33. kapitola

Komentář autora: Tak to vysvědčení jsem trochu posrala, tři dvojky a jedna trojka, jinak samý jedničky :D. Nojono, holt dějepis nenávidím a k dějepisářovi chovám přibližně stejné sympatie. Nejlepší na tom je, že jsem to měla mezi 2 a 3 a když se mě zeptal, jestli se chci nechat vyzkoušet, tak jsem řekla: to je dobrý. No, každopádně mám nejlepší průměr za ty 4 roky, systém seminářů mi očividně sedí :). A kdybych měla vyznamenání, tak bych si připadala jako moc velkej šprt, už tak jsem dost nad průměrem :D.
Fuj, jsem se lekla, co to tady mlaská a to se bratr ze spaní usmívá nebo o co se to pokouší... nechci vědět, co se mu zdá :D
Doufám, že vás doma po včerejšku rodice moc nespráskali :).
K povídce: Hned na začátku je vysvětlení poslední věty předchozí kapitoly aneb co Elenu dost vykolejí, ale my už to víme. Taky se můžete těšit na Eleninu a Ronnieho romantickou chvilku, jak jsem kdysi slibovala :D. Kapitola opět trošku o ničem, ale to prostě musí bejt v povídce na 151 stránek ;).
Ať se líbí!

„Stefane, jsi celý! Díky bohu,“ vydechla jsem úlevou a vrhla se svému švagrovi kolem krku. „Ach, je mi to všechno tak líto. Měla jsem to líp naplánovat… a taky se ti omlouvám za to… no… že jsem ti… zlomila vaz.“

Jeho dlaně nejistě přistály na mých bedrech.

„To je… v pořádku.“

„Ne, není!“ Pustila jsem se ho. „Už jsme mohli být všichni touhle dobou někde v Tramtárii a Katherine by hnila hluboko v hrobě.“

Semkl obočí a podíval se na mě z profilu. „Obávám se, že ti nerozumím.“

„Jak nerozumíš?!“

„Nepamatuju si, že bys mi kdy ublížila, natož mě zabila. A kde bychom měli být? A proč o sobě mluvíš ve třetí osobě a… proč bys pro boha měla hnít v hrobě?!“

Nesnáším ty chvíle, kdy si připadám, jako by mě někdo pořádně praštil přes palici, vyrazil mi dech a zavřel mě do malé krabice, kterou pak rozmáčkl jediným úderem nadpozemsky velkého kladiva. Ať se vám ta představa jeví sebezábavnější, mně do smíchu rozhodně nebylo.

„Ne, to ne… prosím, prosím, to ne! To nemůže být pravda!“

Stefan na mě nechápavě hleděl, jak zoufale kroutím hlavou a přikládám si ruku na ústa.

„Miláčku, co se děje?“ Udělal ke mně krok a pokusil se mě chytit za ramena.

„Ne! Ty si mě musíš pamatovat! Prostě musíš! Stefane, řekni moje jméno, prosím, řekni mi ho!“

„Katherine, jmenuješ se Katherine!“ snažil se mě uklidnit a sevřel mě v jemném stisku. Nechala jsem se obejmout. Opřela jsem si bradu o jeho rameno a hlasitě vzlykala, aniž bych uronila slzu. Nebyla jsem smutná, nebyla jsem na dně. Nebyla jsem.

„Dala sis na čas,“ ozval se posměšný hlas za mými zády. Nechtěla jsem se otáčet, jen jsem cítila, jak Stefan střídavě hledí na mě a na tu příšeru za mnou. „Ne, že bys mi chyběla,“ dodala trpčeji.

 Opustila jsem jeho náruč a postavila se k ní čelem. Poskládala jsem se do kupy a nabrala svou ztracenou osobnost.

„Vážně? Vážně musíš ovlivňovat všechny kolem sebe, abys nezůstala sama?“

„A ty bys dala cokoliv, jen abys mohla udělat to samé, že?“ Ušklíbla se povýšeně.

„Ne, já bych jim žádné vzpomínky nebrala. Chci, aby věděli, jaká jsi…,…“

„Jaká jsem?“

Skočila jsem na ni. Nenacházeli jsme se na žádném konkrétním místě. Všude bylo bílo. Povalila jsem ji na záda a zaryla jí nehty do hrdla. Chraplavě se pokoušela nadechnout.

„Bohužel živá,“ odpověděla jsem na její otázku.

Snažila se mě ze sebe dostat, ale měla jsem na vrch. Dětská krev dělala svoje. Zubila jsem se od ucha k uchu a hodlala Katherine vyrvat srdce z těla. I kdyby ji to nezabilo doopravdy, za ten chvilkový pocit zadostiučinění mi to stálo.

„Ste-fa-ne,“ kuňkala a ze všech sil se pokoušela mou ruku oddálit od svého hrudníku. „Po-moz.“

V tom se mi pokožka na temeni bolestivě napjala. Stefan mě z mé sokyně nešetrně stáhnul a uzemnil svým tělem. Netvářil se nenávistně, jen nechápavě, ztraceně.

„Omlouvám se, ale… já… nevím, kdo…“

„Nemáš se za co omlouvat, zlatíčko,“ pohladila ho po vlasech a láskyplně se na něj usmála. „Zvolil jsi správně,“ věnovala mi opět jeden ze svých jízlivých úsměvů. Stefan na mě bezradně zíral. Shodila jsem ho ze sebe a pokusila se o něco, co mi přišlo neproveditelné. Zavřela jsem oči a maximálně se koncentrovala.

„Co to…“ Katherinin hlas se nečekaně zadrhl. „Eleno, ty si opravdu myslíš, že se mě jen tak lehce zbavíš?“ Uchechtla se a přistoupila blíž. „Jsem o několik set let starší, holčičko, nemáš proti mně šanci.“

Není tady, tohle je můj sen a já ji tu nechci. Není tady.

„Zmiz…“ zavrčela jsem potichu a zaťala pěsti.

„Já na rozdíl od tebe své milované neopouštím.“

Dásně mi vzplály a dravčí tesáky se protáhly přes rty.

„Zmizni! Tak už padej, sakra!“ rozkřikla jsem se a otevřela oči.

Stála přede mnou a znuděně mě pozorovala.

„Jako bych ti to neříkala… víš co? Mám takový návrh. Jestli Stefana přesvědčíš, že jsi pro něj to nejlepší, nechám ho jít. Pokud si ale vybere mě, už ho nikdy nebudeš kontaktovat.“

„Co to meleš? Jasně že si vybere tebe, je ovlivněný!“

Tajuplně se ke mně naklonila a sladce se usmála. „Přiměj ho si vybrat tebe, Eleno. Přiměj ho a je jen tvůj.“

Bojovně jsem vztyčila hlavu. Chtěla, abych na něj použila nátlak. A kdybych to dokázala… byl by volný! Ale co s Damonem? Bylo by sice skvělé mít Stefana po ruce, ale…

„Pohni sebou,“ vytrhla mě ze zamyšlení, „než si to rozmyslím.“

„Jak ti můžu věřit?“

„A jak já tobě?“ Povytáhla jedno obočí. „V tom je ten největší vtip, může to být úplně zbytečné, ale může to být taky úplně vším, pro co žiješ. Já jen chci vidět výraz ve tvém obličeji, až ti dojde, jak jsi vůči mně bezbranná.“

Povzdechla jsem si. Hledala jsem na Katherine - cokoliv. Jakoukoliv lest, radu, pomoc, prostě cokoliv. Stefan stál za jejími zády a zdálo se, že už se přestal snažit porozumět tomuto šílenému snu. Nakonec jsem musela uznat, že nemám co ztratit. Katherine mi dala možnost udělat to, co jsem přišla udělat. Víc jsem přece nepotřebovala. Obešla jsem ji a přistoupila ke Stefanovi. Jeho oči byly tak vyděšené, tak plaché a zoufalé. Opatrně jsem vzala jeho obličej do dlaní a stoupla si na špičky, abych mu byla blíž. Chvěl se. Konejšivě jsem se usmála a pohladila ho.

„Stefane…“ zašeptala jsem a získala jeho pozornost. „Vzpomeň si na mě, vzpomeň si na všechno, co tě Katherine přiměla zapomenout. Vrať se ke mně.“

Jeho zorničky se rozšířily. Pohlcovaly ty mé.

Ale to bylo tak všechno…

„Ne… Ne!“

„Sbohem, Eleno. A nezapomeň na naši dohodu,“ zaslechla jsem Katherinin hlas a pak všechno potemnělo.

Neprobudila jsem se tím, že bych se prudce posadila na kanapi. Nejprve jsem otevřela oči, několikrát zamrkala a až potom se vzpřímila do pravého úhlu ve snaze dostat do plic alespoň nějaký vzduch. Ztratila jsem Stefana. Opět. Navždy. Nevěděla jsem, kde je - Katherine určitě nehodlala zůstávat v Mystic Falls déle, než bylo nezbytně nutné ke sbalení kufrů -, nevěděl, kdo jsem… a s Damonem to nebylo o nice lepší. Jak jsem to jen mohla nechat zajít tak daleko? Proč jsem se Katherine nepostavila, když jsem měla tu příležitost? - Protože jsi byla obklíčena tuctem ozbrojených upírů a zemřela bys dřív, než bys vytáhla špičáky… No a co! Tak bych byla mrtvá! Co jsem teď? Jsem sama. Opuštěná. Ztracená… Hladová…

Hodila jsem deku na zem a razila si cestu k lednici. Přemluvila jsem Ivana, abychom odebírali i normální lidskou krev. Ta zvířecí se mi začala hnusit a jen dětskou jsem se živit nemohla. Vytáhla jsem jeden z hromady balíčků a nedočkavě ho otevřela, vsunula hadičku do úst a se staženými víčky pila. Zahnala jsem tak hlad a vztek, s mojí zoufalostí, beznadějností, bezmocností a nevůlí žít to ale tak jednoduché nebylo.

Přece jenom jsem nebyla sama. Měla jsem Ivana. Potřebovala jsem cítit jeho přítomnost, jeho teplé… Kdysi mě jeho tělo hřálo, ale já ho toho tepla zbavila. Zabila jsem ho.

„Zabila jsem ho,“ vyslovila jsem ta slova nahlas, abych… umocnila svoje provinění? Klesla duševně ještě níž?

Bylo toho na mě příliš. Strašně moc jsem chtěla být silná. Strašně moc jsem se chtěla udržet na vlastních nohách, rozeběhnout se na konec světa, kde nebyla žádná Katherine, jen já, Damon a Stefan. A tam bych s nimi… co? Žila jako Katherine?

Stiskla jsem si žaludek a doufala, že ze mě nevytryskne jeho obsah. Ztuhle jsem stála mezi kuchyní a obývacím pokojem. Pootevřenými rty mi unikalo podivné chrčení a očima jsem zběsile těkala po místnosti. Ronnie u krbu zvedl hlavu a ustaraně si mě prohlížel. Bezvládně jsem dopadla na kolena, stále si mačkajíc škrundající břicho. Hrdlo se mi stahovalo a zase uvolňovalo, rozhodně ne mým zapříčiněním. Vlčák se zvednul a přihopkal ke mně. Chvíli jsem na něj bezmyšlenkovitě civěla. Potom jsem však v jeho očích našla soucit a touhu mi pomoct, utěšit mě, říct mi, že všechno bude v pořádku, a položila jsem paži na jeho hřbet. Natiskl se na mě a studeným čumákem ňufnul do tváře. Rty se mi zkřivily do uplakaného úsměvu. Zabořila jsem obličej do jeho srsti a pevně ho objala. Pes se mi nebránil. Naopak. Hřál mě tím láskyplným, živým teplem, kterým mě nikdo jiný hřát nemohl.

Opravdu netuším, jak dlouho jsme sdíleli tu intimní chvilku. Když jsem zvedla hlavu, bolelo mě za krkem a Ivan si sundával kabát. Rozsvítil, a aniž by o nás věděl, rozešel se k nám. Potom si nás všimnul a zastavil se.

„… Upřímně nevím, co si o tomhle mám myslet.“

„Katherine ovlivnila Stefana, aby na mě zapomněl.“

Následovala dlouhá pauza, při níž Ivanův obličej pomalu roztával. Nic však neřekl.

„Je to všechno… v prdeli,“ vyprskla jsem poslední slovo, které svou výslovností k prskání přímo svádělo. „Nemám se čeho chytit.“

„Můžeme spolu zajet do jejího domu, třeba tam něco najdeme.“

„Jasně, třeba mi tam Katherine nechala nějaký vzkaz. Něco jako: „Drahá Eleno. Jsme na Tahiti, vrátíme se za týden. Pac a pusu Kath a spol.“ Kdo ví, možná mi pošle i pohled.“

„Nebuď sarkastická.“

„Proč? Proč mít naději? K čemu?“

„To jí je hodláš nechat na pospas?“ Povytáhl obočí a založil ruce v bok.

Sklopila jsem hlavu a zaryla nehet do odchlíplé kůžičky na ukazováčku. „Možná by to tak bylo nejlepší… jsou s Katherine šťastní, proč jim to kazit?“

„Třeba proto, že je to nemorální? Že jsou s ní jenom proto, že nemají na výběr? Že nemůžou svobodně uvažovat? Schvaluješ snad takovouhle manipulaci, nebo co? Sakra, Eleno, kdy už se konečně začneš poslouchat! Nevykládalas mi tu náhodou ještě před nedávnem něco o nehynoucí lásce? Nezářila jsi snad jako vánoční stromeček, když jsi je viděla stát na tom schodišti? Neriskovala jsi kvůli nim krk? Neříkalas, že bez nich nemůžeš žít?“

„Ale jak - “

„Žádný ale! Už mám dost toho tvýho fňukání a skuhrání! Koukej se sebrat! Katherine zatím vyhrála jen jednu bezvýznamnou bitvu, tak mi tu nedělej předčasný závěry. Na něco přijdeme, jasný? Třeba jak tě naučit používat nátlak na upíry.“

Fascinovaně jsem na něj zírala. Připadala jsem si oproti němu tak maličká, tak hloupá, nicotná. Vzhlížela jsem k němu jako k bohovi, ke kterému jsem se už dávno přestala modlit. Chtěla jsem být jako on. Alespoň trošičku.

„Nefňukám,“ odporovala jsem už s drobným úsměvem.

Ivan mi ho po krátkém zaváhání oplatil. „Na ženskou to ještě jde.“

„Řekni o mně ještě něco hezkýho, prosím,“ zatetelila jsem se a pomalu postavila.

Po delším přemýšlení z něj vypadlo: „Máš dobrý prsa.“

Sešpulila jsem pusu. Vypnula jsem hruď a stáhla si tílko o něco níž. Otočila jsem se na patě a s bradou hrdě (nebo na oko uraženě?) vztyčenou pochodovala k tělocvičně. Místo bubnů mi do kroku zněl Ivanův upřímný smích.

Pokračovat na další kapitolu