36. kapitola

Komentář autora: Víte, co je úžasný? Když se z vaší doučovatelky francouzštiny stane vaše kamarádka. Může to bejt ještě lepší? Ano, stane se z ní vaše učitelka a všichni spolužáci ji maj rádi :D.
Kapitola - Nic moc extra zajímavýho. Akorát se dozvíme, co se stalo po Elenině přeměně, respektive co řekla svým nejbližším :)

Tolik mě ta myšlenka chytla, že jsem se šla okamžitě sbalit. Vzala jsem jen pár nezbytností, nehodlala jsem se zdržovat ve svém rodišti nijak zvlášť dlouho. Všechno jsem naházela do baťohu, hodila si ho na záda a zamířila ke dveřím. V přízemí jsem se střetla s Ivanem a Irou.

„Jé,“ vypadlo ze mě. Nějak jsem na ně úplně zapomněla.

Ivan jen povytáhl obočí. „Chystáš se snad někam?“

„Jo, totiž, napadlo mě jak je najít, ale nejdřív se musím vrátit do Mystic Falls.“

„A nás tu hodláš nechat?“

„Zdržím se jen pár dní, do týdne budu zpátky. Je zbytečné, abyste mě doprovázeli.“

Jeho tmavé oči si zachovávaly ocelový lesk. „Nikam nechoď, za chvíli jsem zpátky,“ a vyrazil nahoru k ložnici.

Irina si složila ruce na prsa. „Co přesně si myslíš, že tam najdeš?“

„Kamarádku, snad…“

Ivan to stihl v rekordním čase. „Jsem připraven.“

„Fajn,“ přikývla jsem, a když jsem si všimla Iřina pohledu, dodala jsem: „Počkám venku.“

Náš let se měl uskutečnit až za hodinu. Sedli jsme si na lavičku v terminálu a pozorovali ostatní cestující. Divila jsem se, že se Ivanovi chtěla ta příšerná cesta absolvovat znova. Ještě když nás nečekala žádná sranda ani dobrodružství jako minule. Nedalo mi to a musela jsem se ho zeptat: „Proč jsi chtěl jít se mnou? Bude to otrava.“

Nepohodlně se zavrtěl. „Rozhodně menší než sedět doma a čumět do zdi, ne?“

Rozvalila jsem se na plastové sedačce. „Já bych s tím teda problém neměla.“

Ubytovali jsme se v tom samém hotelu - stejně tam jiný nebyl - a dopřáli si vydatný spánek. Ráno jsem se vzbudila dřív, a tak jsem vytáhla Zlaté stránky. Hledala jsem v nich Bonnie Benettovou. Něco mi říkalo, že si nezměnila příjmení, pro čarodějnice bylo důležité, a od Stefana jsem věděla, že se neodstěhovala. Tedy alespoň ne z města. Po chvíli jsem zjistila, že ani ne z domu. Zatřásla jsem s Ivanem a oznámila mu, že je čas vyrazit. Byla jsem ukrutně nervózní. A taky jsem se bála, že mi má bývalá nejlepší kamarádka práskne dveřmi před nosem. Nebo mě rovnou zabije. Koneckonců, byla čarodějka a my upíři, to šlo k sobě asi jako jitrnice se šlehačkou. Brr, smrtící kombinace.

Ivana přece jenom přepadla zvědavost. Dělalo mi dobře, že jsem to byla konečně já, kdo znal odpovědi.

„Jmenuje se Bonnie Benettová, chodily jsme spolu na střední,“ udělila jsem mu po čtvrt hodině milost.

„A k čemu nám bude?“

„Uvidíš,“ usmála jsem se, ale pak zvážněla. „Každopádně buď připravený na všechno. Nevím, jak na nás bude reagovat.“

„Nerozešly jste se v dobrým?“

Zasmušila jsem se. Nepotřebovala jsem se soustředit na chůzi, a tak jsem se zcela oddala svým vzpomínkám…

Poklidně jsem kráčela poloprázdnou ulicí spolu s Damonem po pravé straně a se Stefanem po levé. Byl nádherný letní den, i když jsem hřejivost slunce nedokázala ocenit jako dřív. Pořád mi způsobovalo bolesti hlavy a pálení očí. Nic, co by sluneční brýle a krev nespravily.

Konečně jsme došli k mému rodnému domu. Za normálních okolností bych se neobtěžovala s klepáním, jenže okolnosti nebyly normální ani v nejmenším. Damon rázně zabušil na dveře a já se k němu ustrašeně natiskla, jako bych snad čekala, že na mě vyskočí lev nebo jiná dravá šelma.

Byla to však Jenna, kdo nám otevřel. „Eleno, už je ti líp?“

Chudinka. Myslela si, že trpím nevím-jakou nemocí a díky Stefanovi a Damonovi jí nepřišlo ani divné, že se neléčím v nemocnici nýbrž u Salvatorů v penzionu.

„Je mi fajn,“ usmála jsem se chabě. „Můžeme dál?“

„Jasně, pojďte, už na vás čekáme.“

Opatrně jsem překročila práh a zamířila do obýváku. Vůbec mi nevadilo, že mě Damon chytl za ruku, naopak, byla jsem mu za to vděčná. Měla jsem žaludek až v krku a držet slzy v kanálcích bylo čím dál tím těžší.

Všichni přišli. Bonnie, Caroline, Jeremy i Jenna. Jen tihle čtyři by po mně pátrali, až bych odešla.

„Nazdárek,“ usmála jsem se na ně a zaujala místo ve svém oblíbeném křesle. Kluci Salvatorovi neustále postávali kolem mě jako tělesná stráž a mlčeli.

„Doufám, že jde alespoň o něco důležitýho,“ utrousila Caroline. „Vem to stručně, prosím tě, už takhle jsem musela kvůli tobě posunout rande s Mattem a nehodlám mít zpoždění.“

„Ty teď chodíš s Mattem?“ Vytřeštila jsem na ni oči.

Zarazila se. Nejspíš si vzpomněla, že se bavíme o mém ex-příteli. „Chtěla jsem ti to říct, ale tys byla v tý svojí karanténě a...“

„To je v pořádku,“ usmála jsem se na ni a ona zkrabatila provinile obočí.

„Opravdu ti to nevadí?“

„Ne. Je dobře, že bude mít někoho, jako jsi ty.“

Damon za mnou si odkašlal a posunkem očí mi naznačil, že on sice nikam nespěchá, nicméně už by se rád vypařil a - dál jsem jeho vzkaz nečetla, protože byl dost obscénní.

„Fajn, tak jo, musím vám něco říct,“ zavrtěla jsem se a navázala se všemi oční kontakt. Pak už jsem pokračovala s nátlakem. „A doufám, že si to nenecháte pro sebe. Dali jsme to se Stefanem znova dohromady a odlétáme do Itálie.“ Hodlala jsem se tam vydat sice s Damonem, jenže toho nikdo pořádně neznal, tudíž se po něm ani nikdo nebude shánět, až tu nebude; ale Stefan chodil normálně do školy a určitě si lidi jeho zmizení všimnou. Minimálně holky z nižších ročníků. „Má tam příbuzné. Jeho dědeček je na tom špatně a on chce být babičce oporou. Zůstaneme tam celé prázdniny. Jenže se nevrátíme. Napíšu vám, že zůstávám se Stefanem a nehodlám se vracet. Nebudete se po mě shánět. Nechci vám říkat, jak byste se ohledně toho všeho měli cítit…“ odmlčela jsem se, „ale doufám, že mi časem odpustíte.“ Jejich skelné pohledy byly pro mě zdrcující. Stefanova konejšivá dlaň přistála na mém rameni. Ohlédla jsem se po něm a usmála se; pak se zvedla ze sedačky a zrak se mi pod náporem slz rozostřil. „Mám vás všechny moc ráda a budete mi chybět. Sbohem.“

„Eleno?“ Probouzel mě v reálném světě Ivan ze zamyšlení.

Když jsem se kompletně vzpamatovala, všimla jsem si, že už jsme u Boniina domu. Ještě pořád jsem si ho pamatovala, i když vypadal trochu jinak.

„Jsme na místě,“ řekla jsem a nejistě zamířila k terase.

„Opravdu mi nechceš říct, co je ta ženská zač?“

Zaklepala jsem a těžce si povzdechla.

„Je to čarodějka.“

Dveře se otevřely. Před námi stála drobná černoška s vlnitými vlasy a srdíčkovým obličejem. Na sobě měla hnědozlaté triko s dlouhým rukávem a tepláky. Nejdřív se na mě koukala jako na obyčejného člověka. Potom se ale její oči roztáhly v úžasu a možná i zděšení. Smutně jsem se na ni usmála.

„To není možné,“ protestovala.

„Ráda tě zase vidím, Bonnie.“

Ona z našeho shledání zřejmě tak nadšená nebyla. Cítila jsem na sobě Ivanův pohled. Těkal jím ze mě na Bonnie a zase zpátky. Čarodějka mu však nevěnovala pozornost, byla příliš zaneprázdněna, no, mnou. Myslela jsem si, že ze sebe začne vykoktávat otázky typu: Jak je to možné? Jsi to opravdu ty?; ale nic podobného se nestalo. Zhluboka se nadechla, semkla rty a hrdě vztyčila bradu.

„Proč jsi sem přišla, Eleno?“ Její hlas zněl perfektně chladně a vyrovnaně. To pro změnu vykolejilo mě, ale ne na moc dlouho.

„Raději bych to probrala uvnitř.“

Posměšně se ušklíbla. „Čekáš snad, že tě pozvu dál?“

Mlčela jsem. Hodně se změnila. Byla silnější, sebevědomější. A taky nepříjemnější a rozvážnější. Ale co jsem si myslela? Že se bude ve čtyřiceti chovat pořád jako puberťačka?

„Upřímně řečeno nevím, co mám čekat.“

„No,“ vložil se do toho Ivan, „já bych si teda už docela rád sednul.“

Bonnie ho zpražila pohledem. Sjela ho od hlavy až k patě a zamračila se ještě víc.

„Jmenuju se Ivan Lenský a nespím s ní, kdyby vás to zajímalo.“

Potlačila jsem touhu ho praštit. „Potřebujeme, abys nám pomohla někoho najít.“ Doufala jsem, že v ní vzbudím zájem nebo alespoň soucit nebo cokoliv, co ji přinutí s námi spolupracovat.

„Proč zrovna já?“

„Protože neznám nikoho jiného s tvými schopnostmi a bez nich se neobejdeme.“

„O koho jde?“

„O bratry Salvatorovi.“

Znovu jsem ji překvapila. Ne však tolik jako svou návštěvou. Viděla jsem jí na očích, že se mě chce zeptat asi tak na milión věcí, i trocha lítosti a citu se našla za její vážnou maskou.

„Dovnitř vás nepozvu,“ řekla pevně, a aniž by z nás spustila zrak, natáhla se po kabátu. „Vezmu vás na jiné místo, kde si budeme moct v klidu promluvit.“

Pokračovat na další kapitolu