19. kapitola

Komentář autora: Já jsem vážně kretén, nebo se můžu vymlouvat na to, že MHD nejezdím tak často :D Vzorně jsem si našla poslední autobus domů, vzorně jsem přišla včas na zastávku, na SPRÁVNOU zastávku, nasednu do SPRÁVNÝHO autobusu, cvaknu jízdenku, další zastávku to hlásí Třída Míru, v pohodě a pak: "Autobus dále pokračuje do stanice Dukla vozovna." ... To je asi tak 3-4km od mýho baráku. Jaksi jsem zapomněla, že každej poslední autobus tam jezdí. Tak jsem hezky vystoupila a šla domů pěšky, protože ze Třidy Míru to mám domů 20 minut... jednou se rozhodnu jet busem, abych se nemusela cestou klepat, kdo kde na mě skočí, a vyberu ho špatně! :/:D Každopádně večer dobrej a ani se mi nezdály žádný nechutný sny o zvracení hlenů nebo bejvalym jako celej tenhle tejden!
K povídce: Tahle kapitola je jednoduše ťuťu, možná vám to tak připadat nebude, ale pro mě je prostě strašně roztomilá :D. A pár věcí se opět vysvětlí a část po *** nebude z Elenina pohledu ;)
Tak, jen do toho, já si du dopisovat sešit a pomalu se učit :/
Edit: Sakra, právě jsem objevila 3. soundtrack k epilogu týhle série :D:D:/ Linkin park, Skillet a Three days grace... to bude dilema... ale TDG se hoděj spíš k prologu třetí série... Skillet maj vhodnější melodii, Linkini text... nevšímejte si mě, nechci se učit :D

Ráno mě našel Ivan ležet na zemi tělocvičny alias sušárny. Jeho příchod mě probudil. Popotáhla jsem a zvedla hlavu. Stál asi dva metry ode mě s rukama zastrčenýma v kapsách tepláků. Nejdřív se podíval na mě, pak na zakrvácenou stěnu za mnou a nakonec na figurínu v protějším rohu.

„Koukám, že jsi se včera činila.“

Neodpověděla jsem. Jen jsem se posadila a prázdně na něj zírala. Zachvěly se mu oči a dřepl si ke mně. Odlepil mě od stěny a pevně objal. Jakoby mě najednou někdo zabalil do teplé deky. Jeho srdce mě tlouklo do prsou a bylo to tak příjemné, že jsem se neubránila úlevnému vzdechnutí. Stiskl mě ještě pevněji a já ho vděčně pohladila po zádech. Nakonec si mě posadil na klín a choval jako malou holčičku.

„Mrzí mě to,“ špitla jsem do jeho trička (ano, výjimečně na sobě neměl nátělník!).

„Co, prosím tě?“

„Že jsem včera tak odešla…“

„S tím si vůbec nelam hlavu. Cítíš se alespoň líp?“

„Jo,“ vydechla jsem a byla to pravda. Zvedla jsem bradu z Ivanova ramene a zadívala se mu do očí. Byly poměrně úzké a hluboce temné. Tvář měl oholenou do hladka, za to na lebce mu rašilo strniště. Připadalo mi to jako věčnost, co jsme na sebe tak otevřeně hleděli. Pak náhle sklonil hlavu čelem k mým nataženým nohám. Nejistě mi položil dlaň na lýtko a začal mě něžně hladit. Zachvěla jsem se. Možná to bylo zimou, protože jsem na sobě měla jen kraťasy a tílko; možná to ale bylo jeho dotekem, který mi připomínal, jak dlouho už jsem nebyla s mužem. Zadíval se mi opět od očí a já si se zděšením uvědomila, že mě odhalil. Přemístil tu ruku na mou tvář a nesnesitelně pomalu mi zastrčil vlasy za ucho.

„Co -“ polkla jsem, „co máš dneska v plánu?“

Vypletl prsty z mých kadeří a spustil paži podél svého těla. Dokonce se trochu zaklonil. Oddechla jsem si.

„Jsou svátky, nepracuje se. Jenom se válíš a odpočíváš. Takže bych ti chtěl nějak pomoct se konečně pohnout dál.“

Na chvíli zavládlo ticho.

„Odkud pochází ta Katherine?“

„To netuším.“

„Tak kde se s ní alespoň poznali ti… Damon a Štefan?“

„Stefan,“ opravila jsem ho. „Seznámili se všichni tři v Mystic Falls. To je ve Virginii.“

„Nenapadlo tě třeba, že se tam s nimi ta upírka vrátila? Damon ti přeci říkal, že jste doma, ne?“

Zamračila jsem se. „To ano, ale nemohli se tam vrátit. Byli tam naposledy před dvaceti lety, někdo by je poznal. Navíc „doma“ by mohlo znamenat taky v Itálii nebo Brazílii.“

„Třeba se schovávají.“

„Neříkám, že je to nemožné, ale… proč se vlastně ptáš? Myslíš, že bychom tam měli zajet a porozhlédnout se tam?“

„To přesně ne. Už ses zkoušela spojit s tím, no, Stefanem?“

„Ještě ne,“ přiznala jsem.

Opatrně mě ze sebe sundal a postavil se.

„V tom případě to udělej. Nasnídej se, dej si sprchu a schrupni si v mojí ložnici, ať máš větší pohodlí. Jestli jsou ve Virginii nebo Brazílii, budou mít akorát noc, větší šance, že ho zastihneš.“

„Rozkaz, šéfe,“ usmála jsem se a zasalutovala. Pak odpochodovala do koupelny a pořádně se vydrhla.

Ivanova ložnice byla hezky obyčejná. Tmavě modré povlečení se světlými kostičkami, bílé stěny, bílou záclonou zakrytý výhled na balkón, vedle manželské postele, blíže ke dveřím, noční stolek a velká skříň, z druhé pak malá knihovna a naproti pelesti skříň s ložním a spodním prádlem. Žádný stůl ani židle ani zrcadlo. Jen černobílý obraz zasněžené krajiny nad postelí. Zavrtala jsem se do péřově přikrývky a pod polštář vložila sáček s bylinkami od Iriny. Okamžitě se mi před očima začala tvořit docela jiná místnost…

Stála jsem před Stefanovou postelí, v jeho pokoji v penzionu v Mystic Falls, abych byla přesná. Všude bylo ticho a Stefan nikde. Znepokojeně jsem se rozhlížela. Od mého odjezdu se tam nic nezměnilo. Na stole se povalovalo několik knih a otevřeným oknem přilétal čerstvý vzduch. Náhle jsem zaslechla kroky na schodech. A ve dveřích se objevil Stefan! Jeho vlnitě rozcuchané vlasy se zatřpytily a zelená košile zvýraznila jeho oči. Nezmohla jsem se na slovo, jen jsem se bez dechu usmívala s pootevřenou pusou.

Zamračil se a zastavil těsně za prahem. „Katherine? Proč jsi mě sem vzala?“

Nemohla jsem mluvit. Dusila jsem se radostí, že ho zase vidím, živého a zdravého.

Prošel kolem mě ke stolu a vše si zaujatě prohlížel. Nakonec vzal NAŠI společnou fotku a zadíval se na ni. Něžně se usmál a pohladil palcem rám.

Pak, jakoby si něco uvědomil, trhl prudce hlavou směrem ke mně. „Jak můžeš vědět, jak vypadal můj pokoj, když jsi v něm nikdy nebyla?“

Po tváři mi seběhla malá slza a rozvázala mi jazyk. „Byla jsem v něm mockrát. S tebou i bez tebe a vybavuji si ho od rohožky po lustr. Pamatuju si úplně všechno, Stefane!“

Spadla mu čelist v údivu, mně zase další slza. Rozeběhla jsem se k němu a doslova mu padla kolem krku.

„Eleno?“ ujišťoval se, než mi nejistě položil ruce na záda.

„Ano, jsem to já! A už nikdy mě neoslovuj Katherine!“

To mu stačilo, aby uvěřil. Jeho ruce jakoby se ovinuly kolem celého mého trupu. Co nejpevněji, abych se z nich už nikdy nedostala. Špičkami tenisek jsem se odlepovala od země a tváří se třela o tu jeho. Nakonec jsme povolili stisk a z té nejmenší možné vzdálenosti si sebe navzájem prohlíželi.

„Jsem tak ráda, že si mě pamatuješ.“

„Nápodobně,“ vydechl. „Ale jak to? Myslel jsem, že tě Katherine ovlivnila. Měla jsi u sebe sporýš?“

„Ne, měla jsem tohle,“ zastrčila jsem si vlasy za ucho a natočila se k němu profilem.

Vyvalil oči a vztáhl ke mně ruku. „Úplně jsem na to zapomněl.“ Pohladil vděčně náušnici.

„Ty mi vysvětli zase tohle: Jaktože si mě Damon nepamatuje, ale ty ano?“

Téměř okamžitě sklopil hlavu, abych neviděla jeho tvář bez sebekontroly. Když ji opět získal, řekl mi tohle: „Když jsme dorazili do Katherinina domu a tebe - tebe jsme vyhodili z letadla, Damon se Katherine postavil. Spoléhal na moment překvapení, ale v tom domě se to hemží zmanipulovanými upíry a ti ho zadrželi. Potom ho ovlivnila, aby na tebe zapomněl a jí odpustil všechno, co mu kdy provedla.“

Vztekle jsem zaťala pěsti. Musela jsem vyšlapat malé kolečko a zajet si rukama do vlasů, abych se uklidnila. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a bylo mi líp.

„A tebe nechala být?“

Rošťácky se usmál, snad poprvé v životě. Pak zase posmutněl, nejspíš nějakou vzpomínkou. „Katherine není (nebo alespoň nebyla) jedinou upírkou, která dokáže používat nátlak proti ostatním upírům. Lexi to uměla taky. Chtěla mě to naučit, ale neměl jsem dost sil. Na to, abych mu odolal, jsem ale silný dost, a tak mě naučila alespoň to. Katherine si mě může ovlivňovat, jak chce, já si zachovávám svou vlastní mysl.“

„Aha… páni…“

Ticho, ve kterém si mě Stefan starostlivě prohlížel a já zírala do země.

„A co ty? Jak ti je? Kde jsi?“

„Jsem na Sibiři. Narazila jsem tu na jednoho chlapa a ten se mě „ujal“. Bydlím u něj a trénuje mě v boji a tak. Jeho kamarádka mi včera darovala takový sáček s nějakými rostlinkami a díky němu je pro mě snazší vytvořit sen pro nás oba. A zároveň je intenzivnější. Kdybych nevěděla, že je takovéhle setkání nemožné, přísahala bych, že je skutečné. Všechno je tak přesné, detailní a ostré,“ rozhlédla jsem se opět kolem dokola a obdivovala každý předmět i záchvěv oblečení ve větru.

„Ano, taky to tak cítím.“

Najednou syknul bolestí a chytil se za hlavu. Okamžitě jsem k němu přiskočila.

„Eleno, musím jít. Něco se děje, nejspíš se mě někdo snaží probudit.“

„Dobře, dobře. Uvidím tě zítra? Touhle dobou?“

„Určitě. Buď opatrná!“ Stiskl mi ruku a vyběhl z pokoje.

„Ty taky,“ zašeptala jsem a nechala se pohltit světlem z okna.

***

„Stefane.“ Cizí rty se třely o moje ucho stejně něžně a dráždivě, jako vyslovovaly moje jméno.

Něco mě nesnesitelně šimralo na tváři, a tak jsem se po tom ohnal. V prstech jsem sevřel drobnou ručku. Konečně jsem otevřel oči.

„El - lásko!“ Zarazil jsem se v pravou chvíli. Ležel jsem u sebe v posteli a nade mnou se tyčila Katherine. Provokativně se mi vrtěla na klíně a hladila mě po celém těle. Jako každou noc měla na sobě dlouhou bílou noční košili. Nechápal jsem, proč v tom spí, a proč nutí i nás nosit staromódní oblečení. Jako bychom se vrátili o dvě stě let zpátky… „Co tady děláš?“

Ohrnula spodní ret a s propnutými zády se ke mně sklonila. „S Damonem dneska nebyla vůbec žádná legrace. Pořád samé něžnosti a žádné pořádné činy. Tak mě napadlo, že bych mohla navštívit jeho krásnějšího a zábavnějšího bratra,“ ušklíbla se a dlaněmi mi přejela od klíčních kostí až k podbřišku.

I když jsem k ní absolutně nic necítil, moje tělo po ní zatoužilo. Proto pro mě nebylo tak obtížné ji upíří rychlostí dostat pod sebe, rozepnout několik knoflíčků a začít ji líbat na prsou. Slastně zavrněla a přitlačila si mou hlavu ještě těsněji, takže jsem nemohl ani dýchat. Chtivě jsem z ní tu zbytečně dlouhou látku sundal a zamířil svými polibky ještě níž.

„Opět jste dokázala, že oplýváte jen samými skvělými nápady, slečno Katherine,“ usmál jsem se jí do obličeje a políbil ji.

Pokračovat na další kapitolu