38. kapitola

Komentář autora: Já vím, o den dřív, ale myslím, že se nezlobíte :D.
Pfff, proč musí bejt naše kvarteto zobcových fléten tak dorbý? Postupujem do kraje :/. Ale líbilo se mi, co vyprávěla moje mamka, která je ředitelka "konkurenční" umělecký školy. Mluvila s děckama ze svýho souboru a chlubila se jim, že její dcera je taky v soutěži. Když dodala, že ale nejsem v jejich kategorii, výrazně si oddechli. No a co, že to bylo úplně zbytečný, protože já jsem v našem souboru slabší nebo průměrnej článek, i tak je dobrý mít takovouhle pověst. Respekt!!!! :D
K povídce: Taková... málo akční, hodně milá, řekla bych :). Na konci tentokrát video, ale jde hlavně o tu písničku :). A napadlo mě udělat takovou "soutěžičku". V téhle kapitole je jedna věta (nebo spíš dvě po sobě jdoucí úzce na sebe navazující věty, ale to je jedno), která se mi hrozně líbí a měla být na obrázku pro třetí sérii. Když ji někdo najde, přidám hned po přečtení správného komentáře novou kapitolu. Jinak tu bude až ve středu :).
Tak hodně štěstí, ale hlavně si užijte čtení, pak až hledejte! :)

Ocitla jsem se v podivně normálním a klidném snu. Žádná krev, žádné mrtvoly, ani pocity úzkosti. Stála jsem v zahradě penzionu, slunce svítilo a hřálo. Měla jsem na sobě kraťasy a tílko, vlasy svázané v culíku. Něco mi na tom všem ale nesedělo…

„Ahoj, Eleno.“

Otočila jsem se za tím hebkým hlubokým hlasem. Stál tam Stefan s rukama sepjatýma za zády a vlídným úsměvem, oděný v tmavě modrém tričku a džínech.

„Tohle… se zdá jenom mně nebo nám oběma?“

Semkl obočí. „Tys mě nevolala?“

Přemýšlivě jsem promnula ret mezi zuby. Před usnutím jsem na něj hodně myslela. Rozhovor s Bonnie tomu výrazně napomohl, ale neplánovala jsem si s ním schůzku. Nemohla jsem však popřít, že ho ráda vidím.

„Ne, ale je dobře, že tu jsi. Dneska jsem navštívila Bonnie. Už vím, kde jste. Zítra se k nám připojí Irina a vydáme se vám na pomoc. Takže na to buď připravený.“

Na tváři mu hrála spokojenost a snad i pýcha nad mou šikovností. „Jen to? Být připravený? Není nic jiného, čím bych mohl být užitečný?“

S úsměvem jsem zavrtěla hlavou a sklopila víčka. „Už se nemůžu dočkat, až bude po všem.“

„Jak se vypořádáváš s těmi… následky? Zlepšilo se to?“

Když jsem oči otevřela, stál o něco blíž.

„Proč si o mně všichni pořád děláte starosti? Jsem v pohodě, jen jsem trochu vyšilovala, nic víc.“

„Jsi si tím jistá? To, co se s tebou dělo, když jsme se viděli naposledy… nepřišlo mi to ani trochu normální, byla jsi celá bez sebe a… měl jsem o tebe opravdu strach.“

„Věř mi, budu v pořádku. Dětská krev nemá žádné vedlejší účinky, jen mě dělá silnější.“

„Dětská krev?“

Až pak jsem si uvědomila, že jsem mu o tom vlastně neřekla. Věděl jen, že jsem přišla na nějaký způsob, ale nevěděl na jaký.

„Ehm, jo. Piju ji už asi dva měsíce. A netvař se tak, nikomu při tom neubližuju! Krev získávám z nemocnice, kde ji od těch mrňat odebírají specialisté. Je to bezpečný.“

Obešel mě a posadil se na zem do trávy. Slunce a vítr si pohrávaly s jeho vlasy a já od něj nedokázala odtrhnout pohled. Byl jako umělecké dílo, krásné, vzácné a možná i nepochopené. Nakonec jsem si sedla vedle něj a nasála čerstvý vzduch do plic. Stefan zarytě hleděl do země a nad něčím přemýšlel.

„A co ty? O tebe bych si neměla dělat starosti?“

Rozesmál se, ne moc vesele. „Těch už si děláš dost, nemyslíš?“ Zadíval se na mě. „Já jen chci…“

„Co?“

Povzdechl si a jeho pohled byl ještě zoufalejší. Stahovalo se mi z toho srdce. A také to ve mně probouzelo něco, co jsem už dlouho potlačovala.

„Chci, aby bylo všechno jako dřív. Nemyslím před tím, než nás Katherine unesla, myslím ještě dál. Chci, abys… abychom… omlouvám se.“

Takto neobratně zakončil svou řeč. Dřív, než mi došlo, co tím měl na mysli, mě chytil za zátylek. Jeho dlaň byla pevně zamotaná v mých vlasech. Sklonil se a políbil mě. Obočí mi překvapeně vzlétlo, oči jsem však nechala zavřené. Stefanův nos se mi třel o tvář a jeho rty se tlačily na mé tak žádostivě a prosebně, že jsem jim zkrátka nemohla vzdorovat. Ten polibek nebyl předurčen k odmítnutí. Měl svůj vlastní nezvratný osud, který mi přikazoval, abych ho ochraňovala a opečovávala, jak nejlíp jsem uměla. Nedalo se mu vzpouzet, i když jsem vyvinula určitou snahu. Položila jsem dlaně na Stefanovu hruď a mírně ho odtlačila. Jeho rty mě na milisekundu propustily. Pak mě opět sevřely, ještě nekompromisněji a naléhavěji. Myslím, že jsem zoufale zakňučela. A potom podlehla. Hlasitě jsem se nadechla a natiskla se na něj, abych se mohla do té milostné hry našich úst pořádně zapojit. Stefan to uvítal. Přejel mi pažemi po zádech a pozvolna nabíral na rychlosti. Bála jsem se, co bude následovat. Nejspíš proto jsem ho vzala pod čelistmi a doslova od sebe odtrhla.

„Tohle - nejde,“ lapala jsem po dechu a zastřeným zrakem pátrala po jeho očích. Někde daleko za bílou mlhou jsem spatřila jejich jasně zelené duhovky. „Tohle nemůžeš dělat. Musí to přestat.“

A abych mu dokázala, že svá slova myslím vážně, přitáhla jsem si ho k sobě tentokrát Z VLASTNÍ INICIATIVY. Ano, to kompletně mění situaci. Stefan nelíbá mě, ale já jeho, já si začala. Přesně tak jsem svou moralizující řeč myslela. Bravo, Eleno!

Všechno mi to připadalo tak nové, tak zvláštní a životně důležité. Ale proč? Jak? Jak to na mě mohlo takhle působit? Nevěděla jsem. Věděla jsem jen, že to, co se mezi námi odehrávalo, bylo jiné. Nejen tím způsobem, ale i pocity. Nepamatovala jsem si, že bych po Stefanovi kdy tolik toužila, že by mě jeho dotek tak rozpaloval, že bych se cítila plně při smyslech, ale ty smysly nedávaly smysl, ne mně, nebyly moje! S Damonem jsem je vždy ztrácela. Pohltil mě a nenechával mi žádný prostor pro takové hlouposti, jako je například logické uvažování. Se Stefanem jsem vážila každý pohyb, vybírala jsem si konkrétní prameny jeho vlasů, které mi proklouznou mezi prsty a které vynechám, přesně jsem vypočítávala tlak, jaký jsem na něj chtěla vyvíjet svými rty, měřila jsem délku každého polibku, každý tah jazykem. Dokonce jsem si i uvědomovala, že tohle sladké opojení bude muset jednou skončit. A že to Jednou přijde brzy. Rozhodně dřív, než bych si byla bývala přála. Ale do té doby… Proč přestávat? Proč bych se ho měla vzdávat, když jsem ho akorát znovu získala? Proč bych sakra něco takového dělala?!

Vyzařovala z něj jakási nová energie. Snad to byla snaha, kterou z dřívějška neznal, protože mě nikdy nemusel dobývat, snad to byl strach, že ho odmítnu, snad sebevědomí, které nabral z mých zdráhavých pohledů. Snad věděl, že se má láska k němu nikdy nevytratila, jen se skrčila do nejtemnějšího kouta mého srdce a ze strachu z rozumu se neodvažovala vylézat.

Ty polibky byly jiné. Ano, uměl být vášnivý, ale tohle bylo… tak strhující, tak jisté, tak přesvědčivé, sladké, podmanivé. Jakoby mně k tomu nátlakem přinutil, protože, jak už jsem říkala, jsem s ním nikdy nic podobného nezažila.

A líbilo se mi to.

Moc se mi to líbilo.

Milovala jsem to!

Pomalu se naše těla pokládala do horizontální polohy. Stefanův trup se přehoupl nade mě, ruce položil podél mojí hlavy. Jeho tmavé triko se rozplynulo. Prostě bylo náhle pryč. Přejela jsem mu prsty po obnaženém břiše a on se rozechvěl. Usmála jsem se a znovu ho políbila. Jako bych pila horký čaj s medem. Ten nejchutnější ovocný čaj s tím nejsladším včelím medem. Takové byly jeho rty. A tak jako čaje jsem se jimi nemohla nasytit. Jen jsem se o to neustále pokoušela.

Pomalu mi vyhrnoval tílko. Velmi pomalu a opatrně, aby snad nevynechal nějaké místečko na mém trupu, kterého by se nedotkl. Za chvíli jsem byla jen v podprsence a kraťasech. Nevrhl se na mě. Donutil mě otevřít oči a podívat se na něj. Hrdě se nade mnou tyčil, a přesto jeho obličej říkal, že je mi zcela oddaný a že mám v rukou jeho srdce, duši i tělo. Zároveň se mě ptal, jestli jsme si vybrali tu nejvhodnější chvíli. Můj úsměv ochaboval. Nepřešel ve zděšení či odpor, jen ztratil prvotní jiskru.

Povzdechl si.

Jemně jsem mu přejela bříšky prstů po tváři. Několikrát jsem jimi pohladila jeho zvlhlé, narůžovělé rty a potom jsem pomalounku natahovala krk, abych ho velice pomalounku zlaskala na každičkém místě, na které jsem dosáhla.

Vyšlo z něj další povzdechnutí, tentokrát ale slastné.

Spokojeně jsem se stáhla, ruce nechala na jeho obličeji.

„Tohle opravdu není to nejlepší načasování,“ sdělila jsem mu popravdě.

„Co když tě už nikdy neuvidím?“

„Ale uvidíš! Tak jako já uvidím tebe a - “ zarazila jsem se.

„A Damona,“ doplnil mě.

Můj výraz podivně ztvrdl.

„Jsem jako ona, viď? Nemůžu být prostě jenom s jedním, musím mít oba.“

Co se to jen vyskytlo na jeho čele? Zaražení? Procitnutí? Smutek? Naděje? Radost? Odpor?… Všechno najednou?

Rozvláčně mě políbil a já ho nechala.

„Nejsi jako ona. Nikdy nebudeš.“

Následovalo ticho.

„Já jenom chci… myslím si, že bys měl vědět, že… to, že jsem si vybrala Damona, neznamenalo, že bych tě přestala mít ráda jen… jsem… nemohla jsem bez Damona být, já… tohle se tak špatně vysvětluje,“ skousla jsem si ret a zvrátila hlavu do strany.

Stefan se sklonil a využil mé nové polohy tak, že se věnoval mému krku. Láskyplně se s ním mazlil a odzbrojoval mě. Nakonec se přemístil k mému uchu a něžně do něj šeptal: „Co to s námi třemi je, že jeden bez druhého a třetího nemůžeme být? Proč tě ani já, ani můj bratr nemůžeme přestat milovat?“

„A proč nemůžu přestat milovat já vás?“ doplnila jsem nešťastně. Věděla jsem, že to měl též na mysli, ale neměl odvahu to vyslovit. Svalil se na záda a chytil mě za ruku.

„Můžu k tobě být také upřímný?“

Kývla jsem.

„Ať je to sebesobečtější, až tohle všechno skončí, budu o tebe bojovat, Eleno. I kdyby to znamenalo, že mi můj bratr vyrve srdce z těla. Opravdu jsem se snažil své city k tobě změnit nebo alespoň usměrnit, ale jsem vůči nim bezmocný. Až bude po všem, budeš muset učinit konečné rozhodnutí.“

Zhluboka jsem se nadechla. Matně jsem vnímala, jak mi neustále přejíždí palcem po hřbetu ruky tam a zase zpátky.

„Já vím,“ zašeptala jsem a překulila se. Položila jsem si hlavu na jeho obnaženou hruď a přitulila se k němu. Objal mě, jak nejvíc to šlo, a věnoval poslední polibek do vlasů.

Paradoxně jsme takhle usnuli.

Pokračovat na další kapitolu

What if our love never went away?