zabil kamaráda a že zabije klidně i ji, a pak ji chce krmit. A pak s ní zas souložit. Jako zvíře, co umí mluvit. Brrr, zešílela bych, běhala bych po tajze a ječela, dokud by mě někdo nezabil :D:/.