24. kapitola

Komentář autora: Chtěla jsem ji publikovat až zítra, ale... že jsou ty svátky :D.
Taky u vás nastal konec světa až dneska v podobě vánočního úklidu? Ještě jsme dělali vosí hnízda, takže až teď máme hotový všechno cukroví. Dárky už mám taky z krku, bratr něco nakoupil, tak jsem mu dala 4 stovky a snažila se přesvědčit, že na tom není nic špatného a že jsem se snažila... 3 věci jsem koupila sama a pro dědu jsem stáhla 6 filmů... aspoň něco.
Hmm, podle anktety čte DZ 37 lidí. To se mi docela líbí. Docela hodně líbí!!! :) Ale nečekala jsem, že Damon bude mít tolik hlasů, sakra :D. Jsem si myslela, že vás Ivan trochu nadchl a ono ne-e. No nevadí, Stefan a Ronnie jsou poctěni (hlavně ty 2 hlasy u  Stefa mě těší, bála jsem se nuly :)), Elena nechápe, kde se u ní tolik hlasů vzalo, Ivan se tváří nezaujatě, možná trochu kysele, Katherine a Irina s tím počítaly ( i když Kath se trochu vzteká :D), jiná postava nemá ponětí, kým je, a Damon se na vás svůdně usmívá :P:D.
Ke kapitole: Po dlouhé době začneme Eleniným zápisem do deníku. Ráda to dodržuju :). Jinak komu nic neřekl Sneak peek, tomu to vysvětlí následující text.
Tak ať se líbí! :)
Edit: Poslední kolo soutěže u Michelle, můžete se těšit na moji, Večinu a Teřřinu (jak se skloňuje Terra? :D) povídku, pokud teda holky svoje dílka odeslaly, ale nemyslím si, že by se před koncem vzdaly. A píší opravdu skvěle, takže to stojí za váš čas a hlas! Povídky budou publikovány (předpokládám) během tohoto týdne zde: http://fanfiction-stories.blog.cz/

Milý deníčku.

Cítím se… zvláštně. Jak dlouho že už tady jsem? Čtyři měsíce? Děje se toho kolem mě tolik, že ztrácím přehled.

Včera jsem se probrala ze čtyř denního kómatu. Co ho způsobilo? Čtyři svalnatí upíři (začínám si myslet, že 4 je mé osudové číslo). Ivan kolem mě chodí po špičkách a je podezřele zamlklý. Něco na mě chystá, tím jsem si jistá.

Kromě znovu získání vědomí jsem včera také navštívila Stefana… Je na tom špatně, deníčku. Katherine si s nimi oběma zahrává ještě zvrácenějším způsobem než předtím. A co je nejhorší, Stefan si to všechno uvědomuje, protože se od ní nenechává ovlivňovat. Hrozně ráda bych jim pomohla, ale copak můžu, když ani nevím, kde jsou? Ten paličák mi to nechce říct! Ale já na to stejně přijdu…

Je toho víc, deníčku… V tom snu mě Stefan políbil… a bylo to tak - skutečné… a já mu nedokázala vzdorovat… Vím, že to nebylo správné, ale… já prostě nemohla. Nechtěla jsem…

Zaklapla jsem knížečku a podepřela si s ní bradu. Co se mnou udělal jeden nevinný polibek, bylo až neuvěřitelné. Úplně mě to rozpoltilo. Jedna moje část mi říkala, že se přeci nic nestalo, druhá mě proklínala a odsuzovala na smrt, třetí jásala a přemlouvala mě, abych mu to příště oplatila, a čtvrtá na mě koukala jak na blba, jak mě něco takového mohlo vůbec překvapit nebo dokonce rozhodit, když jsem sama věděla, že k tomu dříve či později stejně dojde. Většinou to končilo zatřesením mé hlavy a soustředěním se na jinou činnost.

Ivanovo monorytmické přešlapování po pokoji nade mnou mě ukolébávalo ke spánku. Naštěstí byla jeho pravidelnost narušena a vyrazil ke schodům.

„Musíme si promluvit.“

Znuděně jsem se k němu otočila čelem. Seděla jsem v rohu gauče v obývacím pokoji. Ronnie ležel na koberečku kus ode mě a hřál se u topení.

„Tak mluv.“

Postavil se za druhý konec sedačky a ruce si zaklesl o boky. Byl celý roztržitý a nervózně se hryzal do rtu, občas si přejel dlaní po obličeji. „Víš,… do hajzlu, jak mám začít…!“

„Týká se to toho mýho kómatu?“

„Ne. Jo. Tak trochu. Zeptej se mě na něco jinýho,“ zamával rukou a předklonil se, aby se mohl opřít o polstrovanou opěrku.

„Tak těch upírů?“

„Jo, to už je lepší! Chci si s tebou promluvit o tom, jak tě málem zabili.“

Povzdechla jsem si a pokrčila rameny. „Co s tím? Prostě jich bylo víc, byli silnější a -“

„Přesně tak, byli silnější,“ skočil mi dychtivě do řeči a kulil na mě oči.

„Asi byli starší.“ Vůbec jsem nechápala, kam tím míří.

„A co kdybych ti řekl, že existuje způsob, jak být ještě silnější a přitom nezestárnout o den.“

Z počátku jsem se mračila, ale jak se mi ta myšlenka rozvíjela v hlavě, zmocňovala se mě naděje a nadšení. Napřímila jsem se a přisunula k němu trochu blíž.

„Zeptala bych se tě jaký.“

„Nebezpečný. Trochu zvrácený. S následky, které nikdo přesně nezná. Přikládá se tomu spousta krásnejch přídavnejch jmen,“ ušklíbl se zavřenými rty.

„Teď trochu konkrétněji, prosím.“

„Asi před pěti lety jsme s Irinou v jedný hospodě narazili na takovýho starýho upíra. Počítáno v lidským věku, byl to takovej podivín, to je teď jedno. Byl přímo posedlej vším, co se týkalo nadpřirozena, dost toho věděl a dost toho napovídal. Mimo jiný nám vyprávěl i o dětské krvi, která prej dává upírům mnohonásobnou sílu. Je to docela logický, když si to tak vezmeš. Lidská krev je silnější než zvířecí, proč by nebyla ta dětská speciální? Často se jí přikládaly magický vlastnosti. Každopádně je toho víc. Ano, tahle krev tě učiní téměř nepřemožitelnou, ale bere si taky svoji daň. Problém je, že nikdo přesně neví jakou… Někteří po ní prej spáchali sebevraždu, jiní nemohli uhasit svou žízeň a vraždili na potkání. Byly prý ale i případy, kdy se nic zlýho nestalo, naopak, jako bonus těm upírům přestalo vadit slunce, jiné nezabilo dřevo… Ale nic z toho není jistý a nikdy potom už jsem o tom neslyšel ani nečetl. Mohlo by ti to hodně pomoct, ale klidně i zničit, je na tobě, jestli seš ochotná to risknout.“

Vypadala jsem, že zkoumám strukturu gauče, ve skutečnosti jsem však rozjímala nad Ivanovými slovy. Zní to trochu jako babská povídačka, ale co já vím, tou pro mě býval i vampyrismus a jak jsem dopadla… Proč by to nemohla být pravda? A proč to nezkusit? Představa, že budu silnější než Katherine, je opravdu lákavá, pak by vysvobodit Damona a Stefana byla brnkačka! Stefan by mi určitě řekl, kde se skrývají, kdybych ho přesvědčila, že je to bezpečné. A všechno by bylo zase v pořádku. Jenže co kdyby byla pravdivá i ta druhá část a já… bych za to zaplatila? Copak sebevražda, s tou bych se vyrovnala, ale šílené zabíjení? Ztráta svobodného myšlení? Ale co třeba skutečná nesmrtelnost a ta moc?

„Co bys udělal ty na mém místě?“ Povytáhla jsem víčka, ale hlavu nechala skloněnou.

„Jo, to kdybych věděl…“ povzdechl si a udělal několik kroků, jak znovu začal přemýšlet.

„Když jsi říkal dětská… jak moc dětská jsi měl na mysli?“

Otočil se a jeho pohled se vsáknul do mého. Tak tahle odpověď se mi nebude líbit…

„Novorozenecká, maximálně kojenecká, pak ztrácí účinky.“

„Fuj,“ oklepala jsem se při pomyšlení na to, jak cupuju malinká nemluvňátka.

„Abych řekl pravdu, dost jsem o tom přemýšlel a - myslím si, že by nebyl takový problém zajít do nemocnice, ovlivnit asi tak půlku personálu a v porodnici si nabrat pár zkumavek. Jedna zkumavka z každého dítěte, to jim přece nemůže ublížit.“

„To je odporný!“ vykřikla jsem a obrátila spodní ret naruby.

Ivan mě smířeně pozoroval a přikývl. „Já vím.“

„To přece… ahhgr!“

„Přežije jen nejsilnější, Eleno, a ty jsi dost slabá. Takže si buď koukej sehnat pořádnou armádu, nebo začni hrát tvrdě. Nebo se nech zabít, nebo zapomeň na svoje přátele.“

Zrazeně jsem se na něj zadívala, nakrčila nos a postavila se. To přešlapování je vážně nakažlivé…

„Takže bych to měla udělat?“ Vytáhla jsem si ruku z vlasů, se kterými jsem si do té doby pohrávala.

„Možná,“ pokrčil levým ramenem.

„Nezabijeme je, že ne? Jen jim odebereme trochu krve.“

„Samozřejmě, kdyby jim to mělo uškodit, vůbec bych to nevytahoval!“

„Dobře,“ přikývla jsem a zatahala se za spodní ret. „A co když se to zvrtne? Co když se ze mě stane vraždící maniak?“

Váhal. Drsně zkoumal můj zasmušený obličej plný obav, jakoby on sám žádné neměl.

„S tím bychom se už nějak vypořádali.“

„Zabil bys mě, kdyby to bylo nutný?“

Zachvěly se mu oči a brzy jimi uhnul od těch mých. Chápala jsem to. Položila jsem dost drastickou otázku. Ať jsme říkali cokoliv, ať jsme se tvářili jakkoliv, v srdcích jsme nosili jeden druhého. Sice ne nijak hluboko, možná ani ne na stálo, ale byli jsme tam.

„Nutnost je dost relevantní pojem. Beru na sebe veškerou zodpovědnost za tvoje chování a taky ji ponesu. Postarám se o tebe.“

Koutek úst mi vyletěl tak vysoko, že odhalil část mého chrupu. „Postaráš se, to se dá taky vyložit mnoha způsoby.“

„Jeden z nich to určitě bude,“ zůstal vážný.

„Tak na co čekáme? Jde se!“

„Dnes už ne. Je pozdě a já nerad lítám za úplný tmy.“

„Fajn, srabíku. V tom případě si jdu něco ulovit k večeři. Nebaví mě pořád jíst studený, jistě chápeš,“ zamířila jsem k věšáku, ale nakonec nechala kabát viset.

„Jdeš jenom v tomhle?“

„Oblíknu si jinej kožich,“ mrkla jsem na něj. „Jídlo máš v lednici. A nakrm psa!“

Dveře bouchly a já se ocitla ve večerní zasněžené krajině. Zavřela jsem oči a nashromáždila všechny okolní stíny, aby mi dělaly clonu. V druhém těle mi bylo hezky teplíčko, jen tlapy mě studily, a tak jsem se rozeběhla do houštin lesa.


Pokračovat na další kapitolu