23. kapitola - oficiální verze

Komentář autora: Fůůů, dýchej, dýchej, jen klid.
Hmmm, jestli je tu ještě někdo větší záškodník než já, tak jste to vy. Já vás prosím, abyste mi napsali komentáře, ještě to odůvodním tím svátkem, abych zdůraznila, jak moc chci, abyste něco napsali... vy - když to přeženu - nic. Tak se naseru, řeknu, že už mi na vašich komentářích nesejde.... a objevěj se asi 4 Anonymní komentáře - jejichž pisatelé, předpokládám, se nikdy k ničemu nevyjádřili - u kapitoly, kterou jsem psala jak nejhnusnějc jsem uměla a radši snad ani nechtěla, abyste se k ní vyjadřovali.... tak si tak říkám... DĚLÁTE SI UŽ ZE MĚ KURVA PRDEL???!!!! :D
- ok, tohle jsem psala před pár dněma v amoku, takže je to trochu... přehnaný. Často reaguju přehnaně, vím to, nejde to změnit, zkoušela jsem to, zvykněte si.
A nepodceňujte mě. NIKDY A V NIČEM! :P
Je to celý hrozně tragikomický. Musela jsem předvést přesně TOHLE, něco šílenýho a "brutálního", abych získala to, co jsem chtěla - komentáře. Bohužel jsem je chtěla předtím, ne teď, proto mi celá tahle situace přijde tragikomická a rozhodně se necítím být spokojená, jen jsem se vypsala v kapitole, vylila jsem si na ni vztek a tím pádem i na vás.
Co jsem si z toho vydedukovala? Pokud něco chcete, neproste o to, vydírejte a zastrašujte ty, co vám to mohu dát. A právě proto už snad komentáře ani nechci. Ne, jestli kvůli ním musím dělat tohle, což očividně musím. Pak má mít člověk o ostatních dobré mínění, se na to koukněte, na jakých základech společnost stojí. Ať žije zákon džungle! :D
K povídce: Tahle kapitola je psaná takovým... dost šunkičovským stylem, řekla bych :D. Hodně řečnických otázek "hlubokomyslných" a lehce zoufalých. Psalo se mi to úplně samo a... nemůžu si pomoct, hrozně se mi to líbí, Stefanovy proslovy jsou úplně uáááá :D. Ne, nejsem samolibá (ironie). Dialogy jsou krásný, ale... dost takový... jak to říct... no, prostě si nemyslím, že by takhle někdo v reálném životě mluvil, ale v psaný podobě je to ok. Víte, co myslím? Asi ne, ale to nevadí :D.
Užijte si kapitolu, na konci je písnička, hodí se i do průběhu čtení i až na potom, jak vám to vyhovuje ;)

Tentokráte jsem se octla ve vlastním pokoji v Mystic Falls. Do okna pražilo sluníčko a příjemně mě hřálo. Ráda jsem si užívala tepla alespoň ve svých snech. Pohladila jsem dva plyšáky od Damona a posadila se na postel. Netrvalo to dlouho a ozvalo se zaklepání.
„Dále!“ houkla jsem a připravila si oslnivý úsměv. Měl na sobě tmavě modré tričko s „V“ výstřihem a džíny. Já byla oblečená podobně, jen můj svršek byl fialový.
„Posaď se,“ poklepala jsem na místo vedle sebe. Zacukal mu koutek a sklopil hlavu.

„Co? Děje se něco?“ zneklidněla jsem.

„Nic, já jen… nedávno jsem zažil něco podobného. Tedy dost vzdáleně. Nechci o tom mluvit, zapomeň na to,“ dostával ze sebe překotně a nakonec dosedl na matraci. „Vypadáš spokojeně.“

„To jo, jsem ráda, že tě zase vidím. Promiň, že jsem se tak dlouho neozývala. Byla jsem, um, mimo. Nedovedeš si ani představit, jak mi s Damonem chybíte.“ Bez varování jsem mu položila hlavu do klína a nohy přehodila přes pelest. „Jak se vlastně má?“

Stefan na mě shlížel a konečky prstů mi pročesával vlasy. „Je mu fajn, řekl bych. Neuvědomuje si, že nic z toho, co se kolem něj děje, není skutečné.“

Trochu jsem se zavrtěla a podívala se ke dveřím, jako bych čekala, že jimi vejde můj manžel.

„Myslíš, že je možné, aby - aby se do ní zamiloval?“

Chvíli váhal a pak řekl: „Ne. Jakmile přestane být pod jejím vlivem, uvědomí si, jaká doopravdy je, a potom ji nebude moct milovat.“

„Snad máš pravdu,“ povzdechla jsem si a otočila hlavu na druhou stranu. Zadívala jsem se na jeho ruku, brodící se skrze mé kadeře sem a tam, a nakonec ji uchopila. Potom jsem zdvihla pohled k jeho tváři, která přímo křičela žalem. „Svěř se mi, Stefane.“

Zaskřípal zuby. „Nemůžu.“

„Píšeš si deník?“

„Ne. Kdyby si ho Katherine přečetla… ahgrr, nechci ani pomyslet na to, co by se dělo pak…“

„A co se děje teď?“ naléhala jsem a pohrávala si s jeho rukou. Přejela jsem si s ní po tváři a pak si s ní podepřela bradu. Cítila jsem, jak měkne, jak se mu napjaté svaly uvolňují. Pořád byl ale dost strnulý.

„Někdy - někdy mám takový pocit, že už nevím, kdo jsem. Všechno to předstírání, přetvařování, lhaní. Říkám věci, které jsem v životě nevzal do úst, a dělám to, na co jsem ani nepomyslel. A při tom všem se tvářím jako nejšťastnější muž na světě. A ještě k tomu jsem nucen se denně dívat na svého bratra, který sám sebe dočasně ztratil. Je jako v tranzu, Eleno. Myslím, že ani nemůže svobodně uvažovat. Jen se usmívá a skáče kolem Katherine jako poslušný pejsek s vyplazeným jazykem… Bojím se, že se z toho zblázním,“ zapotácel se mu hlas. „Nemám ani chvíli klid, ani chvilku pro sebe. Je všude. Kontroluje mě. Je mazaná, Eleno. Jsem proti ní bezmocný. Občas - občas si říkám, že by to tak bylo možná nejlepší. Prostě ji nechat, aby i ze mě udělala svou poslušnou loutku. Před třemi dny jsem jí poprvé dobrovolně podlehl… a cítím se o tolik lehčí! Vím, že to, k čemu mě přinutila, nebylo správné, ale nevyčítám si to!“

„K čemu tě přinutila?“ Bála jsem se ptát, ale musela jsem.

„Chtěla nás mít oba. Současně. Vidíš? Nemám problém ti to říct!“ Rozhodil rukama.

Podle mě ztrácel příčetnost. Posadila jsem se a starostlivě si ho prohlížela. Můj pohled mi opětoval, ale byl spíše zvědavý, zmatený, hloubavý.

„Víš, o kolik by to pro mě bylo snazší, kdybych na tebe zapomněl?“ Téměř šeptal. „Kdybych tě neměl každý den plnou hlavu? Každý den si nepřipadal, že tě zrazuju? Kdybych se nemusel bát, že jediným slovem prozradím všechno, co skrývám? Kdybych nic neskrýval? Eleno?“

Vyslovil mé jméno s potěšením. Mírně sklopil víčka, a tak jeho zrak padl na moje rty. Jak hladový to byl pohled! Jak ráda bych ho nasytila svými polibky! Ale nemohla jsem. Místo toho jsem se k němu přisunula a hřejivě ho objala. Přilnula jsem k němu a vdechla tu nádhernou vůni jeho oblečení a pokožky.

„Řekla bych ti, ať tohle všechno uděláš,“ mumlala jsem si do ruky. „Ať na mě zapomeneš a ať jste oba s Katherine šťastní. Jenže jsem sobecká. Nemůžu přijít i o tebe, Stefane. Nepřežila bych to. Vydrž to kvůli mně, prosím.“

Zachumlal se do mých vlasů a ramena se mu otřásla prudkým vzlykem.

Setrvali jsme tak dlouhou dobu. S vynaložením veškerého sebeovládání jsem se rty jen otřela o jeho tvář a trochu se vzdálila. Byl k nepoznání klidnější.

„Je to lepší?“

„Mnohem,“ ujišťoval mě, zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Musíš mi říct, kde jste. Pomůžu vám se odtamtud dostat a všechno pak dám do pořádku, slibuju.“

Prudce oči zase otevřel, až jsem se lekla. Nebyl to radostný pohled, ale pronikavý.

„I kdybych ti to řekl, nebylo by ti to nic platné. Dovnitř se nedostaneš. Katherine má všechno pod drobnohledem. Není centimetr čtverečný, o kterém by neměla přehled.“

„S tím si poradím. Jsem teď silnější a rychlejší! A Ivan půjde se mnou, nebudu na to sama.“

„On je člověk, že?“

„Mm-hm.“

„Tak to může zůstat doma. Žádný člověk se nedostane ani na pozemek. Tedy dostane, ale nebude o tom vědět.“

„Jak to myslíš?“ Zamračila jsem se.

„Mimo upíří gardy má Katherine k dispozici taky jednu čarodějku. Ta celé panství včetně těch, kdo ho obývají, přemístila do jiné dimenze. Pro člověka to je jako přejít z lesa po louce. Jenom upír vidí dům i zahradu a upíry, kteří se potloukají kolem. Pravda, pokud jsou na pozemku, nemůžeme jim ublížit. Je to jiný časoprostor, nebo jak bych to řekl. Vidíme je, slyšíme je, ale nejsou tam, kde se zdají být. Rozumíš tomu?“

„Snad ano. Ale je mi to jedno! Přijdu na způsob, jak tu - DIMENZI zrušit. Nebo půjdu na vlastní pěst. Ale nehodlám už jenom sedět a čekat na zázrak!“

„Nedovolím ti se nechat zabít!“ křikl varovně.

„Pak tam skejsnete navždycky!“

„Raději to, než tě vidět umírat!“

Zavrčela jsem a přešla k oknu. Slunce zapadalo a po ulici kráčel nějaký muž. Snažila jsem se ho rozeznat, ale marně. Otočila jsem se zpět ke Stefanovi, jehož pohled zjihl. Pomalu jsem obešla postel a zastavila se před ním. Předklonila jsem se a zapřela si ruce o kolena, abych mu čelila tváří v tvář.

„Musíš mi to říct, Stefane, a taky mi to řekneš. Dřív nebo později to z tebe dostanu, a jestli ne, najdu si vás sama.“

Tentokrát nesklouzl k mým rtům. Neuhnul ani o píď. Dokazoval mi, že je stejně paličatý a odhodlaný jako já.

„Pokud se situace změní, dám ti vědět.“

„Co když se nezmění?“

„V tom případě ti nedám vědět,“ konstatoval prostě.

Napřímila jsem se.

„Kdybych tě tak mohla ovlivnit… Zasloužil by sis to!“

„Měl bych už jít,“ odvedl řeč jinam. „Katherine by tě mohla odhalit. Mám takový pocit, že i když se proti ní bráním ze všech sil, stejně mi vidí do hlavy,“ uchechtl se a postavil.

Dlouho na mě pohlížel. S tím svým sladkým úsměvem, lehkým jako jarní vánek; těma svýma očima, zelenýma jako smaragdy. Zatajila jsem dech a jen mlčky obdivovala tu krásu. Najednou se ty skvosty rozmazaly. To se ke mně sklonil a pootevřel mi pusu svými rty. Jen velmi opatrně, vděčně, odevzdaně…  Zavřená víčka se mi zatřepetala touhou a všechno se ve mně svíralo pokušením. Jeho dotek na mých tvářích vše jenom zhoršoval. Nicméně jsem odolala a on se po chvíli vzdálil. Když jsem pomalu otevírala oči, jeho už byly dokořán, jeho ruce pod mojí bradou, moje na jeho, pravděpodobně v obraném gestu, které jsem si neuvědomila. Jeho úsměv se rozšířil, když jsem těžce polkla a popadla ztracený dech.

„Bože, proč tohle nemůže být skutečné.“

Těmito slovy se se mnou rozloučil. Provinile jsem se podívala na levharta i havrana a tiše se jim omluvila. Pak jsem konečně procitla.

Pokračovat na další kapitolu

I had to find you

 Tell you I need you

 Tell you I set you apart

 Tell me your secrets

 And ask me your questions

 Oh let's go back to the start

...

Tell me you love me

 Come back and haunt me*

 Oh and I rush to the start

* někde píšou místo "haunt me" hug me nebo hold me. Já osobně se asi přikládám k "haunt me".