23. kapitola - alternativní konec

Komentář autora: Sice si ji vůbec nezasloužíte, většina z vás, ale budiž.
Úplně s touhle kapitolou nejsem spokojená. Po obsahový stránce to ještě jakž takž ujde, ale ta forma je taková... no, uvidíte :). Každopádně se můžete těšit na vašeho milovaného Stefánka v celé jeho kráse :-*

Probudila jsem se.

Sen se Stefanem jsem měla stále ještě před očima.

Už vím, kde jsou. Konečně vím, co mám dělat!

Ze všeho nejdřív jsem šla za Ivanem. Brala jsem schody po dvou a celá zadýchaná stanula na prahu jeho ložnice. Spal. Skočila jsem k němu na postel a ukazováčkem mu poklepala na rameno. Obrátil ke mně svou podrážděnou tvář a pokusil se otevřít oči.

„Co to - Eleno? Co to - “

Můj rozpustilý úsměv splaskl, když jsem se přisála na jeho ústa. Překvapeně zamručel, ale když jsem objala jeho jazyk svým, položil mi ruce na boky a zapojil se do polibku. Ždímala jsem jeho tenké rty a přemístila větší část svého těla na jeho. Stáhl ze mě tričko a začal pátrat po mých obnažených křivkách. Zatlačila jsem ho pod sebe a napřímila jsem se. Cenila jsem na něj svou bělostnou řádku dravčích zubů.

Rozpačitě mě pohladil po tváři a lapal po dechu.

Střemhlavě jsem se vrhla na jeho krk. Protrhla jeho tenkou kůži ostrými špičáky a zanořila je tak hluboko, jak jen jsem mohla. Ivan hlasitě vyheknul a celý zkoprněl. Divoce jsem cupovala jeho hrdlo na maličké kousíčky, některé polykala, některé vyplivávala za sebe na zem. Krev se rozlévala po celém mém těle jako hřejivá sprcha. Přemýšlela jsem, jestli ho mám nechat žít a přinutit ho ji ze mě slízat. Bohužel, než jsem se stačila rozhodnout, zemřel. Jeho rudo bílé tělo zvadlo a vyklouzlo z mého sevření.

Povzdechla jsem si. „No nic, to bychom měli.“

Zadívala jsem se k oknu. Už byla tma. Skousla jsem si ret a chvíli přemýšlela. Nakonec jsem slezla z postele a nahlédla pod ní. Na zemi se válela taška plná kůlů. Vytáhla jsem ji a otevřela. Vybrala jsem si jeden z kolíků, pohladila ho a usmála se na něj. Potom jsem si ho vrazila do srdce.

„Miluju tě, Stefane.“

***

Mrzelo mě, že jsem si z mého a Elenina snu nemohl odnést její ucho jako suvenýr. Nechtěl jsem ji zohyzďovat, ale jinak bych ji nemohl ovlivnit, musel jsem ji zbavit té náušnice. Hm, vlastně mi to až tak nevadilo, bylo vzrušující dívat se na její tvář potřísněnou její vlastní krví. Ach, jak sladce chutnala…

Sestoupil jsem do salonku. U krbu seděla Katherine s Damonem a hráli dámu. Oba se na mě ohlédli s nevinnými úsměvy.

„Ahoj, Stefane.“

Sarkasticky jsem se zašklebil.

„Děje se něco?“ strachovala se má překrásná Katherine. MÁ Katherine.

„Vlastně ano, děje,“ přikývl jsem zasmušile a zadíval se jí hluboko do očí. „Chci, abys zabila mého bratra. Pomalu a bolestivě.“

Dřív, než stihl Damon protestovat, jsem mu poručil: „A ty jí to samozřejmě dovolíš.“

Oba na mě chvíli nevěřícně zírali. Pak se podívali na sebe a v Katherininých očích vzplál hněv. Damon se provokativně usmíval.

Sehla se k němu a roztrhla mu košili.

Pohodlně jsem se usadil do křesla a dal si nohu přes nohu.

Katherine vyndala z rozžhavených uhlíků pohrabáč a přejela s ním Damonovi od tváře po poklopec kalhot. Kůže se mu škvařila, ječel jako znásilňovaná holka. Musel jsem se uchechtnout. Potom mu Katherine dupla svým podpatkem na ruku. Udělala do ní díru a několik kostí v ní prasklo.

„Týrej ho i psychicky, miláčku,“ poradil jsem jí.

Přidřepla si k němu a chytla ho za bradu, nehty zaryla hluboko do kůže.

„Nikdy jsem tě nemilovala. Jak bych mohla? Vždyť se na sebe podívej! Takovej slaboch. Vždycky jsi mi tak zoufale nadbíhal, tak zoufale se snažil. Nemohla jsem se tě zbavit! Všude jsi mě pronásledoval. Měla jsem tě zabít. Bylo by to tak pro všechny lepší. Věčná škoda, že nemůžeš být alespoň trochu jako tvůj bratr,“ plivla mu do obličeje a na chvíli strčila jeho hlavu mezi plameny. Mával kolem sebe rukama a zběsile kvílel.

Po jeho havraních vlasech zbyl jen příšerný puch. Jeho modré oči se ztratily. Kůži měl černou jako uhel. Katherine se do něj zakousla. Málem mu odtrhla hlavu od zbytku těla. Nakonec mu udělila milost a s posledním nenávistným pohledem mu vrazila ruku pod hrudní koš. Vychutnávala si jeho srdce ve své dlani, tak trochu jsem jí záviděl. Ale zasloužila si to, snesl bych jí modré z nebe, tak proč ne srdce svého bratra? Vyňala ho a zahodila přes rameno. Damon ji šokovaně sledoval už mrtvýma očima.

Zvedla se a přistoupila ke mně. Stáhl jsem si ji k sobě a dlouze políbil.

„Teď už nám nic nebrání v tom být spolu, má lásko.“

Oslavovali jsme naše vítězství dlouhá léta. Vyvraždili celý svět a nakonec sami zemřeli hlady, protože už nezbyl jediný človíček ani zvířátko.

Konec

Dovětek: Doufám, že je vám teď špatně, že jste při zabíjení Damona trpěli jak zvířata, máte zkaženej den, jste naštvaní a celkově znechucení. Opravdu v to doufám (ale trochu o tom pochybuju), protože alespoň víte, jak jsem se asi tak cítila já, když ste na mě hodili své smrduté bobky.

Je mi líto těch, co komentovali :(. Ale bohužel jsem vás neměla jak varovat...

Psala jsem to hodně narychlo, ani to po sobě nekontrolovala - ok, 1x jo. Je to strašně napsaný, i ten obsah je dost slabej, jak béčkovej horor, ale za formu se stydím víc.

Taky vám hodlám zrušit informatorium, čili nebudete vědět, kdy přibyde nová kapitola. Pravděpodobně to bude trvat do konce 2. série.

Ještě pořád zvažuju, že nebudu publikovat vůbec a budu kapitoly posílat jen těm, co si o ně napíšou na mail. A samozřejmě odpovím jen těm, co odpovídali mně, když jsem je o to prosila. Ale to bych si docela mákla :/ :D.
 Hm, přeháním to, já vím, klesla jsem na vaší úroveň, bla, bla, bla... (jak já nesnášim moralisty!)... co na to říct? Jsem taky jen člověk, pomsta je sladká! Jestli se dá tohle vůbec nazvat posmtou, to je fuk, cítím se líp.
Víte, kolik má 22. kapitola zobrazení? Furt to narůstá, takže se to těžko určuje, ale dneska ráno to bylo 118 (vím, že někteří rozklikli kapitolu víckrát, ale i tak to o něčem vypovídá).  Kolik komentovalo lidí víte sami...
Ale něčeho jste tím dosáhli - už po vás nikdy (no, známe moje nikdy) nebudu vyžadovat komentáře. Tak nějak pro mě ztratil váš názor cenu. Samozřejmě se pořád bavíme o těch, kteří mě naštvali, jsou tu lidi, kterých si vážím, a je mi líto, že to odnášejí spolu s ostatními.

Šťastný a veselý!
PS: Nemám vás ráda a doufám, že vám podjedou nohy na ledovce a natlučete si zadnici... nebo nos, to už je mi celkem jedno.