28. kapitola

Komentář autora: Sice jsem si říkala, že ji přidám až po víkendu, protože se vážně, VÁŽNĚ musím učit a kdybych zveřejnila novou kapitolu, tak bych sem furt lezla a koukala, jestli přibyde nějaký váš názor... no, nakonec jsem se rozhodla, že budu na vás hodná a procvičím svoje sebeovládání :D. Takže klidně komentujte!
Mimochodem, Every you and Every me od Placeba je úžasná písnička. Nutí mě to si stáhnout Velmi nebezpečné známosti, který jsem viděla jenom jednou a přišlo mi to strašně úchylný... ale bylo mi 13, po pěti letech to bude vypadat určitě jinak :D
Co bych vám řekla ke kapitole... konec vás naštve :D. Ale ten prostředek by vás mohl bavit svým zajímavě nezajímavým průběhem. Začátek moc nenavazuje na konec předešlý kapitoly, ale nic matoucího.
Ať se líbí ;)

„Ahoj, Stefane.“

Seděla jsem na posteli ve svém starém pokojíčku. Každou chvíli jsem si okusovala ret a nimrala se v záděře na palci. Byl to věčný boj, protože se neustále hojila.

„Ahoj. Tak co? Připravená?“

Přikývla jsem a přejela si řezáky po rtu. „Jak to tam u vás vypadá?“

„No, teď zrovna všichni spí, ale jinak tu vládne chaos. Takže všechno v pořádku.“

„Nerozmyslela si to Katherine s tím kouzlem?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou.

„To nevadí,“ vydechla jsem a začala nervózně přešlapovat.

Stefan mě podmračeně pozoroval. „Děje se něco?“

„Ne, proč?“ zeptala jsem se nevinně trochu vyšším hláskem než obvykle.

„Jsi… nervózní.“

„A ty se mi divíš?“

Něco se mu pořád nezdálo. Studoval mě skrz na skrz, dokud mi nestekla krůpěj potu po levém spánku. Poslední, co bych s ním bývala chtěla řešit, byl můj malý incident s Ivanem.

„Ne, samozřejmě, že ne,“ naznačil smutný úsměv.

Opět jsem si povzdechla a zahleděla se na dveře koupelny. „Ukážu se ti v těch šatech, vydrž chvilku,“ řekla jsem a zaplula do vedlejší místnosti. Tam jsem z vaku vyndala fialovou róbu a pracně se do ní nasoukala. Vlasy jsem improvizovaně vyčesala a rozcuchala, pouhou myšlenkou je ztmavila na nový odstín. Poté jsem si k obličeji přiložila masku a stužkou ji upevnila.

„Tak, asi takhle to bude vypadat,“ předstoupila jsem před Stefana a nejistě zatahala za sukni.

Odvrátil se od okna a zastavil se na mě pohledem. Zorničky se mu rozšířily a oči klouzaly nahoru a dolů.

„Co myslíš? Pozná mě někdo?“ Předvedla jsem mu otočku.

„Já bych tě možná poznal,“ připustil, „ale když nebudeš vzbuzovat rozruch, myslím, že to projde. Před Katherine bych se ale být tebou moc neukazoval.“

„Neboj, to jsem ani neměla v plánu,“ usmála jsem se a zahleděla na špičky svých speciálních bot. „Pozítří se domluvíme na přesném čase.“

Přikývl.

„Dobře. Tak - já půjdu.“

Už jsem stála ve dveřích, když na mě zavolal: „Je opravdu všechno v pořádku?“

Otočila jsem se na něj. S vypětím všech sil jsem zdvihla koutky úst a naklonila hlavu trochu ke straně. „V naprostém,“ zalhala jsem a odešla.

Pomalu jsem otevřela oči, které se topily v slzách. Nechala jsem některé z nich přehoupnout se přes víčko. Je to všechno jenom tvoje blbost, tak teď nebul, napomínala jsem se. Otřela jsem si tváře hřbetem ruky a posadila se. Byla jsem v obývacím pokoji a zírala na svá sbalená zavazadla. Potom jsem se ohlédla ke schodům vedoucím do Ivanovy ložnice. Ještě spal. Po špičkách jsem se tedy odebrala do koupelny, kde jsem se střetla… s Irinou. Stála u zrcadla zabalená v ručníku a čistila si zuby.

„Jé, promiň. Nevěděla jsem, že… je obsazeno.“

Zamrkala na mě oříškovými kukadly a vyplivla pěnu. „V pořádku. Už odcházím, jen ještě si vlasy vysuším. Klidně pojď,“ pokynula mi a odstoupila od umyvadla. Její angličtina se každým dnem zdokonalovala, ale ještě pořád některé věty zněly „neanglicky“.

Vytáhla jsem ze skříňky modrý zubní kartáček a nanesla na něj pastu. Chvíli jsem ho pozorovala a pak se Iriny zeptala: „Proč vlastně ty a Ivan nejste spolu, Iro?“

Tvářila se překvapeně. Údiv měl zakrýt další emoce, nebyl na to ale dostatečně velký, a tak jsem zachytila jejich obrysy.

„Jak to myslíš?“

„Ta barva jeho hlasu, když o tobě mluví, ten způsob, jak se na něj díváš… no tak, neříkej mi, že to nic není.“

Malinko jí zčervenaly tváře a uhnula pohledem. Sehla se a zapojila fén do zásuvky.

„Známe se už dlouho, jsme přátelé.“

„Kecy,“ prskla jsem.

Ostře se na mě podívala a pak si povzdechla. „I kdyby to bylo - něco - co s tím? Ty jsi byla člověk a milovala upíra, podívej na sebe teď.“

Zkrabatila jsem čelo a přihlouple si prohlédla své tělo. „Co mám vidět?“

„Jsi upír,“ řekla vážně a smutně, jako když vám doktor oznamuje, že máte rakovinu. „To by byl potom i Ivan a to nechci, to nedovolím. NIKDY.“

V tu chvíli na mě poprvé zapůsobila jako nadpřirozená bytost. Silná, skoro až děsivá. Žádná Vánoční koleda, ale zádušní mše za doprovodu bouřky.

Dál už jsme to nerozebíraly. Zapla fén a já strčila kartáček do pusy. O tom, co se stalo mezi mnou a Ivanem, jsem jí neřekla.  Pokud Ivan bude chtít, poví jí to sám. Koneckonců je to jeho dlouholetá kamarádka, ne moje.

Po snídani jsme se s Irou rozloučili a vypravili se vrtulníkem do Irkutsku. Odtamtud jsme letěli do Moskvy, z Moskvy do Milána, z Milána do New Yorku a nakonec do Richmondu, pak autem z půjčovny do Mystic Falls. Když jsem se zhroutila na hotelovou postel, naprosto neschopná ničeho, pochopila jsem, proč mě Ivan nikdy nepodporoval v myšlence jet se sem jen tak pro jistotu podívat. Kdyby se ukázala celá ta cesta zbytečná, musela bych se sama zabít.

 Po příjezdu jsme prospali skoro celý den. Cítila jsem se v jeho přítomnosti více než nesvá, on však nejevil známky sebemenších rozpaků. Usmíval se, provokoval, povzbuzoval, prostě byl sám sebou. Nerozuměla jsem tomu a svým způsobem mě to vytáčelo. Ne že bych chtěla, aby to pro něj něco znamenalo, ale tohle byl druhý extrém. A žádný extrém není dobrý. Do plesu zbývalo přibližně osm hodin. Dost času na to si promluvit.

„Ivane?“ začala jsem zlehka. Seděl na posteli a leštil kůl, zatímco já koukala z okna na ulici.

„Mm-hm?“ Nehnul ani brvou.

Polkla jsem. „To co se mezi námi stalo v tělocvičně… totiž, vím, proč jsem to udělala já, ale… co k tomu vedlo tebe? Myslím tím… achhgrr… Proč? Proč jsi po mně vyjel?! Proč zrovna teď? Nikdy by se to nestalo, kdyby… kdyby… nikdy bych to neudělala, kdybys s tím nezačal! Tak proč?!“

Fajn, neměla jsem v plánu být tak hysterická… snad příště.

Překvapeně zamrkal s pohledem upřeným na mou maličkost. Otevřel pusu, zavřel ji a potom semkl obočí.

„Myslíš si, že jsem do tebe zamilovanej?“ Znělo to dost udiveně ale ne urážlivě.

Nejistě jsem se zatahala za prsty. „Nee!…,… možná?“

Opatrně se usmál. „Lidi spolu nemají sex jenom z lásky, Eleno.“

„… nemají?“ Samozřejmě, že jsem to věděla, ale ztratila jsem veškeré jistoty a byla tak trochu sama ztracená.

„Ne,“ usmál se ještě vřeleji a odložil opečovávanou zbraň. „Radši ti ani nebudu vyjmenovávat všechny možný důvody proč ho mít. Myslím si, že ten můj ti postačí.“

Odmlčel se, a tak jsem kývla, aby pokračoval.

„Žiju už dlouho sám. Ty jsi pěkná holka… přesněji řečeno seš zatraceně sexy ženská a pro ty já mám slabost. Co k tomu dodat? Prostě jsem neodolal,“ pokrčil nevinně rameny.

„Takže…“ nehodlala jsem tu myšlenku dokončovat.

„Takže se mezi námi nic nemění. Teda alespoň doufám, že ne. Omluvil jsem se ti, protože vím, že to ode mě nebylo zrovna férový. Seš vdaná a tak, však víš. Každopádně teď není vhodná doba na výčitky svědomí nebo řešení neřešitelnýho. Teď se musíš soustředit na záchranu svých přátel, jasný?“

Ušklíbla jsem se. „Zas tak mimo nejsem.“

„To rád slyším.“ Dobu bylo ticho a pak rozverně dodal: „Sex na to?“

Zavrtěla jsem rezignovaně hlavou a přistoupila k němu. Sehnula jsem se a dala mu pusu. „Tohle bude stačit.“

Rošťácky se zazubil a vějíře vrásek kolem jeho očí a úst se rozevřely.

Potom jsem se opět natáhla a domluvila se Stefanem poslední detaily. Měl na mě čekat poblíž vchodu přesně v deset hodin.

Po probuzení jsem se střetla s Ivanovým pohledem. Tvářil se dost ustaraně, tak zvláštně. Co bylo zase špatně?

„Děje se něco?“

Kousl se zevnitř do rtu a pak mlaskl. Postavil se a strčil ruce do kapes.

„Víš, jak jsem ti kdysi dávno řekl, že tě budu v budoucnu potřebovat?“

„Matně si na to vzpomínám. Proč?“

Ušklíbl se pravým koutkem, ale pořád to na mě nepůsobilo veselým dojmem.

„Ta budoucnost tak trochu právě přišla.“

Pokračovat na další kapitolu