30. kapitola

Komentář autora: Fuj, včera jsem viděla tolik dílů Willa a Grace, že mě to muselo nějak poznamenat :D. Jsem strašně líná cokoliv dělat...
Po týhle kapitole bude taková polopauza. Psaní mi jde pomalu (ta lenost je fakt příšerná :D) a navíc některý části možná ještě přepíšu.
Tak, konečně jste se dočkali plesu. Myslím, že začátek by se vám mohl docela líbit. Pak to bude trošku horší a konec už je zase pěknej :D. Komentáře by mě (extra) potěšily, protože je tam jedna taková nevychytávka. Asi jich najdete víc, ale ty vám rozmluvím, jen jedna věc je tam podle mě taková dost pofidérní :/. Asi je to věc názoru.
Na konci písnička (pak už s nima dám na delší dobu pokoj :D) a opět se hodí spíš ke konci. Prostě být vámi, pustím si ji po přečtení. Rozhodně po přečtení.
Oukeej, hurá na to a moc se nešklebte :P

Největší hluk vycházel z levých dokořán otevřených dveří. Uvolnila jsem zaťaté pěsti a s Ivanem po boku do nich vstoupila. Místnost byla přeplněná. Drahé róby dam všeho věku se třpytily ve světle svíček, černé smokingy pánů zář naopak pohlcovaly. V nejvzdálenějším rohu jsem spatřila dlouhý úzký stůl se spoustou broušených skleněných nádob naplněných krví. Ivan těžce polykal a oči mu zrudly. Dupla jsem mu na nohu, aby se vzpamatoval.

Hned potom jsem se začala shánět po Stefanovi. Pohledem jsem zavadila o stojací hodiny, které ukazovaly pár minut po desáté. Kde mohl být? Měl na nás přeci čekat u vchodu! Zřejmě to s Katherine za zadkem nebylo tak jednoduché…

Na poslední chvíli jsem si všimla, jak se k nám někdo s aristokratickou elegancí prodírá davem, aniž by někoho žádal o dovolení nebo do někoho vrážel. Proklouzával mezi postavami jako stín. A k mé neskonalé úlevě to byl Stefan s číší citronové krve. Mírně se uklonil a věnoval mi úsměv. I já mu pokynula hlavou, zatímco Ivan, naprostý buran, na něho hloupě civěl.

„Bavíte se dobře, mademoiselle…“

„de Moreau,“ podala jsem mu ruku a on ji něžně políbil.

„Stefan Salvatore. A vy budete Ivan, je to tak?“

„Ivan Lenský, těší mě,“ věnoval mu stisk tak pevný, až Stefanovi pokleslo rameno.

„Myslel jsem, že nedorazíte,“ těkal očima z jednoho na druhého.

„Zařídil jsem si to,“ zazubil se Ivan.

Stefan přimhouřil oči a potom vševědoucně zdvihl bradu. „To vidím.“

„Kde je naše hostitelka?“

„Slečna Katherine se chystá učinit proslov. Což mi připomíná, že bych se k ní měl připojit. A ke svému bratrovi. Nechoďte nikam daleko, později si vás najdu.“

„Budeme poblíž.“

A opět zmizel.

Tep mého srdce, které jásalo a trpělo zároveň, se vracel do normálu. Neubránila jsem se zasněnému povzdechnutí.

Prosím tě, co na něm vidíš?

Hodila jsem na něj vražedný pohled a odebrala se ke stolku.

Takovej panák…

Sklapni!

Namíchala jsem si ovocný krvavý koktejl a decentně ho usrkávala. Ivan neustále něco ochutnával, vytvářel různé kombinace a nebyl k zadržení. Nechala jsem ho tam a vetřela se do davu, přičemž jsem nenápadně obhlížela místnost.

Netrvalo to dlouho a na schodišti se ozval důležitý klapot podpatků. Postupně všichni vzhlédli, aby se pokochali pohledem na Katherine a její dva milence. Bezděčně jsem zalapala po dechu, když jsem poprvé po několika měsících spatřila Damona, živého, zdravého, krásného.

Katherine byla nastrojená v rudých, noblesních šatech. Ramínka měla spadlá, top protkaný zlatými nitěmi, sukně kolem ní obkreslovala kružnici o poloměru snad jednoho metru, byla různě podebíraná a zvlněná. Její škraboška byla černá, úzká a hodně zdobená.

„Dobrý večer, přátelé,“ spustila falešně uhlazeným hlasem, který by mohl patřit i mně, nicméně se mu vůbec nepodobal. „Vítám vás na našem skromném panství. Je mi nesmírnou ctí, že mohu hostovat osmistý padesátý šestý ročník Plesu upířích aristokratů. Já osobně se všech neúčastnila, ale je mezi námi osoba, která ano. Dovolte mi, abych zde srdečně přivítala -“ do hajzlu, jestli je to ta ženská, co jsem zabila… „- lady Marry Lee Winter - “ uf.

Zazněl potlesk a dav se v jednom místě rozestoupil. Uprostřed nově vzniklého volného prostoru stála mladě vyhlížející blondýna v zelených, elegantně jednoduchých šatech. Uši a dekolt jí zdobily drobné smaragdy a vlasy měla vyčesané nahoru. Po pobledlé tváři se jí rozlil vlídný úsměv, sklopila hlavu a pozvedla číši směrem ke Katherine.

Moje upíří dvojnice sepla ruce a položila si je na sukni. „Tímto vyhlašuji Ples za oficiálně zahájený a všechny vás vyzývám k tanci. Kapela!“ Několik muzikantů natěsnaných v rohu spustilo poklidný romantický waltz. Katherine se s úlisným úsměvem podívala nejdřív na Damona a potom na Stefana. Každému nabídla svou ručku a čekala, kdo ji přijme jako první. Byl to Stefan. Sestoupili společně na parket a Damona nechali stát samotného. Upřeně jsem na něj hleděla a doufala, že si mě všimne. Tápal očima po místnosti a pečlivě vybíral. No tak, Damone, no tak, možná, že si mě nepamatuješ, ale nejsi přece slepý. Jeho hlava se pomalu natáčela mým směrem. Na vteřinku jsem zachytila jeho pohled a - přešel mě. Zaťala jsem čelisti a bradu poraženecky opřela o prsa. Měla bych radši najít Ivana, prolétlo mi hlavou. Při jeho hledání jsem neúmyslně znovu vzhlédla ke schodišti. Damon si mě tentokrát prohlížel přivřenýma očima a jeho úsměv se rozšiřoval. Na rozdíl od Stefana, který plul, si spíše poskakoval. S menší elegancí za to větší razancí si brázdil cestu ke mně, stále zaklesnutých v mých očích. Přikovaná k zemi jsem čekala a pozapomněla dýchat. Zastavil se, byl jen kousíček ode mě. Sklopila jsem víčka a poklesla v kolenou. I on mi vysmeknul poklonu a nechal viset otevřenou dlaň ve vzduchu.

„Smím prosit, slečno…“

„de Moreau.“

Jeho oči zářily stejně jako úsměv. „Jak vznešené jméno. Jsem Damon Salvatore.“

Má ruka spočinula na jeho. Lehkým tlakem si mě vedl na parket a já ho poslušně následovala, snažila se netvářit příliš uchváceně. Přitiskl si mě k sobě a pevně uchopil. Začali jsme tančit. Líce k líci. Neviděla jsem jeho tvář, ale cítila jeho teplo a dotek. Nechtěla jsem nic říkat a snad ani Damonovi nepřišla slova pro tu chvíli vhodná. Poslouchala jsem jeho dech a vnímala, jak se o sebe třou naše stehna. Zavadila jsem špičkou nosu o jeho krk a on výrazně polknul. Chtěla jsem se zavrtat do jeho košile, schovat se pod jeho sako a už nikdy z něj nevylézt.

„Jste tu sama?“ Naklonil se, abych ho lépe slyšela.

„Ne, nejsem. Můj doprovod by měl být někde poblíž stolku s občerstvením.“

„Dal přednost jídlu před vámi? Nezlobte se na mě, jestli jsem moc troufalý, ale vypadala jste jako uzlíček neštěstí, když jsem vás tam viděl stát tak opuštěnou.“

Ušklíbla jsem se. „A vy rád zachraňujete dívky v nesnázích, pane Salvatore?“

I jeho rty se roztáhly a zadíval se mi do očí. Naše čela se o sebe téměř opírala. „Jen když za to stojí.“

Trvalo to několik kroků a otoček, než jsem znovu promluvila. „A podle čeho jste stanovil mou cenu, smím-li se ptát?“

Semknul rty k sobě, mimické svaly se mu napnuly a zase uvolnily. „Jste… krásná. Vychází z vás síla. A taky mi přijdete povědomá, ale jsem si skoro jistý, že jsme se v životě neviděli.“

„Naše životy jsou dlouhé, Damone. Nemůžeme si pamatovat všechno.“

Bohužel, ty si nemůžeš pamatovat téměř nic…

Dál jsme tančili v tichosti, v podivném napětí. Nevnímala jsem svět kolem sebe, kdyby ke mně přistoupila Katherine s kolíkem v ruce, nevěděla bych o ní. A něco ve mně mi říkalo, že Damon také ne.

Skladba skončila a Damonovo sevření postupně sláblo. Vyhoupla jsem se na špičky k jeho uchu. „Nutně s vámi potřebuji mluvit. V soukromí. Buďte o půl dvanácté v zahradě za domem a nikomu o tom neříkejte, prosím.“ Klesla jsem opět na paty a zadívala se na jeho tvář. Z jeho výrazu jsem měla dojem, že mě poznává, nebo si alespoň uvědomuje moji podobnost s Katherine, ale díky jejímu vlivu si nedokázal poskládat své domněnky do jedné skutečné.

S tvrdým odhodlaným pohledem přikývl. Vykouzlila jsem decentní pukrle a pelášila pryč, abych se nestřetla s Katherine.

„Manžílek?“ ozvalo se mi za zády. Byl to Ivan.

„Vše jde podle plánu,“ zakřenila jsem se spokojeně.

„Kdy se to semele?“

„Před půlnocí. Musím to říct ještě Stefanovi.“

Čapnul mě za předloktí a znemožnil odchod. „Klídeek, času dost. Nejdřív si zatancujem.“

Pozvedla jsem obočí. „Ty to umíš?“

Zamračil se. „Ha, ha, ha…“

„Bude mi ctí,“ usmála jsem se na něj a nabídla mu ruku. Sálem se rozeznělo tango.

Ivan tancoval rozhodně lépe, než jsem si myslela, nicméně hůř, než si myslel on. Jakžtakž jsme se potáceli a já se hryzala do rtu, abych se nezačala řehtat na celé kolo. Statečně mě vedl, až hudba konečně umlkla a já odchytila Stefana, abych mu sdělila svůj prostý plán: sejít se, ovlivnit Damona, aby si na všechno vzpomněl, a utéct. Největší obavy jsem měla z bodu číslo dvě. Nebyla jsem si jistá, jestli budu schopná Damonovi vrátit jeho vzpomínky. Ano, byla jsem silná, možná silnější než Katherine, ale stačilo to? Muselo.

Po zbytek večera jsme se s Ivanem drželi v ústraní. Sem tam jsme prohodili slovo s ostatními hosty. „Překvapivě“ jsem nikoho neznala a nikdo neznal mě, protože jsem se jim představovala pod smyšleným jménem: Grace Wellingová. Dokud mě nezačal obtěžovat slizký, vychrtlý upír, předstírali jsme s Ivanem, že se neznáme, jenže bych se toho trouby nejspíš nikdy nezbavila, kdybych se nepřitočila ke svému ruskému příteli a nezačala se k němu mít - samozřejmě s tím neměl nejmenší problémy a já jen doufala, že nás nepozoruje Stefan. Tak nějak jsem nechtěla, aby si myslel, že mezi mnou a jím je nebo bylo něco intimnějšího, než jsem mu tvrdila.

O půl dvanácté jsme se rozdělili. Ivan zůstal vevnitř - uši nastražené, oči na stopkách - a já vyšla ven na naši smluvenou schůzku. Byla jsem tam první. Stefan měl přijít až později, aby se Katherine necítila příliš opuštěná a nejala se podezření. Damon měl jen krátké zpoždění.

„Takže, o čem jste se mnou chtěla mluvit, rozkošná tajnůstkářko?“ Zubil se na mě laškovně. Byl by schopný Katherine podvést? Podvedl někdy mě?! Potom jsem si uvědomila, že já jsem ta poslední, na kterou se dalo spoléhat ohledně věrnosti, a má žárlivost umlkla.

Sundala jsem si masku a na nic nečekala. „Damone, to jsem já, Elena. Teď si vzpomeneš na všechno, co tě Katherine donutila zapomenout,“ použila jsem na něj nátlak.

Chvíli zůstal stát jako omráčený. Potom se však jeho výraz změnil. K horšímu, k naprostému zděšení, údivu a nevěřícnosti.

„Katherine?!“

„Ne, sakra, já jsem Elena!“

„Ale vždyť… co to mělo bejt?! Tys - tys mě chtěla ovlivnit?“

Přistoupila jsem k němu a vzala ho za hlavu. Tentokrát jsem se soustředila ještě usilovněji: „Damone, vzpomeň si! Katherine tě ovlivnila, abys na mě zapomněl, překonej to!“

„Ty jsi šílená!“

„Pšššt!“

„Jak jste na tom?“ To dorazil Stefan.

Jeho bratr se na něj rozhořčeně otočil. „Tahle ženská je normální magor!“

„Jaktože ho nemůžu ovlivnit?!“ Rozhodila jsem rukama a vztekle dupla.

„Damone, říká ti pravdu. Katherine na tebe používá nátlak už měsíce,“ zkoušel to Stefan šeptem.

Damon od něj odstoupil, sinavý a zpocený, oči do široka rozevřené. Jeho psychika na tom zřejmě nebyla dobře.

„Co budeme dělat?“ ptala jsem se Stefana hlasem plným zoufalství.

Neodpověděl. Zuby měl zaryté ve spodním rtu a starostlivě hleděl na svého bratra.

V hlavě se mi ozýval cizí hlásek, ale byla jsem tak rozčilená, že jsem mu nevěnovala pozornost.

„Proč na něj můj nátlak neplatí?!!“

„Protože k tomu, abys mohla ovlivnit jiného upíra, potřebuješ víc než jen sílu. Chce to talent a pevnou vůli.“

Krev v žilách, žaludku a v celém mém těle jakoby se proměnila v led nebo spíš holomráz. Bála jsem se podívat na majitele hlasu, který se k nám přidal. Slyšela jsem, jak ke mně přistupuje, sníh praskal pod jejím krokem.

„Nepamatuju si, že bych tě sem zvala… Eleno.“

„Nepamatuju si, že bych ti dovolila ukrást mi manžela a švagra, Katherine,“ oplatila jsem jí prsknutí a ruku pomalu přesunula k pouzdru s kůlem.

Potom se ozval nepříjemný zvuk. Cvak-cvak. To si upíří svalovci, kteří nás obklíčili, nabili zbraně, nepochybně naládované dřevěnými kulkami.

„Ach, bože. Vzhled je opravdu to jediné, co máme my dvě společného,“ pronesla posměšně a přistoupila ještě blíž. „Já bych nikdy nebyla tak hloupá, abych upírce vyřvávala pod okny a už vůbec ne do jedné z mnoha kamer, které jsou jen tak mimochodem rozmístěné po celém domě.“

... Poprvé s ní musím souhlasit. Jsem pitomec. Pitomec, pitomec, naprosto pitomej pitomec!

„Měla jsem tě zabít,“ zavrčela. „Podívej, co jsi udělala!“ Ukázala na Damona, který nás pozorovala stále s výrazem šílence, kterému se zhroutil svět.

„Co JÁ jsem udělala?!“ Donutila jsem ji couvnout. „To TYS ho zničila! Zahrávala sis s ním a denně na něj používala nátlak! To TY za všechno tohle můžeš, ne já!“

Její oči se zúžily do dvou krutých čárek. „A jak to víš? Jak si můžeš být tak jistá, že ho ovlivňuju, hm?“

Idiote!!!

„Asi nejsem tak hloupá, jak si myslíš,“ řekla jsem prostě.

Nezdálo se, že by mi uvěřila.

„Nebo…“ ohlédla se přes rameno na Stefana, „ti to někdo řekl.“

Mladší Salvatore se tvářil tak nešťastně zmateně, že i já si přestávala být vším jistá.

Eleno, mám pocit, že jsi v průšvihu. Proč jsi nevypadla, když jsem tě varoval? Ozval se mi Ivan.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, o čem to mluví. „V hlavě se mi ozýval cizí hlásek, ale byla jsem tak rozčilená, že jsem mu nevěnovala pozornost“ - Aha, odtud to varování.

Zůstaň vevnitř, pokud nemáš geniální plán, při kterém ani jeden z nás nezemře, Ivčo.

„Tak jako existují upíři schopní nátlaku, jsou i upíří, kteří se naučí mu odolávat,“ syčela Stefanovi do obličeje, který se začínal podobat Damonovu. S tím rozdílem, že Stefan to předstíral. Teda alespoň jsem v to doufala.

„Měli bychom si to ověřit,“ pokračovala pomalu a na moment se odmlčela. Stála ke mně zády, takže jsem viděla jen její zátylek. „Zabij ji.“

Strnula jsem. Katherine od něj odstoupila s širokým úsměvem na tváři. Stefanovy oči potemněly. Podlily se krví a spoutaly mě neviditelnými pouty.

Tohle je teprve průšvih…

Neměla jsem tušení, co budu dělat. Něco mi ale napovědělo, že ať už udělám cokoliv, nemělo by se to stát před očima tolika svědků. Zpočátku jsem ustupovala pomalu. Stefan se přibližoval, s aurou plnou nenávisti. Hráli jsme to? Těžko říct. Rozeběhla jsem se k lesu, ne plnou rychlostí, aby mi Stefan stačil. Podcenila jsem ho. Vrhl se na mě a srazil k zemi. Naštěstí už jsme byli dostatečně daleko.

„Eleno, musíš okamžitě zmizet!“

„Cože? Ne! Musím se vrátit pro Damona!“ ječela jsem šeptem.

„Ne, zabijí tě! Honem! Zneškodni mě a utíkej!“

„Nikam bez vás nejdu! Uteč se mnou!“ Začala jsem do něj bušit.

Zamáčkl mě ještě hlouběji do půdy, obličej jen pár centimetrů od mého.

„Zůstanu s Damonem. Potřebuješ někoho, kdo tě bude informovat, jinak ho už nikdy nenajdeš.“

Na moment jsem zmlkla.

Nevím, jestli to způsobila má nálada a jakýsi výron síly, ale obloha se zatáhla a zvedl se zlověstný vítr. Blesk rozťal temnotu.

Stefanův pohled zjihl.

„Zabij mě. Zabij mě a uteč.“

V očích se mi rozlila kyselina. Začalo hustě sněžit. Hromy se rozléhaly v mých uších.

„Stefane…“ vzlykla jsem.

„Věřím ti. Ty to zvládneš, andílku,“ usmál se a pohladil mě po tváři.

Rozpoutala se smršť všech živlů. Vítr svištěl rychlostí uragánu, hustě černou oblohou křižovaly oslňující blesky, zem se třásla a sněhové vločky lítaly jako ostré střepiny.

A já měla pocit, že se tohle všechno děje i uvnitř mé mysli a mého těla.

„Odpusť…“

Vztáhla jsem ruce k jeho krku a prudce trhla. Odvalila ho ze sebe a postavila se.

Čas zmizet, parťáku. Sejdeme se v hotelu, dobře?

Za minutku jsem tam.

Naposledy jsem se ohlédla po Stefanovi.

Proč mu nepřišel nikdo na pomoc?

...

Protože by si Katherine nikdy ani nepomyslela, že mu ublížím…

Spolkla jsem slzy i vše ostatní, co se dralo na povrch. Nadechla jsem se a ztratila ve vánici. Obyvatelé Mystic Falls si museli myslet, že nastal konec světa…

Byl to ale jen konec.

Pokračovat na další kapitolu

Jsem chladná a zlomená

Je po všem, nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo.

Zajímalo by mě, jestli ještě někdy uvidím tvou tvář

A vím, že najdu způsob, jak se vysvléct z vlastní kůže

Je to jednoduché, vím, že v závěru budu trpět

R: Rychle se vytratím,

už je skoro po všem, vydrž.

Pomalu se zadusím,

jsem chladná a zlomená, osamocená

Je to beznadějné, přijde konec a všechno spláchne pryč

Opuštěná, žiju pro ty, co jsem ztratila po cestě

A nemůžu si vzpomenout, jak to všechno začalo jít do kytek

Trpíme, žiju pro boj a druhý den umírám

2x R: