Hlavou v oblacích

Komentář autora: Ještě mě tak napadlo, že bych mohla přidat tohle :D. Většina z vás už to nejspíš četla u Michelle, ale pro ty, co její blog nenavštivují, tady to je:
PS: Upřímně se děším, jak bude vypadat zítřejší díl TVD... nějak mě Plecka a její geniální nápady začínaj lízt krkem :/.

Nejhorší prázdniny. Tohle jsou prostě nejhorší prázdniny na celém světě!

Čtrnáctiletá Christie svorně pochodovala za svými rodiči, s velkým odstupem, aby si hned každý nemyslel, že je „maminčina a tatínkova holčička“. Na protest držela ruce zkřížené na hrudi, poloviční ofinu nechala spadat do svých podivně barevných očí. Černý lak na nehtech už se sloupával.

„Je ti dobře, Christie?“ Zastavila její matka a starostlivě nahlédla pod prameny oříškově hnědých vlasů své dcery.

„Je mi fajn.“

Proč jen mě nemohli nechat doma?! Jsem už dost stará na to, abych se o sebe postarala. Nebo kdyby mě dali alespoň k babičce…

Tří členná rodinka trávila dovolenou v Rakouských Alpách. Ubytovala se v příjemném hotelu blízko úpatí hor a odtamtud se denně vydávala na výlety. Rodiče byli fascinováni krásou přírody a čerstvým vzduchem, maminka se ustrnovala nad kdejakým kvítkem a tatínek důležitě nahlížel do mapy - téměř pravidelně po každých sto metrech. Christie si však prázdniny představovala jinak. Chtěla zůstat doma a být se svými přáteli, chodit na koupaliště a opalovat se. Ještě kdyby tak jeli k moři, to by byla ochotná tvářit se méně kysele; houpala by se na vlnách slané vody, obdivovala těla svalnatých chlapců, a kdo ví, možná by se některému z nich zalíbila. Po večerech by pak spolu chodili do barů, on by jí kupoval pití, pak by se procházeli bosí po pláži… Těžce si povzdechla a rozhlédla se kolem. Žádný písek, žádné moře, jen hory, tráva, štěrk a sem tam zbytky sněhu. Romantika jako vyšitá…

Aby toho nebylo málo, pára, která se líně povalovala mezi vrcholky, houstla. Zpočátku to Christie přišlo hezké - pomyšlení, že se de facto nachází v oblacích - ale zmoknout opravdu nechtěla. Její pracně vyžehlené vlasy se zkroutily a na víčkách ucítila rozteklou řasenku. Vztekle zarývala nehty do holých paží a skřípala zuby.

„Poběž, loudalko, nebo to na nás spadne!“ křikl na ni otec a dívka neochotně přidala do kroku.

Botasky s plochou podrážkou do takového terénu nebyly zrovna ideální. Ale co na plat, hodily se k šedivým kraťasům a černo-růžovému tílku, co měla na sobě. A k šedo-černé nepromokavé bundě, kterou měla uvázanou kolem pasu.

Vítr jí rozházel vlasy a na tvář padla první kapka. Sešpulila rty ke straně a pomalu začala rozvazovat zauzlované rukávy. Zapla si větrovku až ke krku a přes hlavu přetáhla kapuci. Mlha byla čím dál hmotnější a vlezlejší, naplňovala jak její zorné pole, tak plíce.

„Poběž, Christie!“ Slyšela volat svou matku, ale téměř ji neviděla.

Klopýtala po hrbolaté cestě. Mířili k průsmyku. Krůpěje vody pleskavě dopadaly na zem. A ona nadále zůstávala pozadu. S hlavou skloněnou se snažila přiblížit svým rodičům. Pak si však všimla rozvázané tkaničky. Dobu ji ignorovala, ale když se na ní zachytila větvička, dřepla si, odtrhla klacík a upevnila botu mašlí. Prudce se postavila a na chvíli jí před očima problikla spousta barevných světélek. Několikrát zamrkala a - viděla mlhu. Jakoby všechno ostatní zmizelo a zůstal tam jen ten mlžný, mrazivý opar. Chloupky pod bundou se jí zježily. Měla pocit, jako by byla mokrá i pod ní.

„Mami?“ zvolala potichu.

Nic.

„Tati?“ To už přidala na hlasitosti. Nicméně odpověď zněla stejně.

Do prdele, skousla si ret a promnula ho mezi zuby. V hrdle jí poskakoval vzlyk, ale ještě bylo příliš brzy na to panikařit. Rozeběhla se. Vzduch kolem ji dusil a měla pocit, že se co nevidět stane jeho součástí. Že zkapalní. Ať se snažila sebevíc, nepohybovala se příliš rychle. Jakoby jí něco táhlo zpět, jakoby měla na kotnících těžká závaží. Zastavila se. Pod nohama viděla, jak se stezka dvojí. A teď kudy…

Strčila ruce do kapes v naději, že v jedné z nich najde mobilní telefon. Po dvou minutách si vzpomněla, že ho nechala v hotelu. Sáhla si na krk a nahmatala svůj stříbrný řetízek s křížkem. Pevně ho sevřela a čekala na zázrak.

A v rázu se objevil. Vítr se kolem ní prohnal tak mocně, že jí málem podrazil nohy. Udělala několik vrtkavých kroků, až nabrala ztracenou rovnováhu. Mlha prořídla a ona zahlédla v dálce červenou bundu. Přesně takovou jakou měl na sobě její otec. Sevřený žaludek povolil a Christie se vydala dolů po pěšině. Kamínky se pod jejím krokem sunuly, ale bylo jí to jedno. S úlevou zpozorovala, že rodiče už nejsou daleko.

„Tati, mami, počkejte!“ vykřikla a ještě zrychlila. Proud vzduchu se jí snažil sundat kapuci a dešťové kapky nemilosrdně padaly do jejích očí. Přesto sledovala červenou látku. Byla na dosah. Nohy se však smýkaly po šotolině a nebyly schopné se zastavit. Vrazila do něj. Chytla se ho za boky a namáčkla na něj. Otočil se a ona vzhlédla. Rty měla pootevřené, připravené promluvit, ale slova se přes ně nedostala. Tyčil se nad ní úplně cizí muž. Zpod kapuci mu čouhaly světlé, rovné kadeře. Ostře řezané tváře byly do hladka oholené, tyrkysové, úzké oči si ji zvědavě prohlížely přes špičatý nos. Christie ho stále objímala a oněměle na něj zírala. Až když pozvedl obočí, vzpamatovala se.

„Eh, promiň, já - myslela, že jsi - můj táta.“

Obočí pokleslo a koutky úst se vyhouply. „Na to jsem trochu moc mladej, nemyslíš?“

Zřejmě byl místní, nebo z Německa jako ona - jeho němčina byla perfektní. A nejen ta…

Vzpomněla si, že by měla odpovědět. „No, jo, trošičku,“ vyblekotala a rychle přitáhla ruce ke SVÉMU tělu. Usmál se tomu. „Neviděl jsi tu někde moje rodiče?“

„V tomhle? Sotva vidím tebe. Ale můžeš se přidat ke mně a mým kámošům, jestli chceš,“ uhnul trochu ke straně a Christie spatřila partičku teenagerů, jak sestupuje kamsi dolů do údolí. Rozpačitě se ohlédla přes rameno. Nikde nikdo, jen hustý déšť. Otočila se zpět na chlapce a zadívala se na jeho hříšně krásnou tvář, která se tyčila vysoko nad její.

„Tak dobře. Možná šli taky tamtudy a doženu je.“

Přikývl a vydali se za ostatními. Měla co dělat, aby mu stačila.

Byl určitě starší než ona. Tak osmnáct, možná dvacet. Musela se neustále kontrolovat, aby se nezubila od ucha k uchu. Rodiče v čudu a já tu pobíhám v dešti s úplně cizím, sexy a ještě k tomu starším klukem! Tohle až budu vyprávět holkám, ty z toho jebne!

A tak utíkala dál. Ruce jí trčely mírně od těla, jak se snažila udržet balanc. Hustý opar zůstával nahoře v kopcích; čím níž klesali, tím dál viděli. Nakonec se schovali pod mohutným převisem, protože déšť neustával. Každý si sundal kapuci a obrátil svou pozornost k nové člence party. Christie plaše valila oči a udělala krok ke klukovi, kterého si spletla se svým otcem. Shlédl k ní a povzbudivě se usmál. „Jak se jmenuješ, prcku?“

„Christie,“ špitla.

Všichni měli tak zvláštně úzké oči…

„Já jsem Kurt,“ představil se mladík v červené bundě a postupně ukazoval na ostatní. „Tohle jsou Adrian, Agnes, Ernst a Frida.“

Stáli tam vedle sebe jako dva páry. Co by pak mezi nimi ale dělal Kurt? Přece by „nekřenil“ svým dvěma zadaným kamarádům. Nebo snad ano?

„Ahoj,“ zvedla ruku a zatřepetala prsty.

Dívky se na ni usmály a kluci přikývli, Ernst dodal: „Hoj tě.“

„Tak co, bando, rozděláme oheň?“ Spráskl ruce Kurt a promnul si je.

Ostatní byli jeho nápadem nadšeni a rozutekli se.

Christie semkla obočí. „Vždyť je všude mokro, kde chcete vzít dřevo?“

Místo odpovědi ukázal na své kamarády, kteří se hemžili u stěny převisu. Zaostřila a všimla si, že odhrnují plachtu. Pod ní se povalovaly batohy, karimatky a taky hromada dřeva.

„Aha, už chápu.“

Slunce zapadlo. Mladá dívka stála stranou od ostatních a zoufale hleděla do tmy. Neměla nejmenší tušení, kde jsou její rodiče, a adrenalin z nového dobrodružství z ní už vyprchal. Kurt a jeho kamarádíčkové se veselili u ohně (kouř z něj se linul až do jejích nozder). Měla strach. O rodiče i o sebe. Co ji to jen napadlo, přidat se k úplně cizím lidem? Co když jsou… zlí? Co když jí ublíží? Nebo dokonce zabijí?!

„Není ti tady kosa, prcku?“ Přerušil tok jejích myšlenek Kurt.

Trhla sebou a prudce se k němu otočila.

„Soráč, nechtěl jsem tě vyděsit,“ ušklíbnul se a ukázal prázdné dlaně.

„Ne, já jen… jen jsem se na chvíli zamyslela.“

„Nepřidáš se k nám?“

„Dělám si starosti o naše,“ přiznala. „Měla bych je najít.“

„Šílíš?“ Uchechtl se. „Buď ráda, že máš od nich chvíli pokoj. No tak, odvaž se trochu a pojď k ohni. Ráno tě doprovodíme do vesnice a odtamtud už je najdeš, slibuju.“ Natáhl k ní ruku a ona zaváhala. Srdce jí klouzalo z žaludku do krku a zase zpátky, ne a ne se usadit. Nakonec si povzdechla a následovala ho. Vzal ji kolem ramen a usadil na karimatku vedle sebe.

„Kolik ti je, Chris?“ zeptal se jí… sakra, zapomněla jeho jméno!

„Čtrnáct.“ Nemohla si nevšimnout úšklebků na tvářích ostatních, a proto rychle vyhrkla: „Kolik vám?“

„Mně je dvaadvacet,“ ukázal na sebe Ernst.

„Nám je devatenáct,“ řekla Agnes a usmála se na Fridu. Agnes byla docela pěkná blondýnka s výrazným líčením. Frida jakoby chtěla být jejím pravým opakem, měla krátké černé vlasy, nijak nezvýrazněné oči a piercing v obočí a spodním rtu.

„Jemu osmnáct a mně dvacet,“ dokončil Kurt.

„Fajn, takže jsem tu nejmladší.“

„Na věku přece nezáleží,“ usmál se na ni provokativně a přitáhl na svoje rameno. Pocit štěstí a zděšení se v ní mísily stejně zběsile jako nesouhlas se svolením. V závěru neudělala ani neřekla nic.

Opekli párky a chleba a pili nahořklou vodu. Kurt tvrdil, že je z místní studánky, proto chutná tak zvláštně. Christie se pomalu uvolňovala. Zády se opírala o blonďatého krasavce. Už si zvykla na jeho dotek a užívala si jeho tepla, které bylo v chladném večeru více než žádoucí. Jak se později ukázalo, Agnes s Adrianem (vzpomněla si na jeho jméno) a Frida s Ernstem spolu skutečně chodili. Bylo to na nich i dost znát…

„A kde ty máš přítelkyni?“ zeptala se Kurta mezi smíchem.

Chlapec ztuhnul a zůstal zírat do tančícího ohně. Ostatní zmlkli. Christie těžce polkla a snažila se nenápadně ukousnout si jazyk.

„Umřela,“ řekl bezbarvě.

Do dlouhého ticha opět promluvila Christie. Vyhledala jeho ruku a stiskla ji.

„To mě moc mrzí.“

Odtrhl pohled od rudých plamenů a podíval se na ni. Rty se mu opět roztáhly a posadil si ji na klín. Nejistě mu úsměv opětovala a snažila se uvelebit tak, aby se ho co nejméně dotýkala.

Zábava pokračovala. Adrian vytáhl z batohu láhev rumu a nechal ji kolovat. Christie dvakrát usrkla a potom už jen předávala dál. Vyprávěli jí nejrůznější historky, jak se vloupali do domu jedné staré báby a celou podlahu pomazali syrovými vajíčky, jak opili psa, jak nahradili svěcenou vodu zředěným peroxidem vodíku (ne ale dost zředěným na to, aby nepoleptal kůži nic netušících věřících) a podobně. Christie se tomu všemu hloupě, falešně smála. Uvnitř trpěla. Přišlo jí to odporné a měla sto chutí se na ně rozkřičet, že jsou naprosto ubozí, ale mlčela. Aspoň že Kurt takhle nemluvil, ani se tím nebavil. Byl z nich jediný normální. Téměř usínala v jeho náručí. Stále ji choval na klíně a občas něžně políbil do vlasů, pak zase hladil po zádech. Kdyby se tak spolu mohli někam vytratit…

Blížila se půlnoc a Christie se točila hlava. Příliš na to, aby to bylo jenom únavou, ale čím jiným, když pila prakticky jen tu vodu?

„Je ti dobře, zlato?“ pošeptal jí do ucha a nos zabořil do jejích vlasů.

„Točí se mi hlava.“

„Hm, to přejde,“ pohladil ji po tváři a lísal se k ní ještě vřeleji než předtím.

Rozechvěla se. Něco v ní netoužilo po ničem jiném než po jeho rtech a dotecích, ale… byla přeci jenom hodně mladá, vystrašená, cudná, nezkušená. Neuměla reagovat na komplimenty, neuměla flirtovat, nevěděla, jak s ním mluvit. Kurt takové problémy zřejmě neměl. Přemístil svou ruku k zipu její bundy a rozepnul ji. Zadržela dech a čekala, co bude následovat. Začal ji hladit po břiše a pomalu zajíždět pod tílko. Sevřela jeho zápěstí a mírně odsunula.

„Nech toho,“ zachichotala se, aby zamaskovala své rozrušení.

„Čehopak?“ Ušklíbnul se úlisně a přejel jí svými dlaněmi po pažích. To jí nevadilo.

„Ty víš čeho.“

„Nemám nejmenší tušení,“ zapředl a vrátil se rukama tam, kam původně zamýšlel.

Christie se celá napjala. Každý sval v těle měla ztuhlý a tep zrychlený. Bylo to příjemné. Až nebezpečně příjemné…

„No tak,“ zkusila to znovu s úsměvem a on poslušně přestal. Sundal ji ze sebe a odešel - jak o chvíli později zjistila, vykonat potřebu. Když se vrátil, už si jí nevšímal. Z počátku ji to těšilo, postupně však frustrovalo. Do háje, já jsem tak blbá! Teď si určitě myslí, že ho nechci… Nevěděla, co přesně chce.  Neuměla si stanovit hranice. Každopádně jeho přízeň jí začala chybět na tolik, že se o něj sama opřela. Nereagoval. Tak ho zkusila chytit za ruku a po dlouhém váhání si s ní přejela po obličeji. Kurt se vítězoslavně usmál a opět si ji přivlastnil. I Christie cítila vítězství. Vítala jeho prsty na svém holém břiše, užívala si ten mravenčivý pocit, který jí to přinášelo. Vždyť se přeci nic nedělo, jen ji hladil, to je naprosto nevinná záležitost!

Tak jako letmé polibky na bradu a krk?

Cítila, že se podvoluje, ztrácí kontrolu. Jakoby jí okolní mlha zaplnila celou hlavu a zabraňovala uvažovat.

„Přestaň,“ zavzdychala, když jí rozepínal podprsenku a laskal pleť svými vlhkými rty.

Nebral ji vážně. Moc dobře věděl, že sama nechce nic jiného, než aby pokračoval.

„Zůstaň se mnou,“ zavrněl a odhodil její bundu. Potom ji začal pomalu přetáčet čelem k sobě. Spolupracovala a objala ho nohama kolem trupu. Pak povolil knoflík jejích kraťasů. Doširoka rozevřela oči a prsty mu zaryla mezi šlachy. Upnula na něj svůj polekaný, prosebný pohled a on se usmál.

„Tohle nedělej.“

„Co přesně?“ Přejel jí něžně hřbetem ruky po líci a ústa přiblížil k jejím čelistem. „Tohle?“ Lehce se o ně otřel. „Nebo snad tohle?“ Pohladil s nimi její ušní lalůček a Christie byla znovu ztracená. Nechala ho rozepnout jí poklopec. A zase ta podivná slova: „Zůstaň se mnou.“

„Vždyť nikam nejdu,“ knikla.

„Zůstaň se mnou.“

Obtáhl její ňadra a lechtivě cupital níž. Ohlédla se přes rameno a vzpomněla, že nejsou sami.

„Všichni se na nás dívají.“

Očkem o ně zavadil.

Povzbudivě se usmívali.

Položil dlaně Christie na spánky a získal její pozornost.

„Nevšímej si jich,“ přiblížil svůj obličej k jejímu. Srdce jí hlasitě tlouklo a před očima se zatmívalo. Motolice se stupňovala. Kurt vzdálenost neustále zmenšoval. „Jsme tu jen ty a já.“ Jejich rty se už téměř dotýkaly. „Jsi moje.“ Otřely se o sebe a chlapec vyčkával, jak na to odpoví. Christie měla sklopená víčka a neodvažovala se dýchat. Byl tak strašně blízko, tak mučivě blízko! Nadechla se a přimkla rty na jeho.

 Byl to její první polibek.

Něžně se s ní mazlil a nenápadně dostával na ta nejintimnější místa jejího těla. Dívka objevovala zakázané ovoce a zapomněla na všechno, co ji doma učili. Octla se na zádech pod ním a nechala se vést daleko, až za hranice své vlastní představivosti.

***

Pomalu otevírala oči. Nejprve spatřila své řasy a za nimi bílo. Pak začala rozeznávat nábytek a betonové zdi. Byla v nemocnici. Podepřela se na loktech a rozhlédla. V křesle po její pravici dřímal její otec.

„Tati?“

Okamžitě se probudil. Semkl víčka a zase je od sebe odlepil. Zadíval se na svou dceru.

„Zlatíčko, jsi vzhůru! No konečně,“ postavil se a objal ji.

Nechápavě jeho stisk opětovala.

Chvíli na to do pokoje vstoupila její matka. Odložila kelímky s kávou na stolek a se slzami v očích se vrhla ke své nejdražší holčičce.

„Co se stalo?“ zeptala se Christie, když ji oba rodiče pustili a osušili si slzy.

„Ztratila ses nám v té bouřce, pamatuješ? Hledali jsme tě až do setmění, pak jsme zavolali záchranáře a ti tě ráno našli ležet v nějaké jeskyni, nebo kde. Okamžitě tě převezli sem a ošetřili.“

„Jak dlouho jsem spala?“

„Asi tak den.“

„Hlavní je, že jsi v pořádku,“ usmál se na ni tatínek.

„Dojdu pro doktora,“ oznámila maminka a vyšla z místnosti.

Christie nic nebylo, jen trochu prochladla, a tak ji pustili. V hotelu okamžitě zamířila do koupelny a hodlala si dát pořádnou lázeň.

Matně si vybavovala nějakého chlapce se světlými vlasy a modrozelenýma očima. Byl to jen sen? Nejspíš ano. Bylo by to tak lepší. Pokud si dobře pamatovala, dělala s ním různé věci. Neslušné, oplzlé. Oklepala se jen při tom pomyšlení. Oklepala se, protože pamatovala i na ten slastný pocit, který jí ty věci přinášely.

Svlékla se a zaplula pod hladinu horké vody. Stoupala z ní pára a zamlžila zrcadlo.

Vymáčkla trochu sprchového gelu do dlaně a přejela si po krku a zádech. Narazila přitom na citlivé místo. Znovu se ho dotkla a bolest ještě zesílila. Na omak to působilo zvláštně, kůži měla zkrabatělou a dokonale jemnou. Nedalo jí to a šla se podívat k zrcadlu, otřela ho ručníkem a zdvihla si vlasy, aby na sebe lépe viděla.

Zranění vypadalo ohavně. Bylo celé zarudlé a opuchlé. Od čeho ale mohlo být? Přimhouřila oči a přistoupila ještě o krok blíž. Mělo tak zvláštní tvar…

A pak to konečně uviděla. Zbledla a zůstala nehybně stát.

Do kůže jí někdo vypálil písmeno.

K