Neschopnost

Kniha Roba Granta, kterou právě čtu. Psali sice humoristický román, ale nikdo mě nevaroval, že se u toho budu nahlas smát (to se mi stává jen u debat na icq a u Raymonda Chandlera)! :D Mám přečtenejch 50 stránek a je to naprosto boží! Jakoby detektivka z blízký budoucnosti, všichni jsou naprosto neschopný až na federálního policajta (a pár vyjímek), kterej celej příběh vypráví. Přepsala jsem vám 2 takové malé ukázky z úvodních stran. Věřím, že se alespoň ušklíbnete :).
A jen tak mimochodem, právě jsem dopsala olympiádu z češtiny... je mi jasný, že v očích učitelky budu bídná, ale ve svých tentokrát zářím. Opravdu mám hroznou radost, že i když jsem možná neodpovídala správně, alespoň jsem něco vymyslela a povětšinou pochopila zadání :). Navíc se mi teď ve škole dost daří, samý jedničky a dvojky, sem tam trojka, a ani jednou jsem se nesloužila (ok, možná jednou, ale jen malinko :D). Takže smůla, mé sebevědomí bude asi nadále růst, pokud se nezačnu vidět hůř, protože pohledy ostatních jsou mi čím dál lhostejnější... teda ráda je slyším a třeba i uznám, ale nedávám jim vyšší váhu než svým. Jestli je to dobře nebo špatně, o tom by se dala vést debata tak... na celej život :D



Let proběhl bez zvláštních událostí, snad až na to, že pilot omylem přistál na jiném letišti a zapomněl zasunout podvozek, takže jsme letadlo opouštěli únikovým východem po skluzavce a já během toho přišel o boty.
Než jsem se probelhal celnicí, za dopomoci absolutně hluchého úředníka u okénka se stížnostmi vyplnil obvyklé formuláře o ztracených zavazadlech a absolvoval tříhodinovou cestu taxíkem do země, kde jsem původně zamýšlel přistát, byl jsem k smrti utahaný. Taxík by mě vyšel na měsíční plat - kdyby si taxikář nezapomněl říct o peníze. Toužil jsem po jediném: jakmile recepční v hotelu přestane popírat, že kdy slyšela o mé rezervaci, hodím sebou na postel a prospím přinejmenším příští tisíciletí.
Jenže postel tam jaksi neměli.
Prorazil jsem pěstí díru do koupelny a zavolal na recepci.
Zvedla mi to jakási žena a řekla: "Restaurace. Přejete si?"
"Vytočil jsem číslo na recepci."
"No, ale tady je restaurace."
"Fajn. Mohla byste mě v tom případě přepojit na recepci?"
"Ale beze všeho. Okamžik vydržte."
Následovala krátká pauza, pak znovu vyzváněcí tón a cvaknutí, jak někdo zvedl sluchátko. Ozval se tentýž švitořivý hlásek: "Restaurace. Přejete si?"
Potáhl jsem z imaginární cigarety a pomalu vydechl. "To jsem zase já."
"Aha, promiňte. S kým že jste to chtěl mluvit?"
"S recepcí."
"No, ale tady je restaurace."
"Já vím. Zřejme jste mě z restaurace omylem přepojila zpátky do restaurace."
"To vypadá na nějaký problém ve vnitřní síti."
"To tedy vypadá."
"Přepojím vás na údržbáře."
"Budu vám nesmírně vděčný."
Znovu ticho, vyzvánění, cvaknutí a hlas. "Restaurace. Přejete si?"

"Mluvíte anglicky?"
Snažil jsem se tvářit německy a zavrtěl hlavou.
"Je tohle pokoj 407?"
Podíval jsem se na číslo na dveřích. 407. Znovu jsem po sasku zavrtěl hlavou.
"Pan Vascular?"
Pod tím jménem jsem skutečně cestoval. Pokusil jsem se zatvářit, jako bych ho slyšel poprvé v životě. A myslím si, že se mi to docela povedlo.
"Mám tu na vás stížnost. Velice vážnou. Dělal jste nemrvné návrhy vedoucí restaurace."
Opět jsem se pokusil zavrtět hlavou v cizí řeči.
"Žádal jste ji, a´t vás přijde líbat na intimní partie."
Ne tak docela. Sice jsem ji vyzval, ať mi jistou partii políbí, ale rozhodně jsem tak nečinil v zájmu vlastního potěšení. Nasadil jsem co nejgermánštější zmatený výraz.