I když tu nejsi...

Ruce zaražené hluboko v kapsách tenké černé bundy. Medové vlasy po ramena vlající ve větru. Slunce na obloze odmítalo hřát. Takto si kráčela mladá žena, měli bychom spíše říct dívka, k Václavskému náměstí. Výjimečně neměla v uších sluchátka. Vždyť přece nešla sama. Doprovázely ji její vzpomínky a ona jim tiše naslouchala.

Od hlavního nádraží to nebylo daleko. Nepotřebovala, aby ji tam vedl jako tenkrát. Nahlédla skrz sklo do McDonaldu, když kolem něj procházela. Vzpomněla na své tousty v tašce a spolkla sliny. Sestupovala po náměstí ve svých pohodlných botaskách. Jaké boty to měla tehdá? Usilovně přemýšlela a zírala na špičky naleštěných pum. Ty (v současnosti děravé) adidasky? Nebo černo-modrá adia? Nevěděla.

Ostře zahnula doprava. Uprostřed ulice se tyčila stará věž se špičatou střechou. Levý koutek se jí vyhoupl až k uchu a ohlédla se ke své levici. Nebo šel tenkrát po její pravici? Nezáleželo na tom. V tu chvíli nešel po žádné její straně. Její úsměv se stal smutným, ale nevrátila hlavu do původní polohy, místo toho řekla bezhlasně zavřenými rty: „Pamatuješ si, jak jsme si mysleli, že už jsme na Staromáku a že tohle je radnice?“ A na to jí nehmotnými zavřenými rty bezhlasně odpověděl: „Konala se tam výstava něčeho sci-fi a ty jsi nechtěla jít, protože nerada utrácíš peníze.“

Jeho tyrkysové oči a blonďaté vlasy se rozplynuly a ona opět zírala na šedý asfalt. Nikdo si jí nevšímal. Nebyla výrazná a kolem bylo tolik lidí. Přidala do kroku, přeběhla silnici a vzhlédla k budově České národní banky, která měla na svých malinkých ochozech dráty proti holubům. „Měli by je sundat,“ sdělila svému společníkovi, který s ní nebyl. „Měli bychom je hlavně vykrást. Pak bych ti koupil diamant a udělal z tebe svoji sekretářku ve vlastní firmě. Nepracovala bys, jen mi vařila kafe a lakovala si nehty.“ Ohlédla se a očekávala, že uvidí jeho tvář. Jeho tvář, kterou tak milovala, i když nebyla perfektní, i když si ji ve svých snech nedokázala vykreslit přesně, i když ji na nádraží téměř nepoznala. Stačilo naslouchat svému srdci, jeho zběsilý tlukot jí řekl, jestli je to on - kdyby to takhle vysvětlila nahlas, musela by se sama sobě smát! Nicméně když se otočila, nikoho neviděla. Jen mlžný opar vzpomínky na jeho úsměv. Skousla ret zevnitř, povzdechla si a šla dál.

„Prašná brána, tu jsme poznali.“ Vydala se cestou pod jejím podloubím, ignorovala spoustu otravných turistů s foťáky. Nic ji nemohlo překazit tuhle chvíli. Za branou následovala další křižovatka. Váhala a vraštila čelo. Šli určitě tou nejsnadnější cestou… Naprostou jistotu nezískala, ale vydala se ulicí, kterou šla většina. Věděla, že musí dojít na Staroměstské náměstí, to byl její další záchytný bod. Znovu se pro sebe usmála. Už to byly tři roky a ona to měla stále před očima. Na její paměť opravdu úctyhodný výkon. Míjela nezajímavé domy, až jí cesta vyplivla před radnicí. „Tenkrát jsme měli štěstí, bylo poledne,“ konstatoval. „Podezříval jsi mě, že jsem nikdy neviděla bimbat Orloj.“ Uchechtla se, protože: „Smál ses mi, že jsem řekla BIMBAT Orloj.“ „Směju se ti i teď.“ „I když jsme ho oba viděli, tahal jsi mě dopředu skrz všechny ty lidi.“ „A tys mě následovala.“ Srdce jí podivně zatepalo. Vždycky bych tě následovala, kdybys mě nechal. Nebylo však poledne, nebylo tam tolik lidí a především tam nebyl on… Přistoupila blíž k radnici a dutě si prohlížela staré hodiny. Bylo jí horko, a tak si rozepla bundu. Jak tak zip klouzal, nová vzpomínka se probudila v dívčině mysli. „Ten zip se mi rozbil.“ „A snažila ses ho v té tlačenici opravit.“ „Ale nešlo mi to, protože jsem neschopná. Nicméně mluvíme o mně, takže jsem se nevzdala.“ „A mě už nebavilo poslouchat tvoje: áááhgrr, uííí, proč to nejde, sakra, tak se zapni, ty hajzle; a tak jsme zastavili a já se pokusil tě zapnout.“  A já se vznášela, když jsi stál tak blízko. „Ale taky se ti to nepovedlo. A tak jsme šli dál a já to stejně pořád zkoušela, až se mi to konečně podařilo.“ Její vzpomínky a touha ho mít po boku pomalu přesahovaly meze všeho. Ještě chvíli a mluvila by si nahlas sama pro sebe jako nějaký schizofrenik. Silueta štíhlého, vysokého muže, i jeho bychom možná měli nazvat chlapcem, se její vůlí pomalu rozpouštěla a ona mohla pokračovat dál.

Opět ztratila jistotu. Ale musela to být ta nejpřímější cesta na Karlův most. Obešla zleva radnici a vydala se obyčejně vyhlížející ulicí, která byla plná obchodů s lacině vypadajícími ale ve skutečnosti drahými suvenýry. Pro ni žádné vzpomínky neměla, a tak si připadala náhlé osamělá a plachá, sama v cizím městě. Pochyby o jejím výletě a duševním zdraví, které ji pronásledovaly již ve vlaku, se na ni znovu sesypaly. Přidala do kroku a modlila se, aby si už něco vybavila.

Zastavila na přechodu pro chodce. Nepovídali si tady o autoškole? Nebo možná o vejšce, protože jim název ulice i mostu, na který mířili, připomněly Karlovu univerzitu? A nehádali se, kdy přesně byla založená? Netušila. Věděla jen, že si tehdá neustále opakovala, aby si všechno dobře zapamatovala, aby na to pak mohla vzpomínat a snít o tom a vyprávět… Vždycky věděla, že nic cennějšího nezíská…

Všichni ti umělci, ty davy lidí. Některé věci zůstávají pořád stejné. Zvedla oči k jedné ze soch a semkla obočí. „Netahal jsi mě k těm sochám a nechtěl jsi číst tabulky pod nimi?“ Téměř ho cítila stát vedle sebe. „Jestli ano, tak ses určitě netvářila nadšeně.“ V duchu svého ducha si jeho odpověď upravila: Jestli ano, tak jsem tě určitě tajně pozorovala a vrývala si do paměti každičký detail. Smutně pokračovala dál. Věděla, že při cestě zpátky se na tom mostě odehraje něco krásného, pro většinu lidí něco zcela nicotného, ale pro ni zážitek na celý život.

A zase okno! No tak, kudy na hrad? Naštvaně zafuněla a prostě šla. Šla a šla a lidi kolem ji vytáčeli, na pohledy mužů odpovídala vražedným, na pohledy žen kyselým, na pohledy dětí zděšeným. A u hradu se zastavila. „Určitě jsem tě vzal na vyhlídku.“ „A já určitě chtěla do Chrámu svatýho Víta,“ odpověděla a prošla kolem stráže v proudu turistů. „To byl můj původní plán, jít se podívat dovnitř. Miluju tu stavbu.“ „Šli jsme zjistit do informačního střediska, kolik to stojí.“ „Bylo to drahý, s nějakým okruhem. Moment, nepatří tahle vzpomínka mě a mojí mamce?“ Ignoroval její poslední dotaz. „Řekl jsem ti, že když řekneme, že se jdeme poklonit Českým klenotům, budeme mít vstup zdarma. Nebo když budeme tvrdit, že jsme věřící.“ Trochu se zamotala. Nevěděla přesně, jestli s ním mluvila o tomhle. Nicméně se vžila do role a hry, kterou sama vytvořila. „Ale já nechtěla lhát, a tak jsme tam nešli.“ Pokračovala dál, až se dostala k hradním příkopům. „Tam jsem chtěla, protože se ráda procházím v přírodě a navíc se nic neplatilo.“ „Povídali jsme si o hudbě a - “ Ne! O tom jsme mluvili až na vyhlídce! Utišila svou šílenou mysl a vydala se dolů. Po cestě se bavili o spolužácích a botách, tím si byla skoro jistá. Pospíchala k lavičce, ke které měla krátký příběh.

„Byli jsme rádi, že sedíme.“ „Jsme rádi, že sedíme.“ Usmála se. „Tady jsem dostala konečně hlad. Bylo mi špatně, když jsem vyjížděla.“ Protože jsem byla příšerně nervózní, že tě zase uvidím. „Minule jsi kvůli tomu nepřijela vůbec. Šla jsi k doktorce, ta na tebe koukala jako na simulanta a řekla ti, že jsi dehydratovaná. Neměla jsi chuť k jídlu, motala se ti hlava a zadýchávala ses.“ „A volala jsem ti kvůli tomu. Pokud jsem ti nebrečela do telefonu, potom určitě.“ Odmlčela se, i když už hodiny nevydala hlásku. „A nabízela jsem ti jeden ze svých skvělých sendvičů!“ „Nevím, jestli jsem si ho vzal.“ „Vyprávěl jsi mi o pin pongu, který tak miluješ. A o festivalu, kde jsi slavil narozky. Kam jsi mě pozval a moje rodiče mě nepustili...“ Brečela jsem kvůli tomu minimálně sto nocí. „Ten festival byl skvělej. Až na to, že jsem viděl hořet nějakou ženu. Cítil jsem spálené maso a vlasy, když jsem přes ni přehazoval svoje tričko. Svoje oblíbené tričko, které jsem pak vyhodil.“ „Stavěl jsi pyramidu ze skleniček.“ „Foukal vítr a bylo hnusně.“ „A byl jsi nalitej.“ Nekoukala se na místo, kde tehdá seděl, koukala před sebe. Periferně ho zahlédla, jak se k ní otočil čelem. „A ty jsi mě soustředěně poslouchala a usmívala se.“ Také k němu obrátila obličej, ale tak silná její představivost nebyla - chlapec se rozplynul. Do očí se jí draly slzy. Proč jí potom nikdy nenapsal? Proč když se před prázdninami ozvala, byl štěstím bez sebe, už byli téměř domluvení, ale když přišlo na detaily, neodpověděl? Proč se musel po dvou letech ozvat zrovna v tu dobu, kdy na něj neměla čas? Poprvé měl přijet on za ní a ona nemohla. Jak mohl být tak krutý? Jak na něj nemohla přestat myslet, když ho viděla jen párkrát a prakticky ho neznala?…

Zvedla se a šla dál. Cestu si nepamatovala, jen zlomky rozhovorů, které si znovu přehrávala. Jak potřebovala na záchod. Jak se vztekala, že za něj chtěli peníze. Jak se bavili o drogách a alkoholu. Jak na tom oba byli podobně. On měl rád vanilkové doutníky, ona lehké cigarety. Kouřila před ním? Nejspíš ne, bylo jí přece špatně. Tentokrát si však zapálila. I kdyby tam s ní právě byl, dopřála by si svou dávku nikotinu. Klesala ulicemi, vdechovala smog z aut. Povídali si i o partnerech. Jistě. A o tanečních. Nenápadně se snažila zjistit, jestli se mu nějaká líbí. Měl rád hubené blondýnky, tím pádem byla jeho typ. Často jí to naznačoval a ona pokaždé rudla ve tvářích a smála se jak blázen. Sama si však uvědomovala, že je k ní jen milý a že takhle pravděpodobně flirtuje se všemi děvčaty, které to mají v hlavě alespoň trochu v pořádku a odpovídají vzhledem svému pohlaví. A ona se nikdy nepovažovala za krysu z kanálu. Když mu ona naznačovala své sympatie, vždycky jí to přišlo… zvláštní. Upřímně nevěřila, že nemá ani tušení, co se jí honí hlavou. Nikdy se neuměla dost dobře přetvařovat a maskovat tak silné emoce… to by zvládla jen učená herečka. Opět se usmívala. Mluvili spolu i o sexu. Nedělali si srandu, že se spolu vyspí? Možná že ano, i kdyby, tak co? Velká slova, žádné činy, žádné city. Ne oboustranně…

Neměla v té době náhodou přítele?…

Konečně se blížila ke Karlovu mostu. Tady se to stalo. Provoz ještě zhoustl a ona mu nestačila. Téměř ho neviděla, když se po ní otočil. A pak se ozval jeho příjemný hlas: „Pojď, ať se mi neztratíš,“ a chytil ji za ruku. Vlastně spíš za rukáv, který měla přetažený přes prsty. Protlačil ji k sobě a šli dál. Trochu si povytáhla bundu a ucítila jeho dlaň na své. Tvářit se neutrálně, tvářit se jako že se nic neděje, s ním nebylo ještě nikdy tak těžké. Držel ji za ruku. Jako se drží děti ve školce, bez propletených prstů. Ale relativně pevným stiskem. To bylo asi poprvé a naposledy, co se jí potily dlaně. Většinou se jí spíš nedokrvovaly prsty a měla je jak z ledu. V tu chvíli se smažila. Držel ji. Jako svoji dívku. Kdyby někoho potkali, určitě by si myslel, že jsou pár, už jenom proto, že lidé zbožňují drby. Nejistě se k němu natiskla, potlačovala třes a polykala srdce. Určitě nic neříkala. On možná ano, ale silně pochybovala, že tomu věnovala pozornost. Soustředila se jen na ten dotek. Nic se tomu nemohlo vyrovnat. Polibek by byl příliš, ten by neustála. Tohle bylo maximum a ona si ho maximálně užívala. Bylo to na podzim a vzduch byl chladný a vlhký. Přešli most a octli se opět na tom přechodu. A on ji stále držel, i když už nemusel. A ona potřebovala smrkat a kapesník měla přesně v té kapse, do které by se přirozeně dostávala pravou rukou. Za pravou ruku ji držel… Věděla, že se za to bude nenávidět. „Počkej, potřebuju kapesník.“ Ani nevěděla, jak to ze sebe dostala. Pustila se ho a vysmrkala. Pak už se jí nechytil a ona o tom alespoň půl hodiny přemýšlela.

Vrátila se na Václavském náměstí. „Tady jsi mě vzal do knihkupectví.“ „Ukazoval jsem ti knížky o počítačích.“ „Neměla jsem tušení, o co v nich jde. Myslím, že jsem se rozhlížela po nových fantasy.“ „Které mě vůbec nezajímaly.“ „Ani nevím, proč jsme sem šli. Nic jsme si nekoupili.“ Přesto se tam šla podívat znovu. A znovu si nic nekoupila.

Na nádraží zjistila, že má ještě dost času. Tenkrát i tentokrát. Zamířila k Burger Kingu. Objednala si velkou kolu a posadila ke stolku pro dva. „Tu kolu jsi mi tenkrát zaplatil, i když jsem nechtěla.“ „Měla jsi u sebe málo peněz, protože jsi většinu utratila za vlak.“ Ušklíbla se. „Koukal ses mi do výstřihu.“ „Protože byl hlubokej a ty jsi v tý zimě seděla přede mnou jenom v tílku.“ „Vždycky nosím tílka.“ Povzdechla si. Pomalu srkala kolu a věděla, že se s ním brzy bude muset rozloučit.

Naposledy překontrolovala jízdní řád a čas a vykročila k nástupišti. Vlak už ji očekával. „Minule jsme se rozloučili tak rychle.“ „Pro jistotu jsem se ptal nějaké paní, jestli jsme tam správně.“ „Spěšně jsi mě objal a já odešla.“ „Nemával jsem ti.“ „Ani jsem s tím nepočítala.“ A přesto mě to zamrzelo. Dopřála si poslední pohled. Ještě jednou si ho představila, jak stojí vedle ní a usmívá se. Pak nastoupila. Sedla si do poloprázdného kupé, nasadila do uší sluchátka a pouštěla si zamilované písničky. Tolik utrpení a tolik slasti. Tolik radosti ze shledání a tolik smutku z loučení. Nevěděla, jestli se má usmívat štěstím nebo plakat zoufalstvím. A tak se smála uslzenýma očima jako tenkrát. Jako vždy když na něj myslela. Stálo to za to. Po každém probuzení z noční můry si říkala, že musí myslet na něco hezkého, a nejednou tím něčím hezkým byl právě on. Nikdy se to nedozví. Věčně se bude trápit. A všichni budou spokojení…