Prolog - Identita

Edit: Nová kapitola DZ už tuhle středu

Komentář autora: :D:D:D Jsem hrozná.
Snad to s touhle povídkou ňákou dobu vydržím, ale nezaručuju, že ji dokončím. Spíš jo, ještě se nestalo, abych něco nechala rozepsaný. Ale Doučování zla má přednost, musíte to brát takhle. Akorát že momentálně se mi DZ psát nechce, ale nebojte, ono mě to zase chytne, vždycky mě to chytlo :D.
Taky se s tím nehodlám tolik prdět. Je to prostě můj vedlejšák, odreagování, ne celoživotní dílo.
Kapitoly nebudou tak dlouhý jako první část prologu, ani nebudou mít dvě části, to jen tohle a jen kvůli tomu, že se mi Pod čepicí nechtělo upravovat. První kapitola se bude odehrávat přibližně rok poté.
Taky se nebudeme na příběh dívat jenom z Jackova pohledu, bude tu i pohled vypravěče, který se bude týkat Chelsie nebo jiných postav. Trochu zvláštní, co? Ale docela se mi to líbí, taková polo-ich forma :).
A nemám to moc promyšlený dopředu, jen velmi lehce. A málo originálně, ale kdo ví, třeba časem překvapím :D.
Komentáře by mě moc potěšily, abych měla přehled, kolik tak lidí by to četlo, alespoň jednoslovně se vyjádřete :).
Jo a uprostřed je písnička, která se hodí k Jackovýmu cvičení a když se zaměříte na ten text, tak trochu i k jeho životu. Pochopíte v průběhu čtení :).

V tomhle městě prakticky nikdy nesněží, ale to šedivé svinstvo, co se snášelo z oblohy, se nápadně podobalo sněhovým vločkám; těžko říct, klidně to mohl být i zkondenzovaný smog. Vítr mi to vháněl do ksichtu a tváře mě štípaly, pravděpodobně zrudly spolu s koncem mého nosu. Musel jsem vypadat jako kretén.

Konečně jsem došel ke zkrachovalému pivovaru. Jeho rezavá vrata mě vítala s otevřenou náručí. Proklouzl jsem jimi a pevně je za sebou zavřel, aby uvnitř neskučela meluzína. Jenže to bych musel ještě zasklít polovinu oken. No, i tak jsem měl pocit, že se průvan trochu uklidnil. Odkopl jsem prázdnou masovou konzervu a vydal se potemnělou chodbou. Skřípavý klapot mých kroků se odrážel od vysokého stropu. Čichové buňky mi podráždil nepříjemný řezavý zápach, který byl něčím příjemný - teplem. Někdo rozdělal oheň.

„Nazdar, kluku.“

Vynořil jsem se zpoza rohu. Místnost zaplavovala oranžově rudá záře. Na špinavé podlaze seděli čtyři fousatí muži kolem malého táboráku. Rád jsem je ve svých myšlenkách nazýval chameleony, protože dokonale splývali se svým okolím. I když holdovali spíš krabicovému vínu než pivu. Jejich líná těla se tetelila v obnošených bundách a kabátech, mastné slepence vlasů zakrývaly kšiltovky či kulichy. Přece víte, jak vypadá většina bezdomovců. Prakticky jsem byl jedním z nich, ale dodržoval jsem základní hygienu, měl práci a své obydlí se snažil připodobnit skutečnému domovu, v tom jsem se výrazně lišil.

„Jsem Jack,“ zamručel jsem v odpověď a bez zastavení pokračoval v cestě.

„Ohohó, tak panáček se přece jenom nějak jmenuje.“

Míjel jsem ohromné rmutovací kotle, jejichž měděný lesk byl dávno ten tam. Můj pokoj dříve sloužil nejspíš jako stáčírna nebo sklad, co já vím. Byla to jedna z největších místností s různými pulty, trubkami a přístroji, u stropu někdo vystavěl něco jako kovový ochoz, ke kterému vedl železný žebřík. Proč jsem si vybral zrovna tohle místo? Bylo dost daleko od chameleonů a navíc se dalo využít jako posilovna. Spousta věcí, po kterých se dalo šplhat a skákat.

Jenom tady bylo relativně čisto. Vymlácená okna jsem zakryl buď dřevěnými deskami, nebo alespoň igelitem či látkou, prostě tím, co jsem kde našel. Ani smrad tu nebyl tak hrozný, protože zde nikdo nevykonával svoji potřebu. V rohu na mě čekala čistě povlečená matrace, na ní složený spacák a naducaný polštář. Ze začátku jsem si nemohl dopřát žádný luxus, většina výplaty padla na oblečení, jídlu a pití, ale naučil jsem se šetřit a začal s nákupem nejnezbytnějšího vybavení. Vedle přenosného plynového topidla stál malý plynový vařič. Ještěže se dá elektřina nahradit plynem. Dále pak rádio na baterky a baterka. Ještěže se dá rozvod elektrické energie nahradit baterkami. Jelikož jsem pracoval načerno, neodváděl jsem žádné daně, čili víc peněz pro mě. Sice se mým zaměstnavatelům nepozdával můj věk, ani to, že nemám žádný průkaz totožnosti, jméno, řidičák… ale vzali mě na milost, protože jsem jim dokázal, že zvládnu rozvést stejné množství pizzy za stejný čas na kole jako jiní autem. V závěru to pro ně bylo výhodnější. A byl to pajzl, pajzl se nezajímá o kvalitu zboží natož služeb. Problém BYL s chameleony. Záviděli mi moje vybavení a samozřejmě kradli. Naštěstí jim stačil jeden rozhovor se mnou a už si nikdy nic podobného nedovolili. Choval jsem se k nim slušně, občas jim uvařil kávu nebo donesl kus pizzy. Za to si mě nevšímali a já tak byl spokojený, nestál jsem o jejich společnost. Hm, vlastně o ničí.

Sundal jsem ze sebe bundu a zamyšleně si prohlédl své zásoby jídla. Asi po minutě jsem usoudil, že nemám hlad, trochu jsem se protáhl a zapnul kazeťák. Od posledně v něm zůstalo jedno z mála mých cédéček. Nechal jsem ho hrát a rozeběhl se k výrobnímu pásu. Vyskočil jsem na něj a otočil se o stoosmdesát stupňů. Znovu jsem se rozeběhl, napřáhl ruce, odrazil se a jako superman letěl vzduchem. Chytil jsem se žebříku, vyšplhal na ochoz, stoupl si na zábradlí a vyskočil k špruslím na stropě. Dalo se po nich snadno ručkovat. Jeden by řekl, že toho budu mít po osmi hodinách jízdy na kole a jedné rvačce jeden proti pěti plný zuby. Člověk by měl, já ne. Nepřipouštěl jsem si svoji lidskost, i když byla zřejmá.

S koncem CD přišel i můj konec cvičení. Svlékl jsem se do trenek a rychle zalezl do spacáku, zprovoznil topení a nechal se ukolébat jeho teplem.

Ráno jsem se cítil svěže, pokud jsem opomenul svůj dech a zaschlý pot po celém těle. Dal jsem vařit vodu a dno hrníčku zasypal 3 v 1. Do batohu jsem hodil čisté trenky, sprchový gel - hrábl jsem si do vlasů a přibalil i šampon. Měl jsem dost času, šichta mi začínala až od čtyř. Opřel jsem se o zeď a nasál vůni kofeinu. Potom jsem sklopil hlavu a bezmyšlenkovitě se zahleděl na hladinu nápoje. Jsem Jack. Mé jméno je Jack. Jak se máš, Jacku? Neviděl jste někdo Jacka? Zatřepal jsem hlavou a rozostřil zrak, abych se už nemusel dívat na svůj odraz. Ta holka mi nasadila brouka do hlavy. Vám to bude znít směšně, ale se jménem se všechno mění. Už nejste nikdo. Nejste uprchlíkem, zlodějem, klukem, ani poslíčkem. Připadal jsem si, jako bych byl někým úplně jiným. Novým. Jako bych zapadl do té ohromné skládačky lidské společnosti. I když to byla blbost, nikdy jsem se nemohl sžít se svým okolím, ale stejně… najednou mě od toho nedělila třistakilometrová propast. Taky jsem pomyslel na všechny ty možnosti, které se mi otevřely. Nemusel jsem žít v díře, mohl bych si vzít pronájem a bydlet někde… v díře, ale ne tak dírovité. Mohl jsem si najít lepší práci, kdybych si pořídil falešný životopis a doklady. To přece není problém, spousta lidí, která má skutečnou identitu, to dělá.

No, tím se budu zaobírat až někdy jindy, koupel volá.

Vyšel jsem na vzduch. Slunce se občas blýsklo mezi šedivými mračny, ze kterých nic nepadalo.

Měl jsem tři koupelny. Když jsem byl při penězích, chodil jsem na benzínku, to bylo také nejblíže. Jenom o kus dál měli vysokoškoláci kolej. Dovnitř se dostávali pomocí čipů, což pro mě znamenalo pověsit se na někoho a vejít s ním. Pokud jsem přišel dostatečně brzo, nebyl problém, každý někam spěchal a dveře se prakticky nezavíraly. Jenže dnes jsem si přispal a měl jsem náladu na procházku, čili mi zbývala koupelna číslo tři, hotel. Hvězdami zrovna neoplýval a kamerami jak by smet, za to vlastnil podzemní garáž, kterou hlídaly jen závory. Protáhl jsem se pod nimi, zamířil k výtahu, vyhnul se tlačítku Recepce a vybral číslo od 1 do 7, sprcha a WC byly v každém patře.

Zklamu vás, děvčata, nebudu vám detailně popisovat, jak kapičky horké vody stékaly po mém těle.

Nepozorovaně jsem proklouzl zpět na ulici. Už jsem se rozhodl. Pořídím si doklady a najdu si byt. Měl jsem něco naspořeno a taky jsem si hodlal sehnat lepší práci. Nebo alespoň ještě jeden vedlejšák.

Zbývalo vymyslet příjmení. Jack… Jack… jak se jmenovala ta laboratoř? Ne, přece se nebudu jmenovat po tom příšerným místě! Jack Sparrow, Jack Daniel's, Jack Black… hm, moc nápadný.

Zastavil jsem se a nahlédl do výlohy obchodu s oblečením. Respektive jsem opět narcisticky sledoval svůj odraz. Konečky rozcuchaných, mokrých vlasů mi lehce omrzly. Rty byly namodralé a tvář bledá. Zavrhl jsem další jméno - Jack Frost. Pokusil jsem se na sebe dívat jinak. Víc zevnitř. A pak už jsem neměl pochyb o své nové totožnosti.

Svět byl bohatší o dalšího Jacka Freemana.

Pokračovat na další kapitolu