18. kapitola

Komentář autora:
Včera jsem zašla po sto letech do knihovny a poprvý v životě mě lákalo tolik knížek, že jsem musela jejich počet zredukovat. Nakonec jsem si vzala jeden horor v angličtině (po 50 stránkách mi přijde dost otřepaný, předvídatelný... nevim, nic moc, asi ho nedočtu), jeden psychologickej hodně emotivní (smutnej i veselej) román v aj a v češtině takovou polodetektivku z blízké budoucnosti. To jsou moje žánry, odolala jsem a nepůjčila si žádnou pubertální upířinu, i když mě dvě sváděly. Nic proti nim, mě je strašně baví číst, ale měkne mi z toho už tak trochu mozek. Úplně stačí DZ.
A večer jdu snad s kámoškama na pivo. Docela se mi daří udržovat kontakty, každý víkend trávím s někým a příští čtvrtek jsem pozvaná na houseparty. Neměla bych z toho mít větší radost?
Teď už konečně k povídce: Vánoční a extrémně nudná se zajímavými prvky, tak bych ji popsala. Zpětně lituju, že jsem v první sérii neudělala americký Vánoce, bylo by to tak správně. Tady jsem ruský udělala automaticky, přišlo mi to tak nějak samozřejmý... nevím proč :D Na konci je písnička, která se ke kapitole hodí jen tak z lehka, doporučuju si ji pustit až k poslednímu dostavci, rozhodně ne k začátku, protože na začátku je úplně jiná náladu než na konci.

Vánoce, Vánoce, Vánoce! Konečně jsem se jich dočkala. Byla jsem na ně tak natěšená, že jsem vstala dokonce dřív jak Ivan. Vyběhla jsem nahoru a rozrazila dveře jeho ložnice, vplula dovnitř a skočila k němu na postel.

„Vstávat, vstávat! Vstávat a cvičit!“ Lomcovala jsem s ním.

Trhaně se posadil a vyvalil na mě opuchlé oči. Zubila jsem se jak idiot a rozcuchané vlasy mi spadaly do klína. Na sobě jsem měla jeho staré červené tričko - nějak mi bylo pohodlnější než noční košile. Otočil hlavu ke stolku a zvedl si malý digitální budík k obličeji.

„Šest hodin ráno?!“ zachraptěl.

Vystřelila jsem z postele a otevřela dveře na balkón. Místností prosvištěl svěží ledový vítr. Venku ještě panovala tma. Nasála jsem několik doušků vzduchu do plic a rozsvítila světlo. Ivan semkl víčka a syknul. Doufala jsem, že má na sobě alespoň trenýrky. Jediné, co mu čouhalo zpod peřiny, byl nahý trup. Poprvé jsem se odvážila pořádně si ho prohlédnout. Měl docela pěkná prsa se spíše malými bradavkami, řídce porostlá tmavými chlupy. Obrysy břišních svalů zanikly v tuku, ale bylo zřejmé, že tam jsou. Rozhodně nebyl tlustý! Vlastně byl docela pěkný, s medvědími tlapami, strništěm, tenkou čárkou od pupíku níže… Potřepala jsem hlavou, abych utlumila své hříšné myšlenky. Ivan si ničeho nevšiml, protože si protíral oči.

„Udělám ti snídani, tak se zatím prober a obleč se,“ sdělila jsem mu a odhopkala zase pryč.

Do topinkovače jsem vložila dva plátky chleba a dala vařit kafe. Topinky jsem namazala z vrchu sýrem a ze spodu česnekem. Pak jsem mu opláchla a nakrájela rajče. Akorát dosedal ke stolu, když jsem před něj postavila plný talíř a hrnek. Uvelebila jsem se na židli naproti němu a usrkávala krev. Mlčky jsme pojedli, a zatímco já sklízela, Ivan se šel umýt. Nakonec jsme se sešli v tělocvičně. Vše už bylo připraveno: Celine zpívala, prádlo bylo stažené ke straně, na zemi se válely dvě žíněnky a u stěny stála látková figurína. Občas jsme s ní trénovali. Byly na ní zakreslené různé body, do kterých jsem se měla strefovat tupým kůlem nebo pěstmi.

Neměla jsem náladu se protahovat, a tak jsem rovnou přistoupila k tomu boxovacímu panákovi a dávala mu co proto. Teda v rámci mezí, ta věc byla relativně vrtkavá. Ještě pořád mi dělalo problémy být agresivní, když v pozadí hrála tak něžná hudba, ale už to nebylo tak zlé jako ze začátku. Zhruba po půl hodině jsem toho měla dost. Celá upocená jsem zabořila čelo do hrudi figuríny a objala ji.

„Usmiřujete se?“

Nadskočila jsem alespoň o deset čísel. Ivanův hlas se mi vpředl přímo do ucha, a když jsem se otočila, stál velmi blízko. Natiskla jsem se co nejvíc k panákovi, ale stejně se mi Ivan třel o prsa.

„Hrozně snadno odpouští, jednou na to doplatí,“ řekla jsem přiškrceně.

Proč mě polévá takové horko a vysychá mi v ústech? Ne! To je přece normální po takové námaze, nemá to nic společného s tím, že se na mě lepí poměrně dobře stavěnej chlap…

Přejížděl mě pohledem od výstřihu k očím a záludně se usmíval s hlavou lehce nakloněnou ke straně a s rukama za zády. Trochu mi tím připomínal Damona, což mě vyděsilo natolik, že jsem opět promluvila: „Dovolíš? Potřebuju se něčeho napít.“

„Beze všeho,“ stáhl se galantně ke straně.

Svižným krokem jsem si to rázovala ke dveřím. Přesto mě ještě stihl plácnout přes zadek.

„Ale ať to odsejpá! Pozoroval jsem tě a mám připomínky k tvýmu levýmu háku.“

Ještě asi hodinu jsme trénovali a pak se pustili každý do své práce. Ivan uklízel a já vařila. I když ani jeden z nás nedodržoval předvánoční půst, jídelníček zahrnoval několik chodů: kuťja, vzvar, vareniky, šuba, rybí polévka, štola a nějaké to cukroví. Většina z toho nevypadala zrovna vábně. Ještě tak ten vzvar, to je defakto ovocný kompot, ale kuťja, pšeničná kaše s ořechy a medem? Vareniky jsem naplnila bramborami a houbami, jak mi Ivan nakázal. Navrhovala jsem mu zelí s uzeným, ale nepovolil mi to, prý se nesmí jíst maso krom ryb. No, ještěže mám krev.

Šestá hodina večerní se nezvladatelně blížila a já dokončovala poslední pokrm. Ivan seděl u televize v bílé košili a riflích a nezaujatě sledoval program. Šla jsem se upravit. Nahoře už jsem měla připravené sváteční oblečení: saténové, fialové tílko s vodou, černou saténovou sukni a černé lodičky na středně vysokém podpatku. Navlnila jsem si vlasy a nechala je rozpuštěné. Zase mi o něco narostly, takže rovné končily až pod hýžděmi. Nové šperky jsem si nepořizovala. Měla jsem svůj křišťálový náhrdelník a snubní a svatební prsten. A náušnici od Nicka.

Někdo zazvonil. Upíří rychlostí jsem se řinula ke dveřím, ale Ivan mě stejně předběhl. Nově příchozí s ním rozmlouvala v ruštině. Odňal jí kabát a pověsil ho na věšák, takže mi konečně přestal zaclánět. Stála tam skromně, mladá dívka, jen o málo menší než já, v tmavě hnědých šatech s černými vzory. Vlasy ebenové barvy měla uhlazené a shromážděné na temeni. Byla to Asiatka, nebo alespoň vypadala jako ten typ. V tom účesu vynikl její kulatý obličej lehoulince nažloutlé pleti. Její oči mi připadaly velké, i když byly šikmé. Nezdála se mi být nijak zvlášť krásná, s ploským nosíkem a drobnými jizvičkami v obličeji, zřejmě po nějakých bolácích, ale měla své kouzlo jako Vánoční koleda. Odlepila pohled od země a zadívala se na mě. Pak se usmála.

„Ty jsi Elena.?“ konstatovala otázku neobratnou angličtinou a přistoupila ke mně. „Já jsem Irina.“

„Jsem ráda, že tě konečně poznávám,“ oplatila jsem jí úsměv a podala jí ruku, kterou s váháním přijala.

Poté opět sklopila víčka. Ivan se k ní přitočil a jemně ji pohladil po paži.

„Tak co, holky, dáme si večeři?“

„Jasně, můžeme hned podávat,“ spráskla jsem ruce a odklapala do kuchyně.

Mí strávníci se mlčky usadili. V pozadí hrály Vánoční písně a celá místnost byla stále provoněná roztodivnými výpary z vaření a pečení.

„Takže,“ rozhodla jsem se narušit tichou večeři, „ty někde pracuješ, Irino?“

„Ne, já pomáhám jen u Ivana, občas. Tady není práce a já nepotřebuji peníze.“

„Aha.“

„Ty jsi pracovala?“

„Ne, ne. Studovala jsem žurnalistiku, víc jsem toho zatím nestihla.“

Irina vykulila oči. „Žurnalistiku? To muselo být hodně zajímavé!“

„No, abych pravdu řekla, byla to docela otrava,“ ušklíbla jsem se. „Dost mě to vyčerpávalo a pořád jsem ležela v nějakých papírech. Možná jsem se přecenila, když jsem tam podávala přihlášku.“

„Ale dokončila jsi, ne?“

„To ano.“

„Tak proč se teď cítíš na malou cenu?“ Usmála se povzbudivě.

Byla tak milá. Ta určitě v životě neublížila mouše! Trochu jsem jí tu pozitivní energii, kterou vyzařovala, záviděla. Oproti ní jsem si připadala vyhaslá…

„Umm,“ zamručel spokojeně Ivan, když polkl lžíci rybí polévky. „Skoro jako od maminky.“

„Díky. Rybí polívku jsem dělala už mockrát na rozdíl od těch ostatních jídel.“

„Je to moc dobré,“ pochvalovala si Ira.

Polichoceně jsem se zatetelila a přisypala si pár kostek osmažené housky.

Po večeři jsme se odebrali ke stromu, nebo jak říkají Rusové: k jolce. Sotva se vešel do místnosti, jak byl obrovský. Voněl nádherně po pryskyřici. Na větvích měl zavěšené různé barevné koule a andělíčky a pod ním se nacházela skromná hromádka dárků.

„Tak se podíváme, co komu Děda mráz nadělil,“ usmál se Ivan a ujal se zodpovědné role rozdělovače.

„A jako první dostane svůj dárek - Irina,“ podal jí zrovna ten ode mě.

Pak dostala ještě dva další od Ivana. Ivan měl také celkem tři a já dva. Zřejmě jsem nejvíc zlobila. Opatrně jsme začali odstraňovat izolepu a odhrnovat balicí papír.

„Jé,“ vzdychla Ira, která právě držela v rukách ohromnou knihu. Vybírala jsem ji společně s Ivanem, protože mi azbuka byla stále cizí. Její název mi přeložil jako: Kam na dovolenou, nejkrásnější místa planety.

„Oo, budu kavalír,“ usmál se Ivan, když si přikládal k tělu tmavě modrý svetr. Moc mu slušel.

„Ehm, jé,“ byla jsem trochu zaražená, když jsem ze svého balíčku vytáhla dřevěný kolík. Byl dost velký a tvrdý jako z oceli. Rukojeť měl ozdobně vyřezávanou a vykládanou barevnými kameny. Byl nádherný, ale nevěděla jsem, jak si mám takový dar vyložit.

„No ten není do tvýho srdce,“ upozorňoval mě Ivan. „Až půjdeme zachránit tvoje přátele, určitě se dostaneme do křížku s mnoha upíry a pořádná zbraň ti přijde vhod.“

„Půjdeme?“

„Půjdeme,“ ujistil mě s úsměvem a Ira po něm vystrašeně zašilhala. Usmál se na ni a objal kolem ramen.

„A tohle je co?“ zeptala jsem se. V rukou jsem svírala malinký látkový pytlík s nějakými bylinami. Hezky voněl.

„To je pro víc živý sen,“ vysvětlovala Ira. „Dáš si to před spánkem blízko obličeje a on ti pomůže lépe snít. Ale používej to jen při upířích snech. Nechceš, aby ti připadaly noční můry živé.“

„Aha. A jak dlouho to vydrží?“

„Dlouho,“ usmála se něžně. „Několik desítek let.“

„Páni. Děkuju ti!“

„Mně ne, to Děda mráz a Sněhurka,“ mrkla na mě spiklenecky a obrátila se k Ivanovi, který si právě něco prohlížel.

„Sum 41?“ Podíval se na mě nechápavě a možná trochu vyčítavě.

Zakřenila jsem se. „To abys poslouchal taky něco normálního, chlapskýho.“

„Vypadá to na nějakej ztřeštěnej punk,“ ohrnoval nos.

Sešpulila jsem ústa a vzala mu krabičku z buclatých prstů. „Můj manžel je má rád.“

Neřekla jsem to nijak ostře, přesto zavládlo ticho. Rozpačitě jsem se zadívala na obal a pohladila zpěváka po tváři.

„Půjdu si zacvičit,“ oznámila jsem z ničeho nic a šla se nahoru převléci.

„Vždyť jsou přece Vánoce, neblázni! Už ráno jsem ti to chtěl zatrhnout. Měla by ses vyvarovat všemu, co tě vzdaluje Bohu.“

„Jsem upír, jak dál bych ještě mohla být?“

Na to neodpověděl. Doprovodily mě jejich smutné oči. Zavřela jsem se v tělocvičně a vytáhla si figurínu. Do přehrávače jsem vložila Sum 41 (největší hity) a stiskla tlačítko play. Cítila jsem v sobě takový vztek, který hlasitá hudba jenom umocňovala. Mlátila jsem do panáka tak silně, až málem přepadl. Ani nevím, koho jsem v něm viděla. Možná sebe, možná Katherine. Místo toho, abych ze sebe ten strašný pocit dostala, ve mně ještě víc narůstal. Vydral se ze mě sotva lidský skřek a figurína odletěla k protější stěně. Potom jsem přešla k betonové zdi a začala mlátit do ní. Byla to ta jediná věc, které jsem byla v danou chvíli schopná. Praskaly mi klouby a bílá stěna se barvila do ruda. Bylo mi to jedno. Přes slzy jsem přestávala vidět. Pořád mi ale v hrudi ruka žalu a bezmocnosti drtila srdce. Svezla jsem se na zem a snažila se tu bolest rozmasírovat. Když to nepomáhalo, schoulila jsem se do klubíčka a vyplakávala nové moře. Ještě nikdy jsem se necítila tak zdevastovaná a slabá…

„Damone…“

...

 Dovětek: Já vím, že jste si stěžovali, že se Elena o Damona a Stefana moc nestará. Tahle kapitola - respektive poslední odstavec - to má tak nějak vysvětlovat. Elena je totiž docela machr v popírání svých emocí, proto byla reativně v pohodě. Neargumenotvala jsem tak, protože jsem nechtěla spoilerovat. No, tady konečně dala najevo, jak se doopravdy cítí a cítila už od začátku :).
Pokračovat na další kapitolu