37. kapitola

Komentář autora: Už je to tady. Už mi z tý školy definitivně přeskočilo. Nechala jsem si ostříhat vlasy... asi tak o 10 - 15 centimetrů a mám ofinu :D. A vypadám jak kretén, ale nevadí. Až budu připravená, tak vám sem dám fotku. Ve třídě mě asi zešikanujou... A pudu asi zpátky na blond :D.
K povídce: Trošku nezáživná kapitola. Roztomilý je jenom rozhovor Eleny a Bonnie. Ano, naše čarodějnička trochu pookřeje. Asi je to takový můj kompromis, nevěděla jsem pořádně, jak by se seriálová Bonnie zachovala v takovéhle situaci. Že by si Elenu hned nakvartýrovala do baráku, to se mi nějak nezdálo, ale zas že by se k nejlepší kamarádce chovala jak ke ztělesněnýmu zlu... no, těžko říct :D.
Každopádně nepodstatných kapitol už moc nebude. Vlastně ani celkově jich už moc nebude, pomalu se blížíme do finále :P

Poslušně jsme pochodovali za Bonnie po lesní cestičce a neodvažovali se ani ceknout. Sníh už v Mystic Falls roztál. Jaro zvítězilo nad zimou a my si s Ivanem užívali tepla, které na Sibiř ještě nedorazilo.

Před námi stál velký polorozpadlý dům. Vůbec jsem si na něj nepamatovala, a to jsem jako malá denně pobíhala po lesích; přesto jsem měla pocit, že ho vidím poprvé v životě.

„Je těžké to tu najít,“ řekla Bonnie, jakoby mi četla myšlenky. „Vznáší se kolem matoucí kouzlo, nikdo sem nechodí.“

Zastavili jsme se s Ivanem na zápraží. Z domu vanul nepřátelský chlad. Nebyli jsme tam vítáni.

„Pojďte.“

„Nemám z toho zrovna nejlepší pocit,“ zamumlal Ivan.

„To ony z vás taky ne.“

„Ony?“

Přikývla. „Na této půdě bylo upáleno sto čarodějek. Jejich duše zde přebývají a chrání toto místo před zlem.“

„Předpokládám, že my jsme zlo,“ zašklebila jsem se.

„Se mnou jste v bezpečí a já jsem zase v bezpečí s nimi. Nikomu se nic nestane, když se budeme chovat rozumně.“

Hlas ve mně, který mi radil, abych vzala nohy na ramena, neutichl. Lesk Boniiných očí mě na druhé straně nutil jí důvěřovat víc než vlastní intuici. Sebrala jsem veškerou odvahu a vstoupila. Ivan mě téměř okamžitě následoval.

Skrze okna do domu vnikalo slabé sluneční světlo. Bonnie nás vedla ponurými, zatuchlými místnostmi. Všechno bylo špinavé, zaprášené a ztrouchnivělé, podlaha pod našimi kroky skřípala, někde už se dávno propadla. Kdybych byla člověk, bála bych se, že si vymknu kotník.

Konečně jsme se zastavili. Byli jsme v prostorném pokoji bez oken. Dost možná původně sloužil jako sklep, museli jsme sejít několik schodů, abychom se tam dostali. Nábytek uvnitř byl v podstatně lepším stavu než kdekoli jinde. O stěnu se opírala vysoká skříň bez dvířek, na jejíchž poličkách se povalovaly různé lahvičky, truhličky, knihy, svitky, svíčky,… byla toho tam spousta. Ze stropu visel zašlý lustr se svíčkami. Na podlaze ležel hnědočervený koberec a o kus dál stál stolek – opět obložený nejrůznějším harampádím.

„Takže. Co mi můžeš říct o jejich zmizení?“

„Údajně jsou někde na moři. Asi tak před dvěma týdny vypluli z Kalifornie. Víc nevím.“

„Předpokládám, že neodešli dobrovolně.“

„Jsou ovlivnění. Teda Stefan už ne, ale Damon ano.“

„Dobře. To není nejhorší,“ pokývala hlavou a přešla ke skříni. Vztáhla k ní ruku a brzy v ní držela pečlivě složenou mapu. Rozložila ji na kobereček a přidřepla si k ní. Potom se mi zadívala do očí. „Máš něco osobního, co by jim patřilo?“

Rozhlédla jsem se po sobě. Zrak mi utkvěl na mém snubním prstenu. Sundala jsem si ho. „Pomohlo by tohle?“

Pozorně si ho prohlížela a pak vykulila oči. Nakonec se vrátila k profesionálnímu, tvrdému výrazu. „Jestli nosí Stefan ten svůj u sebe, tak ano.“

Skousla jsem si ret a Ivan vyprskl smíchy.

„Tys to vážně táhla s oběma, ty běhno,“ posmíval se mi.

„Sklapni,“ zavrčela jsem.

Bonnie se to rozhodla neřešit. Položila prsten na mapu, rozevřela nad ním dlaně a zavřela oči. Začala něco mumlat a svíčky v pokoji vzplály.

Hele, ozval se mi Ivanův hlas v hlavě, myslíš si, že by mi pak vyrobila taky takovej šperk proti slunci, jako máš ty?

Divím se, že nám vůbec pomáhá…

…To je ano, nebo ne?

Za pokus nic nedáš.

Prsten se rozpohyboval. Chvíli klouzal po papíře a nakonec se usadil.

„Hotovo.“

„Ale - “ bála jsem se, že budu znít nevděčně – „oni se neustále přemisťují, ne? Za několik dní už budou někde jinde a já potřebuju co nejpřesnější údaje.“

Vrátila mi prstýnek a její obličej trochu zněžněl. „Stačí ho položit na mapu a on ti vždycky ukáže kde – kde majitel druhého prstenu právě je.“

Stiskla jsem ho v dlani. V hrudi mi rostla radost a nabyla jsem dojmu, že mě brzo roztrhá. Konečně jsem vymyslela plán, který fungoval.

„Děkuju ti,“ bez rozmýšlení jsem jí padla kolem krku. Těžko říct, kterou z nás to zaskočilo víc. Co byl ale vrchol všeho, bylo to, že mě neodstrčila. Nejistě mi položila ruce na záda a úlevně vydechla.

„Bonnie…“ nevěděla jsem, jak se mám vyjádřit. Žádná slova mi nepřišla dost dobrá. „Myslíš, že bychom si mohly promluvit?“ Odtáhla jsem se a čekala na její reakci.

Zvažovala to. A nakonec se usmála. „Asi ano. Opravdu doufám, že máš pro tohle,“ ukázala na celou moji maličkost, „řádné vysvětlení.“

„To já taky,“ zazubila jsem se.

„No,“ už zase nám Ivan musel připomínat svou přítomnost, „tak já si asi půjdu po svejch, co?“

„To by od tebe bylo hezký,“ odpověděla jsem mu a jen pro něj dodala: Zeptám se jí na ty šperky.

Zamával nám a odešel.

Já s Bonnie jsme se vydaly do kavárny. Moc často jsme tam nechodily, většinou jsme se scházely v Grillu nebo u někoho doma. Málem už jsem zapomněla, jak je to fajn mít normální kamarádku. Na vysoký jsem se bavila s několika holkami, ale nikdy to nebylo takové to pravé vřelé přátelství. Nepotřebovala jsem ho, měla jsem Damona a ten byl pro mě vším.

Hodně se toho změnilo. Bonnie byla vdaná a měla dvě děti. Tím šťastným se nestal nikdo, koho bych znala, za to můj malý bratříček to dal dohromady s April Young. Neznala jsem ji nijak zvlášť dobře, ale pamatovala jsem si ji jako milou a moc pěknou dívku. A taky jsem doufala, že jí zůstala. Bonnie na ni pěla samou chválu a celkově líčila život mého bratra jako nějakou pohádku. S Caroline to bylo složitější. Stala se tím, čím chtěla, nicméně to neznělo zrovna šťastně. Vztah s Mattem jí vydržel do konce střední, pak se odcizili. Nejspíš nepřestala udržovat důvěrné styky s upíry. Zamilovala se a chtěla se přeměnit. To se jí splnilo, nicméně jí to kompletně změnilo. Začala se dívat na svět z jiného úhlu, přehodnotila všechny hodnoty a její přítel do nich už nezapadal. Dál měla Bonnie jen velmi nepřesné informace. Údajně se dost ostře pohádali a šli si po krku. Oba zmizeli z města a Bonnie už o nich nikdy neslyšela. Co se Jenny týče, ta žila s naším bývalým učitelem dějepisu, Alaricem Saltzmanem, ale nevzali se, přišlo jim to zbytečné; ani děti spolu neměli.

Nikdo se po mně nesháněl, což Bonnie přišlo divné, když mi to říkala, ale já jí vysvětlila, že jsem je k tomu přiměla nátlakem, a rozhovořila jsem se o příčině toho všeho.

„Páni…“ vydechla na konci mého vyprávění. „Ty ses opravdu nakonec rozhodla pro Damona?“

„Proč je to pro tebe tak šokující?“ Usrkla jsem horké čokolády.

„Není, to jen… ty a Stefan… vypadali jste jako dokonalý pár, šťastní, zamilovaní, myslela jsem si, že to bude na celý život.“

„To my taky, tak nějak.“

„Tak co se změnilo?“

„Upřímně, nic moc…“

Zamračila se a sešpulila plné rty.

„Obávám se, že mé city ke Stefanovi se nezměnily, jen se mezi ně vpletly ty k Damonovi.“

„A nakonec byly silnější,“ vydedukovala si.

Na to jsem nedokázala odpovědět, jen jsem se výmluvně usmála.

„No a co ten chlap, co s tebou přijel?“ Povytáhla vyzývavé obočí. V tu chvíli jsem v ní poznala tu starou Bonnie, lačnou po mých milostných problémech a připravenou mě vyslechnout a podpořit.

„Achgr, o tom mi radši ani nemluv.“

„Chci, abys o něm mluvila.“

„Ivan je… dobrý přítel. Nevím, co bych si bez něj počala. Ale má několik otravných vlastností, kterými se nápadně podobá Damonovi.“

„Například?“

„Například má nenechavé prsty, nemístné poznámky, je sarkastický za každé situace a je těžký ho přimět, aby mě bral vážně. A je vznětlivý.“

„To zní jako Damon,“ uchechtla se.

Ten večer ve mně probudil tolik vzpomínek. Pro změnu těch dobrých. Nechala jsem se unášet euforií a řehtala se jako blázen. Bonnie sice byla upjatá, ale dokázala se i uvolnit a vždy mi zlepšovala náladu. Nikdy bych si nemyslela, že zvládne všechno takhle přejít a chovat se ke mně, jako by se téměř nic nezměnilo. Dokonce byla ochotná pro Ivana a Irinu vyrobit ochranné prsteny. Prospělo mi to. Potřebovala jsem si s někým o všem promluvit.

Do hotelu jsem dorazila krátce po půlnoci s pocitem, že se vznáším dobrých deset čísel nad zemí. Ivan seděl na posteli a hrál si s mobilem. Hodila jsem po něm dva kovové kroužky a on je pohotově chytil.

„Tak, teď už mi můžeš vrátit můj přívěsek.“

Chvíli si je zvědavě prohlížel a nakonec vytáhl z kapsy můj vzácný šperk. S něžným úsměvem jsem pohladila křišťál a připnula si řetízek ke krku.

„Už jsme tu hotovi?“

„Joop, hned zítra vyrazím do Panamy,“ zula jsem se a hupsla k němu na postel. Už mi ani nepřišlo divné se s ním o ni dělit.

Ušklíbl se. „Proč pořád mluvíš v jednotným čísle? A navíc, musíme počkat na Irinu.“

Vykulila jsem oči. „A to proč?“

„Chce s námi.“

„A ty seš pro??“ To mě udivovalo snad ještě víc.

Jen pokrčil rameny. „Došel jsem k závěru, že jí to dlužím. Ona nakonec respektovala moje rozhodnutí, teď je řada zase na mně.“

„Stejně pořád dost dobře nechápu, proč mi pomáháte.“

„Copak to přátelé nedělají?“

„To sice ano, ale…“

„Navíc jsem ti slíbil, že za tebe vezmu zodpovědnost, pamatuješ?“

„Jenže k tomu není důvod, jsem v pořádku,“ usmála jsem se a zalezla si pod přikrývku.

Ivan mě dlouho zadumaně pozoroval a nakonec si taky lehnul. „Jo, úplně v pořádku.“


Pokračovat na další kapitolu