Sneak peek

Komentář autora: Nebudu vás moc mučit a přejdu rovnou k věci.
Následující scéna se odehrává v Ivanově domě, jde o rozhovor Eleny a Ivana o poměrně důležité věci.
Vymazala jsem z úryvku asi dvě věty, ale jinak je to přesná kopie toho, co se v povídce objeví.
Neřeknu vám, v jaké kapitole bude tato scéna, snad jen, že ne hned ve 22. :).
Pamatujete si ještě na 18 vět z kapitol 22 - 30? Dvě z nich si za chvíli znovu přečtete.
A to je snad vše. Ve čtvrtek se můžete těšit na novou kapču a už teď můžete přemýšlet, jaký krásný komentář mi zanecháte, budu je vyžadovat (a nemyslím tím "Všechno nejlepší." neneneee, hezky k povídce :P)
Tak příjemné krátké počtení :)

I need this to get me through, can't resist, don't want to. Believe it, I know it's true, can't beat this, don't want to try... (Sum 41)

„To přece… ahhgr!“

„Přežije jen nejsilnější, Eleno, a ty jsi dost slabá. Takže si buď koukej sehnat pořádnou armádu, nebo začni hrát tvrdě. Nebo se nech zabít, nebo zapomeň na svoje přátele.“

Zrazeně jsem se na něj zadívala, nakrčila nos a postavila se. To přešlapování je vážně nakažlivé…

„Takže bych to měla udělat?“ Vytáhla jsem si ruku z vlasů, se kterými jsem si do té doby pohrávala.

„Možná,“ pokrčil levým ramenem.

 „Dobře,“ přikývla jsem a zatahala se za spodní ret. „A co když se to zvrtne? Co když se ze mě stane vraždící maniak?“

Váhal. Drsně zkoumal můj zasmušený obličej plný obav, jakoby on sám žádné neměl.

„S tím už bychom se nějak vypořádali.“

„Zabil bys mě, kdyby to bylo nutný?“

Zachvěly se mu oči a brzy jimi uhnul od těch mých. Chápala jsem to. Položila jsem dost drastickou otázku. Ať jsme říkali cokoliv, ať jsme se tvářili jakkoliv, v srdcích jsme nosili jeden druhého. Sice ne nijak hluboko, možná ani ne na stálo, ale byli jsme tam.

„Nutnost je dost relevantní pojem. Vezmu na sebe veškerou zodpovědnost za tvoje chování. Postarám se o tebe.“

Koutek úst mi vyletěl tak vysoko, že odhalil část mého chrupu. „Postaráš se, to se dá taky vyložit mnoha způsoby.“

„Jeden z nich to určitě bude,“ zůstal vážný.

„Tak na co čekáme? Jde se!“

„Dnes už ne. Je pozdě a já nerad lítám za úplný tmy.“

„Fajn, srabíku. V tom případě si jdu něco ulovit k večeři. Nebaví mě pořád jíst studený, jistě chápeš,“ zamířila jsem k věšáku, ale nakonec nechala kabát viset.

„Jdeš jenom v tomhle?“

„Oblíknu si jinej kožich,“ mrkla jsem na něj. „Jídlo máš v lednici. A nakrm psa!“

Dveře bouchly a já se ocitla ve večerní zasněžené krajině. Zavřela jsem oči a nashromáždila všechny okolní stíny, aby mi dělaly clonu. V druhém těle mi bylo hezky teplíčko, jen tlapy mě studily, a tak jsem se rozeběhla do houštin lesa.