35. kapitola

Komentář autora: Dělá si to ze mě prdel? Jak koncept, dala jsem přednastavit a publikovat! Nebo je to další z mých halucinacích? Poslední dobou se kolem mě dějou divný věci, vidím, jak pere prázdná pračka, po 10 minutách mi mamka řekne, ať z ní vyndám to prádlo a ono tam vážně je, hrnek s čajem se nějakým zázrakem snesl ke mně na stůl, přitom jsem ho ani nezalila, bratr mi řekl, že chce ke snídani čaj a já mu v tu rádnu udělala kafe... a na sjezdovce mi přišlo, že za mnou pořád někdo jede a padá. Asi bych si s tím měla někam zajít :D.
HROZNĚ MOC SE OMLOUVÁM!!!! :(
K povídce: Začátek týhle kapitoly je takovej podivnej. Vůbec mě nebavila psát. Celkově jsem se po dokončení 34. kapitoly musela do psaní tak trošku nutit a jsem opravdu ráda, že už to mám z krku. Konec je docela zajímavej a jsem zvědavá, jaký teorie splodíte, až si přečtete poslední větu. Pokud se teda uráčíte komentovat, že? :P:D
Musím jít do vany, smrdím jak žumpa :/

O další dva týdny později

Stáli jsme s Ivanem uprostřed obývacího pokoje naproti sobě. Už skoro dvě hodiny. Za jeho zády netrpělivě čekala židle na jeho pozadí, až se k ní alespoň přiblíží.

„Sedni si,“ zkusila jsem to znovu.

Už ani nepředstíral zájem nebo soustředěnost.

„Sedni si!“

Neměl daleko k zívnutí.

„Sednout!!!!“ zaječela jsem a udělala k němu krok.

Polekaně ustoupil a rychle si sednul.

V žaludku mi vybuchl ohňostroj naděje.

„Nechci ti kazit radost, ale tohle,“ ukázal na sebe, „způsobil pud sebezáchovy, ne tvůj nátlak.“

A ohňostroj zase pohasl. Zaskřípala jsem zuby a přimhouřila oči.

„Nezabíjej mě, prosím,“ zakňučel a skrčil se do klubíčka.

Odstoupila jsem od něj a vyšlapala kolečko. Pak s řevem převrátila gauč.

„Jaktože mi to pořád nejde?! Nikdo přece nemůže být tak neschopný, aby se to po měsíci nenaučil!“

„Nebuď na sebe tak přísná. Ronnie tě přece poslouchá a se mnou se ti to taky jednou povedlo!“ Snažil se mě rozveselit.

„Pche, pořád není jistý, jestli to nebyl naučenej povel.“

Zatvářil se trochu jako Damon, když vypustím z pusy nějaký nesmysl. „Jo, jasně, všichni chovatelé svoje mazlíčky učej: skoč do napuštěný vany a strč hlavu pod hladinu. Se psy, co nesnášejí vodu, to jde nejlíp! Já a Ronnie jsme toho živoucím důkazem.“

„Fajn, tak dokážu ovlivnit zvířata a lidi, ale neříkej mi, že tys nevylil to pivo z vlastní vůle,“ ukázala jsem na něj podezřívavě prstem.

On se chytil za srdce a vykulil oči. Předváděli jsme opravdu dech beroucí představení… „Já a dobrovolně vylít pivo?!“

Nepřestala jsem ho propalovat pohledem.

„... Ber to z tý lepší stránky, tohle bych kvůli každý ženský neudělal, musíš pro mě opravdu něco znamenat,“ usmál se výmluvně.

„Já to věděla!“

„To chce klid, Elčo.“

„Ale mě už to nebaví!“ Dupla jsem si a proměnila své oči ve dvě velké slzy, jen stéci. „Nikdy bych nevěřila, že to bude tak těžký,“ posadila jsem se na opěrku gauče a podepřela si bradu o nastavenou dlaň.

Ivan ke mně přistoupil a pohladil mě po zádech. „Běž si zacvičit. Za chvíli to zkusíme znova a tentokrát už jsem si na milión procent jistej, že to dokážeš.“

Povzdechla jsem si a zvedla se. „To dřív vymyslíš novou číselnou hodnotu,“ zabručela jsem a zabouchla za sebou dveře.

Stálo mě hodně úsilí udržet vztek na uzdě. Cítila jsem v sobě ohromné množství energie a musela ji ze sebe nějak dostat. Myslela jsem si, že mi dětská krev pomůže s nátlakem, ale mýlila jsem se. Stefan se to sice nikdy nenaučil, ale on se neživí lidskou krví. Jaktože já, která piju nejen ji ale i dětskou, to nezvládám?! Nerozuměla jsem tomu. Byla jsem silná, víc než jsem si kdy myslela, že budu, a přesto jsem Ivana nedonutila se ani pohnout. A to byl upírem teprve několik týdnů!

Bušila jsem do boxovacího pytle, který mi Ivan obstaral, v rytmu řvoucí hudby. Poskakovala jsem kolem něj a tiše soptila. Zaslechla jsem klapnutí dveří. Zřejmě přišla Irina. Pořád na mě byla naštvaná, ale Ivanovi už odpustila. Chtě nechtě jsem se zaposlouchala do jejich rozhovoru…

„… s ní promluvit,“ to znělo jako Ivan.

„Přijde si na to sama, uvidíš.“

„Tím si přestávám bejt jistej…“

„Když jsem to zvládla já, tak ona musí taky!“

„Jenže nezvládá. Nevím, jak je to možný… Kdybys jí něco poradila, nějakou taktiku…“

„Jenomže já žádnou nemám, prostě tě ovlivním jako každého jiného člověka, jen se musím víc soustředit.“

Vytřeštila jsem oči a přidržela se pytle, abych neupadla. Irina ovlivnila Ivana? Kdy? Jak? Jak to? Proč mi to nikdo neřekl?!

Vypnula jsem rádio a vrazila do obývacího pokoje. Chytla jsem Irinu pod krkem a přitlačila ji ke zdi.

Tolik k mému držení vzteku na uzdě…

„Jak jsi to udělala?! Jak jsi ho ovlivnila?!!“

„Eleno, pusť ji!“

„Mluv!!!“

„Škr-tíš mě,“ zachroptěla. Povolila jsem stisk.

Promnula si ohryzek a pomalu se narovnala. Ivan ji podepřel. „Nevím, co ti mám říct. Už nějakou dobu piju lidskou krev, to víš. Zkoušeli jsme to s Ivanem v dílně a před několika dny se mi to poprvé podařilo.“

„A tobě?“ Zamračila jsem se na Ivana.

Zavrtěl hlavou.

„Povedlo se ti to jenom jednou?“

„Ne…“

„Ukaž mi to.“

S povzdechem přikývla. Zadívala se Ivanovi hluboko do očí. Zdálo se, že si získává jeho pozornost. Až potom promluvila: „Klekni si.“

Aniž by uhnul pohledem, klesl na kolena. Bez váhání, okamžitě.

Stoupla jsem si před ni a pokusila se ji napodobit. Přizpůsobila jsem se Ivanovu tepu, jeho dechu, naprosto jsem se s ním sžila a věřila, že většího souznění už nedosáhneme. „Lehni si.“

Nic než jeho prázdný pohled.

„Vzdávám to…“ kecla jsem si na zem. „Z nějakého neznámého důvodu to prostě nedokážu.“

„No,“ řekl Ivan, zatřepal hlavou a vymanil se z Iřina vlivu, „důležité je, že to alespoň jeden z nás umí, ne?“

„To je pravda,“ napřímila jsem se, když mi to došlo. „Můžu tě vzít za Stefanem ve snu a ty mu vrátíš paměť!“ Otočila jsem se na Irinu.

Ta na mě upnula své čokoládové oči a jasně mi dala najevo, že ještě není vše zcela odpuštěno.

Potlačila jsem prvotní reakci a začala s rozvahou: „Udělala bys to pro mě, prosím?“

Nejistě se podívala po Ivanovi.

„No tak, Iro. Beztak nemáš důvod si na ní vylejvat vztek, bylo to moje rozhodnutí a ona ho respektovala.“

Semkla obočí. „Udělala z tebe zrůdu.“

„Požádal jsem ji o to!“

Mlčky jsem je pozorovala. Něco - zřejmě zdravý rozum - mi napovídalo, že bych svými argumenty situaci jenom zhoršila.

Irina dobu přemýšlela a tahala se za prsty, jakoby je přepočítávala.

„Dobře, pomůžu ti.“

Nadšeně jsem vypískla a vyskočila na nohy. Měla jsem chuť ji obejmout, ale ona mě gestem odstrčila.

„To z nás nedělá kamarádky. Čím dřív je najdeš, tím dřív odsud vypadneš,“ zavrčela a zamířila k ložnici.

Ivan mě chytil za předloktí. „Moc jí tu nenávist nebašti. Ve skutečnosti seš pro ni jako sestra.“

Odkašlala si a vydupala zbytek schodů, aby nám ukázala, že to není pravda ani v nejmenším. Poplácala jsem Ivana po dlani, ať už své tvrzení myslel jakkoliv, a rozeběhla se za ní. Každá jsme si lehla na jednu polovinu Ivanovy postele. Přičichly jsme k bylinkám a obě usnuly.

Neměla jsem sílu vykreslovat detaily, a tak jsem nás přenesla do čistě bílého prostoru. Stefan v něm nebyl.

„Přijde, uvidíš. Jestli spí, bude tady každou chvíli.“

„To doufám,“ řekla a zkřížila ruce na prsou.

„Díky,“ špitla jsem nesměle.

„… nemáš zač.“

Čekaly jsme v tichosti. Plně jsem se soustředila na Stefana a v duchu volala jeho jméno. Musel se objevit… prostě musel!

„Katherine?“

Otevřela jsem oči. Před námi stál Stefan v tmavém tričku a džínech.

„Začínám na to oslovení být opravdu alergická,“ zavrčela jsem.

Irina mi nevěnovala pozornost a přistoupila k němu. „Vzpomeň si na všechno, co tě Katherine přiměla zapomenout.“

Zvědavě jsem jí nakukovala přes rameno. Stefanovy oči se prohlubovaly, padaly do moře vzpomínek a potom se schovaly za víčka. V jeho mysli se zřejmě zahájilo promítání pěkně dlouhého filmu. Když skončil, podíval se na Irinu. Nakabonil čelo a o krok ustoupil.

„Promiň, ani jsem se nepředstavila. Jsem Irina, Elenina… známá.“

„Elenina?“ podivil se a zaostřil na mě. Tmavovlasá upírka uhnula stranou a já na její tváři spatřila chápavý úsměv.

„Eleno, jsi to opravdu ty?“

Poskočila jsem radostí a vrhla se mu kolem krku. Pevně mě objal a já si konečně mohla oddechnout.

„Nechám vás o samotě…“ slyšela jsem šeptat Irinu.

„Děkuju ti.“

Cítila jsem se ve Stefanově náručí bezpečně. Hřálo mě a konejšilo, bylo to něco, co jsem dobře znala, byl to domov.

„Nechystáš se mě pustit, že ne?“ Zamručela jsem mu do ramene a nalepila se na něj ještě pevněji.

„To víš, že ne,“ uchechtl se a pohladil mě po zádech.

„A taky doufám, že zas nebudeš dělat drahoty a řekneš mi, kde jste.“

Odpověď nepřicházela.

„Stefane?!“

„Já nevím, kde jsme…“

„Grrr,“ odstoupila jsem od něj, abych mu viděla do očí. „Jak to můžeš nevědět?“

„Protože jsem už dva týdny neviděl pevninu a ztratil přehled.“

Vystrčila jsem bradu dopředu, čelist mi upadla a obočí vzlétlo. „Cože?“

„Jsme na moři. Před dvěma týdny jsme vypluli z Kalifornie, ani pořádně nevím jakým směrem. Katherine dala dohromady posádku a zásoby jídla, pochybuju, že hodlá v blízké době někde zakotvit. Mrzí mě to…“

„To si… to nemůže myslet vážně…“ kroutila jsem hlavou a začala propadat hysterii. „To přece nejde, jak vás mám najít? Jak - jak - “ zadusila jsem se vzlyky.

Stefan ke mně přistoupil a znovu mě objal. Jenže já nebyla k utišení. Slzy se ze mě valily proudem a chvěla jsem se po celém těle. Ani Stefanův drtivý stisk nedokázal zkrotit mé tělo.

„Co se - co se - co se to - se mnou - děje?“ protlačila jsem několik slov přes stažené hrdlo.

Odstoupil ode mě a vzal můj obličej do dlaní. Jeho pohled byl tak klidný a hluboký… stejně tak jeho hlas.

„Eleno, všechno bude dobré, najdeš nás, já vím, že ano. Není nic, co bys nezvládla, andílku,“ políbil mě na čelo.

Přísahala bych, že mě ovlivnil, kdybych nevěděla, že je to nemožné. Konečně jsem se začala pozvolna uklidňovat. Chtělo to jen zhluboka dýchat.

„Děkuju. Poslední dobou na tom nejsem psychicky zrovna nejlíp,“ vysvětlovala jsem a mnula si čelo.

Starostlivě mě pozoroval. Až moc starostlivě.

„Neměj strach! To je jen touhle zapeklitou situací, každej by měl nervy na pochodu na mým místě.“

„Nechceš mi radši říct pravdu?“

„Říkám ti pravdu!“ křikla jsem rozhořčeně.

„Nejsou to třeba ty následky, které neznáš?“

Zamrzla jsem. Vůbec mě nenapadlo o tom takhle uvažovat. Mohlo to být dětskou krví? Mohla tohle být ta daň? Že jsem se nedokázala ovládat?

„Nee, jsem v pořádku, vážně, zapomeň na to,“ usmála jsem se přesvědčivě a odvedla řeč jinam. „Co ale budeme dělat?“

„No… mohl bych za tebou třeba doplavat,“ ušklíbl se.

„Jo a Damona si uvážeš kolem pasu. To asi nepůjde…“

Na chvíli jsme se oba ponořily do vlastních myšlenek. Převracela jsem je, skládala, rozkládala, tvořila, ničila, upravovala… a konečně vznikla jedna, která se dala použít.

„Stefane, musím se vrátit do Mystic Falls!“

Pokračovat na další kapitolu