1. kapitola - Škola volá

Komentář autora: Já myslím, že se ani moc nedivíte :D. Neříkala jsem náhodou, že to datum publikace vždycky dodržuju? Každopádně prakticky vždycky když už ho poruším tak proto, že zveřejňuju dřív, ne dýl.
K povídce: Asi to budu dělat tak, že jedna kapitola bude o Chelsie, další o Jackovi a pak uvidíme, jak nám budou přibývat postavy a sbližovat se a tak. Tahle kapitola nám trochu přiblíží Chelsie a posuneme se v čase, v Prologu bylo Chelsie 13, teď jí je 14 a Jackovi 17.
Podle mě to není napsaný tak hezky jako DZ, ale pořád se dost snažím. Já se vlastně při ničem nesnažím tak jako při DZ :D.
Tohle platí pro celou povídku: pokud si všimnete nějaký blbosti, řekněte mi to. Nevím všechno, občas si vymýšlím nebo se domnívám, že to vím a ve skutečnosti nevím, ale dost si toho i vyhledávám a ověřuju. Každopádně... kdo je informovanější, prosím ho, aby se o své znalosti podělil.
Teď už si užijte kapitolu :)

Let’s start a riot, a riot, let’s start a riot.

Polekaně sebou škubla a natáhla ruku k nočnímu stolku, na kterém vyřvával její mobilní telefon. Při vší lásce k Three days grace kterou chovala, proč jen nevybrala něco klidnějšího na probuzení? Teď bude mít určitě celý den migrénu.

Neochotně se zvedla z postele a protáhla si krk. Noční košile s žirafami na ní visela jak na Africkém sirotkovi. Ramínka musela mít zauzlovaná, aby jí výstřih končil nad bradavkami, nikoliv pod nimi. A to vypadalo to pyžamo dětsky! Které dítě má prsa jako Pamela Anderson?! Potom si uvědomila, jak je na tom její země s obezitou, a veškeré další nadávky shrnula do dlouhého povzdechnutí.

„Ahoj, mami,“ zaskuhrala a promnula si oči, když došla do kuchyně. Poslepu otevřela lednici a vyndala z ní šišku salámu, z chlebníku si vzala rohlík a ze salámu ukrojila pořádně tlusté kolečko. Usadila se na dřevěnou židli a pomalu přežvýkávala.

Její matka, menší, podsaditá brunetka s plnými rty, si ji se smutným úsměvem prohlížela.

„Ach, Chelly. Copak se nikdy nezačneš chovat jako dáma?“

Dcera na ni vytřeštila oči a spolkla sousto. „Která ženská vypadá v pondělí v sedm ráno jako dáma? Ještě při jídle! A vůbec, nedělej ze mě stařenu, je mi teprve čtrnáct,“ zamručela a pokračovala v zaplňování žaludku.

Cestu do pokoje vzala přes koupelnu. Opláchla si obličej studenou vodou, vyčistila zuby a rozčesala vlasy. Na moment se zahleděla na máminu kosmetickou taštičku, pak na svůj obraz v zrcadle a zase na taštičku. A potom odešla.

Byl začátek školního roku, jejího posledního roku na základní škole. Poslední příležitost říct Archiemu, co k němu cítí. Cha, chá! To se z ní dřív stane ta dáma.

Vzala si šedivé kraťasy s černými proužky, tmavě modré vytahané tílko, lehkou mikinu a na nohy široké skejtové boty. Její matka vždy tvrdila, že v její velikosti vypadají spíš jako kopýtka. Takové poznámky většinou ignorovala, nerada se s ní totiž hádala.

S baťohem na zádech a skateboardem v podpaží zamířila ke dveřím, při čemž vrazila do svého otce, vysokého muže s výraznými váčky pod očima, avšak energickým výrazem.

„Nazdar tati, hodně štěstí v práci,“ křikla na něj a rozeběhla se dolů po schodech. Na ulici naskočila na svůj osobní dopravní prostředek a uháněla ke škole.

Pod košatou borovicí už na ni čekala Stella, její nejlepší kamarádka. Nebyla přímo Chelsiiným opakem, ale podobné si zrovna nebyly. Stella byla o něco vyšší a podstatně oplácanější, ale tak hezky. Chelsie jí vždycky záviděla velká prsa a oblé boky. Oproti ní si připadala jako to prkno, na kterém pořád jezdila. Kdyby měla Stella ještě útlý pas, vedla by Chelsie sáhodlouhý rozhovor s Bohem o jeho podivných představách o spravedlnosti. Většinou její kamarádka nosila sportovní oblečení, ale někdy si přála upozornit na své křivky a nebála se ani krátkých sukní, ani hlubokých výstřihů, což si Chelsie, která dávala přednost oblečení po svém bratrovi, nedovedla na sobě představit.

„Čau, Chels. Koukám, že si autobusům na chuť stále nepřišla,“ zazubila se na ni a pohodila dlouhými vlnitými vlasy, které se na sluníčku leskly medovými odlesky. Další nespravedlnost, nemusela se barvit, její přírodní odstín vypadal skvěle.

Chelsie obratně seskočila ze skateboardu a opřela se o něj.

„To víš, my chudí si to nemůžeme dovolit,“ rýpla do ní. Stelliny rodiče nebyli kdovíjací boháči, ale Chelsie si z ní ráda utahovala. Obvykle nebyla daleko od pravdy. U nich doma se to penězi zrovna nezelenalo. Bydlela v činžáku na okraji města a denně usínala za opileckého řvaní a policejních sirén. Stellin dům se nacházel blíže k centru, byl čistý a bezdomovců kolem něj bylo asi tolik jako ateistů ve Vatikáně.

Stella protočila oči v sloup a vykročila k budově školy. „Sepiš si svý chytrý poznámky radši pro Richardsovou.“

Chelsie zaúpěla. „Ani mi o ní nemluv. Strašila mě ve snech celý prázdniny.“

Paní Richardsová byla jejich učitelkou angličtiny, takže neminul školní den, kdy by jí Chelsie nemusela čelit. Jejich pocity nelibosti byly více než vzájemné: paní Richardsová neměla ráda „netalentované“ studenty a dávala jim to výrazně najevo. Chelsie měla zase problémy se sebeovládáním a nebylo nijak těžké ji vytočit, čili své učitelce oplácela všechny údery a některé dokonce připočetla.

Z ničeho nic se malá skateboardistka zastavila. Zírala před sebe a do tváří se jí vehnala krev. Stella nechápavě semkla obočí a pokusila se určit, na co se dívá. Nebylo to tak těžké uhodnout.

„A o kom ještě se ti zdálo?“ popíchla ji.

Chelsie si povzdechla. „Co že si to říkala o Richardsový?“

Stella se jen zasmála její volbě menšího zla. „Dobře, pro tentokrát tě ušetřím. Ale případ Archie versus Chelsie ještě rozhodně není uzavřen.“

Vděčně se na ni usmála a odtrhla pohled od skupinky kluků, která nadělala více hluku než tucet paviánů v boji o banán.

Nejhorší na tom všem bylo, že Archie nebyl nijak nedosažitelný, nebyl bohem školy - i když patřil k těm oblíbenějším -, ani Chelsie neignoroval, vlastně se celkem kamarádili; takže se neměla na co vymlouvat, stačilo za ním jít a promluvit s ním, její šance na úspěch tu byly. Jenže si připadala víc jako kluk než holka a taky ji tak lidé brali, což jí vyhovovalo do doby, než se zamilovala. Pisklavý hlas v její hlavě na ni křičel, že by se na ni Archie díval jako na homosexuála, kdyby šla s pravdou ven. Někdy přemýšlela, jestli jím nebyl on sám, protože o holkách moc nemluvil a ani ho nikdo s žádnou neviděl. A nebylo to tím, že by ony o něj nestály. Věděla minimálně o třech, které o něj usilovaly, ale všechny pochodily s prázdnou. A to byly mnohem hezčí než ona!

Den klidně plynul a Chelsie měla pocit, že bude trvat měsíce, než nastartuje mozek k činnosti. Její ruka poslušně zapisovala učitelčina slova, ale hlava o tom neměla nejmenší ponětí. Ta se brouzdala někde v oceánu vzpomínek na Archieho, prázdniny, a velmi zřídka i na toho kluka, co jí loni před Vánocemi zachránil život. Ty jeho kočičí oči. Nepřišel jí nijak zvlášť přitažlivý, ale byl to prostě ten typ člověka, na kterého jen tak nezapomenete. Docela ráda by ho znovu potkala, i když neměla nejmenší tušení, co by mu řekla. Prostě se jen chtěla ujistit, že se mu odměnou za jeho tehdejší statečnost vede dobře. Nic víc.

Po škole se rozloučila se Stellou a vydala se na box. Další důvod, proč ji žádný chlapec nebral jako potencionální přítelkyni. A někteří se jí dokonce báli.

„Hej, lvice Elso!“

Otočila se za tím hlasem, a i když věděla, komu patří, strnula, když ho viděla přicházet.

„Vaše schopnost vytvářet přezdívky mě nikdy nepřestane fascinovat, pane Cole,“ ušklíbla se na Archieho a počkala, až ji doběhne.

V jeho azurově modrých očích by se mohla topit věčně, dokud by nesklouzla pohledem k tenkým rtům, nebo polodlouhým světle hnědým vlasům. Vždy se nádherně leskly a konečky se odchlipovaly od jeho dětské tváře. To spíš on vypadal jako lev. Lvíče. Maličké lvíčátko, které by se hnalo za klubíčkem, kdybyste mu ho hodili.

Jako většina lidí byl však o něco vyšší než ona. Asi tak o půl hlavy.

Styl oblékání měli podobný. Ani jeden z nich nenosil nic růžového nebo upnutého, žádné košile, sukně, šaty a boty jedině s tkaničkami. Ještě tak žabky prošly jejich přísným módním výběrem, ale v těch se zase špatně jezdilo na skateboardu.

„Zase jdeš někomu nakopat zadek?“ Křenil se a mhouřil oči proti sluníčku.

„Jasně. Budu chodit tak dlouho, dokud to ve škole nezleli - nezlega - nepovolej.“

Zapřemýšlela nad tou větou a tiše si zanadávala, že nevymyslela něco vtipnějšího. A ještě použila tak debilní slovo, které ani nedokázala vyslovit!

 Proč jen jsem tak blbá?!

Ale i tak se na ni Archie usmál.

„Richardsová tě zase dusila?“

„Proč se o ní se mnou chce každej bavit?“ Rozhodila bezradně rukama.

Nevinně pokrčil rameny. „Asi proto, že ráda šikanuje dyslektiky a ty seš ten největší na škole.“

„Díky,“ zavrčela, ale nedokázala se zlobit, když na ni omluvně zamrkal. „Dokud mě má ráda učitelka na matiku, jsem její nenávist schopná přehlížet. Loni, když jsem napsala výsledek jako 56 místo 65, mi k tomu nakreslila šipky a smajlíka.“

„Fakt? Mně tam kreslí možná tak mínusy. Každopádně bys měla Richardsový předvíst nějakej chvat, třeba by ti pak dala pokoj a jedničku z angličtiny.“

Zasmála se a přála si, aby fit centrum nebylo tak blízko.

Moment…

„Kam ty vlastně jdeš? Tvůj barák je opačným směrem, ne?“ Zamračila se na něj.

Předběhl ji a kráčel před ní pozadu, aby na ni viděl.

„Zapsal jsem se na box,“ zazubil se a Chelsie vystrčila bradu, jakoby dostala pohlavek.

„Co že jsi?!“

„Jak se jmenuje tvůj trenér?“ ignoroval její otázku a na poslední chvíli se vyhnul lampě.

„Moon. Jefferson Moon.“

Jeho úsměv se roztáhl, až se mu vytvořily miniaturní vrásky kolem očí. „No, tak v tom případě se uvidíme v tělocvičně, Elso,“ otočil se a vyběhl schody.

Nemohla tomu uvěřit. Tak ona bude vídat Archieho i mimo školu. Je to dobře nebo špatně? Sakra, jasně že špatně. Teď aby si hlídala vzhled i tady. A jestli někdy budou muset bojovat proti sobě… ohánět se po Archiem pěstmi…

„Do hajzlu,“ zakňučela a s trpitelským výrazem vešla dovnitř.

Pokračovat na další kapitolu

Nevím, jestli ten strom je borovice, ale tohle je škola Chelsie a Stelly a dalších.

Pokud jsem dobře informovaná, tak v USA jsou 2 typy "základních škol" - Middle school a Junior high school. Jediný rozdíl, který jsem našla, je, že Middle schools jsou od 6. do 8. třídy (od 11 do 14 let, jako náš druhej stupeň, ne?) a Junior high schools maj navíc ještě 9. třídu. Takže Chels chodí na Juniorku. Akorát nevím, jak to pak řešej se střední... jako jestli jdou na střední do prváku nebo rovnou do druháku... to budu řešit, až se k tomu dostaneme v povídce, ono to má stejně každej stát USA asi trochu jinak a já nechci řešit, kde přesně se děj povídky odehrává. Jinak Education in the United states je i maturitní otázka, takže se mi to hodí. Ale moc detailně jsme to neprobrali :D