27. kapitola

Komentář autora: Jak na nový rok, tak po celý rok... no, doufejme :D
Ještě chvilku vás potrápím, než se dostaneme na ples, ale už se k němu blížíme :P. Už jen pár malých komplikací, ať to Elča nemá tak jednoduchý. Tahle kapitola je ze začátku nudná, ale musí to tam být, pak už je to lepší... už dlouho jsem neměla kapitolu v tomhle stylu, což mě začalo zneklidňovat a upínat moje myšlenky kamsi... někamsí :D
Jinak tohle je přednastavenej článek. A asi ho nikdo v tuhle chvíli nebudete číst, ale bůhví, kdy půjdu spát a kdy se probudím a... takhle je to prostě jednodušší :D.
Šťastnej Novej rok :)

Milý deníčku.

Dneska ráno mi Ivan přivezl šaty na ples. Jsou od módního návrháře, o kterém jsem v životě neslyšela, ale líbila se mi jeho práce. I tenhle kousek se povedl. Vrchní část je korzetová s úzkými ramínky, látka se podobá saténu. Na první pohled je celý model černý, ale při světle chytá fialové odlesky. Sukně je z hrubšího materiálu, třpytí se a zleva i zprava má dlouhý rozparek, takže se v ní dá snadno pohybovat. Navíc by šla s přehledem odtrhnout, kdyby bylo nejhůř a já opravdu potřebovala utíkat o život. Zapomněla jsem se zmínit, že ten korzet je spíš můra. Díky těm odvážným rozparkům by totiž mohlo být vidět víc, než je zapotřebí. Škrabošku jsem sháněla co možná největší a nejnenápadnější, vlasy mám o něco tmavší, takže doufám, že mě Katherine nepozná. Moje boty jsou kombinací balerín, lodiček a botasek, nedokážu je jinak vystihnout, prostě praktické, ale ne do očí bijící. Všechno jde zatím jako na drátku.

Zdá se, že mé obavy z dětské krve byly zcela zbytečné a povídačky o ní měly jen zajistit přežití lidské rasy. Po týden piju dvě zkumavky denně spolu se zvířecí krví a nic zlého se mi nestalo. Jen chudák Ivan je o něco pomlácenější.

Rozhodně na sobě ale cítím určitou změnu, pohybuju se málem rychleji, než dokážu vnímat, nemám problém vytrhnout letitý strom ze zamrzlé půdy… co ti budu povídat, deníčku, je ze mě teď docela jiný upír!

Vlastně jeden malý háček by tu byl. Katherine odmítá zrušit ochranné kouzlo, takže Ivan se dovnitř nedostane. Nebojím se jít na vlastní pěst, ale on je celý zklamaný, i když dost dobře nechápu proč. Každopádně se rozhodl mě alespoň doprovodit. Poletí se mnou až do Mystic Falls a počká v hotelu. Irina se k nám chtěla připojit, ale Ivan z toho nebyl zrovna nadšený, asi se o ni bojí. Aby se necítila úplně marná, pověřil ji hlídáním domu a psa. Trochu chabá útěcha - uchechtla jsem se a pokračovala v psaní - Musím jít. Ivan tu bude každou chvíli. Čeká nás poslední bojová zkouška a zítra ráno odlétáme. Bože, jak já se těším!

Zaklapla jsem deník a schovala ho do gauče. Tělocvična už byla připravená a já oblečená - sportovní podprsenka a elastické tříčtvrťáky. Přispěchala jsem k domovním dveřím a otevřela promrzlému Ivanovi.

„Už aby bylo léto,“ drkotal zuby a neochotně se odstrojoval.

„Neboj, však se teď zahřeješ,“ usmála jsem se na něj povzbudivě. „Irina dneska nepřijde?“

„Ne, ne. Je začtená do nějaký knížky. Zajímalo by mě, kdy si všimne, že jsem odešel,“ prohlásil a odebral se do koupelny. Tam si na ruce pustil horkou vodu a opláchl si obličej. „Hodím na sebe jen tepláky a můžeme začít,“ tlesknul a vyběhl do své ložnice.

Odhopkala jsem tedy do sušárny a zapla rádio, ze kterého se ozývali Sum 41, konkrétně jejich song Jessica Kill. Brzy se ke mně přidal i Ivan a začali jsme se protahovat. Potom přešel ke kumbálu a vytáhl z něj dvě dlouhé dřevěné tyče a jednu mi hodil.

„Co s tím?“ Zamračila jsem se.

„V každým správným bojovým filmu je používaj,“ pokrčil rameny a trochu se ušklíbnul. Vykreslil kolem svého těla dvě svislé kružnici a nakonec zbraň napřímil jako nějaký meč.

„No, když myslíš,“ odfrkla jsem si a zaujala obranný postoj.

Lehké brnění mi přecházelo z dlaní až do ramenou, když jsem vykryla první Ivanův úder. Zpočátku jsme se pohybovali pomalu a opatrně, postupně jsme ale přitvrzovali. Řeknu vám, upír ne-upír, dostat tím klackem přímo do holeně docela bolí. Neodpustila jsem si vzteklé zavrčení a levý špičák mě polechtal na rtu. Když to Ivan ode mě schytal do žaludku, spokojeně jsem zub zase zastrčila. Přehodila jsem si tyč přes rameno a sledovala, jak se můj protivník svíjí. Ze začátku to byl uspokojivý pohled, jenže celá ta scéna trvala příliš dlouho a já začala mít obavy.

„Seš v pohodě?“ Sehnula jsem se k němu a chytla ho za rameno.

Prásk! Podebral mě loktem pod bradou a já odletěla.

„Nikdy neměj slitování,“ ušklíbnul se a opřel se o tyč jako o nějakou vycházkovou hůlku.

S námahou jsem se zvedla a nasupeně na něj civěla. „Ty jeden podrazáckej, zakářnej, sviňskej…“ drtila jsem nadávky tak dlouho, než jsem znovu zaútočila. Naše hole se zkřížily a my si čelili tváří v tvář. Jelikož mě naštval, využila jsem větší části své síly než obvykle. Hravě jsem ho odstrčila, div neztratil rovnováhu a neupadl. Vyrazila jsem mu zbraň a namířila tu svou na jeho krk. Po tváři se mi rozlil vítězný škleb.

„No, to nebylo špatný,“ vypravil ze sebe zadýchaně. V jeho očích tančily plamínky, pohledem směřoval spíš k mému vzdouvajícímu se hrudníku než k obličeji. Typickej chlap…

„Ale co kdyby…“ nedokončil větu a sevřel mou tyč v dlaních. Trhl s ní k sobě a přetočil ji, takže i já udělala nedobrovolně otočku o stoosmdesát stupňů a vrazila zády do jeho hrudi. Vytrhl mi dřevo z vláčných prstů, uchopil ho za oba konce, vodorovně přiložil k mým kyčlím a přimáčkl si mě na tělo. Všechno se to odehrálo tak rychle, že jsem ani nestačila zareagovat, jen se přidržovala dřevěné tyče. Zamrzla jsem na dobro, když se mi Ivanovy rty otřely o ucho a jeho zrychlený horký dech se srazil s mou ledovou pokožkou. „Co kdyby,“ pokračoval vzdušným hlasem, „nějaký upír udělal tohle.“

Mohutně jsem zalapala po dechu a nechala vzduch v plicích. Tyč, kterou jsme oba svírali, nevydržela můj stisk a rozlomila se; s prásknutím dopadla na zem. Ivanova ústa byla přisátá k mému rameni. Jeho prsty opatrně pohladily můj podbřišek a začaly po něm kroužit. Vyhoupla jsem se na špičky a on pokračoval. Polibky zaplavoval můj krk a klíční kosti jako vroucí láva a já se třásla stejně jako sopka před výbuchem.  Když už jeho prsty nasnímaly veškeré záhyby mého břicha, vystoupaly výš k výraznějším křivkám. Vklouzly pod elastickou podprsenku. Opřela jsem si hlavu o Ivanovu hruď a zavřela oči, dlaněmi jsem mu obtáhla pevné hýždě. Přestal svými rty vyvíjet tak silný tlak a jen jemně se jimi odpichoval až k mému uchu.

„Eleno…“ pošeptal mi. Jakoby mi někdo vpíchnul heroin. Nosem mi pročesal vlasy.

Prudce jsem otevřela oči. Všechno bylo rozmazané a já slyšela jen dvě věci, naše srdce a dech, oboje dunivé, hučivé, vzrušené. V puse mi naprosto vyschlo, a tak jsem se marně snažila polknout. Moc dobře jsem vnímala teplotu Ivanova těla, tak vysokou oproti té mojí. Vzpomněla jsem si, jak mě jako člověka vzrušoval upíří ledový dotek. Role se vyměnily a já byla ještě vzrušenější.

Otočila jsem se a stáhla Ivanovu hlavu ke své. Potřebovala jsem vláhu jeho rtů a taky se mi jí dostalo. Obejmul mě kolem celých zad a pevně na sebe namáčkl, hned na to mi vjížděl do vlasů, ve vteřině osahával pozadí.  Já se ho držela kolem krku a vášnivě líbala skrze hlasité vzdechy. Protlačila jsem ruce mezi našimi těly a sevřela lem jeho nátělníku. Upíří rychlostí jsem ho z něj stáhla a znovu se přitiskla k jeho vlhkým ústům. Zaklonila jsem hlavu a nehtem mu přejela po páteři; okamžitě mu naskočila husí kůže a stisknul čelisti. Spokojeně jsem se usmála a kousla ho do rtu. Zhroutili jsme se na žíněnku a má podprsenka zmizela. Rozhodl se mě položit na záda a já se nebránila. Oproti všemu ostatnímu tohle se odehrávalo pomalu. Dal mi ruku pod hlavu a dýchal na pootevřené rty. Tyčil se kus nade mnou a pozoroval mě nepřítomným pohledem. Konečky prstů jsem se dotýkala jeho tváře a naprosto prázdný pohled mu oplácela. Pohladil mě hřbetem ruky po tváři a políbil. Potřebovali jsme nabrat druhý dech. Každý pohyb, každý dotek, všechno jsme natahovali. O to větší slast to přinášelo. Otřela jsem se rty o jeho rameno a na moment zastavila u jeho hrdla. Obě krkavice silně pulzovaly. Vypadaly šťavnatě. Přesto jsem odolala a ochutnala krev v nich pouze přes pokožku. Ivan mi za to prohrábnul vlasy a vyhledal můj obličej. Strčil mi jazyk do úst a rukou přejel ze zadu po stehnu. Skrčila jsem nohu, jak nejvíc to šlo, a on se ještě dráždivěji přitlačil na můj klín. Celá jsem se prohla a slastně zavrněla. Otevřené rty se samy usmívaly. Slyšela jsem, jak se uchechtl. Klesal svými polibky níž a já zarývala nehty do zaťatých pěstí, když se zastavil u mého poprsí. Přejel mi jazykem po pupíku a začal stahovat kalhoty. Lechtalo to. Podepřela jsem se na loktech, abych na něj viděla. Seděl si na patách a odhazoval můj oděv někam za sebe. Potom mě vzal za kotník a zvedl si ho do výše obličeje. Úkosem se na mě podíval a poté mi rty přilnul k noze. To jsem se uchechtla pro změnu já. Nikdy bych neřekla, že mi…

Bum! Něco ve mně explodovalo. Něco jako (s)vědomí. Ostré střepiny prořezávaly ten mlžný opar sladké atmosféry, ve kterém jsem se octla, a odhalovaly mi děsivou skutečnost. Skutečnost, ve které jsem se dopouštěla něčeho nepřípustného. Něčeho, co jsem mohla dělat jen se svým manželem. S někým, koho miluju. Ten muž, jehož rty mezitím vystoupaly k mému kolenu, nebyl ani jedním.

Vysmekla jsem se mu a odkopla ho od sebe. Rychle jsem se postavila a zmateně na něj zírala. Ani on se netvářil, že by tomu rozuměl.

„Co jsem to udělala…“ zašeptala jsem zoufale. Dech se mi opět zrychlil a do úst se mi drala žluč. Bylo mi ze sebe na zvracení. Musela jsem na vzduch. Otočila jsem se na patě a ráznými kroky pochodovala ke dveřím.

„Eleno?!“

Spočinula jsem venku na terase. Slunce ještě bylo na obloze a foukal mírný vítr. Začínala jsem přimrzat, a tak jsem seběhla schody a zamířila do lesa. Má holá pokožka rychle chladla. Lepší než ledová sprcha. Jen v kalhotkách jsem se rozeběhla vstříc přítmí stromů. Vše mě štípalo a já to brala jako očistu, jako vykoupení, jako trest.

Po několika hodinách se setmělo a já se konečně zastavila. Nechtěla jsem se na sebe dívat. Už nikdy jsem se nechtěla vidět! Ale musela jsem vypadat dost podobně, jako když jsem se poprvé probudila na Sibiři. Neochotně jsem zamířila zpět k Ivanovu domu, protože jsem neměla kam jinam jít. Vrazila jsem dovnitř a sedla si ke krbu. Zuby mi o sebe drkotaly v neuvěřitelné frekvenci. Má sklovina dostávala zabrat. Otupěle jsem zírala před sebe a rukama si objímala skrčené nohy. Voda v slzných kanálcích roztála a vyvěrala na povrch. Ani jsem ji moc nevnímala. Z ničeho nic se přede mnou objevil pár dlouhých nohou schovaných v teplácích. Ivan přese mě přehodil velkou deku a posadil se ke mně. Neodvažovala jsem se mu podívat do očí. Ale ani jsem nebyla schopná mu zabránit v tom, aby si mě k sobě přitáhl a pevně objal. Bradu si opřel o mé temeno a konejšivě mě hladil po zádech.

„Omlouvám se,“ řekl a já se rozvzlykala na plno.

Pokračovat na další kapitolu

Sice se svým textem nehodí dokonale (Ivča a Elča nejsou zas takový masochisti), ale svým rytmem a náladou a meldoií rozhodně :P. Navíc je moje nejoblíbenější od Sum 41. 

Oh my love how do I explain
How I've come to feel this way?
I'm addicted to the pain
Even more than words can say
Every hit hurts like your kiss
like a needle to a vein
My last words of this begin:
"I want you..."

 R: She said: "You don't even know
How, just how much I need it!
How far will you go?
I just wanna feel you cum!"
You make me so crazy 
But I'm OK
Just pain me
Take it very slow
Cause I'm in love tonight

So now that it has come to this
I'll be your dirty little thrill
For the world I wouldn't miss
Cause I just wanna feel you kill
Self-inflicted masochist
How could anyone resist?
 My last words of this begin:
"I want you..."

 R: 

Tell me the difference between love and death
You fear them both as they take your breath
 Tell me the difference between love and death
You fear them both as they take your breath!

And all of this comes to an end
But I cannot resist your death

 2x R: