2. kapitola - Pro dobrý pocit

Komentář autora: Začínám Jacka milovat víc a víc. On je tak úžasný, jak je chytrý a hloupý zárvoeň, jak je "bezcitný", ale přitom je hodný. A nejlepší na něm je, jak si to vůbec neuvědomuje. Doufám, že vám to v příběhu dobře podávám a nevypisuju tu něco, co vy v tom nevidíte :).
Kapitola se mi celkem líbí, obě části. Jack to dokáže tak dobře podat :D.
PS: Trochu tu upadá morálka s komentářema, to se mi ňák nelíbí. Ani statistiky nejsou nejrůžovější. Dělejte s tím něco! :D:/
2. PS: Amni, čekám na tu úpravu :P

A jsme zase u mě. Chyběl jsem vám?

Bydlím teď v podkroví, platím nízký nájem za nízký strop nízké dámě. Nestěžuju si, je to lepší než rozpadající se doupě bezdomovců.

Stále rozvážím pizzu, ale do životopisu si popravdě mohu připsat další dva posty.

Ta nízká žena, která se jen tak mimochodem jmenuje Emily Grantová a je jí asi sto padesát let, mi nabídla víc, než jsem žádal. Po našem prvním setkání jsem si nemyslel, že s ní budu někdy v životě vycházet. Měla ve zvyku měřit si lidi ostřížím zrakem a její dech voněl hnilobou - to se mi nelíbilo a jí se zase nelíbilo to, že jsem odmítal vyplácet nájem jinak než hotově. Nemusel jsem být senzibil, abych z jejího výrazu vyčetl podezření, nejspíš byla zblbá z kriminálních filmů a myslela si, že je po mně vyhlášeno minimálně celosvětové pátrání. Vlastně na to měla tak trochu právo, veškerá má legitimace byla podvrh.  Každopádně mě sledovala ostražitěji než kohokoliv jiného. Začínal jsem z toho pomalu šílet a na ulici se neustále ohlížel přes rameno. Jednoho dne stála u mých dveří, v županu a natáčkách, děsivá a hrozivá, a chtěla, abych se podíval na něco v jejím bytě. Opravdu mi nacpala srdce do kalhot, a tak jsem raději poslechl. Šlo o zaseknuté okno. Chvíli jsem si s ním hrál, až nakonec povolilo. Ježibaba se na mě zašklebila a pogratulovala mi k nové práci, posadila mě ke svému rozviklanému stolku a postavila přede mě hrnek horkého kakaa a tác s muffiny. Hopsala kolem mě a neustále něco brebentila. Bylo to příšerný! Podstatné však bylo to, že jako domovník jsem dostával 700 dolarů měsíčně, což mi přišlo vhod. Ten přede mnou byl prý už dost starý, na každého řval a s nejvyšší pravděpodobností pil. I tak jsem dost dobře nechápal, proč to ze všech lidí v baráku svěřila zrovna mně. Asi o to nikdo jiný nestál a na mě stačil jediný pohled a bylo jasné, jak moc potřebuju peníze. Dobře, zas tak moc ne, ale nemohl jsem si nijak vyskakovat. Falešný životopis je jedna věc, ale znalosti se tak snadno šmelit nedají. Já vím, já vím, chlubil jsem se vám, kolik toho umím, vím a znám, ale upřímně jsem pro to nenalezl praktické využití. K čemu je mi osm jazyků, když nerad mluvím s lidmi? Moje občanka tvrdí, že je mi devatenáct let (netroufnul jsem si přidat víc jak dva roky), který zaměstnavatel by z toho byl nadšený? Možná za pár let, až budu starší, si vytvořím nové papíry, do nich uvedu vysoké vzdělání a podobné nesmysly. Zatím jsem však zůstával nezkušeným kuřetem, po kterém se firmy zrovna nesápaly.

Co jsem ale mohl využít, byly svaly, a také jsem jich využil. V ústavu mě učili mimo jiné i bojová umění, z nichž mi k srdci přirostl nejpevněji box. Je to tvrdý sport, ale férový, jednoduchý a praktický. Bezvadně jsem se při něm odreagoval a držel mě v nejlepší možné kondici. A tak jsem se zapsal do místního boxerského klubu Mefisto. Opět mě to stálo hodně lhaní a přetvařování. Nešlo o žádný hogofogo společenství, to ani zdaleka, ale i tak vypadali jako počestní a dobře trénovaní chlapi, kterým mé pochybné zkušenosti dvakrát nevoněly. Zkrátka mi nevěřili. Až když jsem ukázal, co ve mně je, vzali mě mezi sebe. Zápasy se konaly každý pátek navečer, občas jsem se musel účastnit nějakého toho tréninku, jinak nic, peníze na ruku za vyhraný zápas a dělej si, co chceš. To mi vyhovovalo.

A víte co? Začal jsem číst. Ne, vážně! Nikdy předtím mě knihy nijak zvlášť nebraly, ale vedl jsem nový život, měl něco jako volný čas a nevěděl co s ním. Přátelit se? Neblázněte! I když… přihodilo se mi něco tomu vzdáleně podobného.

Stalo se to asi před týdnem. Po zápase jsem jako všichni ostatní zamířil k šatnám. Na chodbě mě odchytil kluk přibližně v mém věku. Postřehl jsem ho už dřív, dělal tam uklízeče. Semkl jsem obočí a přistoupil k němu blíž.

„Ty seš tu novej, že jo?“ vyvalilo se z něj dychtivě. Byl jen o něco málo menší než já, tenký jako list papíru, na hlavě krátké tmavé vlasy, mezi vykulenýma šedýma očima úzký nos.

Přikývl jsem.

„Jmenuju se Thomas. Zkráceně Tom.“

„Jack. Pokud vím, zkrácenina tohohle jména neexistuje.“

Zatvářil se zmateně, ale hned to přešel. „Poslyš, mám docela slušnej matroš. Měl bys zájem?“

„Matroš čeho?“

Nervózně mlaskl a rozhlédl se, jestli je náš rozhovor stále soukromý.

„Však víš. Steroidy.“

„Aha. Nemám zájem,“ odpověděl jsem suše a otočil se na patě.

„A co tvoji kámoši? Nezmínili se o ničem?“

„Nejsou mí kámoši. Zápasíme spolu.“

„Jasně, ale určitě se potom nějak bavíte, ne? Se mnou tu nikdo neprohodí ani slovo. Jsem pod jejich úroveň,“ zašklebil se, „nemám se k nim jak dostat.“

Zkrabatil jsem čelo ještě víc a trochu si odkašlal. „Jak jsem řekl, nejsme přátelé. Nevšímají si mě o nic víc než tebe.“

Chvíli mě podezřívavě pozoroval a mně přeběhl mráz po zádech z toho, jak moc se při tom podobal babě Grantový. Postupně jeho strnulý obličej ale povoloval a vypadal spíš sklíčeně.

„Aha… ale kdybys náhodou něco zaslechl… dal bys mi vědět?“

„Jasně.“

Rozešli jsme se. Zadumaně jsem pozoroval podlahu a... já nevím, měl jsem takový zvláštní pocit. Vzal jsem ze své skříňky ručník a sprchový gel. Z koupelny se linul téměř neznatelný oblak páry. Vstoupil jsem na kluzké dlaždičky, zalezl za zástěnu a vysvlékl se. Mí spoluzápasníci, nebo jak bych je měl nazvat, si povídali o různých technikách, o tom, co kdo udělal špatně a naopak dobře. Někteří z nich mluvili chytře a klidně, jiní měli v hlavě nasráno už od pohledu. Třeba Greg. Většího blbce jsem snad ještě nepotkal. Pracky měl pořádný, ale tím to tak končilo. Zrovna u něj by mě doping nepřekvapoval.

„Viděli ste tu buchtu v druhý řadě? Ta byla luxusní.“

„To jo, ale měl jsem z ní dojem, že by si řekla o luxusní honorář, až bych s ní byl hotovej.“

„Až bych s ní byl JÁ hotovej, chtěla by platit ona mně,“ zazubil se Greg do zrcadla.

„Proč těm holkám stačí jenom vidět namakanýho borce v nátělníku a jsou hned udělaný?“

Vypnul jsem vodu a zabalil se do ručníku. Vmísil jsem se do hloučku a jakoby nic prohodil: „A jak ty svaly vlastně pěstujete, chlapi?“

Najednou všichni zmlkli a otočili se na mě. Většině z nich jsem dal při každém tréninku pořádnou nakládačku, takže ke mně chovali směsici nenávisti, závisti, respektu a obdivu. A pokládali mě za podivína, to mi bylo jasný. Z mého prvního slovního projevu byli šokovaní.

„Na co narážíš, mladej?“

Proti oslovení „mladej“ nic nemám, pokud mě tak nazve někdo o deset a více let starší. Když mi tak ale říká někdo, komu vousy začaly pořádně rašit teprve loni, je to pobuřující.

Pokrčil jsem rameny. „Nic konkrétního. Jen mě zajímá, jak se tak stravujete, jaký máte metody cvičení… jsem v týhle branži nováček, rád se nechám poučit staršími a zkušenějšími.“

Lež tak nehorázná, že jsem nemohl uvěřit tomu, že na to skočili.

Greg, můj oblíbenec, nadzvedl horní ret při něčem, co připomínalo úsměv rozzuřeného neandrtálce.

„Říct ti naše triky, abys nám pak mohl dávat na frak? To ví‘ že jo.“

„Na frak vám dávám i tak.“

Tvrdil jsem, že má první slova je šokovala? Potom nevím, jak bych pojmenoval jejich reakci na tohle. Koledovali si o to. Beztak jsem neřekl nic, co by nebyla pravda. Byl jsem z nich nejlepší, i když ne o moc.

Vycítil jsem, že bude nejlepší to utnout. „No nic. Chtěl jsem jen znát váš názor. Někdo bere steroidy, někdo sprintuje, někdo se láduje vepřovým, někdo kuřecím…“ nechal jsem svá slova vyšumět a natáhl na sebe kalhoty.

Ostatní se taky začali sbírat a já nabyl dojmu, že jsem prohrál. Nic jsem nezjistil.

Victor Zachary se nezvykle loudal. Tkaničky si zavazoval snad půl hodiny a několikrát prohrabal baťoh, aby z něj nic nevytáhl a prohrabal ho znova. V šatně jsme zbyli už jen my dva.

„Ty, Jacku?“ špitnul.

„Hm?“

Byl to jeden z těch chytřejších. Kdysi dělal i nějakou vejšku, ale už jsem se nedozvěděl, jestli ji i dokončil.

„Bral jsi někdy steroidy?“

Se zájmem a překvapením jsem se na něj otočil. Rybička se chytila!

„Ne, ale přemýšlím o tom,“ zalhal jsem. „Jenže toho o nich moc nevím. Rád bych si nejdřív promluvil s někým, kdo už to zkoušel.“

Váhavě strčil ruce do kapes a já čekal, co z nich vytáhne, ale nechal je tam.

„Můj bratr říká, že pokud si stanovíš přiměřenou dávku, není to zlý.“

„A ty bys do toho šel?“

Oproti ostatním jsme my dva působily jako tintítka. Victorova světlá pleť ten dojem jenom umocňovala. Na hlavě mu rašila kštice téměř bílých vlasů, tváře měl pihovaté a oči bledě modré.

„Možná,“ ošil se a obrátil list. „Už musím jít. Měj se.“

„Čus,“ houknul jsem za ním.

Než jsem se vydal domů, stavil jsem se ještě v hale, kde se smetákem oháněl Tom. Nepozorovaně jsem se k němu připlížil a naklonil se k jeho uchu.

„Victor Zachary,“ zašeptal jsem.

Nadskočil a málem mi přitom temenem hlavy vyrazil zuby. Ustoupil jsem a neubránil se úsměvu.

„Cože?“

„Slyšels mě,“ nechal jsem to vyznít jako větu oznamovací.

Thomas přikývl a jeho tvář obživla.

„Díky, Jacku.“

Díky, Jacku. Znělo to tak zvláštně, když to bylo adresováno mým směrem. Opět mě z toho zaplavil pocit, o kterém jsem tentokrát mohl něco říct. Byl dobrý.

Pokračovat na další kapitolu