29. kapitola

Komentář autora: Tak jsem přežila. Ale bylo to o fous :D. Další týden by měl být trošku klidnější a o víkendu se pokusím hnout s povídkou :). Jinak podle Scatů (takový testy od Bridge, myslím) je moje angličtina na úrovni C1, což je úplně úžasný, ale moc tomu nevěřím, ty testy byly takový pofidérní :/ :D. Ale B2 bych tím pádem měla mít určitě a tu taky vyžadujou na vejškách, takže... fajn zjištění :D.
Jinak jsem tu jenom na otočku. Za moment pádim na klavír a pak za kámošem :).
K povídce: Kdyby si někdo chtěl připomenout ty Ivanovy kecy o tom, jak bude Elenu potřebovat, bylo to ve 13. kapitole ke konci. Ale bylo to tam asi jen jednou větou, každopádně teď se ukazuje, o čem mluvil :). A bude to teď rozvádět a opakovat. Co k tomu víc dodat? Ještě nebudeme tančit, ale už se bude krvácet a vraždit. Mariam, moc nejásej, nebude to nijak zvlášť brutální záležitost :D.
Zhruba od prostředku do konce se mi to špatně psalo a je ta takový... podle mě pofidérní, ale vám to tak asi (nebo spíš SNAD) připadat nebude, není to moc velký rozdíl o proti normálu (ještě jedno SNAD :D)
Na konci písnička, která je tam jen kvůli svému názvu, jinak se úplně nehodí, ale nemohla jsem si ji odpustit :D.
Příjemné počtení :).

„To snad ne. Děláš si ze mě srandu?!“ Mhouřila jsem oči a ruce zarazila v bok. „Lepší načasování sis vybrat nemohl?!“

„Vlastně ne,“ vyskočil mu neposedný koutek zase o něco výš.

„Známe se už skoro pět měsíců. Pět měsíců! Měl jsi milión příležitostí si to vybrat, ale ne, ty musíš vytipovat tu nejdebilnější chvíli, že jo? To je neuvěřitelný…“ vydechla jsem a začala pochodovat po pokoji.

„Kdybys na chvíli zmlkla - “

„To má být trest? Za to co jsem?“ vyštěkla jsem a horní končetiny rozhodila do prostoru. „Bojíš se, že dva další upíři už budou pro tenhle svět příliš? Ty prostě nechceš, abych je zachránila, že ne?! Pro tebe by bylo jedině lepší, kdyby tam s ní zůstali navždycky a neohrožovali NEVINNÉ lidi, že je to tak? To jako vážně…“

Už to nevydržel. Přistoupil ke mně, pevně stiskl má ramena a zatřásl se mnou.

„Těch sraček už bylo dost. Copak ti něco z toho, co jsi právě řekla, dává smysl?“

Zmateně a ještě stále navztekaně jsem mu hleděla do očí. Jejich hlubokost mě uklidňovala, až jsem se konečně uvolnila a začala přemýšlet.

„Máš pravdu, promiň. Jsem hrozně nervózní z toho všeho a… to je jedno. Co teda po mně chceš?“

Spustil ruce podél těla a sklopil bradu.

„Chci, abys ze mě udělala upíra.“

Zdálo se mi, že podlaha pode mnou se zřítila. Propadala jsem se, nevěděla kam, jak a proč. Jakoby mi do chřtánu někdo rval vatu a já nemohla dýchat ani mluvit, protože jsem toho byla plná. Přesně tak jsem se cítila.

„…Eh…?“

„Uvažuj. Když mě teď proměníš, získáš tak posilu. Každá pomoc dobrá.“

„…to… to je ten důvod?“

„To je důvod, proč tě o to žádám teď. Říkal jsem ti přece, že jakmile se Irina přeměnila, chtěl jsem, aby udělala to samý se mnou, ale byla proti. Chci s ní být… klidně navěky, když to jinak nejde. Dlouho jsem si lámal hlavu jak to zařídit. Jednou jsem se jí dokonce pokusil odebrat krev, když spala, ale nevyšlo mi to. Jít za někým cizím nepřipadalo v úvahu. Proč by mi kdo pomáhal?… a pak ses objevila ty. Ne že bych k tobě vzplanul kdovíjakou důvěrou, ale doufal jsem, že se spolu naučíme vycházet a nějak se dohodneme. A taky se tak stalo.“

Otupěle jsem na něj zírala a mělce oddechovala. Dávalo to smysl, a přesto to bylo celé úplně na hlavu.

„Irina mě zabije,“ vyslovila jsem myšlenku, která se mi jako první dostala na jazyk.

„Ale nezabije,“ mávl rukou. „ Jen se o to nejspíš pokusí a se mnou nebude mluvit tak… týden, možná dva.“

„Zrovna před odjezdem jsme se o tom bavily… Ivane, ta to jen tak nepřekousne, pokud vůbec.“

„Bude muset,“ ucedil, „pokud vím, je to moje rozhodnutí, ne její.“

Povytáhla jsem jedno obočí. „A ty si tím seš naprosto jistej?“

„Jo.“

„Jak dlouho jsi to zvažoval? Se vším všudy, s touhou po krvi, s rozlučkou se sluncem…“

„Dvacet let žiju s upírkou,“ odbil mě.

„Tak dobře.“

Prokousla jsem si zápěstí a přistrčila ho k němu. Se směsí fascinace a odporu vzal moji ruku do své a přisál se k ní rty. Několikrát polkl a pak se odtrhl. Hledala jsem na něm známky nejistoty, změny názoru, čehokoliv, ale nebyly tam.

„Ehm, jak chceš - zemřít?“ vyslovila jsem snad tu nejabsurdnější otázku, která může být někomu položena. Ovšem, ve filmech to ti psychopatičtí zabijáci říkají v jednom kuse a ještě se u toho usmívají, ale tahle situace byla poněkud jiná. Tragikomická.

„Vysaj mě. Pro mě to bude bezbolestný a ty se posilníš. Vítězství na obou frontách.“

Srdce mi běhalo po hrudi a zoufale si rvalo vlasy. Tohle je strašně, strašně špatně…

Posadil se, abych na něj dosáhla; vyvrátil bradu do strany. Opatrně jsem se uvelebila na jeho klíně, zastrčila si vlasy za ucho a přičichla k jeho pokožce. Automaticky se mu zrychlil tep, když jsem se přiblížila. Nechtěla jsem to zbytečně natahovat, a tak jsem se hbitě zakousla. Ivan mě hladil po zádech a nepravidelně dýchal. Na tváři mě zastudila slza. Zanořila jsem špičáky hlouběji a prsty mu zaryla pod lopatky. Chtěla jsem to mít už za sebou. Rozechvěl se. Docházely mu síly. Už se neudržel zpříma. Přimáčkla jsem si ho k sobě a starostlivě se s ním položila do peřin. Jeho ruce ze mě sklouzly a srdce zpomalovalo. Další slza. Poslední úder byl i pro moje upíří uši téměř neslyšitelný. Vzdálila jsem se a zadívala na jeho bledou tvář. Vytáhla jsem ho celého na postel a přikryla peřinou. Uklidila jsem se do koupelny a začala připravovat na ples. Roztřesenými prsty jsem se snažila načernit si řasy, ale nemohla jsem se strefit. Uklidni se! Nakoukla jsem zpět do ložnice. Ivan se samozřejmě ještě neprobudil. Zaměřila jsem se raději na svoje vlasy. Každou minutou se můj třes zhoršoval.

„No tak, no tak,“ drtila jsem mezi zuby. Můj účes sice měl vypadat chaoticky, ale ne zas tolik. Kašlala jsem na to a zafixovala své dílo půl litrem laku ve spreji. Úkosem jsem se podívala po řasence. Sotva jsem ji udržela. „Mysli na něco hezkýho, něco veselýho.“ A tak jsem si začala broukat a podupávat. Fungovalo to. Do té doby než mi došlo, jakou písničku jsem zvolila. I’m alive od Celine Dion. Oči mi vzplály. V zrcadle jsem viděla své rudé bělmo a černý srpek duhovky. Naštvaná sama na sebe jsem začala funět a zatínat pěsti. Neovládla jsem se a po hlučném prásk zazněl cinkot tisíce střepů. Vrátila jsem se do druhé místnosti k Ivanovi. Stále tam nehnutě ležel. Špičáky mě dřely do spodní dásně, musela jsem pootevřít rty. Koutky mi zavlažily sliny a žaludek se stáhl. V apartmánu se nacházela malá lednička a v ní se chladila krev, dětská i zvířecí. Prudce jsem otevřela dvířka a sáhla po lahvi z tmavého skla. Půlku jsem vypila, ale necítila se ani trochu nasycená. Dorazila jsem ji. Potom jsem odzátkovala jednu zkumavku a vyprázdnila ji také. Konečně mi bylo líp. Obě nádoby jsem vypláchla a hodila do koše, pak se vrátila k přípravám.

Zrovna jsem se soukala do šatů, když jsem zaslechla sípavý nádech a zběsilé bušení srdce. Okamžitě jsem se přemístila k Ivanovi.

„No konečně.“ Musela jsem na něj pořád sahat a ujišťovat se, že je celý.

„Ah, divnej pocit,“ šklebil se a mnul si čelo.

„Pojď, musíme jít,“ tahala jsem ho. „Venku ti seženeme něco k jídlu.“

Z tašky vytáhl schovávaný oblek a navlékl se do něj. Dokončila jsem posledních pár úprav a zasunula kůl od Ivana do pouzdra připevněného k mému stehnu. Ve šněrovačce korzetu jsem měla schovaný ještě jeden menší.

Opustili jsme hotel a nastoupili do vypůjčeného auta. Ivan si nervózně podupával a snažil se nějak zabavit. Světla ozářila dvě ženy, pravděpodobně kamarádky, poklidně jdoucí po chodníku. Zabrzdila jsem a stáhla okýnko.

„Promiňte!“

Zastavily a podívaly se na mě. Do dalšího proslovu jsem vložila nátlak.

„Ty, brunetko, nastup. Ty jdi domů, zapomeň, že jsi nás kdy viděla.“

Obě mě samozřejmě poslechly. Nikdo jiný nebyl v dohledu.

„Tak na co čekáš? “ Kývla jsem na Ivana.

Rozpačitě si dívku prohlédl. Na tváři měl soucit vepsaný tučným písmem, ale jak se rty přibližoval k jejímu krku, mizel. Včas jsem ho zastavila, vymazala té dámě paměť a nechala ji jít, zařadila vyšší rychlostní stupeň a uháněla co nejdál od místa činu.

Zastavila jsem až na malém šotolinovém parkovišti u lesa. K domu sice vedla nezpevněná cesta, ale někomu by mohlo přijít divné, co dělá tolik aut na opuštěné louce. Ne že by na tak malém odpočívadle působila nenápadně. Pokud jsem si dobře pamatovala, používali ho jen občasní návštěvníci vodopádů a zamilované páry po zdařilé schůzce. Místo turistů do Mystic Falls zavítali upíři. Jo, časy se mění…

Vypla jsem motoru, ale nechala běžet topení. Ani jeden z nás se neodvažoval promluvit. Mlčky jsme pozorovali postavy vystupující z drahých vozů a mizící v houštině lesa. Chtěla jsem se Ivana zeptat, jak se cítí, ale rty jsem měla tak strnulé, že jsem nebyla schopná s nimi hnout.

A v tom jsem si to uvědomila!

Ivane?

Polekaně sebou trhl a prudce se na mě otočil. Přikývla jsem.

Eleno? Slyšíš mě?

Špatně, ale jo. Podle tvého výrazu soudím, že jsem ti o tomhle jaksi neřekla.

Jeho grimasa mi odpověděla.

Když udělám upíra z někoho, s kým jsem si už před jeho proměnou byla blízká, naše mysl se tak nějak propojí. Ne že bychom si mohli číst myšlenky, ale můžeme se takhle dorozumívat.

Paráda! To by se mohlo hodit.

Rozhodně to není na škodu… Jak se cítíš?

No, čekal jsem to… jiný. Ale neměj obavy. Chuť někomu nakopat zadek jsem neztratil.

Usmála jsem se. Buď trpělivý. Musíme si počkat, až ty davy prořídnou.

A tak jsme čekali. A čekali. A pak ještě čekali. A konečně se dočkali.

Černá, krátká limuzína zastavila kus od nás. Vystoupila z ní postarší dáma a mladý, vysoký muž. Vyměnili jsme si s Ivanem pohledy a přikývli. Vrhla jsem se na svalovce. Bezcitně mu vyrvala srdce z těla a zahodila ho. Nevím proč, rozlil se mi v žilách uspokojivý pocit. Zadívala jsem se Ivanovým směrem.  Opatrně pokládal ženu na zem. Z hrudi jí trčel kůl. Obě mrtvoly jsme uložili na zadní sedadlo limuzíny. Oblízla jsem si prsty a otřela je do šatů. Ivan se prohraboval v kabelce té paničky. Po chvíli z ní vytáhl smetanovou obálku a otevřel ji.

„Milady de Moreau,“ přečetl se špatnou výslovností.

„Mělo by to být Moró, myslím,“ vzala jsem papírek a vložila ho do vlastní brašničky.

Ivan se tvářil trochu uraženě, nic však neřekl, vytáhl provizorní škrabošku a uvázal si ji kolem hlavy. Potom mi nabídl rámě. S úsměvem jsem ho přijala a vykročili jsme k lesu.

Když jsme vystoupili z přítmí stromů, oslnila nás velkolepá záře. Katherinino panství osvětlovalo několik reflektorů bílé barvy. Sníh se nádherně třpytil a kontrastoval s tmavou oblohou. Od domu se linul jakýsi kouř a problikávala rudá světla. Snažili jsme se tvářit nezaujatě a šli dál. Cestu lemovaly ledové sochy. Nejprve jsem si myslela, že představují jen abstraktní tvary, ale nejspíš mělo jít o siluety postav. Za jiných okolností bych se nad tou krásou snad i rozplývala. V centru stála kamenná fontána a k mému překvapení byla v provozu. Voda v ní musela být hodně horká, protože z ní stoupala mračna páry a dávala tomu všemu lehce mystický nádech. Červená světla, která byla vidět už z dálky, byly ve skutečnosti hořící paličky, se kterými různě protáčeli dva muži v maskách.

 Jak jsme se blížili ke vchodu, nervozita ve mně rostla. Tiskla jsem se k Ivanovi a téměř nedýchala. Občas mi soucitně poklepal na ruku, ale moc mi to nepomáhalo. Předstoupili jsme před vysokého, přísně vyhlížejícího muže. Roztřesenými prsty jsem mu podala pozvánku a Ivana nahlásila jako svůj doprovod. Důkladně ji prostudoval, pak se zahleděl do svého seznamu a nakonec mi ji vrátil.

„Vítejte v domě slečny Piercové. Přeji vám hezký večer,“ sklonil hlavu a stáhl se ke straně.

Překročili jsme práh a na chvíli se zastavili.

Už nebylo cesty zpět.

Pokračovat na další kapitolu