22. kapitola

Já už chci konec světa, prosííím! Jsem strašně vyždímaná :/

Rekapitulace: Elena je na Sibiři, bydlí u Ivana. Stefan a Damon jsou neznámo kde s Katherine. Damon si Elenu nepamatuje, ale Stefan ano, protože se od Lexi naučil odolávat nátlaku. Elena se se Stefanem spojuje prostřednictvím snů. Ve 21. kapitole Elena bojovala s neznámými upíry, s Ivanovou pomocí je všechny zabila, ale sama málem zemřela. Kapitola skončila tím, jak se svezla zesláblá na zem a zašeptala Ivanovo jméno (jak poetické :-*:D).
První část této kapitoly nenavazuje na konec předcházející. Ale jsem si celkem jistá, že se vám bude líbit, když to tak zaokrouhlím :P.
A protože mám dneska svátek, chci, abyste VŠICHNI komentovali! I několik dní po zveřejnění! Prostě až si kapitolu přečtete. K čemukoliv, co se povídky týká, ne k mému svátku. Můžete porovnat první sérii s druhou, můžete zhodnotit jenom tuhle kapitolu, napsat svůj názor, co se stane v příštích kapitolách, oznámit mi, že je to totální sračka a nevíte, proč to čtete. Máte z čeho vybírat a ve fantazii se meze nekladou :D.
Věřte mi, nechcete mě nassss-štvat, a jestli budu mít hodně zobrazení a málo komentářů... řekněme, že NÁS to bude mrzet O:) :D.
Tak, teď už můžete, snad vás kapitola nezklame :)

Procházel jsem se zasněženou zahradou v kabátu ke kolenům a ve vysokých holinkách. Vlasy jsem měl tak dlouhé, že jsem je musel sčesávat z čela. Katherine si to tak přála, protože to odpovídalo dávné módě. Ona sama se svazovala do korzetů, nosila vícevrstevné spodní prádlo a dlouhé zdobené šaty. Došel jsem až k altánku, ve kterém seděli Damon a Katherine. Nemusel jsem ani využívat zostřený sluch, abych vytušil, co provádějí. Bylo to zvláštní a nové. To, co jsem pociťoval, co se ve mně dělo. Před dvě stě lety bych vraždil žárlivostí, řval vzteky a zajíkal se zradou. V tu chvíli jsem však jen pokrčil rameny, otřásl se odporem a pokračoval v cestě bez cíle. Bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, jestli se Damon s Katherine miloval, nebo jí vrážel kůl do srdce. Staral jsem se jen o to, aby žádné dřevo neprošlo srdcem mého bratra. O toho jsem přijít nechtěl. I když ovlivněný mi nebyl k ničemu a vlastně vůbec nebyl sám sebou, zůstával mým nejbližším příbuzným a Eleniným manželem. Pokud jsem v něm viděl soka, tak kvůli ní. Ale byla na míle daleko a ani jeden z nás se nemohl těšit z její přízně. Elena. Tak moc jsem si přál, aby už byl večer. Až ji znovu uvidím, přičichnu k jejím vlasům… Přemýšlel jsem, jestli jí mám říct pravdu o tom, kam jsme se s Damonem dostali. Bylo mi jasné, že by se nám okamžitě vydala na pomoc, ale nechtěl jsem ani pomyslet na to, co by ji ta pomoc mohla stát. To bych nesnesl. Měl jsem perfektně zmapovaný dům i jeho okolí, ale ani to nestačilo k tomu, abych jí zajistil bezpečnou cestu. Bez Katherinina souhlasu jsem nemohl odejít. A moc důvodů k odchodu neuznávala. Pokud bych řekl, že jdu na lov, neměla by nejmenší podezření, ale co s Damonem?

Zastavil jsem se až na samém konci pozemku. Tam mizel udržovaný parčík a začínal les. Kdybych se vydal na opačnou stranu, došel bych k louce. Zaslechl jsem smích. Mezi stromy se mihly dva malé stíny. Dvě děti si hrály na honěnou. Byly jen několik metrů ode mě, ale neměly o tom sebemenší tušení.

„Je to zvláštní, že?“

To se ke mně přidala Katherine. Stoupla si mi za záda a jako já, pozorovala ta dvě malá stvoření. Doufal jsem, že se na ně nehodlá vrhnout.

„Co máš konkrétně na mysli?“

„Že my je vidíme i slyšíme a ony nás ne.“

„Kdyby byly upíři, tak by mohly. Správně?“

„Ano, přesně tak to Elizabeth zařídila,“ přikývla a opřela si hlavu o moje rameno. „Chceš, aby nám takhle pobíhaly po domě? Mohl bys je mít.“

Zaťal jsem čelisti. Její zvrhlost a krutost se mi vždy příčily. Její nátlak mi ale poručil, abych toho nedbal, a tak jsem klidně odpověděl, abych nevzbudil podezření: „Nechci nic víc než tebe.“

Zachichotala se a za bradu si mě natočila čelem k sobě. Byla nádherná. Jako ledová královna, která vás svede a poté uvězní ve svém mrazivém království. Vše je dokonalé, ale ostré, kluzké a smrtící, jako vládkyně sama. Nechápu, jak jsem mohl tu krásu dříve zbožňovat.

„Claudy, Joshy, neběhejte pořád! Uženete si akorát tak zápal plic.“

Děti nám stály přímo u nohou, ale protože nás Elizabeth přemístila do jiné dimenze, upíří, nevěděly o tom. Ze stínu lesa vyšla drobná černoška s vlnitými vlasy. Na obličeji se jí rýsovalo pár vrásek, ale já ji stejně poznal. Byla to Bonnie Benettová. Došla až ke svým dítkám a pohladila je po čepicích. Pak svraštila čelo a zadívala se nám přímo do očí. Oba jsme s Katherine nadskočili. Čarodějka se mračila čím dál tím víc. Stupňovalo se to společně s mým hučením v uších. Ani jsme nehlesli.

„Mami? Co se děje? Proč se tak mračíš?“ Tahala ji holčička za kabát.

Ještě chvíli nás propalovala pohledem a pak to náhle přestalo. Sklopila hlavu a usmála se na svou dceru.

„Ale nic, miláčku. Jen je mi zima. Pojďte, půjdeme domů,“ a vydali se zpět k lesu. Těsně před tím, než do něj vstoupili, se ještě jednou ohlédla. V hlavě mi zahvízdala varovná píšťala. Pak konečně zmizeli.

„Katherine?“ odvážil jsem se promluvit.

„O tomhle si budu muset s Elizabeth popovídat,“ zavrčela. „Jasně jsem jí řekla, že nikdo krom našeho rodu o nás nesmí vědět! Ještě chvíli a ta potvora by vyzvěděla i obsah naší spižírny!“ To už vřískala.

Bylo to stejně nepříjemné jako Bonniin vliv, a tak jsem ji vzal za ramena ve snaze ji ukonejšit.

„Ale no tak, miláčku. Vždyť se nic nestalo. Možná jen cítila nějaké vibrace, čemuž se nelze divit, když stála tak blízko. Čarodějnice vycítí i spadlý list.“

„Nesnáším je,“ řekla už o poznání klidněji.

„Já vím,“ odsouhlasil jsem jí to a něžně políbil na rty.

„Tak proč se jich jednoduše nezbavíme?“

Odtáhli jsme se od sebe a zadívali na Damona. Právě k nám přicházel po pěšině a zlomyslně se usmíval. Ani on nežárlil. Těžko však říct jestli z vlastní vůle.

Katherine se na něj usmála a vyšla mu naproti. „Protože nám jsou k užitku, drahý Damone,“ zaklesla se do něj. „Jen se s nimi musí umět zacházet a nikdy jim neprojevovat úctu nebo podřízenost.“

Damon na ni shlížel s otupělým výrazem nekonečného obdivu.

Katherine se otřásla. „Br, dnes je obzvláště chladno. Pojďme raději domů.“

„Dej mi půl minuty a budeš v jednom ohni,“ pošeptal jí do ucha.

Upejpavě se zachichotala a otočila ke mně.

„Co o tom soudíš ty, můj sladký Stefane?“

„O čem konkrétně, nejdražší?“

„O vzájemném zahřívání. Z nahých těl sálá větší teplo než z oblečených, říkám to správně?“ Střelila očkem po Damonovi a ten přikývl. Polkl jsem.

„Dvě těla k tomu ale bohatě stačí.“

„Ve třech je to ale zajímavější,“ přimhouřila oči.

Odvrátil jsem pohled a svorně za nimi pochodoval dál.

Katherine se rozesmála a vyškubla Damonovi.

„Há, mladší z bratrů je stydlín! To jsou mi novoty. Očekávám vás ve své ložnici, pánové. A nenechte mě čekat příliš dlouho,“ nakázala nám a upíří rychlostí vběhla do domu.

Pokračovali jsme s Damonem normálním tempem.

„Uf, ta holka nemá nikdy dost, co?“ prohodil rozjařeně.

„Ne, to nemá.“

„Poslyš, připadáš mi nějak skleslý,“ vzal mě za rameno a zadíval se mi do očí. „Děje se něco?“

„Nic, jsem jen unavený. Moc jsem toho za minulou noc nenaspal.“

„To nikdy nikdo,“ zazubil se a povolil stisk. „Tak poběž!“

„Jsem hned za tebou,“ utrousil jsem a nechal mu náskok.

Zastavil jsem se před štítem domu. Ta samá dřevěná veranda, ten samý bílý nátěr, ty samé tašky na střeše. Změnila Katherine vůbec něco? Ne. Vše je jako dřív, až na to, že já a Damon jsme upíři a ve skutečnosti ani jeden z nás nemiluje tu ženu, pro kterou kdysi zemřel…

Smutně jsem kráčel chodbou. Připadal jsem si tak prázdný, sklíčený. Ruka žalu mi drtila srdce. Potichounku jsem se snažil dostat přes Katherinin pokoj ke svému, jenže…

„Stefane?“

„Ano, Katherine?“

Ležela na posteli už docela nahá. Damon právě odhazoval zbytky jejího oblečení někam za sebe na podlahu, sám měl jen dlouhé trenýrky. Jejich těla se podivně proplétala.

„Připoj se k nám,“ nevšímala si Damonových polibků a hleděla mi upřeně do očí.

„Myslím, že ne,“ a chystal jsem se odejít, když v tom mi zastoupila cestu a drsněji zopakovala: „Připojíš se k nám a bude se ti to moc líbit.“ To už na mě použila nátlak. Pro jednou jsem se mu nebránil. Nebo alespoň ne zcela. Vnitřně jsem věděl, že to, co dělám, není správné, ale přesto jsem nadšeně spolupracoval. Následoval jsem Katherine do ložnice a zároveň se svlékal. Ulehli jsme do postele a každý se těšil po svém. Damon si zabral Katherininu horní část těla a já tu dolní. Postupem času se pozice obměňovaly a mé skutečné já se choulilo do klubíčka hanbou a ponížením, jak se mi do paměti vrývalo Katherinino, Damonovo i moje vlastní slastné hekání…

***

Otevřela jsem oči. Ležela jsem v měkké posteli přikrytá peřinou s růžovo-bílým potahem. Když jsem se posadila a rozehnala mžitky, uvědomila jsem si, že jsem v Iřině ložnici v Ivanově domě. Na sobě jsem měla jedno z jeho starých trik tmavě zelené barvy. Opatrně jsem položila nohy na podlahu a zaposlouchala se do chodu domácnosti. Dole vyhrávala televize. Cupitavě jsem tedy seběhla schody, abych zjistila, co se děje.

„Nazdárek!“ pozdravila jsem Irinu, Ivana a Ronnieho, kteří se společně povalovali na gauči.

„Eleno!“ Vyskočil Ivan. „No konečně! Jak ti je?“

„Je mi… fajn?“

„Báli jsme se,“ špitla Irina.

„Čeho?“

„No o tebe!“ Rozhodil plešoun rukama.

Zamračila jsem se.

„Spala jsi čtyři dny,“ vysvětlovala mi tmavovlasá dívka opatrně.

„Cože?! Čtyři dny? Pane bože… Stefan!“ Udeřila jsem se do čela a vběhla do Ivanovy ložnice. Tam jsem ze šuplíku vylovila zázračný sáček a pelášila s ním zase zpátky do pokoje pro hosty. Zaplula jsem pod peřinu a okamžitě začala snít…


Pokračovat na další kapitolu