17. kapitola

Komentář autora: Asi si budu muset pohovořit s učitelkou na ZSV... už jsem pochopila, že "bytí je a nebytí není", ale že neexistuje pohyb, že je to jen zdání, přes to se nějak nemůžu přenýst :D. Člověk chybí na jedný hodině a je v háji... ta filozofie je občas vážně taková sračka...
Tak, slibovaná kapitola zaměřená především na Ivana je tady! Snad se bude líbit, trvalo mi docela dlouho, než jsem vymyslela nějaký pořádný příběh. Abyste rozuměli, napadalo mě toho totiž strašně moc :D. Nakonec z toho vzniklo tohle... Moc by mě potěšilo, kdybyste mi dali vědět, jak se vám to líbilo, jestli to nebylo přeplácaný, nesmyslný, jestli jsem na něco nezapomněla, co jste postrádali... cokoliv :) Předem děkuji a radila bych vám, aby ne zbytečně... taky by se mohlo stát, že se třeba, já nevím, neobjeví 18. kapitola? :P (Neee, to není výhružka, to bych si nedovolila :D:D:P). A nechci komentáře typu "Pěkný rychle další", to je milý, ale k prdu, vysloveně chci vyjádření k tomu příběhu ;). A všimněte si datumu v pravo nahoře Elenina zápisku, abyste byli v obraze :). Tak, směle do toho!

3. ledna 2033

Milý deníčku.

Už jsou to skoro tři měsíce, co jsem na Sibiři. Cítím se tu tak nějak jako doma. Nic mi tu neschází a čím dál častěji si připadám doopravdy šťastná. Pak si ale vzpomenu na Damona a Stefana a vše je zase v troskách. Celkem třikrát jsem se vkradla do Damonova spánku - ne každý můj pokus byl zdařilý, protože ne vždy spal - ale nebylo to k ničemu. Nevzpomněl si. Pokoušela jsem se na něj použít nátlak, ale nefungoval. Ani jsem z něj nedostala, kde je. Pořád jenom opakoval, že jsme přeci doma. Už ho nebudu kontaktovat. Zbytečně se trápím a riskuji odhalení. Katherine ho sice nechává odpočinout, ale pokaždé cítím její přítomnost. Ještě to zkusím se Stefanem, i když pochybuji, že to k něčemu bude… Nedovedeš si ani představit, deníčku, jak mě ta bezmocnost sžírá!

Ještěže mám Ivana a Ronnieho - přerušila jsem na moment psaní a podrbala vlčáka, který mi ležel u nohou, za ušima - Oba si už na mě zvykli a já na ně. Ivan se mnou tráví víkendy, jinak vyřezává nebo zařizuje různé obchůzky. Ne, nesvěřuje se mi. Občas z něj něco vydoluju při cvičení, ale jsou to jenom útržky, které na sebe nijak nenavazují. Ale to mě netrápí. Jsem mu vděčná, že se mě tak ujal a opravdu se mi snaží pomoct. Trénuje se mnou každý den a řekla bych, že se zlepšuji. Vlastně mi oba.

Odložila jsem propisku a pohlédla ke dveřím. Seděla jsem v domácím oblečení na gauči s dekou přehozenou přes nohy. Ivan se právě vracel.

„Nazdar, Elčo.“

„Čau, Ivčo.“

Usmál se na mě a pohladil psisko po hlavě.

„Tak, jdeme na to?“

„Nechceš se nejdřív navečeřet? Udělala jsem ti svíčkovou na divoko.“

„Hladovej se budu prát líp,“ zazubil se a odstrojil.

Šoupla jsem tedy deníček do gaučového „peřiňáku“ a svázala si vlasy. Volné triko a tepláky nebyly na cvičení možná nejvhodnější, ale ani nejnepraktičtější. Ivan zatím přichystal žíněnky. Z oblečení mu na těle zůstal bílý nátělník, který normálně nosil pod triky i košilemi, a trenýrky. V zateplených kalhotách by se jen stěží mohl hýbat. Pustil další odrhovačky od Celine Dion a začal se protahovat. Propletla jsem si prsty za zády a pořádně se prohla.

„Jak bylo v práci?“

„Dobrý. Jak bylo doma?“

„Dobrý.“

„Tak to je dobře.“

Ano, asi takhle vypadaly naše rozhovory, než jsme se rozpovídali. Dřív takhle končily, takže jistý pokrok tu byl.

„Rozcvičená?“

Přikývla jsem.

Bez varování mi vymrštil pěst do obličeje. Já ji ale zachytla a zamířila tou svojí k jeho podbřišku. Zasmál se.

„Heleďme se! Holka na to jde dneska pěkně zostra, rovnou ke slabinám.“

„To víš, to je tou Power of love^**,“ ušklíbla jsem se taky a pokusila se ho srazit kopancem k zemi.

Byl na to ale připravený a chytil mě za nohu.

„Mohl bych ti ji zlomit.“

„Tak dělej,“ zafuněla jsem a přitom se pokoušela z té šlamastiky nějak dostat. Nenapadlo mě nic lepšího než se přeměnit. Naše soukromá pravidla to sice nepovolovala, ale co; lepší než si nechat zlomit nohu! Ivan zaklel a ustoupil. Skočila jsem na něj a položila ho na záda. Chytl mě pod žebry a snažil se mě shodit. Olízla jsem ho po tváři a zase se převtělila. Rozpletl se mi drdol, a tak mu můj dlouhý culík zalézal do ucha. Kolena jsem mu přimkla k bokům, aby mi neproklouznul. Jeho ruce ležely na podlaze a ty moje mu držely zápěstí. Ideální poloha pro zakousnutí. Jen jsem se na něj ale spokojeně usmívala a prohlížela si ho. Na tváři měl zbytky šoku a také jakési okouzlení, jakoby se díval na dávno ztraceného přítele. Potěšilo mě to. Vystoupala jsem očima k jeho nataženým pažím a všimla si zarudlé pohmožděniny na jedné z nich. Byla na její vnitřní straně blíže k podpaží. Zamračila jsem se.

„Co se ti stalo?“

Ohlédl se po místě, na které jsem tak okatě civěla.

„Nic, jen jsem se dneska škrábnul při vyřezávání.“

„Prosím tě, jak ses mohl škrábnout na tak debilním místě?“ zapochybovala jsem a přistrčila obličej blíže k červenému flíčku. A ztuhla jsem. Tohle zranění mi bylo známé ze všech nejvíc, nikdy bych si ho s žádným jiným nespletla. A rozhodně nebylo od dřeva, pokud tedy nemělo zuby.

„Kdo ti to udělal?!“ vyprskla jsem.

„Židle na zakázku,“ ušklíbnul se.

„Nelži! Upíří kousnutí ještě poznám.“

„Možná jsi dostala večer hlad a přišla hledat něco k snědku do mojí ložnice.“

Chvíli jsem to zvažovala, ale v závěru zavrhla. „Řekni mi pravdu, nebo ti udělám mnohem větší cucflek, Ewane.“

Povzdechl si a zvrátil hlavu do strany, aby se na mě nemusel dívat. Skousl si ret a trochu sebou zaškubal.

„Dobře, řeknu ti to. Ale nejdřív mě pusť.“

Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem mu vyhověla. Posadila jsem se naproti němu a nechala svaly napnuté, abych byla připravená ho případně zadržet. Tvářil se, jakoby nevěděl odkud začít. Nebo možná nechtěl vůbec začít.

„Nehraj na mě, že nevěříš upírům. Nechala jsem se pokousat psem, vzpomínáš? A ty teď upírem. Co víc bys ještě chtěl?“

„Dobře, dobře,“ uklidňoval mě a tentokrát jeho zamyšlený výraz znamenal, že uspořádává detaily. „Jestli ti mám ale říct všechno se vším všudy, bude to na dlouho.“

„Vypadám snad, že někam spěchám?“

„Fajn,“ povzdechl si, vypnul rádio a konečně začal: „Tehdy mi bylo asi dvacet. Osamostatnil jsem se a odstěhoval se sem, do vesnice. Bydlel jsem v dílně, kterou jsi už viděla. Kus odtud je osada Evenků. Jsou to šamanisté. Žijí odděleně a nejsou na nikom závislí, ale občas chodí do vesnice vyměňovat zboží, nebo prostě jen navštívit sousedy. Mezi nimi byla i jedna dívka…“

A jéje…

„Jmenovala - jmenuje se Irina. Padli jsme si do oka a spřátelili se. Hrozně ráda cestova - cestuje, nejraději by obešla celý svět. Tak jsem ji s sebou občas brával do větších měst, kde mám pobočky.“ Loupl po mně očima. „Snad sis nemyslela, že všechen ten nábytek odkupují zdejší.“

„Nepřemýšlela jsem o tom.“

„Mám tři pobočky: v Moskvě, Irkutsku a Novosibirsku. Je to jen výkladní skříň a objednávací panel, takovej ten bankomat, určitě jsi to už někde viděla, vybereš si zboží, zašleš objednávku na mail, zaplatíš zálohu…“

„Znám je.“

„Jednou jsme zůstali v Novosibirsku přes noc. Večer jsme šli do nějakýho klubu popít a zatancovat si. Když jsme se vraceli na hotel, zastavili nás nějací chlapi. Byli tři, jen o něco málo straší než já. Nebo jak se to vezme, byli to upíři, tak nevím.“

„Takhle ses dozvěděl o upírech?!“ Nevydržela jsem to a přerušila ho.

„Dostal jsem ten nejpádnější důkaz,“ sklesl ještě níž. „Byli opilí a dost nechutní. Chtěli si vzít Iru. Samozřejmě jsem ji bránil. Držel jsem si ji za zády. Jeden z nich mě ale obešel, aniž bych to postřehl. Byl to rychlej parchant,“ ušklíbl se. „Servali jsme se, ale neměl jsem šanci. Kousli mě a Iře prý dali svoji krev, nevím přesně, jak se to všechno semlelo. Pak přišel nejspíš jejich kápo. Nechali nás tam jen tak ležet a zmizeli. Když jsem se doplazil k Iře, byla už mrtvá… Nechápu, jak ji mohli nechat zemřít s jejich krví v těle. Museli vědět, co to bude mít za následky,“ skřípal zuby a zatínal pěsti. „Nejspíš jim to bylo fuk. Anebo předpokládali, že mě jako novorozená upírka vysaje do poslední kapky a bude po problémech. To jediný mi dává smysl. Každopádně… když se Irina probrala, odtáhla mě na hotel. Nebyl jsem na tom zrovna nejlíp a ona dostala hlad… a instinktivně věděla, co ji může nasytit. Nakrmila se ze mě a pak mi dala svoji krev. Nevěděli jsme, jestli to bude fungovat, ale měl jsem na mále, tak jsme to zkusili. Bylo nevyhnutelné, aby se to nedozvěděli její rodiče… Jejich šamanka prohlásila, že Iru nakazili podzemní démoni abaasy a že je pro jejich osadu nebezpečná. A tak ji vykázali…“

„Pane bože…“

„Vzal jsem ji k sobě. Teď pobývá v dílně, v mém bývalém pokoji. Živí se krví od řezníka tak jako ty, ale jednou za čas ji nechám ze sebe pít. Z míst, která nejsou všem na očích.“

„Ta prázdná ložnice tady nahoře - “

„Je její,“ doplnil mě. „Nechtěl jsem, aby tu byla, když jsi tu ty. Doufám, že ti nemusím vysvětlovat proč.“

„Protože bych jí mohla ublížit.“

„Přesně tak.“

„Takže to kousnutí je od ní?“ ujišťovala jsem se.

„Jo.“

„A vy jste… milenci?“

„Jsme jenom přátelé,“ odpověděl, ale řekl to tak rozněžněle a měkce, že v mých uších to znělo jako: „Miluju ji nadevše.“

„Když jsme se se vším vypořádali, požádal jsem ji, aby mě taky přeměnila…“

Mlčela jsem, ale obočí jsem přemístila o pár čísel výše a dolní čelist o několik níže.

„Ale ona o tom nechtěla a nechce ani slyšet. Nechce „nakazit“ nikoho dalšího. A tak zůstává devatenáctiletou dívenkou a mně táhne na čtyřicet,“ cuknul mu opět koutek stranou. Na chvíli se odmlčel a poté opět začal: „Chtěl jsem se těm hajzlům pomstít. Zabít je. Začal jsem si zjišťovat různý informace. Na internetu, v knihovnách, od lidí. Každý ve vesnici ví, čím Ira je, o existenci upírů věděli někteří z nich už dávno předtím. Víš, Rusko je nevalně proslulý dvěma věcma: alkoholismus a mafie. Bylo tomu tak a je tomu tak do dneška. Jenže ty mafie jsou dvě a stojí proti sobě. Jedna lidská a druhá upíří. Jeden den spolu spolupracují, druhý obchodují a třetí se vraždí. Tak trochu jsem se mezi ně zapletl,“ další křivý úsměv. „Ti chlápci, co nás tenkrát napadli, patřili k mafii. Nemohl jsem je najít, i když jsem se po nich ptal úplně všude, dokonce jsme se s Irou pokusili vytvořit jejich podobizny. Nakonec si našli oni mě…“

Bez hnutí jsem seděla na žíněnce a fascinovaně mu naslouchala. Srdce mi pravidelně, hlasitě bilo a můj dech byl nezvykle hluboký. Visela jsem mu na rtech a očekávala jejich pohyb.

„Každý večer jsem chodil do toho baru, Čjornaja úlica se jmenoval, a jednou tam přišli i oni. Okamžitě jsem je poznal. Dělali, že mě nevidí. Sedli si na druhý konec hospody a pozorovali ženský. Jeden z nich jednu oslovil a všichni s ní vyšli ven. Následoval jsem je. Tušil jsem, že mě chtějí vylákat a zbavit se mě. Jenže já se na ně připravil. Měsíce jsem trénoval a posiloval a to jsem ani předtím nebyl žádný neohrabaný tintítko. Měl jsem s sebou rozprašovač se sporýšem a tři kůly. A každej skončil v jednom srdíčku. Myslel jsem si, že tím to všechno končí, hotová věc. O týden později mi ale přišel mail z panelu právě v Novosibirsku. Měl jsem na výběr: buď přijdu v sobotu večer na tu a tu adresu, nebo si mě najdou a zabijou mě i všechny v okruhu dvaceti kilometrů. Tak jsem šel. V těle mi proudilo víc sporýše jak krve a kůlů jsem měl jak ježek bodlin. Čekal jsem, že dojdu do nějakýho jejich sídla. Byla to ale jenom obyčejná bytovka a v ní pět chlapů, z nichž jeden byl šéf. Zacházeli se mnou slušně, pamatuji si nějakou starší dámu, která nás obsluhovala. Pravděpodobně to byl její byt. Nabídli mi jednorázovou práci. Vloupat se do základny lidský mafie a zlikvidovat všechen jejich sporýš. Neshání se zrovna nejsnadněji, takže by jim to opravdu uškodilo. Potřebovali na to člověka, protože upír by se dovnitř nedostal, musel by ho pozvat sám šéf. Navíc šlo o sporýš, ten nemají zrovna v lásce.“

„Šels?“

Přikývl. „Výměnou za svobodu. Dali mi plán budovy a přístupové kódy. Nepídil jsem se po tom, odkud je vzali. Zřejmě podplácení a vydírání. No, nebudu tě zatěžovat detaily, už tak je toho dost. Úkol jsem splnil… ale zabil jsem během něj osm lidí, kteří mě málem prozradili…“ ztišil hlas, který se při vyslovení té cifry znatelně zachvěl. „Černý svědomí jsem se snažil vybělit tím, že jsem jim poslal anonymně bednu vyřezávanejch kůlů, se kterejma jsem se piplal několik týdnů. Možná to nebyli slušný lidi, ale pořád to byli lidi. Nejspíš se jim moje práce líbila, protože si je u mě objednávají do dneška. Padesát kolíků měsíčně. Nevím, jak se dozvěděli, že jsou ode mě. Ale musím říct, že platěj dost slušně. A nikdy nepřišli na to, že to já jsem je napadl, tak jako upíři ještě pořád nevědí, že zbraně, které jim končí v srdcích, jsou vyrobeny mojí rukou,“ usmál se konečně spokojeností a ne krutostí života. „A to je celý můj příběh. Šamanisté, mafiáni a upíři.“

Na dobu zavládlo ticho, ve kterém jsem se snažila všechno vstřebat, a pak mě Ivan dorazil.

„Jak se vlastně z tebe stal upír?“

Vyrazilo mi to dech. On o mě projevil zájem! Byl sdílný a dokonce ochotný si vyslechnout i mě! To si musím zapsat do deníčku! Trpělivě mi naslouchal a zdálo se, že se ani nenudí. Tak jako on i já začala hezky pěkně od začátku, čili od poznání Stefana. Neubránil se jízlivému úsměvu, když jsem mu s rudými tvářemi svěřila, že jsem chodila s oběma bratry, i když ne současně.

„Tobě je sedmnáct?!“ To ho zaujalo ze všeho nejvíc.

„Jo.“

„To je - strašný… To není přece žádnej věk!“

„Ira se přeměnila v devatenácti, to není takový rozdíl.“

„Taky neříkám, že to nebylo příliš brzy. Když už se to mělo stát, tak alespoň později…“ Bylo vidět, jak ho to trápí.

S námahou se postavil. Proseděli jsme snad dvě hodiny, takže jsme byli celí zatuhlí. Ivan se najedl a já mezitím umyla. Pak jsme si společně vyčistili zuby. Když jsem mu z gauče přála dobrou noc a on už vyšlapal půlku schodů, houknul na mě: „Mimochodem, Ira s námi stráví Vánoce. A zítra letím na nákup, jestli se ti chce, můžeš jet se mnou.“

„Ty slavíš Vánoce?“

„Proč bych neměl?“ Zamračil se.

„No, já jen, že jsi je už zmeškal, je leden,“ usmála jsem se, jako bych si o něm myslela, že je to naprostý hňup.

Ten výraz mi opětoval, ale bez úsměvu. „Vánoce jsou šestýho ledna…“

„Dvacatýhočtvrtýho prosince…“

„V Rusku šestýho ledna, vynechal jsem akorát Silvestr, ten nemám rád, nepotřebuju důvod, abych se napil, nebo si dal předsevzetí.“

„Dobře, v tom případě s tebou pojedu.“

„Tak platí,“ zazubil se na mě rozjařeně a hbitě vydupal schody.

Usnula jsem s blaženým úsměvem na rtech.
                                                                                               

^**Písnička od Celine Dion (jen pro jistotu, že by někdo neznal)

Dovětek: Ještě chci udělat takovej výpis věcí, který mě napadly k Ivanově minulosti či snad přítomnosti, ale nakonec jsem je zavrhla. Takže, mohl to bejt drogovej dealer (s nějakou spešl drogou, ne jen tak ledajakou :P), nebo by vyráběl speciální zbraně proti upírům (ale to mi přišlo takový... no, možná kdyby se to dědilo v rodině), nebo by vyráběl parfémy (:D:D:D Když může poslouchat Celine Dion! Ale ok, zase jsem z něj nechtěla dělat úplnou babu), trenér bojovýho umění (hm, to jsem částečně zachovala)... co ještě... no, truhláře jsem mu nechala, vyrábí akorát tak kolíky a jednoduché zbraně, pěstuje sporýš, to je jako pěstovat kytky na voňavky, zapletl se s mafií, která určitě nějaký drogy pašovala... jak vidíte, nakonec jsem vlastně využila všechny nápady, jen jsem je přetvořila k obrazu svému :P Nebudu lhát, úplně první věc, která mě k němu napadla, byl spisovatel, ale jakmile se mi začal v hlavě tvořit jeho charakter, tak mi to k němu vůbec nepasovalo. Takového vyprávění životních příběhů v malíku moc nemám, ale pocvičí se to :).

Pokračovat na další kapitolu