34. kapitola

Komentář autora: No, už je skoro pátýho :D
Jedna z posledních veselých kapitol, podíváme se za ovlivněnými Salvatoráky. Docela spolu vycházej, když jim žádná ženská nestojí v cestě :D. Mám pro ně vymyšlenou jednu skvělou kapitolovku, ale... psát 3 věci najednou? U-um.
A měla bych vymyslet nějaký geniální způsob, jak to tu oživit. Třeba kdyby někdo zadal google.com, přesměrovalo by ho to na můj blog... muhehe, to by byly čísílka pak :D.
No nic, zamilovala jsem se do skupiny RED, o tom vám ještě někdy povím, ale teď jdu spáti a vy můžete čísti :)

O dva týdny později.

Kráčeli jsme společně po nábřeží, já, Damon a Katherine. Měla na sobě bílé letní šaty, na hlavě široký klobouk a na nose velké kulaté tmavé brýle. Damona ani hřejivé slunce nedonutilo vzít na sebe něco jiného než jeho milovanou černou košili a džíny, jen rukávy měl vyhrnuté k loktům. Od oceánu vál příjemný vítr a vlažil naše dýchací cesty.

Byli jsme v Kalifornii. Katherine už mrazivé počasí začínalo nudit a tak jsme zamířili do teplejších krajin. Bylo mi to v celku jedno, kde jsme, hlavně že jsme byli spolu.

Nemohl jsem z ní odtrhnout oči. Byla tak krásná. Tiše jsem obdivoval její ladnou chůzi, její vznešené křivky a sametovou pleť. Toužil jsem ji vzít do náruče, hladit a líbat. Někdy mi má láska k ní připadala až neskutečná.

Náhle se zastavila a prolomila tichost naší procházky.

„Dostala jsem nápad,“ prohlásila rozverně. „Jelikož teď spolu budeme trávit ještě více času a budeme si ještě blíže, měli bychom si od sebe nejdřív trochu odpočinout.“

Zamračil jsem se. Odpočinout? Proč? Udělali jsme snad něco špatně?

„Potřebuji si vyřídit několik obchůzek a domluvit pár věcí, možná budu muset i odjet z města a jistě by vás nebavilo mě všude doprovázet. Takže co kdybyste se zde ubytovali a sešli jsme se za týden tady v přístavišti?“

„Až za týden? Co je tak důležitého?“ Ani Damonovi se to nijak nezamlouvalo.

Sešpulila rtíky a něžně se usmála. „Také se mi po vás bude stýskat, miláčkové, ale myslím si, že vám špetka toho bratrského dovádění prospěje. Pojďte, podíváme se po nějakém pěkném hotýlku.“

A tak jsme šli. V centru se to hotely jen hemžilo. Vybrali jsme ten nejblíže k pláži. Přemlouvali jsme Katherine, aby s námi zůstala aspoň do večera, ale marně, nechala nás o samotě. Můj vztah s Damonem se za poslední měsíce poměrně zlepšil. Nebyl důvod ke svárům. Ale že bychom spolu museli sdílet apartmán? Jen my dva? To zrovna ne, proto jsme vyrazili za zábavou každý sám.

Na návštěvu baru bylo moc brzy. Mohl jsem si jít zaplavat, ale ani to se mi nechtělo. Znuděně jsem procházel městem a přemýšlel. Co bych rád dělal? Co bych chtěl vidět? Vskutku mě nic nenapadalo. Nakonec jsem si v novinovém stánku koupil nějaký denní tisk a malou knížečku a s obojím se svalil do trávy v parku. Kolem bylo dost lidí, přesto jsem si našel klidné místečko v ústraní.

Večer jsem se vrátil na hotel, abych se umyl a převlékl. Damon tam nebyl. Vyvoněný a vyparáděný jsem vyšel vstříc rušným ulicím. Každý bar mě lákal svými neonovými světly, uvaděči mi nabízeli nejlepší stoly, jídlo i pití. Šel jsem tam, kam mě nikdo nezval. Byla to celkem malá rybářská hospůdka. V rohu seděli staříci s brunátnými tvářemi a kolem pultu mladá děvčata s chlapci. Objednal jsem si Martini a olivy, uvelebil se na proutěné židličce a naslouchal šumění moře. V nose mě šimrala vůně soli, rybiny a… krve? Narovnal jsem se a znovu zavětřil. Byla to krev, a lidská. Vytáhl jsem se na nohy a nastražil uši. Mezi cinkotem příborů, vrzáním dřevěných parket, smíchem mladých lidí a hudbou z rádia jsem zaznamenal i spokojené mručení, mlaskání a tenké zadrhávané sténání. Nelíbilo se mi to. Obešel jsem hospodu. U zadního vchodu nic. Pokračoval jsem dál k loděnici. A tam, v tom nejtemnějším koutě, stála mužská postava svírající ženu se světlými vlasy. Rozešel jsem se k nim. Byl to upír.

Byl to Damon, ale to jsem zjistil až po tom, co jsem ho odtrhl od neznámé dívky.

„Nazdar, Stefe, povečeříš s námi?“

Chvíli jsem fascinovaně zíral na ránu v jejím krku. Svou šílenou krvežíznivou stránku jsem do jisté míry dokázal udržet na uzdě, ale rozhodně jsem ji nechtěl pokoušet. Odvrátil jsem pohled a zaryl si nehty do dlaní. Periferně jsem zaznamenal, jak Damon protočil oči.

„Ztrať se, zlato, a zapomeň na to.“

„Nechtěl jsem ti kazit večer. Nevěděl jsem, že jsi to ty.“

„Skoro to zní, jako by sis myslel, že JÁ bych ji nezabil.“

Chvíli jsem mlčel a podmračeně ho pozoroval. Nezabil by ji. Ne bez důvodně, to nebyl jeho styl. Nicméně jsem nevěděl co mu na to odpovědět, a tak jsem na něj jen oněměle civěl.

Mlaskl a líně se protáhl. „No, když už seš tady, co si takhle trochu povyrazit?“

„Povyrazit?“

„Však víš, povolit opratě, vyhodit si z kopýtka, bavit se, netvářit se jako na pohřbu.“

„Hm, o tom už jsem někdy slyšel,“ prohodil jsem napůl sarkasticky.

Damon to ocenil úsměvem a poplácal mě po rameni. „Tak pojď, fešáku.“

„Kam?“

„Tam kam všichni chlapi jednou musej.“

Poslušně jsem ho tedy následoval. Vesele si hvízdal a každou chvíli někoho „žádal“ o jeho hotovost. Nechápal jsem, proč to dělá.

Zastavil se před stříbrnou budovou osvětlenou růžovými a červenými reflektory.

Které podniky asi tak využívají tyhle barvy, hm?

Jaký druh klubu se může jmenovat Pod králičím ocáskem?

Uvaděč, který musel mít kvůli osvětlení sluneční brýle, nám otevřel dveře a popřál příjemnou zábavu. Uvnitř to nebylo o nic méně červené ani růžové. Silně jsem zvažoval, že se vrátím pro svalovcovy brýle. Když si mé oči přivykly, spatřily skleněný bar s černými židličkami. Pult volně přecházel v pódium s tyčemi, u kterých tančily dvě dívky, jedna v bílém králičím kostýmu a druhá ve fialovém. Na hlavách měly dlouhá ouška. Vzduch byl příjemně chladivý, ani hudba nebyla tak hlasitá, jak bývá na takových místech špatným zvykem.

„Máš přece rád zajíčky, nebo ne?“ Zakřenil se na mě Damon a už si to mašíroval za servírkou.

Pomalu jsem přešel k baru a usadil se na vrtkavou židličku. Brzy se přede mnou zjevily čtyři panáky.

„Objednal jsi rovnou dva pro každého?“ podivil jsem se.

„Ne, tyhle jsou tvoje, já mám tady,“ oznámil mi a opatrně položil svoje skleničky na stůl. „Tak na zdraví, brácho. Ať dneska neodejdeme střízlivý!“

Hm, mé životní motto…

 Tak nějak mě ale těšilo pozorovat Damona šťastného, a proto jsem své drinky dopil dřív než on.

Překvapeně zamrkal. Pak ještě jednou a nakonec se zazubil. Objednal další várku a odtáhl mě k tanečnicím. Ty se s naším příchodem rozzářily a rozvlnily ještě energičtěji. Už jsem chápal, proč Damon sháněl tak vehementně hotovost. Rovnocenně nás podělil a okamžitě zastrčil desetidolarovku slečně za výstřih. Ta ho za odměnu polechtala ocáskem pod nosem. Nesměle jsem si pohrával s bankovkami a ignoroval hladový pohled fialové králičice. Nakonec jsem k ní pomalu vztáhl ruku. Podmanivě se prohla v zádech a nastavila mi svou hruď. Strčil jsem jí dvacet dolarů pod podvazek. Natáhla se ke mně ještě blíž, strčila mi jazyk do ucha a potom zašeptala, děkuji. Nos jsem měl nedobrovolně zabořený mezi jejími prsy. Nedusila mě příliš dlouho a vrátila se k tanci, ladnými kroky přešla k dalším návštěvníkům.

„Řekl bych, že tohle je lepší, než se za nimi honit po lese,“ podrbal se Damon mezi řečí na břiše.

„Až na to, že se jimi nenasytím.“

„No,“ zkoumal mě svýma modrýma, zákeřnýma očima, „podle toho, jak velkej máš hlad.“

Přivolal si tanečnici snítkou peněz. Poslušně k němu přihopkala s širokým úsměvem. Strhl ji k sobě na klín. Trochu ji to vyděsilo, ale potom začala spolupracovat. Prohrábl jí husté vlnité vlasy a za boky přitáhl k tělu. Jeho hlava zmizela v závoji jejích kadeří a tanečnice strnula v jeho objetí. Odvrátil jsem pohled. Už tak jsem si připadal jako šmírák. Sotva jsem dopil svůj drink, dívka už se vracela zpět na parket. Damon spíš ležel, než seděl, a na tváři mu utkvěl blažený výraz.

„Seš na řadě, bráško!“

Skousnul jsem a naprázdno polkl.

„Myslím, že raději ne.“

„Ale no ták,“ přisunul se ke mně, aby nemusel křičet. „Snad se pořád nebojíš, že ztratíš kontrolu. Na plese jsi přece pil lidskou krev!“

„Pít ze sklenice a z člověka je poměrně velký rozdíl.“

„Nebyl by, kdyby sis to tak urputně nenamlouval,“ zavrčel. „No tak, trocha na kuráž ti prospěje. Navíc jsem tu já, abych tě ohlídal,“ zakřenil se.

„Ty?“ Povytáhl jsem obočí.

Koutky mu poklesly a natočil se k pódiu. Zahvízdal na „mou“ králičici a počkal, až se k nám protančí. Zadíval se jí hluboko do očí, ani nemusel nic říkat, dívka podlehla jeho nátlaku a uvelebila se mi na klíně. V ústech se mi nahromadily sliny. Její šťavnaté, křehké hrdlo bylo nebezpečně blízko. Nadechnul jsem se a přivinul ji k sobě, zuby prořízl její pokožku. Krev pod ní byla horká a živoucí. Pomalu stékala až do mého žaludku. Už dlouho jsem se z nikoho nenapil a málem zapomněl, jakou euforii to v upírovi dokáže vyvolat. Damonovo poklepání na rameno jsem téměř nevnímal. Došlo mi však, že musím dívku propustit. A taky jsem to udělal.

„No? Jak ti je?“ vyzvídal opatrně Damon.

Ještě jsem si netroufal otevřít oči. Jen jsem seděl a těžce oddechoval.

„Stefane?“

Cítil jsem v sobě najednou tolik energie, tolik nových šílených myšlenek mi vyvstalo na mysli. A všechny jsem je chtěl uskutečnit. Naráz a okamžitě. Popadl jsem Damona za košili a vláčel ho za sebou ven z baru.

„Stefane? Kam mě to vedeš?“

Ignoroval jsem ho. Šel jsem dál a každou slečnu, která stála za hřích, bral s sebou. Brzy jich spolu s Damonem za mnou pochodovalo skoro dvacet. Zavedl jsem je do přístaviště, tam vybral tu největší jachtu a všechny je na ni nahrnul. Kapitánovi jsem poručil, aby nás vozil podél pobřeží sem a tam až do úsvitu, nechal puštěnou hudbu a hleděl si svého. V podpalubí jsem našel přenosný bar plný nejrůznějších lahví alkoholu. Vytáhl jsem ho na palubu a vyzval všechny k přípitku. Už dlouho jsem se necítil tak šťastný a bezstarostný. Tak lehký. Všichni jsme tancovali a zapomněli na celý svět; postupně se zbavovali svršků i spodků. Byla to ta největší a nejhlučnější párty, jakou jsem kdy uspořádal. Ochutnal jsem krev snad každé přítomné dívky a žádnou nezabil.

Rozbřesk přišel dřív, než jsem očekával. Propustil jsem naše hosty a spolu s Damonem se vydal k hotelu. Tam jsem se svalil na postel a měl pocit, že se asi rozplynu blahem.

„Teda, Stefane…“ vydechl unaveně a obdivně zároveň můj bratr, „takovejhle odvaz bych od tebe v životě nečekal.“

Jen jsem se tomu zasmál.

„Co se stalo s tím tvým rozparovačem, kterej se nemohl na krev ani podívat?“

„Já nevím… myslím, že za to může tak trochu Katherine,“ otočil jsem k němu hlavu a všiml si jeho překvapeného výrazu. „Nedávno mi řekla, že bych to měl zkusit, že je přesvědčená, že jsem se už naučil ovládat. Nevěřil jsem tomu. Až do teď… A musím říct, že se cítím skvěle!“

„Katherine má na tebe zjevně dobrý vliv,“ zakřenil se.

„Ano… Katherine má dobrý vliv na každého, kdo jí to dovolí,“ a usnul jsem.

Pokračovat na další kapitolu

Ona se sem prostě krásně hodí, úplně je vidím, jak na ni trsaj na tý jachtě :)

When the sun shines we'll shine together

Told you I'll be here forever

That I'll always be your friend

Took an oath I'm a stick it out 'till the end

Now that it's raining more than ever
Know that we'll still have each other
You can stand under my umbrella...