4. kapitola - Quattro formaggi

Komentář autora: Omlouvám se, ale budu muset tuhle povídku pozastavit. Už na psaní vážně nezbývá moc síly ani toho času. Jasně, u pc jsem skoro furt, ale skoro furt na něm taky pracuju. A někdy chci i ven. Navíc teď budu psát hafo slohů ve frj, abych udělala delf B1 a tím pádem nedělala přijímačky. Je mi to líto, má výkonost je holt omezená :(
Ke kapitole: Pořád se plácáme jen v takovém úvodu. V další kapitole už bychom se mohli někam pohnout - to je další důvod pro pauzu, utnout to, dokud to není uprostřed něčeho většího. Jak už název napovídá, uvidíte běžný den Jacka Freemana, když má zrovna směnu v pizzerii :). Už se tu trochu odráží moje psavá vyčerpanost, jsou tam dobrý pasáže prokládaný slabšíma.
Ať se líbí! :) Já se budu muset vrhnout na patristiku a scholastiku a... máááámíííí, já to tak nesnáším! :(

Nevěřili byste, kolik lidí si objednává pizzu i ve všední den. Nenažranci líní! Od jedenácté hodiny jsem se prakticky nezastavil a pochyboval jsem, že se dožiju večera. Můj zadek si se sedátkem přestávali rozumět.

Na kole je krásné to, že se s ním můžete tvářit jako dopravní prostředek, i jako chodec, podle toho, jak se vám to zrovna hodí. Sice tím porušujete pár zákonů, ale co. Rychlejší než kolo je ve městě snad jen metro. Ani nevím, proč mi v práci nenabídli ho používat. Neplatili by benzín, nemohl bych nic zničit, měl bych to pohodlnější a rychlejší… Hm, asi jim to navrhnu.

 „Hej, Jacku!“ křikl na mě kuchař, sotva jsem vešel do dveří. Na pult položil tři krabice a důležitě na ně poklepal. „Tuhle na Ave street 2562 a tyhle dvě na Green garden 804.“

Zavrčel jsem několik sprostých slov, vyzunkl skleničku coca-coly a připevnil si něčí večeři na záda.

To ty zasraný letáky! Dokud nás znaly jen krysy z kanálu, měl jsem pohodový šichty. Asi si budu muset vzít pana srším-samými-geniálními-nápady v pátek do ringu. Tam bych mu ukázal, co si o těch jeho nápadech myslím!

Bohužel, smrt mého nadřízeného by mohla znamenat zavření restaurace a já bych přišel o podstatnou část příjmu. Jestli jsem se stal jedním z těch hovad, kterým jde jen o peníze? No, možná trošku. Nesnil jsem o žádných závratných částkách, žádná vila na pobřeží, ale vyškrábat se z podkroví do prvního patra by nebylo od věci.

Ulice byly zacpané, ale to skoro v každou denní i noční hodinu. Lidé pospíchali domů, aby se mohli rozvalit u televize a zjistit, že umírají touhou po lahodném pokrmu zvaném pizza. Možná kdybych jim prozradil tajnou přísadu šéfkuchaře, přešla by je chuť.

Trvalo mi asi půl roku, než jsem se ve městě zorientoval. Hned jak jsem si pořídil mobilní telefon, stáhl jsem si do něj GPS. Dost mi pomáhala. Po čase jsem ji však přestal používat a zaplnil paměťovou kartu něčím lepším, Summer a Winter Olympic games.

Obratně jsem seskočil z kola a zabezpečil ho tlustým řetězem. Na zvoncích jsem vyhledal jméno svého zákazníka a stiskl ho.

„Přejete si?“

„Pizzerie U Castilla, mám tu vaši objednávku.“

Zadrnčel bzučák a hlas z krabičky dodal: „Třetí patro.“

Většina lidí bere frázi „dovoz až do domu“ příliš doslovně. Jen jsem čekal, kdy mi někdo řekne, abych mu prostřel stůl a nalil sklenici vína.

Alespoň že to byl čistej barák s funkčním výtahem. Bez problému jsem našel dveře s příslušnou jmenovkou a zaklepal na ně.

Objevila se v nich nějaká holka. Otevřela pusu, ale nic z ní nevyšlo. Zůstala stát mezi futry s bradou na rohožce a očima po celé mojí maličkosti. Měla delší blond vlnité vlasy, plné rty a pod chundelatým růžovým županem nepochybně výrazné ženské křivky.

„Dobrý den, tady je vaše pizza,“ podstrčil jsem ji krabici a doufal, že se z toho tranzu probere. Byl jsem zvyklý, že na mě lidi blbě čumí, ale u ní to bylo něčím trochu jiné.

„Jo - jo, díky. Kolik to bude?“

„Osm devadesát.“

Sáhla do kapsy svého hábitu a vytáhla z něj dva papíry. Chtěla mi je podat, ale jedna bankovka jí upadla. Zbrkle se pro ni sehla a roztřeseně mi ji vložila do dlaně.

„To je dobrý,“ vyblekotala a zastrčila si vlasy za uši. Přihlouple se usmívala a ani se nehnula.

Přejel jsem očima po penězích. Dala mi dvanáct dollarů, to nebylo špatný dýško. Obdařil jsem ji za něj snad úslužným úsměvem.

„Přeji dobrou chuť, slečno. Nashle!“ Otočil jsem se na patě a odkráčel. Mám rád štědré lidi.

Další zastávka měla být na Green garden. Pěkný kus cesty. Nasedl jsem na kolo a zabral do pedálů. Ještěže byl konec léta, v zimě bylo ježdění o dost nepohodlnější. I přes rukavice mi omrzaly prsty, obličej a uši jsem necítil a kašlal jsem jak tuberák.

Nikdy jsem nepochopil, proč se tahle čtvrť jmenuje Zelená zahrada. Muselo to být z nějakého historického důvodu, protože široko daleko veškerá zeleň pošla. Jediný kus přírody reprezentoval malý park, který se snažil předstírat, že příčinou jeho neuhlazenosti je anglický styl. I Američanům však bylo jasné, že tohle by vévoda z Yorku před svým palácem nestrpěl.

Projížděl jsem kolem četných řadovek a hledal číslo 804. Nesnáším řadovky. Všechny vypadají totiž stejně.

Osm set čtyřku měla žlutá stavba otřásající se v základech díky hlasité hudbě, která z ní vycházela. Věřil jsem, že sousedé nedočkavě sledují hodiny a čekají na úder desáté, aby mohli zavolat policajty. Vstoupil jsem na pozemek a rozešel se ke dveřím. Pochyboval jsem, že někdo uslyší mé zvonění. A pochyboval jsem správně. Přistoupil jsem k oknu a nahlédl dovnitř. Místnost obývalo několik náctiletých, každý měl kelímek plný čehosi, někteří tancovali, někteří se bavili. Prostě klasická párty. Zabušil jsem na sklo, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Naštěstí jsem si na lísteček napsal telefonní číslo. Vytočil jsem ho.

„Ano?“ Zaječel někdo na druhém konci. Dal jsem ruku dál od ucha.

„Pizzerie u Castilla, dobrý den,  jsem před vaším domem.“

„Aha, jasně, hned tam budu.“

Postavil jsem se tedy zase před dveře. Z budovy se vypotácela pravděpodobně dost opilá holka. Měla středně dlouhé, tmavé vlasy, na sobě kratičké černé tílko a střapatou sukni do půlky stehen. V odhaleném pupíku se jí lesknul piercing. Opřela se o futra a zamrkala na mě. Ruce se jí smekly a najednou na mě padala. Pohotově jsem ji zachytil a narovnal.

„Jejda,“ zachichotala se, „promiň, to ty tvoje oči, úplně mě vyvedly z rovnováhy,“ naklonila se dopředu a zkoumala mě jako Frankesteina. „To sou čočky?“

„Ne, to sou prostě moje oči. Vaše pizza, dělá to osmnáct šedesát.“

„Týjo, hustý,“ vydechla a chopila se krabic. „Moment,“ zvedla ukazováček a zaplula dovnitř. O chvilku později se vrátila s peněženkou. I ona mi nechala spropitné.

„Díky, příjemnou zábavu,“ kývnul jsem na ni a zamířil k brance.

„Hele, nechceš se pak zastavit?“

Stála tam ve svůdné póze a nevinně pohupovala kolenem ze strany na stranu. Musel jsem uznat, že tělo měla výstavní. Jen ta její hlava se mi nezdála.

„Ne, díky.“

„Pojedeme až do rána, jestli se bojíš, že přijdeš o všechnu srandu.“

„Mám už plány,“ odbil jsem ji znova.

Povzdechla si a líně se protáhla, čímž vystavila celé své tělo na odiv.

„Kdyby sis to rozmyslel, klidně přijď, fešáku, budu tu na tebe čekat.“

Neurčitě jsem se usmál a klidil se té dračici z cesty.

V pizzerii mi naložili další tři krabice, díkybohu směrované jen na jednu adresu, která ani nebyla tak daleko.

Zastavil jsem u vysokého paneláku a zazvonil.

„Kdo je?“ zavrčel na mě mužský elektronický hlas.

„Pizzerie u Castilla, dobrý večer, mám tu vaši pizzu.“

„Jakou pizzu?“

„Tu, co jste si objednával.“

„Vim, jakou sem si objednával, chci vědět, jakou mi nesete.“

Á, pan chytrý, který se nenechá nikým vodit za nos. Ty miluju…

Nahlédl jsem do krabic a doufal, že jejich obsah pojmenuju správně.

„Tři Quattro formaggi.“

Chlap několikrát mlasknul a potom zavibrovaly dveře. „Sedmý patro.“

Výtah byl až v devatenáctém patře. Nemohl jsem si dovolit tak dlouho čekat a vzal to tedy po schodech. V prvním patře jsem musel překročit spícího bezdomovce. Soucítil jsem s ním, jeden čas jsem nocoval úplně stejně. V sedmém patře jsem se zhluboka nadechnul a vyhledal dveře pana Perryho. Otevřel mi dřív, než jsem stačil zaklepat.

„No to je dost.“

Byl to zavalitý pytel sádla s mrňavýma očkama a prsty jako buřty. Vytrhl mi zásilku a překontroloval ji.

„Kolik chcete?“

„Dvacet devět.“

Zalovil v kapse umaštěnou rukou a chrochtavě popotáhl. „Dám ti pětadvacet a padej.“

„Víte, obvykle lidé zaokrouhlují nahoru, ne dolů,“ ušklíbl jsem se a nechal ruce podél těla. Prsty se mi však začaly smotávat do pěstí.

„Přišels pozdě a jídlo je studený.“

„Jsem tu včas a z tý pizzy se kouří, tak ze mě laskavě nedělejte debila a zaplaťte, kolik máte.“

„Nemám víc,“ zaburácel a jeho břicho se otřáslo.

„V tom případě vám nemohu předat zásilku.“

„Hele, mladej, dám ti dvacet šest a víc ani ťuk. To je férový.“

Přikročil jsem o krok blíž a přestal se ironicky usmívat.

„Poslyš, ty bečko,“ cedil jsem mezi zuby a chlap pomalu ustupoval. „Jezdil jsem po městě celej den, jsem zpocenej až na prdeli a nemám náladu se hádat s takovým ukňučeným trotlem, jako seš ty. Takže mi buď dáš pětatřicet dolarů, nebo ti tu pizzu narvu do chřtánu a následně tě donutím ji vyzvracet a znova sníst.“

Už jsme stáli v jeho bytě, který akutně potřeboval vyvětrat. Chlap se přede mnou krčil a třásl. Sice bych neměl vyhrožovat zákazníkům, ani těm nejblbějším, ale představa, že si mě ten kretén ještě někdy zavolá, byla příliš děsivá.

Těžce polkl a znova zalovil v kapse.

„T - tady m - máte.“

Čtyřicet doláčů. Slušný!

„Uctivě vám děkuji,“ poklonil jsem se a znovu oblékl úsměv od ucha k uchu. „Přeji vám dobrou chuť a hodně štěstí při lámání dosavadního rekordu v nejobjemnějším muži světa.“

Nechal jsem ho tam stát a zírat, zavřel jsem za sebou dveře, sednul si na zábradlí a klouzal po něm až do přízemí. Na párty u nadržený holky jsem se nevrátil. Vyložil jsem tržbu v pizzerce a zamířil domů. Domů… konečně jsem našel místo, které je hodno takového názvu.

Pokračovat na další kapitolu