26. kapitola

Komentář autora: Jé, vy jste mi dokonce nechali i nějaké komentáře, které jsem si přečetla až teď! Jak milé :). Na chatě jsem parádně nic nedělala, jen začínám mít obavy ze svého žaludku, který odmítá konzumovat... jasně, něco jim, ale oproti normálu je to nic, zas jako... nemám v plánu hubnout :/. A díky věčně poloprázdnému žaludku jsem teď trošku nametená po těch pár pivech, ups :D.
Už mám defakto přečtený 4 knížky z VA a našla jsem věc, co se mi nelíbí... málo vykřičníků! Oni píšou, že něco někdo zakřičel a není tam vykřičník? Já je možná užívám nadměrně, ale oni je používaj buď tam, kde se mi nehoděj, nebo vůbec... ts, ts, ts.
Jinak mám rozepsanou 3... moment...no fakt, už 39. kapitolu :D. Jsou to sice jen takový náčrty, který budou potřebovat upravit, ale stejně... já jsem tak dobrá! :D
Ale zítra už se budu muset podívat na něco do školy... fňuky, fňuk, bléééé :/
Ke kapitole: Co vám mám povídat... není moc dlouhá, je tam Ivča, Elena a Stef... nic závratnýho se něděje a přesto je tam spooouusta vykřičníků :D. A já doufám, že se vám bude líbit jako každá jiná.
Za Dimitrije! (nesnažte se chápat)

„Tak, jdu na to,“ nadechovala jsem se už po několikáté. Stáli jsme s Ivanem v kuchyni, on se znuděně opíral o linku a já držela ve výšce obličeje malou zkumavku. Ve světle žárovky dostávala krev v ní zlatavý nádech.

„Vážně? Nebo si to ještě rozmyslíš? Po čtvrtý…“ zakňoural otráveně.

Povzdechla jsem si a stáhla ruku.

„Tak promiň, že mám strach vypít něco, o čem nevím, co se mnou udělá!“ vyjela jsem na něj a posadila se, zamyšleně třepetala s nádobkou a pozorovala hladinu tekutiny.

„Dá ti to sílu, TO s tebou ta věc udělá.“

„Jo, možná. A možná se ze mě taky stane novej terminátor.“

„Nebuď teatrální.“

„Sklapni.“

Krev měla nádhernou barvu i vůni. Stálo mě hodně úsilí držet špičáky od ní dál. Mozek ale pořád měl připomínky a pochybnosti.

„Chceš zachránit svoje přátele, nebo ne?“

„Samozřejmě, že chci!“

„Tak už to vypij, pro boha!“

„Zítra!“ štěkla jsem vztekle, sebrala ze stolu malou zátku a vytěsnila s ní zkumavku. Pak jsem se postavila a dopravila nádobku do lednice, kde se chladil celý stojan.

„To jsme vůbec nemuseli nikoho ovlivňovat…“

„Nikdo přece neříká, že tu krev nebudeme odebírat! Zítra ráno si ji dám ke snídani. A teď mě omluv, jdu snít. Doufám, že Stefan ještě nebo už není vzhůru,“ zavrčela jsem naposledy a vydupala schody.

Naše akce v nemocnici byla úspěšná. Ovlivnila jsem část personálu a jednoho mladého doktůrka „požádala“, aby bral krev z každého novorozeněte. Ivan ji měl jednou týdně vyzvedávat, stejně jezdil do Irkutsku na pravidelné nákupy, takže to měl při cestě. Všechno probíhalo hladce, jen já měla špatný pocit a nemohla se ho zbavit. Pohled na ty malé uzlíčky rukou a nohou na mě působil asi jako sporýšové pole - krásné ale nebezpečné. A taky nedosažitelné… uvědomila jsem si, že já nikdy takové děťátko mít nebudu. Za celou věčnost se mi nedostane ani jediného potomka. To bylo kruté, o to víc, že mi to došlo až po dvaceti letech. Především jsem měla vztek sama na sebe. Co se to se mnou stalo? Dřív bych neváhala a udělala cokoliv, jen abych pomohla druhým, a teď? Za to může určitě Damon! To on mě naučil vážit si života. Ten až se mi dostane pod ruku… ten to schytá! Zulíbám ho k smrti! Myšlenka na líbání a fakt, že se chystám navštívit Stefana, způsobily zadrhnutí v mém kroku. Ne, tentokrát ne. Máme důležitější věci na práci než řešit svoje… pocity. Ulehla jsem do měkkých peřin a přičichla k bylinám v látkovém sáčku. Sladko kyselá vůně prosvištěla mými dutinami a ukolébala mě ke spánku.

Tentokrát jsem vzala Stefana do mojí a Damonovy vily. Od jeho poslední návštěvy jsme s Damonem provedli pár rekonstrukcí, a tak jsem se mu chtěla pochlubit. Očekávala jsem ho v hale. Klika cvakla a dveře se nejistě sunuly pár centimetrů nad podlahou.

„Ahoj,“ usmála jsem se zářivě a zůstala na místě.

„Jsme tam, kde si myslím, že jsme?“

„Jsme v Itálii, v mojí a Damonově vile,“ rozhlédla jsem se po stěnách, které zvědavě okukovaly nového hosta.

Stefan opatrně vešel a zavřel za sebou.

„Tak pojď, provedu tě,“ kývla jsem na něj a vyšla k první místnosti. „Jak se ti daří?“

„Ujde to,“ připustil a otáčel hlavou kolem dokola. „Katherine nebyla pár dní doma, takže jsem si odpočinul.“

Smutně jsem se usmála, když to místo nazval domovem; něco mě při tom koplo do žaludku. Něco jako podraz, závist, vztek… něco ošklivého.

„Co u tebe?“

„Ani nevím,“ povzdechla jsem si a znuděně procházela z pokoje do pokoje. „Ivan přišel na způsob, jak znásobit moji sílu.“

„V čem je háček?“ vyvodil si z mého tónu.

„V následcích.“

„Jakých?“

„To právě nevím,“ vystoupala jsem po schodech a spočinula na střeše, ve své rajské zahrádce. Slunce se chystalo padnout za obzor, ale ještě nám zbývalo několik hodin jeho hřejivé záře. Zastrčila jsem si ruce do předních kapes džínů. Vítr mi odfoukával vlasy z obličeje. Stefan si stoupl kousek za mě a zachytil jeden z těch plápolajících pramenů.

„I ve skutečnosti máš takovéhle vlasy?“ zněl překvapeně.

Ohlédla jsem se, abych zjistila, co se mu nezdá. Úplně jsem zapomněla, že byl zvyklý na mé kadeře k hýždím a já tentokrát přišla s novým sestřihem.

„Ehm, jo. Ivanova kamarádka, Irina, mi je nedávno zkrátila, aby se mi nepletly v BOJI,“ zdůraznila jsem poslední slovo a šlehla po něm ostrým pohledem, jako když v ohni praskne dřevo. „Už se změnila situace?“ zeptala jsem se drsněji než obvykle.

Spustil ruku a propletl ji s druhou za zády. „Nejsem si jistý.“

„Jak to myslíš?! Stefane, do háje, kde jste?!“

„Katherine bude pořádat ples,“ ignoroval mě. „Zúčastní se ho spousta upírů, bude tam rušno, a i kdyby se zvýšila ostraha, nebude mít takový přehled jako jindy.“

„Kde jste, Stefane?“

Nedíval se na mě. Pozoroval oblohu a možná vůbec neregistroval moji přítomnost. Proto jsem vyplnila jeho výhled. Konečně si mě všimnul a sklopil oči k těm mým.

„Možná se mi podaří Katherine přinutit, aby zpřístupnila zámek i obyčejným lidem.“

„Kdy je ten ples?“

„Za jedenáct dní.“

Zaskřípala jsem zuby. „Stefane, nemám moc času. Jsou tu rozhodnutí, která musím učinit ještě před tím, než se vydám na cestu, nemůžeš mi dát vědět pár dní předem. Už takhle je to dost pozdě, musíš mi to říct - HNED!“

Jeho nečitelná tvář sebou škubla. To po ní přeběhlo zaváhání.

„Lepší příležitost už možná mít nebudeme. PROSÍM!“ Můj hlas skřípal. Tak moc jsem to chtěla vědět, už čtyři měsíce, čtyři dlouhé měsíce jsem na to čekala! A mé trpělivosti právě vypršela záruční lhůta.

„ŘEKNI MI TO!!!“

„Jsme v Mystic Falls,“ odpověděl okamžitě a velmi tiše.

Nejdřív jsem vyvalila oči, ale pak jsem si oddechla a celá se jakoby zmenšila. Následně jsem se uchechtla. „No jistě. Jste přeci doma.“ Otočila jsem se k němu zády a udělala několik kroků. Sepjala jsem ruce a do jedné se zahryzla.

„Katherine vybudovala novou vilu na novém místě, kus od města za lesem.“

„Měla jsem Ivana přemluvit, aby mě tam vzal,“ mumlala jsem si pro sebe.

„Zemřela bys dřív, než by ses dostala dovnitř.“

„Možná,“ připustila jsem a konečně se zastavila. Zhluboka jsem se nadechla a trochu se uklidnila. „Takže za jedenáct dní.“

Přikývl. „Pokusím se Katherine nějak přesvědčit, že zrušení kouzla na jeden večer nás nijak neohrozí.“

„Dobře. Je to tematický ples?“

„Myslím, že ne. Jen sešlost upířích aristokratů.“

„Mohl bys mi sehnat pozvánku?“

„To nebude tak jednoduché. Každý má svou vlastní a u dveří bude stát uvaděč se seznamem. Musela bys přijít jako něčí doprovod.“

„Nebo ji někomu vzít, “ přimhouřila jsem oči.

„I to je možnost,“ usmál se nejistě, protože nejspíš pochopil, že to zahrnuje i smrt onoho nešťastného vyvoleného.

„A pak bych mohla vzít Ivana jako svoje garde,“ přemítala jsem nahlas. „Musím si nechat ušít šaty… Bude škraboška moc nápadná?“

„O to se postarám,“ vyhouply se mu koutky úst o něco výš.

„A já zatím budu dodržovat pitný režim…“ zabrblala jsem tak potichu, že mi Stefan určitě nerozuměl.

Odlepila jsem oči ze země a zaklesla se do těch jeho. V zelené temnotě mu zářila žlutá jiskřička naděje, jejich lesk vypovídal něco o stesku, obdivu… lásce?

„Už musím jít,“ vychrlila jsem ze sebe. „Budu tě navštěvovat každej večer a ty mě budeš informovat o všem, co se třeba jenom šustne, jasný?“

„Samozřejmě,“ usmál se šibalsky a přistoupil ke mně o krok blíž, já zacouvala, ale usmála se, aby si to nevyložil špatně.

„Schovej pro mě jeden tanec,“ ukázala jsem na něj prstem a zamířila ke schodům. Prosvištěla jsem celým domem a pak se probrala.

Slunce ještě nezapadlo. Podle mého skromného odhadu bylo u Stefana asi tak o 12 hodin méně, takže pro něj bylo přirozené pokračovat v klidném spánku, pro mě ne. Odhodila jsem peřinu a vyrazila ke kuchyni. V obýváku seděl Ivan s Irinou a hráli nějakou karetní hru. Otočili se ke mně, až když jsem otevřela lednici. V každé ruce jsem svírala jednu zkumavku. Odzátkovala jsem je a zbavila se veškerých nejistot.

„Za Stefana,“ zhltla jsem obsah té první.

„A za Damona,“ druhá.

Prázdné sklo jsem vyhodila do koše, spěšně jsem se oblékla a šla se proběhnout.


Pokračovat na další kapitolu