31. kapitola

Komentář autora: Nepřeháním, když říkám, že jsem psychicky naprosto vyčerpaná. Nechápu, jak jsem ty dnešní písemky mohla napsat tak relativně dobře... k povídkám se dneska asi nedostanu, budu sedět a tupě sledovat Willa a Grace.
Vy jste mi vážně věřili, když jsem řekla, že Dokonalou rasu nebudu tak hrotit? Už jsem strávila dvě hodiny sháněním informací o tom, jak vypadaj boxerský tréninky :D. K poslední kapitole jsem zase hledala topení, který nepotřebuje ani komín, ani proud. Pochopte, kdybych vycházela jen z toho, co znám a vím, tak to bude... velice podivné :D. O existenci "rmutovacích kotlů" jsem samozřejmě taky neměla nejmenší tušení.
K DZ: Opět poměrně dlouhá kapitola. První část klasicky z pohledu Eleny, uvidíme její cestu domů, její pocity a jak je filtruje. Irina se taky bude činit.
Druhá část je věnovaná Stefanovi. Katherine opět předvede svou chytrost, mazanost a zákeřnost. A taky schopnost vést sáhodlouhý téměř-monolog prakticky o ničem :D. Na jednu stranu se mi hrozně líbí, na druhou mi přijde na pěst. No, však uvidíte :).
Užijte si mých 2 275 slov :).

Jeli jsme s Ivanem taxíkem až na letiště v Kentucky pro případ, že by nás ve Virginii očekávali Katherinini poskoci. Cesta naštěstí proběhla hladce. Půjčila jsem Ivanovi svůj křišťálový přívěsek, aby jakožto upír neuhořel hned při prvním úsvitu. Už tak to pro něj nebylo nic příjemného, ale oba jsme věděli, že si zvykne.

Zapadli jsme do měkkých sedaček první třídy a nasadili si sluchátka, z kterých se neozývala žádná hudba. Klouby na prstech pravé i levé ruky jsem měla prokřupané nejmíň na pětkrát. Z mého skřípání zubů musela být celá paluba na prášky.

Selhali jsme… Já jsem selhala. Nejdřív jsem si je nechala vzít, pak jsem nebyla schopná je ani najít a nakonec jsem je opustila. Role zachránce mi zřejmě nebyla souzena…

Vztek ve mně bublal jako voda v hrnci stojícím půl dne na plotně. Pomyslná poklička se chvěla a bylo jen otázkou času, kdy ji pára vyprskne někomu do obličeje. Ještěže se ode mě všichni včetně Ivana drželi stranou. Dokonce ani letuška, která se u mého sedadla několikrát zastavila, aby si u něj rozkousala ret a procvičila ustaraný výraz, se neopovážila rušit můj pokus zničit si klouby a zubní sklovinu.

„Eleno, musíš okamžitě zmizet!“

 „Zabij mě. Zabij mě a uteč.“

„Věřím ti. Ty to zvládneš, andílku.“

„Odpusť…“

Poklička vyletěla vzhůru a zase dopadla na okraj hrnce. Prudce jsem bouchla do opěrky. Urvala se. Blondýnka v uniformě ji urychleně sebrala a odběhla s ní co nejdál ode mě. Těžce jsem potlačovala vrčení a polykala sliny. V okénku jsem zpozorovala svůj matný odraz - oči podlité krví. Naházela jsem přes ně vlasy, odepnula si pás a vydala se za letuškou. Seděla na židličce a četla si knížku. S nejistým úsměvem ke mně vzhlédla. Zatlačila jsem ji ještě víc do kouta a natiskla se na její obličej.

„Nehysterči a pokud možno nehýbej se.“

Vyvrátila jsem jí bradu do strany a zakousla se. Každý doušek chutnal sladce. Teplá krev hladila mé útroby a uklidňovala mou napjatou mysl. Ani se mi nechtělo přestat. Jenže ani ji zabít. Opřela jsem ji o stěnu, z kapsy saka vytáhla kapesníček, přiložila ho na ránu a zvedla límec její blůzy. Poplácala jsem ji po rameni a doporučila odpočinek. Potom jsem se vrátila na své místo, zpražila Ivanův vyčítavý pohled a po zbytek letu si vychutnávala železitou chuť na jazyku.

Konečně jsme byli doma. Irina seděla na gauči a sledovala televizi. Tedy do té doby, než si nás všimla. Okamžitě se rozzářila a vběhla Ivanovi do náruče. V té hodnou chvíli zůstala a potom, po delším váhání, mu věnovala kratičký polibek na rty. Zadívala se mu plaše do očí a - začalo se dít přesně to, co jsem očekávala. Nevěřícně si ho prohlížela, natáčela mu hlavu do všech možných i nemožných úhlů, až na ni nakonec vycenil prodloužené špičáky. Polekaně od něj odskočila. Děs a smutek ovšem přešel do něčeho zcela jiného, s čímž jsem taky počítala. Hněv. Drobná Asiatka na mě vrhla ten nejstrašnější pohled, kterého byla schopná.

„To ty… co jsi mu to udělala?!!!“

„Sám to chtěl,“ odsekla jsem. Opravdu jsem nebyla v rozpoložení se s ní o tom bavit a pokoušet se jí uklidnit. Bohužel jsem to věděla jen já a Ivan, ona ne.

„Jak jsi mohla! Říkala jsem ti přeci -“

„Vím, cos říkala! Ale taky vím, co říkal Ivan. Vyřiď si to s ní, prosím tě,“ nasměrovala jsem poslední větu k plešounovi a chystala se k odchodu. Povšimněte si slova „chystala“.

Irina mě upíří silou i rychlostí přitlačila ke zdi. Stoupla si na špičky a divoce mi hleděla do očí. Potom spustila ukrutným hlasem proslov ve svém rodném jazyce. Křičela, prskala, zarážela mi předloktím ohryzek a mně začalo pumpovat v hlavě - to mohlo znamenat dvě věci: že omdlím, nebo se přestanu ovládat. Na (ne)štěstí to byla ta druhá možnost. Čapla jsem ji za vlasy a prudce s ní smýkla. Klesla na kolena a snažila se mi vyškubnout. Položila jsem ji na prsa, sedla si na ni, volnou rukou přidržovala její za zády. Mrskala sebou a nepřestávala ječet. Přitáhla jsem si ji k tělu a potom prudce přirazila její obličej k zemi. A znova. A znova. Celkem jsem to takhle udělala asi čtyřikrát, než mě Ivan popadl v podpaží. Pokusil se mě z ní sundat, ale držela jsem se jako klíště a byla silnější.

„Okamžitě - z ní - slez,“ artikuloval výrazně a zaryl mi hrot kolíku pod lopatku. To mě probralo. Uštědřila jsem Irině ještě jednu ránu a potom se zvedla. Otočila jsem se k Ivanovi, kterého nejspíš stálo hodně úsilí mě nezabít.

„Zasloužila si to,“ zavrčela jsem, abych se ospravedlnila.

Neřekl nic. Jen mě dál obezřetně pozoroval.

„Víte co? Já vás vlastně nepotřebuju. Ani jednoho! Oba jste mi totiž úúúplně k hovnu!“ zavřeštěla jsem a šla ke dveřím. Nezapomněla jsem s nimi pořádně třísknout.

Udělala jsem to, co dělám vždycky, když se naštvu a potřebuju to ze sebe dostat - vydala jsem se na lov. V lidské podobě. Vplula jsem mezi stromy a větřila přítomnost nějakého zvířete. Dva kilometry ode mě se potloukala polární liška. Rozeběhla jsem se tím směrem. Přikrčila se za mohutný kmen a sledovala nic netušícího savce.

Dneska rozhodně není tvůj šťastnej den, Bystrouško…

***

Probral jsem se v místnosti, kterou jsem nepoznával. Na sobě jsem měl stále kvádro, z kapsy saka vykukovala škraboška. Ležel jsem na zemi téměř schoulený do klubíčka. Pořádně jsem se protáhl a postavil. V pokoji bylo vlhko a chladno. Z kamenného stropu visela na krátkém černém drátě obyčejná žárovka, která poskytovala alespoň lehké elektromagnetické záření tomu ponurému místu. Když jsem si všiml všech těch sudů s vínem a dřevěných krabic jídla, uvědomil jsem si, že se nacházím ve spižírně. Otázky, co tam dělám a jak jsem se tam dostal, mi v hlavě dlouho neutkvěly. Raději jsem se vydal ke dveřím. K mému překvapení mi v tom však zabránil řetěz táhnoucí se od mého kotníku až ke zdi. Normálně by nebyl takový problém se z něj vysvobodit, jenže v tu chvíli byl. Ať jsem s ním lomcoval sebevíc, držel. Pak se otevřely dveře a já zpozorněl.

Po kluzkých schodech sestupovala Katherine s několika muži v těsném závěsu. Rychle jsem si poskládal vzpomínky a z nich se pokusil vyvodit, jak bych se měl asi tak tvářit a chovat. Zmatek a rozhořčení mi přišli jako správná volba.

„Katherine? Co tady děláš? A co tu dělám já? Co se stalo?“

Neodpověděla mi. Dávala si dobrý pozor a s línou elegancí, kterou mi připomínala mého bratra, kráčela dolů po schodišti. Až na rovném terénu se mi zadívala do očí.

„Lhal jsi mi?“ Její hlas připomínal stříbrnou nit - křehký, vzácný, chladný, krásný.

Zamračil jsem se. „O čem bych? Proč bych? Co to je za otázku? Samozřejmě, že nelhal!“

Došla až těsně ke mně a pohlcovala můj zmatený pohled svýma hlubokýma, ostrýma očima. „Miluješ mě?“

„Ano,“ vydechl jsem okamžitě a pohladil ji po okraji tváře.

„Problém je, lásko,“ ustoupila zase, „že ti nemůžu věřit.“

„Ale - “

„Teď mlč a poslouchej mě,“ zúžily se jí zorničky a zase roztáhly.

Poslušně jsem držel ústa zavřená a vzdoroval jejímu zkoumavému pohledu.

„Snažila jsem se poskládat si to všechno dohromady, ale stále nemohu vyplnit některé mezery. Například jak si ta mrcha zachovala vzpomínky? Jak odolala mému nátlaku? V podstatě na tom nesejde, důležité je, že věděla, o co přišla. Několikrát jsem měla pocit, jako by byla strašně blízko, jako by se mi smála do očí. Myslela jsem si, že jsem jen paranoidní, ale teď…“ zastavila se v pochodování z místa na místo a šlehla po mně pohledem. Mlčel jsem a prázdně na ni zíral. „Mohla se to od někoho naučit. Od Damona rozhodně ne, od tebe… možná. Nebo také od té blonďaté coury, což mi připadá nejpravděpodobnější.“ Při zmínce o Lexi se mi vehnal chlad do tváří a orosilo se obočí. Jen klid. „Ale nenaučila se nátlak používat, že? Spoléhala na svoji sílu, což je jediné štěstí, protože jinak by vám vrátila vzpomínky a vy už byste byli dávno na míle daleko, není-liž pravda?“

Pravděpodobně zapomněla, že mi nakázala ji nepřerušovat.

„Tak není?!“ vřískla.

„Nemám nejmenší tušení, o kom a o čem mluvíš, Katherine.“

Těžce si povzdechla a semkla rty.

„Jsi dobrý. Opravdu dobrý. Možná jsem si měla vzít jenom tebe, obětoval by ses pro blaho svého bratra a své lásky a ti hlupáci by tě nikdy nenašli. Myslíš si, že by tě postrádali, Stefane? Nebyla by to pro ně spíš úleva? Jen si to představ,“ usmála se zasněně a propletla ruce za zády. „Damon s Elenou po boku, šťastní a zamilovaní. No není to hezký obrázek? Měli svatbu, je to tak? Pozvali tě? Šel jsi svému bratříčkovi za svědka a předal mu svou životní lásku? To muselo bolet. A víš, kdo si tvou bolest užíval nejvíc? Elena.“

Drtil jsem zuby o sebe a propaloval podlahu pohledem.

Jen klid. Neposlouchej ji. Je to lhářka a manipulátorka. Víš to, tak se nenech vyprovokovat.

„Vím, co si o mně myslíš. Že jsem sobecká mrcha, která si s vámi jenom zahrávala a teď se vrátila, aby v těch svých hrách pokračovala… ale o co je ta malá potvora lepší než já? Já jsem vám nikdy nechtěla ublížit, Stefane! Chránila jsem vás svými lži, milovala jsem vás, co je špatného na tom, že oba? Nebyl jsi snad šťastný? Nebylo to povznášející myslet si, že jsi pro mě ten jediný? Dala ti ten pocit někdy ona?“

Už, už, jsem se nadechoval k odpovědi, když se ve mně probral rozum a vzpomněl si, že si potřebuje pročistit hrdlo, a tak jsem si tlumeně odkašlal.

„Dala?“

„Jaká ona? Katherine, co je to s tebou?“ Proměnil jsem svůj obličej v hlavu bezmocného štěněte.

„Jsi hlupák, Stefane. Zbytečně se kvůli ní trápíš. Neváží si tě tak, jak by měla. Nechala tě jít. Tedy, jak se to vezme,“ poklepala si ukazováčkem na spodní ret a potom se na mě otočila se soucitem ve tváři. „Ona ti nikdy nepřestane dokazovat, že máš naději. Že někde daleko v Zemi Nezemi existuje malá reálná šance, že se k tobě vrátí. Ona ti nikdy neřekla, že tě už nemiluje, že ne? Ach, chudáčku Stefane.“

Buď už zticha! Mlč!

„To tě musí tak strašně bolet, chodit po tomhle světě a čekat. Sám a sám. S vědomím, že si užívá s tvým bratrem, a přitom ti slibovala nehynoucí lásku.“

„Ni-ehm, ehm.“

Drobný úsměv prolétl její tváří. Pro jistotu jsem si skousl jazyk, aby znova neuvážlivě nevyletěl se slovy, kterých bych ve stejném okamžiku hořce litoval.

„Je to opravdu nevěrná děvka,“ prskla vztekle. „Nedivila bych se, kdyby si to rozdávala s tvým bratrem už jako člověk. Kdyby se s ním za tvými zády scházela a ani ti o tom neřekla.“

Já hlupák k ní zvedl oči a ona v nich četla…

„Aah, ona se s ním opravdu potají stýkala? To je kouzelné! Překvapuje mě, že se ti to vůbec obtěžovala říct, když se s tebou rozešla. Proč to vlastně udělala? Řekni mi to, Stefane, řekni.“

„Lásko, ty ses zbláznila.“

Strašlivě se rozchechtala, až poskoci za ní nadskočili.

„Ano, nebo ty jsi ten nejlepší herec, který bohužel nikdy nedostane Oscara. Ale vraťme se zpět k Eleně. Vím, jak rád slyšíš její jméno. Elena. Elena, Elena, Elena. Dívka, která tě tahala za nos. Která tě zradila, která tě mučí. Žena, za kterou bys položil život a ona? Nechala tě tady, i když tě mohla vzít s sebou. Dala přednost svobodě před tebou, dala přednost Damonovi před tebou, existuje vůbec něco, co by nebylo před tebou? Vsadím se, že spí i s tím urostlým upírem. Ó ano, vím o něm. Pár přátel mi před chvíli sdělilo, že se ta žena, kterou hledám, plazila po nějakém vysokém muži s pleší, a ten teď nikde není k nalezení. Určitě ji utěšuje tím způsobem, kterým… ach, jsi ji ty nikdy neutěšoval. Na to jsi pro ni nebyl dost dobrý. Pro ni nejspíš nikdo není dost dobrý, proto vleze do postele s každým, koho potká.“

„Zavři už konečně tu svoji prolhanou hubu, sklapni! Jak se vůbec opovažuješ vyslovovat její jméno! Jak se opovažuješ nad ní povyšovat! Nesaháš jí ani po paty, rozumíš?! Nemohla by ses před ní ani plazit! Elena je to nejlepší, co mě v životě potkalo, a NIKDO o ní nebude takhle mluvit! Rozumíš tomu, ty kurvo?!“

Divoce jsem oddechoval. V očích mě pálily slzy, které se mým vztekem vypařovaly dřív, než stihly přetéci přes okraj víčka.

Pozdě jsem si uvědomil, jak strašnou chybu jsem udělal…

Katherinin obličej se zpitvořil do takové grimasy, ze které by měl husí kůži i Pán všeho zla. Její úsměv, z kterého vykukovaly dva ostré špičáky, sahal téměř k jejím uším. Černé oči zapadly hlouběji do důlků a pokožka pod nimi se zvrásnila.

„Neboj se, už o ní v životě neuslyšíš.“ Otočila se ke svým sluhům a řekla: „Je váš, hoši. Jenom si pamatujte, musí zůstat naživu! Žádný kolík do srdce, žádné spalování, žádné trhání hlavy, jen lámání kostí a jiné neškodné zákroky, jasné?“

Jejich velitel přikývl.

Potom se na mě upírka opět otočila, tentokrát s obličejem méně šťastným.

„Je mi to líto, ale musí to tak být. Až budeš dost slabý, nebudeš schopný mi vzdorovat a pak tě konečně budu moct zbavit té bolesti, kterou ti ta mrcha způsobila.“

Oněměle jsem pohyboval rty. Nevěřícně jsem pozoroval odcházející Katherine, neschopný slova či myšlení. Potom se ke mně přiblížil jeden z těch mužů a zabodl mi kůl hluboko do břicha. Zaúpěl jsem a poklesl v kolenou. V tom mě jiný udeřil do hlavy, kterou jsem narazil do kamenné zdi. Další dřevěný hrot blízko toho prvního.

„Nee!“ zařval jsem v zoufalosti a ohnal se po jednom ze strážců. Nebylo to k ničemu. Jen jsem se ho dotkl a on mi úder oplatil desetinásobnou silou.

„Eleno!!!“

Dostal jsem sporýšovou sprchu.

Vzdal jsem se a rozplácl na podlahu.

„Eleno…“

Pokračovat na další kapitolu