39. kapitola

Komentář autora: Táákže, veškerá děkování a slova chvály odteďka směrem k Ellie, jasan? Protože uhodnout to nebylo vážně nic jednoduchýho :). Ale udělali jste mi hroznou radost!!! :)
A teď už žerty stranou... ještě poslední vytlemenej smajlík :D... ok, už jsem vážná, protože tahle kapitola je trošku vážná, básnické přívlastky zmizely, vracíme se zpět do reálného světa do Mystic Falls (achjo, to město ale není reálný... :D nejde se neusmát), v podstatě se neděje nic převratnýho, ale dozvíme se pár zajímavých věcí.
Tak směle do toho a ještě jednou gratuluju Ellie! :)

Veškeré pocity provinění, kterými jsem si myslela, že budu trpět, nahradilo blaho. Čisté blaho a potěšení z noci strávené se Stefanem. I když bez opravdového fyzického kontaktu či virtuálního sexu. Náš vztah byl výjimečný, řekla bych… Moc dlouho jsem nad tím však nerozjímala, protože jsem se musela připravit na cestu. Příliš jsem si nelámala hlavu ani s tím, kam se poděl Ivan - postel byla prázdná. Jeho věci v pokoji zůstaly, a tak jsem předpokládala, že se brzo vrátí. Mezitím jsem se umyla a převlékla. A jak jsem se domnívala, můj ztracený chlapec se zanedlouho objevil ve dveřích.
„Dobrý ránko,“ usmála jsem se na něj, urovnala peřinu a uvelebila se na ní. Nesl dva polystyrenové kelímky s kávou a sáček s koblihami. Hodil ho na postel a jeden kelímek mi podal. Sedl si vedle mě.
„Měla bys ji vysadit.“
„Um,“ polkla jsem vařící doušek, „cože?“
„Měla bys přestat pít dětskou krev, ničí tě to.“
„Co to plácáš?“
Povzdechl si a zvážněl ještě víc. „Nechtěl jsem tě tím zatěžovat, doufal jsem, že tě to přejde a hlavně jsem si nejdřív vůbec neuvědomoval, že to má s krví co společnýho, ale…“
„Ale co?“
„Podívej se do ledničky,“ kývl hlavou a já z nepochopitelných důvodů ztuhla. Když to zaregistroval, zvedl se a otevřel ji sám. Byla prázdná. Což neměla, protože ještě včera večer se v ní chladil box se šesti zkumavkami dětské krve. Jenže box byl otevřený a nezbylo v něm ani špinavé sklo. Chvíli jsem na to zírala a pak pohled upřela na Ivana. Žádala jsem vysvětlení, i když někde hluboko uvnitř jsem ho znala.
„Víš, že já ji nepiju. Dneska ráno jsem tě načapal, jak ji chlemtáš jako pominutá, pamatuješ si to?“
Po krátkém zaváhání jsem zavrtěla hlavou.
Taky zaváhal a potom pokračoval. „To ale nebylo poprvý, co jsem tě přistihl při něčem… podivným. Jednou večer mě probudil Ronnieho štěkot. Sešel jsem dolů, abych ho umlčel. A bylas tam i ty. Stála jsi naproti Ronniemu a cenila na něj zuby a vrčela. V lidský podobě. Zatřásl jsem s tebou a tys se mnou mrskla o zem. Zařval jsem na tebe a naštěstí ses probrala. Lehla sis na gauč a usnula… a ty návaly vzteku, co pořád máš; to, že nemůžeš používat nátlak a Irina jo…“
„Moment, moment, moment,“ zdvihla jsem dlaň, abych ho přerušila, „co s tím má nátlak co společnýho?“
„Nic tě nenapadá?“
Opravdu dlouho a opravdu usilovně jsem přemýšlela. Musela jsem si svůj tok myšlenek hlasitě přeříkávat: „Takže se ze mě stává magor, jsem náměsíčná, nebo co, přecitlivělá…“
„Co tyhle věci spojuje? Z čeho vycházejí?“ postrkoval mě.
„Z mojí… mysli?“
Přikývl. „Přesně tak. Zatímco po fyzický stránce sílíš, po tý psychický slábneš. Proto mě nedokážeš ovlivnit, nátlak je o vůli, ne o svalech.“
V hlavě mi to šrotovalo. Připadala jsem si normální. Ano, občas jsem jednala ukvapeně, nechávala jsem se unášet svými emocemi, ale… copak to u mě nebylo normální? Copak to akorát nezesílil stres? Ne, určitě to bylo stresem. A ta náměsíčnost… spousta lidí je náměsíčných a dělají ještě šílenější věci. Proč to nejsou ostatní schopni pochopit? Jakoby oni byli dokonalí…
Potřásla jsem hlavou a opatrně se usmála. „Hloupost. Jestli se ze mě stává blázen, tak za to může jedině to, co se kolem mě děje. Z toho by se zbláznil snad každej.“
„Já z toho neblázním.“
„Tebe se to taky netýká tak jako mně. To můj manžel a švagr čekají, až je osvobodím.“
Nesouhlasil se mnou. Každým mimickým svalem mi to dokazoval, ale už nic neřekl. Mlčky sežvýkal koblihu a potom si zabalil. Nakonec jsme se s Irinou domluvili, že se sejdeme až v Panamě. Čekáním na ni v Mystic Falls jsme jen mrhali časem. Celý můj organismus na mě křičel, že už do žádného letadla v životě nevstoupí. Musela jsem ho dlouho přemlouvat, a i tak měl neustále nějaké připomínky, které se projevovaly nevolností a bolestí hlavy. Většinu cesty jsem prospala.
Utrpěla jsem značný šok, když jsem spočinula na rozpáleném asfaltu. Něco takového na Sibiři neznali. Okamžitě jsem ze sebe shodila bundu a přimhouřila oči. Ivan si neodpustil bolestné syknutí. Dotrmáceli jsme se až do budovy a rozhlíželi se po stánku s občerstvením. Tam jsme se měli sejít s Irou (ne, že by někdo z nás kdy v Panamě byl, ale každé letiště má svůj stánek s občerstvením). A taky tam na nás poslušně čekala. Padli si s Ivanem kolem krku a já se odvrátila.
Narůstal ve mně zvláštní pocit. Nedokázala jsem ho identifikovat, ale rozhodně se mi nelíbil. Když mi zakručelo v břiše, došlo mi, čím to je.
Otočila jsem se na ty dvě hrdličky, co letěly za mnou. „Zbylo nám ještě nějaký jídlo?“
Irina poklepala na svou sportovní tašku přes rameno. „Vzala jsem dost pro všechny.“
„Jakej druh?“
„Normální lidská.“
Hryzla jsem se do rtu a vrátila hlavu do původní polohy. Klid, to zvládneš. Pár dní to bez dětský krve přece vydržíš. Nejseš žádnej závislák! Až se vrátíš s Damonem domů, vydáte se na pořádný lov. Jen při tom pomyšlení, že se už brzy shledám se svým manželem, mi zaplesalo srdce radostí a krok se nadlehčil. Potom jsem si však vzpomněla na Stefana a jeho věčně smutný úsměv. A mou touhu se v tom úsměvu rozplynout… Zatřepala jsem hlavou a zamířila k východu.
V Colónu byl bílý den. Irina už na svém drobném prstíku měla navlečený ochranný prsten, a tak mohla ze sebe stáhnout huňatou deku. Obezřetně vstoupila do sluneční záře, a když se přesvědčila, že se neusmaží, usmála se a poskočila si. Letiště se nacházelo kus od města. Museli jsme projít obytnou čtvrtí, která nevypadala ani nejhůř, ani nejlíp. Lidé si nás příliš nevšímali, zjevně byli zvyklí na turisty. Centrum žilo tak na půl, jak už to v teplých krajích přes den bývá. Většina obyvatelstva byla nalezlá v klimatizovaných restauracích nebo ve stínu slunečníků a dopřávala si pozdní oběd. Nabídka hotelů byla více než pestrá. Shodli jsme se na krémovém panelovém domu s balkónky a bazénem. Ruch ze silnice a ulic nám nevadil, naopak, bylo lepší ztratit se v chaosu.
Ivan s Irou se šli projít, zatímco já zůstala na pokoji. Měla jsem náladu prohlížet si staré fotografie s hrnkem kakaa a krabičkou papírových kapesníčků. Jenže všechna alba zůstala v Itálii, a tak jsem raději začala vytvářet plán. Tentokrát jsem nepřipouštěla neúspěch. Rozložila jsem mapu na postel a dala na ni prstýnek. Posunul se na jih. Nebyli tak daleko od nás, a pokud jsem se nepletla, mířili do Karibiku. Jakoby mi to Katherine chtěla usnadnit. Mohli bychom je překvapit přímo v průplavu. Ale to by nás viděly desítky lidí, to by nebylo dobré. Kdybychom je nechali projet a tady se na ně vrhli…
Strávila jsem takhle skoro dvě hodiny. Z druhé strany jídelního lístku restaurace jsem měla naškrábáno několik poznámek, které jsem hodlala prodiskutovat s Ivanem. Od práce mě odtrhl škrundající žaludek. Zamířila jsem k minibaru a načala sáček A pozitivní. Mí spolubydlící stále nedorazili (nevím, co to měl Ivan za zlozvyk nebrat víc jak jeden pokoj - tentokrát alespoň se dvěma postelemi) a já neměla náladu na televizní program. Vzala jsem na sebe krátkou sukni a černý top, prohrábla si vlasy a vyšla na čerstvý vzduch. Stejně jsem potřebovala najít půjčovnu potápěčských potřeb.
Trmácela jsem se ulicemi a předstírala, že se vůbec nepotím, i když bylo těžké ignorovat čůrek, co mi stékal po zádech. Zasraný tropy. Zamířila jsem k moři, kde vítr nebrzdily budovy a především se mohla nacházet mnou tížená půjčovna. Ani v jednom bodě jsem se nemýlila. Překontrolovala jsem otevírací dobu a posadila se na okraj chodníku, nohy nechala viset nad vodou, větší vlny mi chladily chodidla. Zapřela jsem se a zasněně hleděla na širé moře. Pohupovalo se na něm několik lodí, racci chvíli drápy brousili hladinu a pak zase kroužili vysoko nad ní. Při tom nezapomínali bojovně krákat. Zavřela jsem oči a pokusila se na nic nemyslet. Především ne na Ivana a jeho slova. Měla bys ji vysadit, měla bys ji vysadit… Jak si mohl být tak jistý? Vždyť o tom přece nikdo pořádně nic neví. Jen ten podivnej chlap, ale kde tomu je konec.? Šla jsem do toho s tím, že to nebude jen tak. Všechno si žádá svou daň. Pokud chci být s Damonem, nemůžu toužit po Stefanovi. Pokud chci být se Stefanem, nemůžu mít plnou hlavu jeho bratra. Pokud je chci zachránit, musím pro to něco udělat. Pokud chci být silná, musím být v jistém směru slabá. Pokud chci přežít… Pokud chci přežít, nesmím přestat s dětskou krví.
S obtížemi jsem odtrhla víčka od sebe. Byla nezvykle těžká. Nejspíš proto, že už se pozvolna stmívalo, musela jsem tam jen tak prosedět přinejmenším hodinu. Zaslechla jsem skřípání písku a vzápětí si ke mně někdo přisedl. Opřela jsem si mu hlavu o rameno.
„Kdes nechal ženu?“
„Přece ji nebudu tahat za milenkou,“ odpověděl nadlehčeně a já se uchechtla. Objal mě kolem ramen a já jeho kolem pasu.
„Mám strach, Ivčo.“
„Z čeho?“
Zaváhala jsem. „Já nevím. Asi z toho, že to znova podělám.“
„Blbost.“
Mlčky jsme pozorovali zapadající slunce a já přemýšlela, proč za mnou vlastně přišel. Jeho další slova mi napověděla.
„Budeš mi chybět, až se vrátíš do Itálie nebo Brazílie nebo kam to vlastně půjdeš. A s kým,“ dloubl mě se škodolibým úšklebkem pod žebra.
Povzdechla jsem si a přitulila se k němu ještě blíž, nedbaje na to, že je navlhlý potem více než já.
„Ty mně taky, starouši.“

Pokračovat na další kapitolu