40. kapitola

Komentář autora: Ne že by ty poslední kapitoly byly odfláknutý, flákám maximálně tak školu a jen občas (teď zrovna ne, jen mám od 10 :D), ale... já z toho prostě cítím, že už jsem toho měla plný zuby a chtěla to dokončit :/. Úvod je takový... celkem rychlý, pak se najednou pozastaví a pak se rozjede v přiměřeném tempu. Strašně se posmívám všem otřepaným frázím a nakonec si nejsem tak úplně jistá, jestli je tam nemám taky :D. Vím o jedné, ale tu jsem hned po jejím vyslovení trošku zesměšnila, poznáte ji podle toho, že kousek za ní bude "řečnictví nikdy nebyla jeho silní stránka", což má naznačovat, že použil známou frázi a ona se do té situace vůbec nehodila. Páni, moje vysvětlovací schopnosti jsou čím dál horší :D. Každopádně se mi líbí, co říká Katherine. Je to trefný, upřímný a podle mě i přesvědčivý. Zbytek proslovů mi nepřijde tak zdařilý, ale. Ale jo, jde to :).
Tak si to užijte a nezapomeňte, zbývají už jen 2 kapitoly a krátký epilog. A taky nezapomínejte, že komentovat poslední kapitolu je slušnost, to vám ještě připomenu :).
Už mlčím, směle do toho!

Ráno jsme se posilnili každý jedním sáčkem krve a s taškou zbraní se vydali k půjčovně potápěčských potřeb. Naposledy jsem se ohlédla po našem luxusním hotelu a přemýšlela, jestli se ještě někdy vrátím.

Prodavač byl ochotný nám veškeré potřeby - neoprenové obleky, ploutve, brýle a neoprenový batůžek - zapůjčit zcela zdarma. Jak milé. V přístavišti jsme zrekvírovali malou jachtu, přibrali na palubu jeden zamilovaný páreček a vydali se na otevřené moře. Překontrolovala jsem mapu. Katherinina loď nebyla daleko.

Kormidla se chopil Ivan (ještěže obsluha byla tak primitivní). Zopakovala jsem mu souřadnice, v kterých měl zastavit, a vzala si teenagery stranou. Měla jsem pro ně připravené prosté pokyny: lehněte si na příď a bavte se. Potom jsem jen nervózně pochodovala z místa na místo. Tentokrát to muselo klapnout…

Motor přestal vrčet a já se celá napjala. Zastínila jsem paží sluneční paprsky a zahleděla se do dálky. Na obzoru se pohupovala loď připomínající malý parník. Výborně!

Bleskurychle jsme navlékli neopren, do batůžku vyskládali několik kůlů a na nohy nasadili ploutve. A potom žuchli do vody.

Noc předtím jsem navštívila Stefana a všechno mu vysvětlila. Očividně se mu podařilo zastavit loď v místě, které jsem mu stanovila, a na nás teď bylo se k ní dostat. Jestli Katherine chytne podezření - a já si byla celkem jistá, že jo - a bude se rozhlížet kolem, co uvidí? Naši loď. A kdo bude na ní? Dva nevinní lidé. To ji uklidní a uvěří, že důvod přerušení jejich plavby, který měl Stefan za úkol vymyslet, je opravdový. A až se jí objevím za zády s kolíkem v ruce, vyletí z kůže. Takový byl můj plán a neměl chybu!

Cítila jsem tlak v tvářích, jak jsem zadržovala vzduch. Dýchací přístroje nám přišly zbytečné, když jsme se nemohli utopit. Plula jsem mezi Irinou a Ivanem a byla ráda, že na to nejsem sama.

Přemýšlela jsem, jaké to asi bude, vrátit se do starých kolejí. Už žádné tréninky, žádné běhání po lesích při extrémně nízkých teplotách, žádný stres, strach. Žádná legrace s Ivanem. Nikdy bych nevěřila, že mi tak přiroste k srdci. Stal se mým nejlepším přítelem, mou oporou. Co když se bez něj zhroutím? Dokážou mi ho Damon se Stefanem vynahradit? Ano i ne. Má povaha mě děsí. Jsem jistým způsobem chamtivá, chci všechno brát ale i dávat. Chci, aby mě všichni milovali. Co kdyby mě jeden z bratrů nemiloval? Cítila bych lítost nebo úlevu? Nebo snad vztek? Co když mi Damon řekne, že chce zůstat s Katherine, i když už bude mít zpátky své vzpomínky? Nechala bych ho jít? Ne, nemyslitelné, je to přece můj manžel! A co kdyby šlo o Stefana? Co k tomu mě váže krom toho, že je mým švagrem? Proč se sebe vůbec ptám, vím to, jen to nerada přiznávám.

Asi bych si pokládala podobné otázky donekonečna, kdybych hlavou téměř nevrazila do trupu lodi. Byla ohromná. Posunky jsem se dorozuměla se svými přáteli, co bude následovat. Vyplavala jsem blíž ke hladině. Na zádi hlídkovali dva ozbrojení muži, pravděpodobně upíři. Stáli dost blízko okraje, a pokud mě sluch nemýlil, povídali si. Pořádně jsem zabrala rukama i nohama a vyletěla z vody. Chytla jsem ty dva za kotníky a stáhla je pod hladinu. Tam jsme jim zlomili vazy. Vyrvat jim srdce by bylo účinnější, ale nechtěla jsem přivolat žraloky. Možná že široko daleko žádní nebyli, nemám přehled o jejich výskytu, ale co kdyby.

Opatrně jsme se vynořili a chvíli čekali, co se bude dít. Zdálo se, že si nás prozatím nikdo nevšiml. Upíři sice mají zostřené smysly, jenže ne pořád, zbláznili by se, kdyby slyšeli každičké šustnutí na míle daleko čtyřiadvacet hodin denně. Zjevně se všichni zaobírali něčím jiným. A já se jim nedivila, koho by napadlo, že se nepřátelé vynoří z vody tak daleko od břehu?

Pomalu jsme se plížili. Každý z nás držel v ruce kůl připravený ho okamžitě použít. Vzali jsme to vnitřkem. Procházeli jsme úzkými chodbami a sem tam se museli s někým vypořádat. Většinu z nich jsem odrovnala sama, byla jsem nejrychlejší a nejvšímavější. Srdce v hrudi mi tlouklo silněji a silněji, jak jsem se přibližovala k cíli. Přímo mě svrběla stehna, jak jsem se chtěla rozeběhnout a zastavit se až v náručí bratrů. Matně jsem zaznamenávala také Irinin strach. Nebyla zvyklá na něco takového. Možná že ji Ivan učil bojovat, ale pochybovala jsem, že ji vzal někdy do terénu. Jenže někdo musel vrátit Damonovi vzpomínky.

Došli jsme ke schodům. Ozařovalo je slunce a sestupoval po nich Katherinin hlas. Otočila jsem se na své parťáky. Ať už se jim hlavou honilo cokoliv, tvářili se odhodlaně a statečně. V Ivanových očích plál bojovný oheň a svaly se mu napínaly k prasknutí. Přikývla jsem.

Zavelela jsem k útoku a vyřítila se na palubu. Odněkud z dálky jsem zaslechla křupnutí. To se mladší z bratrů nejspíš postaral o čarodějku, jak sliboval.

Mým terčem se stala samozřejmě Katherine. Bez váhání jsem nasměrovala kůl na její srdce, ale stihla ucuknout a já zasáhla jen její rameno. Okamžitě jsem z ní dřevo vytáhla a pokusila se svůj úder zopakovat. Chytila mě za zápěstí a hryzla. Vykřikla jsem a uskočila. Katherinina pěst se rychle přibližovala k mému obličeji. Vyhnula jsem se jí. Zády jsem vrazila do Iriny. Odstrčil jsem ji a probodla upíra, který ji ohrožoval. Ira byla v bezpečí, ale já se dopustila chyby. Už jsem cítila dvě ledové ruce na spáncích. Kdyby mi Katherine zlomila vaz, byla bych vyřízená. Nehty těch rukou mi zajely pod kůži. Silou se snažily obrátit si můj obličej k sobě. Jenže se ozval křik a ruce se ztratily. Otočila jsem se a spatřila Irinu, jak zabodává Katherine kůl do lýtka. Chtěla jsem jí pomoct, jenže jsem se musela vypořádat s dalšími dvěma upíry, kteří na mě mířili revolvery. Přemístila jsem se za ně, vyškubla jim zbraně a vypálila. Těla padla na zem. Ivan čelil třem. Nikoho dalšího už jsem neviděla. Dostala jsem se k nim a s Ivanovou pomocí jednoho po druhém vyřídila.

„Co se to sakra...“

Někdo přicházel. Prudce jsem se otočila a namířila na něj. Prásk!

Ozvala se další rána, jak ten někdo padl. Jenže to nebyl jen tak někdo…

„Damone!“

Zastřelila jsem vlastního manžela!

Přelétla jsem schody a sehla se k němu. Zasáhla jsem ho do krku, což bylo docela logické, byl níž než já, když jsem střílela. Kulka proletěla skrz a Damon se hojil. Buď nevěděl co říct, nebo dočasně přišel o hlas. Věděla jsem, že bude v pořádku, a tak jsem se vrátila na bojiště.

Ivan s Irinou bok po boku čelili Katherine. Vydala jsem se jim na pomoc.

„Irino,“ vytáhla jsem ji z rvačky a převzala její místo, „Damon leží v chodbě, jdi za ním!“ Nakopla jsem Katherine do žaludku a ta odletěla. Na podlaze se vybarvil cizí stín. Otočila jsem se a pohlédla do tváře Stefanovi. Vypadal přímo božsky, jak slunce ozařovalo jeho siluetu a -

„Eleno!“

Pozapomněla jsem na Ivana. Katherine ho jednou rukou svírala pod krkem a druhou se natahovala po jeho srdci.

Vzedmul se ve mně vztek a strach. Cítila jsem, jak mi praskají žilky v očích a zuby se protahují. V hlavě mi pulzovalo, mysl se zatemnila. Vyskočila jsem po Katherine a přimáčkla ji na zábradlí. Odstrčila mě. Znovu jsem ji popadla a hodila s ní proti schodům vedoucím někam výš. Rozvalila se na nich. Byla dost vyčerpaná a zpomalená. Ze země jsem sebrala kůl a běžela s ním proti ní. Zvedla se a vykryla můj útok. Praštila jsem jí a ona znovu skončila na schodišti. Přimáčkla jsem ji k němu. K jejímu srdci jsem se možná dostat nemohla, ale krk měla nechráněný. Kousla jsem ji. Několikrát. Myslím, že jsem dokonce vyplivla kus její tepny. Divila jsem se, že jí hlava drží stále na svém místě.

Byla vysílená. Oči vyhasínaly a tělo ochabovalo. Pomalu jsem zdvihala ruku s kůlem a vůbec si neuvědomovala, že se usmívám.

„Eleno.“

Ten hlas. Ten hebký hlas, který měl tolik různých podob, od smrtivě ledového po hřejivě laskavý, v tu chvíli smíchaný s naléhavostí.

Ohlédla jsem se a oklepala.

Všichni tam stáli. Ivan s Irinou, držící se za ruce, s krví po těle, blednoucími šrámy; vedle nich Stefan, vážný a tak trochu smutný jako vždy, s něžnýma očima, úhledně rozcuchanými vlasy a rovným obočím. A před nimi Damon. Vlastní krev mu umazala krk a stekla přes obnaženou hruď až na kraťasy. Vlasy měl kratší, než jsem si pamatovala, ale jinak zůstával stejný, stejný postoj, stejný výraz; ne jako na plese, tohle byl můj Damon.

Obličej mu zvláštně cukal. Přistoupil o něco blíž.

„Tohle nechceš udělat.“

Zamračila jsem se. O čem to mluví? Potom se mi připomněla svým vystrašeným fňukáním Katherine. Sevřela jsem ji pod krkem pevněji a koleno zaryla hlouběji do jejího žaludku.

„Nechceš ji zabít,“ dodal Damon, když si uvědomil, že jsem jeho slova nepochopila.

Údivem mi poklesla čelist, stejně tak Ivan s Irinou si vyměnily zmatené pohledy. Jen Stefan se tvářil stejně netečně a Damon se ke mně pomalounku přibližoval.

„Děláš si srandu? Na světě není nic, co bych dělala raději.“

„Nejsi přece vrah.“

Tomu jsem se musela zasmát.

„Že ne? Podívej se kolem. Všichni jsme vrazi.“

Povzdechl si a tiše si zanadával. Řečnictví nikdy nebyla jeho silná stránka.

„Prostě ji nezabíjej, dobře?“

„Proč?“

Semkl rty. „Já… nevím, jak bych to řekl… nechci, aby zemřela. Eleno, prosím snaž se mě pochopit, i když já sám sobě pořádně nerozumím.“

„Damone,“ zavrčela jsem a přidusila Katherine o něco víc.

„Já mu rozumím,“ ozval se Stefan. To znovu odvedlo moji touhu tu mrchu zabít a naslouchala jsem mu.

„Kdysi jsme ji milovali, byli jsme pro ni ochotni zemřít, Damon zasvětil sto padesát let svého života, aby ji našel. Něco takového se nedá jen tak zapomenout. A proto si nepřejeme její smrt.“

„A co všechno to, co způsobila?!“ vřískla jsem a rozechvěla se vzteky. „Copak to se dá zapomenout? Zabila Lexi, málem zabila mě, poslala tebe, Stefane, abys mě zabil, zneužívala vás. To je nic? To mám nechat jen tak?! Omlouvám se, ale tomu opravdu nejsem schopná porozumět.“

„Copak bys chtěla, aby oni zemřeli, kdyby ti udělali to samý, co já jim?“ zasípala Katherine a vychrchlala krev. „Dělala jsem to z lásky.“

„Dělalas to ze sobeckosti a zvrácenosti,“ prskla jsem.

S vypětím všech sil se usmála. „To k lásce přece patří.“

Už jsem to nemohla vydržet. Napřáhla jsem se a zabodla hrot kůlu velmi blízko jejího srdce. Zavřeštěla a napjala se v křeči.

„Eleno, miluju tě, “ zkoušel to znova Damon a musela jsem uznat, že takováhle řeč na mě platila podstatně víc. „Nenapadá mě jediný důvod, proč by měla žít, ale prosím tě o to.“

Jeho ruka mi přistála na rameni. Trhla jsem sebou.

„Podívej se na mě.“

Nechtělo se mi. Věděla jsem, že jakmile propadnu těm jeho očím, udělám cokoliv.

„Když není důvod, aby žila, měla by chcípnout.“

„Souhlasím,“ postavil se na mou stranu Ivan.

Damon si ke mně přidřepnul.

„Ona tě taky nechala žít.“

Uchechtla jsem se. „Jo a podívej se, jak to pro ni dopadlo.“

„Můžeme ji donutit, aby na všechno zapomněla. Ona může,“ kývl směrem k Iře, která se trochu polekala, když přišla řeč na ni.

„Ale já ji CHCI zabít.“

„To chápu,“ řekl poněkud nadlehčeně.

Katherine na něj vytřeštila oči. Rty se jí chvěly a vytrácela se z nich barva.

„Ale přesto chci, aby žila. Nazvi to šílenstvím, milosrdenstvím nebo pozůstatkem nátlaku, ale je to tak. A jak už jsem řekl jí, nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat dvojnici. Vaše podoba není náhoda a jste poslední svého druhu.“

„Na to ti - “

„Prosím,“ přerušil mě rychle, vzal mě za bradu a natočil si můj obličej k svému. A tam jsem se setkala s jeho očima. S jeho křišťálově modrýma očima, v nichž se třpytilo tolik emocí. Tak nádherně kontrastovaly s tmavými vlasy a tak krásně ladily s bledou pletí.

„Prosím.“

Ještě dlouho jsem na něj upřeně hleděla. S nikým jiným bych tak dlouhý oční kontakt asi neudržela. Nakonec jsem si povzdechla, přestala se věnovat Katherine a padla mu kolem krku. Asi příliš horlivě, protože se svalil a já na něj.

„Irino? Myslíš, že bys to mohla téhle polomrtvé mrše trochu urovnat v hlavě?“

Nejistě přistoupila blíž. „Já nevím… je o dost starší a silnější.“

„Damon se Stefanem taky a zvládlas je.“

„Jenže oni už pod nátlakem byli. Bylo to… já nevím, snazší.“

„Teď je oslabená,“ vmísil se do toho Stefan. „S tolika zraněními nebude mít sílu ti vzdorovat.“

Vytáhla jsem z ní kůl a několikrát ho do ní zabodla, jako když propichujete právě dovařený knedlík.

„Kdyby to náhodou nestačilo,“ vysvětlila jsem.

Irina došla až k nám. „Co přesně chceš, abych jí řekla?“

Zapřemýšlela jsem. „Chci, aby si všechno pamatovala. Ale aby se k nám už nikdy nepřiblížila. Chci, aby si myslela - aby věděla - “ opravila jsem se „-, že proti nám nemá šanci, že nám nemůže ublížit.“

Ira přikývla a dala se do práce.

Já se usmála na Damona a konečně ho políbila. Jako bych se do té doby, než se naše rty setkaly, topila a náhle se konečně dostala nad hladinu. Jako bych našla část sebe samé. Takové to bylo. Ještě lepší. Objala jsem ho a položila mu bradu na rameno.

Očima jsem zavadila o Ivana. Mile se na mě usmál a spiklenecky mrknul. Oplatila jsem mu to a zadívala se na Stefana. Z jeho pohledu se mi sevřel žaludek. Nejen že mě donutil cítit se provinile, ale ještě k tomu mi připomněl, co mi slíbil.

Budu o tebe bojovat, Eleno.


Pokračovat na další kapitolu