Zachraň se, kdo už nemůžeš

Vymyslet název bylo příšerný... jako první mě napadl úplně dokonalej, ale moc prozrazoval. Asi ho červeně napíšu do dovětku. Jinak všechno nechávám tak, jak to bylo v soutěži. Vlastně ne, opravila jsem "ztékaly" na "stékaly" :D. Povídka mi přinesla 3. místo, se kterým jsem více než spokojená. Ale nesouhlasím s těmi, co mi dali 3 body a méně! :D Ale 0 dostali i jiní, kteří si ji nezasloužili, takže se mi alespoň potvrdila má teorie - lidi jsou kreréni a jejich názor bych měla brát s rezervou. Ano, vím, že jsem taky člověk, taky jsem nikdy netvrdila, že nejsem kretén ;).
Teď vás čeká Komentář autora, červený odstavec příběhu napsala Michelle, protože jsme z něj měli vycházet, a na konci je Dovětek pro ty, co povídku nepochopili... prostě takový vysvětlení, ale číst ho nemusíte :).
Pokud jste unavení, tak to snad radši ani neotvírejte, je to trošku náročnější (alespoň oproti jiným věcem, co jsem napsala) a dost depresivní :D

Komentář autora: Předem se omlouvám. Není to líbivá povídka, spíš „šílená“ depka. Prolínají se v ní dvě dějové linie, skutečnost a „myšlenky“ hlavní postavy. Doufám, že je to složitější vysvětlit než pochopit :D. Možná by se to dalo přirovnat k filmu Sucker Punch. Ale vážně jenom možná a jen tou rozpolceností :D. Doporučuji si k tomu pustit písničku So cold od Ben Cocks, při ní jsem to psala. Na konci je dovětek, který snad objasní zbytek nejasností, do tý doby to musíte brát trošku s nadhledem a nezaobírat se detaily. Tak, směle do toho!

Ženský výkřik prořízl ticho. Zabodával se hluboko do mých uší a můj tep se zdvojnásobil.
„Nic se neděje," uklidňovala jsem se a zrychlila krok. Klapání mých parádních lodiček zesílilo. V tu chvíli jsem se za svou touhu vypadat vždy perfektně proklínala.
„Bože, pomoz mi," drtila jsem zuby o sebe a zarývala si nehty do dlaně. Na protějším chodníku se ze stínu vyloupla temná postava a mně úplně vyschlo v krku.
Paráda, neparáda, střevíčky zůstaly opuštěně ležet na špinavé zemi daleko za mnou. Přitiskla jsem si kabelku na prsa a dala se na střemhlavý úprk. Tušila jsem, že ten výkřik patřil někomu, koho moc dobře znám, ale můj život mi byl dražší. Kdo ví, možná bych jí už stejně nepomohla. Kličkovala jsem uličkami a neodvažovala se otáčet. Chrlila jsem páru. Holomráz mě štípal do tváří. Chodidla mě pálila a nepochybně už byla sedřená do krve, ale hlavně že jsem byla stále naživu. V jednom vchodu se rozsvítilo. To mohla být má spása i konec. Nezpomalovala jsem. Z domu vyšel vysoký muž s mobilním telefonem u ucha. Rozhlédl se kolem sebe, až jeho zrak spočinul na mně a tam se zastavil.

„Do prdele,“ neodpustila jsem si a otočila tělo do protisměru. Téměř okamžitě jsem uslyšela rychlé kroky nového pronásledovatele. Plakala bych, kdyby mi vítr neosušoval oči. Naposledy dopadla těžká podrážka na asfalt. Pak se pokožka na mém temeni napnula k prasknutí. Zaječela jsem. Nohy mi ochrnuly a já padala. Někdo mě za vlasy vláčel po zemi. S obtížemi jsem se postavila a s hlavou skloněnou klopýtala za neznámým mužem. Zastavil se a vrazil mi pořádný pravý hák. Popadl mě za paži a vlekl dál. Volnou rukou jsem si mnula čelist. V hlavě mi tepalo a před očima se zatmívalo…

„Rose! Rose!!“

„Miku, dělej něco!“

„Rose, slyšíš mě? Rose!“

„Musíme ji dostat do nemocnice.“

„Rose…“

Probudila jsem se až v cizí ložnici. Chtěla jsem se posadit, ale zápěstí jsem měla připoutaná k posteli.

„Co to sakra…“

S námahou jsem spolkla paniku. Několikrát jsem se pokusila z pout vyklouznout, ale marně. Rozhlédla jsem se po pokoji. Nebylo na něm nic zvláštního, snad jen… snad jen to, že vypadal naprosto přesně jako ložnice mého bývalého přítele. Noční stolek z nepochopitelných důvodů až u dveří, na něm naše společná fotka, velká skříň s oblečením hned vedle postele, postavená tak, aby zakrývala výhled z okna. Bílé ušmudlané stěny, které potřebovaly nový nátěr…

Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil vysoký muž s pleší. Vždycky jsem obdivovala jeho vypracované tělo. Postupem času mi však začalo nahánět hrůzu. Poprvé mě praštil při sexu. Brala jsem to jako výjimku, která se už nebude opakovat. Prostě se jen nechal unést. Jenže se to stalo pravidlem, a tak jsem ho jednoho dne opustila, sbalila si svých pár švestek a odstěhovala se k příbuzným. Dva roky nás od sebe dělily troje státní hranice. Škoda, že to tak nemohlo zůstat…

„Ahoj, Rose,“ pozdravil mě s úsměvem, který by mu každý uvěřil.

„Kdo byla ta křičící žena?“

„O čem to mluvíš?“ Zamračil se a přistoupil blíž.

„Tam na ulici jsem slyšela někoho křičet.“

„Vážně? O tom já nic nevím,“ nasadil opět ten svůj úšklebek a posadil se vedle mě na postel. Na těch svalnatých pažích by se skvěle vyjímalo tetování, ale nebylo tam. „Chyběla jsi mi, Rose,“ pohladil mě od spánku po bradu a zastrčil vlasy za ucho.

„Ty mně ne,“ zavrčela jsem a pokusila se od něj odsunout.

„Mrzí mě, že jsem byl tam venku tak hrubý…“

„Tos byl ty? Moment, který z těch dvou?“

„Dvou? Asi jsem tě praštil moc tvrdě.“

„Podívej, probírá se!“

„Rose, slyšíš mě? Všechno bude v pořádku, vydrž.“

Vůbec nic jsem nechápala. Vždyť jsem přeci tam venku slyšela Abbey a pak jsem viděla toho muže a pak ten chlap z toho domu… Co se to sakra děje?

Z myšlenek mě vytrhl George, který se ke mně skláněl.

„Neopovažuj se - “ má výhružka byla přerušena jeho horkými rty. Jeho ruce objaly můj nahý - nahý?! Kdy mě svléknul? Ještě před chvílí jsem byla plně oblečená! Začala jsem se vzpouzet. Volnýma nohama jsem kopala vší silou do všech směrů. Docílila jsem však jen toho, že přemístil i další části svého těla nad moji maličkost. Celou mě zavalil a já už se nemohla ani pohnout.

„Ale no tak, snad si teď nebudeš hrát na hrdinku,“ vytáhl ze zadní kapsy kalhot zavírací nůž a rozevřel ho. Vytřeštila jsem na něj oči a tence knikla. Ne, nikdy jsem nebyla hrdinka. Byla jsem sobecká a starala se jen sama o sebe. Byla jsme alespoň dost slušná na to, abych to přiznala. Čepel se nebezpečně přiblížila k mé pravé ruce. S hrůzou jsem sledovala, jak se hrot zabodl do mé pokožky a klouzal dolů; nechával po sobě krvavou stopu.

„Už budeš hodná?“

„Do hajzlu, proč nejedeme!“

„Kam asi! Všude je to ucpaný.“

„Říkala jsem ti, ať zavoláš záchranku.“

„Dobře, udělal jsem blbost, stačí?! Tak jeď, ty kreténe, jeď, jeď!“

Křičela jsem. Po tvářích mi stékaly slzy. Bylo mi tak úzko, tak hanba. George mi funěl do tváře a zatlačoval mě hlouběji do matrace. Jeho dech páchnul po alkoholu a marihuaně. Všude kolem mě sálalo teplo jeho těla. Byl tak surový. To, co se mnou prováděl, se jen stěží dalo nazvat milováním. Můj křik a sténání si zřejmě vykládal jako projev rozkoše.

„Prosím, už dost.“

„Sklapni,“ sešpulil mi pusu a zatřásl s celou hlavou. Pak mi vrazil facku.

Vyjekla jsem. Určitě by to tak nebolelo, kdyby můj klín byl stejně vlhký jako tváře.

Někdo rozrazil dveře.

„Slez z ní, ty prase, a dělej!“ zvolal mužský hlas. Přes Georgovu paži jsem zahlédla jeho siluetu. Nebyl tak statný, za to svíral v rukou revolver.

„Slyšíš?! Dej z ní ty pracky pryč, nebo ti ho ustřelím.“

Konečně se vzpamatoval z počátečního šoku a začal se stahovat. Vydechla jsem úlevou.

„Sundej jí ty pouta.“

Poslechl. Sehnul se ke svým kalhotám a z kapsy vytáhl klíč. Neochotně pouta rozevřel. Já se ale bála zvednout. Styděla jsem se. Nechtěla jsem, aby mě takhle někdo viděl.

 „Lehni si místo ní,“ poroučel dál.

George se na mě zhnuseně podíval. Rty se mu chvěly, jakoby si chtěl odplivnout.

„Rose, pojď sem ke mně, už je po všem, jsi v bezpečí.“

Otřela jsem si oči a zadívala se na svého zachránce. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že ho dobře znám.

„Miku?“

„Miku, dávej pozor!“

„Sakra.“

„Támhle je místo. Zaparkuj tam. Rose? Vnímáš? Ještě vydrž, vydrž chvilku. Pomůžeme ti.“

Odnášel mě zabalenou ve špinavém prostěradle. Tiskla jsem se k němu a brečela. Všechno mě bolelo a nejvíc duše. Položil mě do křesla a dřepl si přede mě. Byli jsme u něj doma v obývacím pokoji.

„Jsi - můžu pro tebe něco udělat?“ ptal se starostlivě.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Nechceš trochu čaje?“

Na to jsem kývla.

„Hned budu zpátky,“ usmál se měkce a odešel.

Skrčila jsem nohy a hlavu si položila na kolena. Po tváři mi putovala snad už poslední slza. Naposledy jsem zavzdychala a utřela si obličej do „bílé“ látky.

„Tady to je,“ podsunul mi Mike hrníček a posadil se přede mě na zem jako chlapeček čekající na pohádku.

„Dí - díky.“

„Potřebujeme doktora!“

„Já jsem doktor. Co se jí stalo?“

„Nevíme přesně. Našli jsme ji v jejím bytě ležet ve vaně. Byl tam hrozný nepořádek.“

„Vzala si nějaké prášky?“

„Nejspíš jo. Válelo se tam několik prázdných platýček. Bude v pořádku?“

„Drží se jen tak tak při vědomí. Uvidíme, co se dá dělat. Vy dva jste její příbuzní?“

„Ne, jsme její přátelé. Jmenuji se Mike Overmac a tohle je moje žena Clare.“

„Miku?“

Vzbudila jsem se v tmavém pokoji. Otevřeným oknem do místnosti vlál studený vítr. Cítila jsem se hrozně slabá, přesto jsem našla dost sil se posadit. Mike, který spal na židli poblíž postele, sebou trhl.

„Co je? Jsi v pořádku?“

„V pohodě, jen…“ nevěděla jsem, jak se vyslovit.

„Co pro tebe můžu udělat?“ Předklonil se a propletl si prsty.

„No… myslíš, že bys… že by sis mohl lehnout vedle mě? Připadala bych si bezpečněji.“

Zřejmě ho má žádost překvapila. I v té tmě jsem postřehla, jak mu vyletělo obočí a několikrát zamrkal.

„Jasně, určitě,“ blekotal rozespale a pomalu se zvedal.

Převalila jsem se na bok zády k oknu, čelem ke dveřím, čelem k němu. Opatrně ulehl, podložil si hlavu rukou a také mě pozoroval. Bože, byl tak krásný. Už delší dobu mi ležel v žaludku, i když jsem si to nechtěla přiznat. Byl tu vždycky pro mě. Vždycky. Tak jako moje druhá nejlepší kamarádka Clare, ale on byl pro mě víc. Byl to můj zachránce. Můj život. Má láska. Opatrně jsem k němu napřáhla ruku a pohladila ho po jemných, světle hnědých kadeřích. Něco jako posttraumatický šok mi bylo naprosto cizí. Rozmile se usmál a sevřel mou dlaň do svojí. Srdce mi putovalo skrz dýchací trubice do krku. Motýlci v mém břiše se probudili a vydali na průzkum tak jako moje rty, které vzlétly a přistály na jeho. Jemně se kolem něj ovinuly a už se ho nechtěly pouštět. Celá jsem se k němu přitulila a láskyplně ho líbala. Byl to úžasný pocit, až jsem se musela blaženě usmívat. Mike byl mou náklonností zaskočený. Jen zlehka se zapojoval a najednou se odtáhl.

„Rose, co to - co to děláš?“ šeptal poplašeně a vytáhl se na nohy.

„Já - já jsem ti jen chtěla poděkovat a...“

Někdo zazvonil. Mike na mě ještě chvíli nechápavě shlížel a poté šel odevřít. Vyškrábala jsem se z postele a stoupla si těsně ke dveřím, pootevřenou škvírou pozorovala, co se děje ve vedlejší místnosti.

„Myslíš, že bude v pořádku?“

„Určitě. Určitě jí pomůžou.“

„Trvá to už strašně dlouho.“

„Neměj obavy. Oni to zvládnou.“

„Miku, já - já ti musím něco říct,“ vzlykala Clare. „Promiň, ale prostě jsem nemohla vydržet do rána.“

„To nevadí, Clare, co se stalo? Co mi musíš říct?“

„Já - před chvílí jsme si s holkama dělaly jen tak z legrace těhotenský testy a... ten můj byl pozitivní!“ Těžko říct, jestli to byly slzy smutku nebo radosti. Nejblíže to mělo k hysterii, dost možná byla opilá.

„Cože? Ty jsi - ty jsi těhotná?“

„Ano, dělala jsem si ho dvakrát.“

„No to je úžasný!“ Rozzářil se Mike a vzal ji za ramena.

„Ty z toho máš radost?“

„Samozřejmě! Bude ze mě táta,“ postavil ji na nohy a políbil. Něco ve mně se zlomilo. „Clare, to je ta nejlepší zpráva na celém světě…“

Dál už jsem neposlouchala. Na tváři se mi usadil podivný škleb šílence. Chtěla jsem si jít zpátky lehnout, když mě zaujalo to otevřené okno. Středně dlouhá záclona se třepetala v průvanu, který mi příjemně chladil líce. Jako v tranzu jsem se k němu přibližovala s postupně ochabujícím nepřirozeným úsměvem. Zapřela jsem se o rám a předklonila se. Byla jsem asi tak v sedmém, osmém patře. Pode mnou se rýsovala ulice. Přehodila jsem nohy přes parapet a pohodlně se usadila. Byla to krásná noc plná hvězd. A já chtěla, aby trvala věčně. A tak jsem skočila.

„Támhle jde doktor!“

„Tak co? Jak je na tom?“

„Je mi moc líto, že vám to musím říct, ale bohužel to nezvládla. Dělali jsme, co jsme mohli, ale její organizmus byl příliš slabý. Opravdu mě to moc mrzí. Doufám, že alespoň přijmete moji upřímnou soustrast.“

„To ne!“

„Díky, doktore…“

„Rose. Rose!“

„Sbohem, Rose. Snad jsi teď na lepším místě.“

Dovětek: Takže, asi jste pochopili, že skutečný děj je ten, ve kterém promlouvají Mike a Clare… a ještě ten doktor. To ostatní je jakýsi Rosino blouznění, částečně vzpomínání. Představuje si to zkresleně. Ve skutečnosti měla problémy s přítelem, rozešli se, Mike jí pomáhal se z toho dostat, ona se do něj zamilovala a než se odhodlala mu to říct, byl zasnoubený s Clare. Takže žádný znásilnění, Mike s bouchačkou, to je jenom výplod její fantazie způsobený prášky a možná i jejím šílenstvím, že není psychicky v pořádku, nevylučuji. No, a protože byla nešťastná, tak se zabila. A proč její představivost udělala ze skutečnosti takový horor? Podle mě proto, že si chtěla svoji sebevraždu nějak lépe ospravedlnit. A protože se cítila tak, jako by se jí přesně tohle stalo.

Původní název: Nechal jsi mě dvakrát zemřít... nebo taky ještě: Zachráněna před životem - s tímto názvem jsem to Michelle odeslala, ale před publikováním jsem ji poprosila, aby název změnila na ten, co je v záhlaví příspěvku :D