3. kapitola - Do pytle

Komentář autora: Ani pořádně nevím, proč se tahle kapitola jmenuje zrovna takhle :D. Navazujeme na Chelsie a Archieho, kteří spolu budou chodit společně na box. Na nějakým fóru jsem si zjišťovala, jak takový trénink vypadá, takže snad to tam někdo napsal dobře. Ve cvičebnách prý bývají zrcadla, provizorní ring a samozřejmě boxovací pytle.
Ať se líbí, tajně doufám, že to čte víc jak tři lidi :D.

„Dobré odpoledne, třído.“

Pan Jefferson Moon byl asi čtyřicetiletý černoch, vysoký, samozřejmě dobře stavěný, s velkýma čokoládovýma očima, širokými ústy, krátkými kudrnatými vlasy a neuvěřitelně žlutými zuby. A Chelsie ho zbožňovala.

Vstoupil do tělocvičny v bílém tílku a tmavě šedých teplácích. Přešel kolem zrcadel a postavil se před svou skupinu skládající se z osmi dětí od čtrnácti do osmnácti let.

„Rád bych vám někoho představil,“ natáhl ruku ke dveřím a všichni se zadívali na dva nově příchozí, „pana Stuarta Peeka, který k nám přestoupil z vedlejší školy, a úplného nováčka, pana Archibalda Cola.“

Chelsie si povzdechla a přitiskla ruce překřížené na prsou k tělu. Archiemu to ve cvičebním úboru slušelo stejně jako v čemkoliv jiném. Druhý kluk byl podobných proporcí, ale měl kratší a tmavší vlasy. Jeho jméno okamžitě zapomněla.

„Chtěli byste o sobě něco říct?“

Oba chlapci si vyměnili pohledy. Archie nakonec prohodil něco v tom smyslu, že pro box se nadchnul v momentě, kdy poprvé uviděl Rockyho - někteří se mu potichu vysmáli - a druhý kluk jen ze zdvořilosti pozdravil a dodal, že všechny rád poznává.

Pan Moon přikývl, rozpřáhl paže a tleskl.

„Tak, děcka, vemte si švihadla a jdeme na věc.“

Všichni poslušně zamířili k papírovým krabicím, jen Archie zůstal stát s vytřeštěnýma očima.

„Švihadla?! Já myslel, že budeme bojovat.“

Většina se opovržlivě zašklebila, Chelsie potlačovala touhou zavrtět hlavou a praštit ho.

Moon vrazil ruce v bok a přešlápl. „Viděl jste někdy boxerský trénink, pane Archibalde?“ Všem svým žákům vykal, i když to byly jenom děti. Některým to přišlo divné, ale Chelsie to vyhovovalo. Nepřipadala si oproti mnohem zkušenějšímu zápasníkovi náhle tak nicotná.

„Ne,“ přiznal s růžovějícími tvářemi Archie.

Místo toho, aby se mu začal posmívat, se mu pokusil celou záležitost náležitě vysvětlit. „Nejprve se musíte rozehřát, obvykle volím švihadlo, někdy kliky, dřepy, lehsedy, nemějte obavy, cviků znám dost. Následuje strečink a pilování techniky, pak si dáte sparing, což je to vaše zápasení, akorát s užitím zhruba čtvrteční síly a rychlosti; nebo stínování - boj proti imaginárnímu nepříteli, nebo údery do pytle. Pak ještě několik cviků a zakončíte opět strečinkem. Nějaké dotazy?“

Těžce polkl. Bylo na něm znát, že si připadá jako idiot. „Ne. Díky.“

Při cvičení si ho Chelsie příliš nevšímala. Jakmile přišlo na box, dostala se do jiného světa, snažila se ze sebe vydat co nejvíc a co nejvíc se toho naučit.

Trénink po nekonečné hodině a půl skončil a Archie se sotva držel na nohách. Pan Moon si stoupnul před třídu a spustil: „Ještě předtím, než se rozutečete, bych vás chtěl pozvat na páteční večerní zápas. Koná se v hale v Nové ulici, kdybyste neměli nic lepšího na práci, určitě přijďte. To je vše. Nashle ve čtvrtek.“

Chelsie se rychle převlékla a zamířila k východu. Byly domluvené se Stellou, že se u ní zastaví a udělají společně domácí úkoly. Z dálky na ni však zavolal Archie, a tak na něj počkala.

„Půjdem na ten zápas?“

Překvapeně zamrkala a spolkla rozbušené srdce.

„Ty bys šel?“

„Jasně! Bude to super. Ještě nikdy jsem box na živo neviděl. Ty jo?“

„Párkrát. Jde i někdo další?“

„Hm, vlastně nevím, neptal jsem se. Jsou pěkně divný,“ ohrnul ret a potom se na ni zářivě usmál. „Ale s tebou bych šel rád.“

Při těch slovech se Chelsie zastavila. Uvědomovala si, že se třese jako ratlík a z motýlků v břiše jí bylo až na zvracení, ale nemohla si pomoct. Útěchou jí byl Archieho ruměnec přes polovinu obličeje.

„Tak - tak dobře.“

„Fajn,“ zazubil se triumfálně. Pokusil se překrýt bolest, kterou mu chůze způsobovala, zatnul zuby a přidal do kroku. „Tak teda v pátek. A ve čtvrtek. A zejtra ve škole,“ samotného ho tak dlouhý výčet překvapil. Zdálo se však, že mu poměrně vyhovuje. „Měj se!“ a odpojil se od ní.

Celá rozjařená pokračovala v cestě. Páni, až tohle bude vyprávět Stelle! Měla mít rande s tím nejbáječnějším klukem na celém světě.  Představovala si sice něco romantičtějšího, ale co čekala se svými zálibami? Operu? Byla tak rozrušená, že ani nenasedla na skateboard.

Jako v Jiříkově vidění došla až ke Stellinu domu, středně vysokému paneláku v poklidné čtvrti. Akorát vycházela jedna z jejích sousedek. Chelsie pohotově chytla dveře a vešla do osvětlené chodby. Žádné počmárané stěny, ani špína, jen živá kytka, šedivé dlaždičky a poštovní schránky. Přivolala výtah a vyjela do třetího patra. Zazvonila u dveří z tmavého dřeva a vyčkávala.

„Nazdar, jdeš pozdě,“ usmála se na ni Stella a ustoupila stranou, aby mohla její kamarádka projít.

„Já vím, promiň. Ale neboj se, mám pro to dost dobrou omluvu.“

„Souvisí to nějak s Archiem?“ Ušklíbla se rozverně a s nadějí v očích pozvedla obočí.

Chelsie zavrtěla prstem. „Nejdřív úkoly, potom drby.“

„Tohle není drb! Drby jsou o lidech, kteří nám jsou ukradený, tady jde o tebe,“ dupla si a následovala ji do svého pokoje.

„Dobrý den!“ houkla do kuchyně Chelsie a obdařila paní Willisovou andělským úsměvem. Stála u linky a krájela zeleninu. I v domácím oblečení vypadala úchvatně. Měla stejné vlasy jako její dcera, medově blond, ale sestříhané do vlnitého mikáda. Působila vždy mladistvě a příjemně. Stellin otec s nimi nežil, byli rozvedeni, zato se k nim nastěhoval matčin přítel Edgar Laurie. Stella s ním vycházela dobře, ale jeho společnost nevyhledávala. Byl to totiž hrozně náladový člověk s nulovým smyslem pro humor.

„Ahoj, Chelsie. Nemáš hlad?“

„Ne ne, děkuju.“

„Mami, já se o svoje hosty umím postarat,“ napomenula ji ironicky Stella a postrčila kamarádku kupředu.

Měly zavedený systém. Každá samostatně napíše svůj úkol, Chelsie pak zkontroluje Stellinu matiku a Stella zase na oplátku její angličtinu. Ostatní předměty dělaly společně.

„Tak mluv,“ prořízla ticho Stella, která svírala v rukách malý sešitek a něco v něm škrtala.

Druhá dívka po ní loupla očima. Odložila papír na zem a dala se do vyprávění.

„Ale víš, co mi vrtá hlavou ze všeho nejvíc?“ Chtěla vědět na konci svého proslovu.

„U-um,“ zamručela nesouhlasně Stella.

 „Proč se dal vůbec na box? Nic o něm pořádně neví, jeho nadšení mi uniklo a… no, moc mu to nejde. Teda ze začátku to nikomu nejde, ale jemu to nejde ještě víc, než je obvyklý.“

„Ty myslíš… o, pane bože, myslíš si, že se přihlásil kvůli tobě?!“ vyjekla nadšeně Stella a zakryla si dlaněmi pusu.

„Ne!“ zareagovala okamžitě Chelsie, i když jí samotné ta myšlenka proletěla hlavou, a přála si, aby to byla pravda. „Asi prostě viděl něco v televizi a líbilo se mu to. Není to ten typ, co by o věcech dvakrát přemýšlel.“

„Moje teorie se mi zdá pravděpodobnější.“

„Ah, já nevím. Je to celý šílený,“ prohrábla si vlasy a pohled jí utkvěl na Stellině úkolu. Rychle ho popadla a pokračovala v opravování.

„Vážně nemáš hlad? Včera nám přišla reklama na nějakou pizzerii kousek odtud, co ji zkusit?“

„Stravuješ se i něčím jiným než pizzou?“ Popíchla ji.

„A stravuješ se ty vůbec něčím? Přijdeš mi hubenější.“

„Blbost. To mám jen upnutější tílko.“

Stella se uchechtla a zakroutila hlavou. O upnutosti měly zcela jiné představy.

„Hotovo,“ podala jí hrdě kus papíru a převzala svůj sešit.

Když Chelsie uviděla všechny ty škrtance, dostala chuť ho roztrhat. A sebe taky.

„Já věděla, že mám na tohle vzít radši kalkulačku,“ semkla rty Stella a poklepala si prstem na bradu.

„Jo, tebe zachrání kalkulačka, ale co zachrání mě?“

„Není to tak zlý,“ snažila se ji povzbudit.

Chelsie na ni otočila svůj domácí úkol pro případ, že by zapomněla, jak vypadá. „Napočítala jsem si patnáct chyb a ty víš, že v počtech jsem fakt dobrá.“

„Angličtina je těžkej jazyk.“

Chelsie se s kňučením rozvalila na podlahu a ze sešitu si udělala stříšku. Ve škole odmítala jakékoliv výhody, i když je lékař silně doporučil. Nechtěla vypadat hloupě. Útěchy typu: dyslexie neovlivňuje inteligenci, jí přišly spíš jako milosrdné lži. Chodila na pravidelné prohlídky a dostávala speciální cvičení, která jí měla pomáhat. Podle ní a jejích výsledků se ale míjela účinkem.

Do reality jí vrátila slova její nejlepší kamarádky: „A bez urážky, ale jak moc se věnuješ učení?“

Vykoukla na ni zpod papírů. „Co tím chceš říct? Že to mám z lenosti?“

Naklonila hlavu na stranu a trpělivě se usmála. „A nemáš? Věř tomu nebo ne, ale gramatika se dá do jistý míry nadrtit. Kdyby sis třeba přečetla pravidla…“

„Tys je snad někdy četla?“ Povytáhla na ni opovržlivě a zároveň pochybovačně obočí.

Pokrčila rameny. „Když to musíš vědět, tak jo, asi dvakrát a dost mi to pomohlo. Seš sice dyslektička, Chels, ale nevím o tom, že bys byla dysgrafička.“

„To jde ruku v ruce,“ zabručela.

Stella si rezignovaně povzdechla. „Jak myslíš. Ale pokud neděláš maximum, tak si nestěžuj, že ti něco nejde.“

„Bla, bla, bla,“ vyplázla na ni jazyk a zvedla hlavu, aby se podívala na hodiny. Už bylo skoro osm. „Musím jít, naši by měli kecy,“ utrousila a zvedla se.

Stella ji doprovodila ke dveřím, přepsala úkol a sedla si k počítači. Oči jí však neustále klouzaly k upoutávce na neznámou pizzerii. Vzala ji do ruky a rádoby znuděně pročítala. Nízké ceny, rychlé služby, dovoz až do domu… Žaludek se svým stažením a ohlušujícím zakručením vyjádřil jasně. Sešpulila rty a natáhla se po mobilu.

„Dobrý den, tady Stella Willisová…“

Pokračovat na další kapitolu