16. kapitola

Komentář autora: Připravte se, že první věta vás trošku vyvede z míry, ale brzo to pochopíte :P. Pamatujete ještě, jak jsem říkala, že k prologu bude soundtrack a nakonec jsem ho nedala, protože byl moc spoilerovej? Tak sem už jsem ho dát mohla, protože pro tuhle fázi už není tak hroznej (týká se sice i budoucího vývoje děje, ale jen v bezpečný míře). Doporučuju si ho pustit hned ze začátku. Na konci povídky pak bude druhá verze písničky, která se mi líbí víc, ale doprovodem se tolik nehodí k první části této kapitoly. A taky jsem k ní udělala překlad.
Tahle kapitola některé z vás určitě potěší, ale hned na to naštve, tím jsem si téměř jistá :D
A také se konečně odhalí, proč na Elenu Katherinino ovlivnění nefungovalo. A myslím, že mi dáte za pravdu, že jste na to čistě teoreticky měli přijít sami :P Ale být vámi, taky bych si nevzpomněla ;)
So wake up, wake up, dreaming...

Seděla jsem na kamenné lavičce v zahradě Stefanova domu. Přes zavřené oči jsem viděla sluneční svit a smetanové šaty mi plandaly ve větru. Blaženě jsem se usmívala a prsty u nohou pročesávala svěží trávu. Takhle bych dokázala strávit věčnost.

Někdo se dotkl mé ruky zapřené o lavičku. Ohlédla jsem se a spatřila Damona. Sedal si a láskyplně mě pozoroval. Prohrábl mi vlasy, jejichž lesk se mu odrážel v očích.

„Chyběla jsi mi.“

Bylo tak krásné slyšet jeho hlas. Tak krásné jako narazit na studnu v poušti.

„Ty mně taky,“ objala jsem ho pevně a bradu strčila do toho známého ďolíčku v jeho rameni. Zůstali jsme takhle tiše a nehnutě, jen Damonova ruka mi neustále přejížděla po zádech nahoru a dolů. Pak jsem si ale uvědomila, že něco není v pořádku.

„Počkej, jak jsme se sem dostali?“ Odtáhla jsem se mírně.

Damon pokrčil rameny. „Vím já? To ty jsi vytvořila tenhle sen.“

„Já jsem - cože jsem?“

„Ale no tak, Katherine, netvař se, jakoby to bylo tvoje poprvé,“ zakřenil se. „A nemysli si, že nevím, kdo stojí za všemi těmi nestydatými sny o tobě.“

„Jak že jsi mi to řekl?“ Stoupla jsem si rozhořčeně. Slunce se s námi loučilo svým nachovým nádechem.

„Katherine,“ nechápal; jako bych se divila, proč kytce říká květina.

„Ne, Damone, já jsem Elena.“

„Elena?“

„Jo!“

„To je nějaká přezdívka z dětství, nebo co?“ Uchechtl se.

„Ty si na mě nepamatuješ?“ zakuňkala jsem.

„Samozřejmě, že si tě pamatuju, Katherine!“ Postavil se také a chytil mě za hlavu. „Je ti dobře? Plácáš úplný nesmysly…“

„Damone?“ ozval se sladký hlásek z dálky.

Damon se tvářil nepředstavitelně zmateně, ale mně pomalu svítalo. Do Damonovy mysli se vkrádala skutečná Katherine. Nesměla mě vidět a mohla jsem jen doufat, že si mě ještě nevšimla. A tak jsem sehrála malilinké divadélko. Rozpustile jsem se na Damona zazubila, přimhouřila záludně oči a zachichotala se.

„Chyť si mě!“ Vytrhla jsem se mu a rozeběhla se do zahrady. O pár vteřin později jsem zaslechla Damonovy kroky. Hnala jsem se do krvavého západu slunce. Stromy mizely a nezbývalo nic, jenom ta barva, která postupně tmavla, až se stala černou. A pak jsem se probudila.

Ležela jsem na gauči v Ivanově vile. Digitální hodiny na DVD ukazovaly půl třetí ráno. Posadila jsem se. To byl ale zvláštní sen. Pamatuju si ho tak přesně, jako by to byla skutečnost. Opravdu jsem mluvila s Damonem? Měl ten samý sen? Přišlo mi to nemožné. Vždyť jsem nic takového vůbec nezamýšlela! Ani nevím, jestli bych to svedla. Slyšela jsem o tom, o vkládání snů do cizí hlavy, to ano, ale nikdy jsem to nezkoušela. Ani Damon, nebo alespoň se mnou ne. Další věc, která mě zarážela, byla, že si mě nepamatoval. Katherine použila nátlak přece jenom na mě a já mu odolala díky Klausovi, přesněji řečeno díky té odporné, nesundatelné, protinátlakové náušnici, kterou mi dal; tak co to bylo s Damonem? Ještě chvíli jsem si s tím lámala hlavu a poté opět usnula.

Vzbudil mě řev televize. Ivan seděl na gauči u mých nohou.

„Můžeš mi říct - “ záměrně jsem nedokončila větu.

Dál fascinovaně sledoval pořad a usrkával kafe.

„Ššš, nedělní pohádka!“

„ŠŠŠašku,“ zašklebila jsem se a vymotala z přikrývky. Vzala jsem si z lednice skleněnou láhev s krví a celou ji vychlemtala. Potom jsem se odebrala vyčistit si zuby. Když jsem se vrátila, obrazovka televize byla zase černá a sedačka prázdná. Schovala jsem peřiny do dolního šuplete a vyběhla do patra převléct se. Ve své ložnici stál opřený o skříň Ivan. Měl na sobě bílé tílko (nosí ten chlap vůbec někdy něco jiného?) a černé tepláky.

„Dovolíš?“ Naznačila jsem mu, že si chci vzít nějaké oblečení.

Odvalil se ke stěně a pozoroval mě.

„Vem si něco sportovního a praktickýho. A taky si něco udělej s vlasama.“

„A to jako proč?“ Zamračila jsem se a vytáhla tedy sportovní podprsenku a elastické tříčtvrťáky.

„Pak přijď dolů,“ usmál se a už si to mašíroval po schodech.

Odložila jsem údiv a zvědavost na dobu neurčitou a raději se přichystala. V obýváku Ivan nebyl. Zaposlouchala jsem se a nakonec postřehla šramocení ozývající se ze sušárny. Přišla jsem tam a sledovala Ivana, jak posunuje šňůry s pověšeným prádlem ke straně. Nikdy jsem nechápala, proč je místnost tak velká. Měla obdélníkový tvar a byla zcela obyčejná, jen se dvěma dveřmi: v jedněch jsem stála a druhé byly vždy zavřené. Tentokrát k nim Ivan přistoupil, zasunul do nich klíč a otevřel je. Z kumbálu vytáhl dvě žíněnky a odhodil je na podlahu.

„My budeme cvičit?“ podivila jsem se.

Ivan je pečlivě urovnal, postavil se na ně a začal se protahovat.

„Pověz mi něco o tom únosu tvých přátel. A rozcvič se.“

S povzdechem jsem si sedla do překážkového sedu a natáhla se ke špičce své levé nohy.

„Byli jsme s Damonem na líbánkách u Stefana a jeho kamarádky Lexi. Ten den jsme blbli na zahradě. Stefan s Damonem zůstali venku a já šla krátce po Lexi do sprchy. Když jsem ale otevřela dveře od pokoje, vypadla na mě její mrtvola,“ polkla jsem a upevnila si hlas. „Zavolala jsem Damona a Stefana a ti se v přízemí střetli s Katherine, mojí dvojnicí. Když jsem jim přiběhla na pomoc, už byli všichni tři v sobě. Katherine je skoro o 400 let starší než moji přátelé a asi o 500 než já. Byla silnější. Stefana doslova přišpendlila k zemi a Damon byl málem v bezvědomí. Chtěla mě zabít, ale Damon ji obměkčil. Říkal, že ji pořád miluje…,“ odmlčela jsem se a opět přemýšlela o tom, jestli to myslel vážně. Pak jsem pokračovala: „Řekla mi, že si pro ně přišla a že spolu budou šťastně žít, jak jim kdysi slíbila.“

„Domácnost ve třech?“

Přikývla jsem. „Použila na mě nátlak, vím to. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by fungoval i na upíry, ale - zřejmě ano. Jenže já mám tohle,“ zakvedlala jsem si ušním lalůčkem a Ivan se ke mně trochu nahnul. „Je to taková náušnice, kterou jsem získala už jako člověk. Měla mě chránit před ovlivněním,“ musela jsem se usmát při slově „chránit“. Jak daleko to mělo tehdá k ochraně! „Takže jsem na nic nezapomněla. Katherine o tom ale nevěděla. Potom jsem nejspíš omdlela a probrala se až tady.“

Okrajem oka jsem si prohlédla svého posluchače. Seděl nehnutě na podložce a mírně pokyvoval hlavou. Koukal před sebe.

„Nemáš tušení, kde by mohli být?“

„Ne.“

Ticho.

„Myslím, že se o ně zatím nemusíš bát,“ usmál se povzbudivě. „Kdyby je chtěla zabít, udělala by to určitě už předtím.“

„Já vím. Navíc jsem měla dneska sen.“

„Sen?“ Zakabonil se a začal si protahovat triceps.

„Byla jsem s Damonem. Nepamatoval si mě. Myslel si, že jsem Katherine. Pak jsem slyšela její hlas a raději se probudila.“

„Ty myslíš, že jsi - že oni - že tam byli vážně s tebou?“

„Já nevím,“ zasmála jsem se zoufale. „Nikdy předtím jsem se takhle na nikoho nenapojila. A ani jsem se o to dnes večer nijak nesnažila. Všechno je to zamotaný…“

„Měla bys to zkusit znovu.“

Neodpověděla jsem, ale vnitřně mu to odsouhlasila. Udělal ještě několik rychlých pohybů a tlesknul. Začal poskakovat, jakoby měl k chodidlům přirostlé pružiny. Oba jsme byli bosi.

„Tak jo. Napadni mě,“ pokynul mi.

Dala jsem si ruce do „x“. „Co, prosím?“

„Zaútoč na mě. No táák,“ bouchnul mě lehce pěstí do paže.

„Seš si tím naprosto jistej?“

Zakroutil očima. „JO. Tak dělej. A nijak se neomezuj. Vše je dovoleno.“

„No, tak dobře,“ ušklíbla jsem se. Nemohla jsem se dočkat, až se mu zakousnu do krku. Neplánovala jsem ho zabít, bože, to ne! Ale ten slastný pocit, ta potupa pro něj… mm…

Napřáhla jsem ruce, abych mu mohla zvrátit hlavu, a upíří rychlostí k němu přiskočila. Pak už to vůbec neprobíhalo podle mého geniálního plánu. Ivan zachytil obě moje ruce a skopnul mě na žíněnku. Potom mě orámoval svým tělem a k srdci přiložil kolík. Všechno se to odehrálo tak rychle, že jsem zapochybovala o jeho lidskosti.

Zazubil se. „Pích, je po tobě.“

To se ještě uvidí! Obmotala jsem mu nohy kolem trupu, sevřela mu zápěstí a přehoupla se na něj. Jeho hrdlo se mi samo nabídlo. Špičákem jsem mu vyryla do kůže červenou čárku. Polekaně s sebou škubal, ale když jsem se mu usmála do obličeje, uklidnil se.

„Jedna, jedna.“

„Trochu jsem vyšel ze cviku, no,“ zatvářil se výmluvně.

Postavili jsme se naproti sobě.

„Tak jo. Víš, kdes udělala chybu?“ zeptal se mě.

„Nebyla jsem dost rychlá?“

„Nepřemýšlelas. A taky jsi mi nijak nezajistila ruce ani nohy. Pokud dotyčný neví, že má co dočinění s upírem, tak je to fuk, znehybní ho šok. Ale mě jen tak nepřekvapíš, holčičko.“

„Dobře, dobře. Tak co mám teda příště udělat?“

„Znehybnit mě,“ usmál se polovičatě.

„A to udělám jak?“ Zakroužila jsem rukou.

„No, buď mě omráčíš, nebo uzemníš.“

Mlaskla jsem. „A to udělám jak?“

Povzdechl si. „S tebou to bude dřina. Radši ti předvedu názornou ukázku,“ na moment jakoby zamrzl. „ Nevadila by ti trocha hudby?“

„Ne, beze všeho.“

Vytáhl z kumbálu starý přehrávač a zapojil ho do zásuvky. Čekala jsem nějakou drsnou, chlapskou muziku. Takovou, která vás nakopne. Místo toho se ozval ženský, vibrující hlas s něžným francouzským přízvukem a popový doprovod. Můj obličej se celý vypoulil.

„To nemyslíš vážně, že ne?“

„Je to nejlepší zpěvačka všech dob!“

„Celine Dion?!“

„Nevyslovuj její jméno tímhle tónem!“ Zvedl výstražně ukazovák.

Vypustila jsem zadržovaný vzduch z plic. „Jak do tebe mám mlátit, když ona zpívá: „cause I’m your laaaadyyy“?“

„Měla by ses umět prát za každý situace,“ zavrčel podrážděně a zaujal jakési boxerské držení. „Naučím tě pár užitečných chvatů. Dívej…“

A hodiny plynuly a plynuly a Celine zpívala a zpívala. A já pomalu umírala. Ivan mi uštědřil několik ran, za ty tvrdší se dokonce omluvil. Večer jsem vypila další sklenici krve a byla tak unavená, že se mi zdálo jen o černo černé tmě.

Pokračovat na další kapitolu
Dovětek: Kdyby si někdo chtěl připomenout okolnosti kolem tý protinátlakový náušnice, bylo to ve 26. kapitole, hledejte to spíš od konce :)

Ok, text písničky nesedí perfektně, ale sedí.

Vedu válku proti světu

Snaží se mě uvrhnout do temnoty

Bojuji, abych našla víru,

Když vyklouzávám z tvého náručí

Je čím dál těžší zůstat při smyslech

A mé síly mě rychle opouštějí,

Konečně do mě vdechuješ

R: Jsem vzhůru, jsem naživu

Teď už vím, v co věřím,

Nastal můj čas,

Budu si dělat, co chci, protože ten život patří mně

Právě teď a právě tady

Nikdy neustoupím, ani neucouvnu

Vím, v co věřím,

Probudila jsem se a jsem naživu

Bojuji proti světu,

Protože se nikdy nezaprodám

Už jsem se rozhodla

Ať se děje cokoliv, nenechám se koupit ani prodat

A když má víra slábne

A já cítím, že se podvoluju

Opět do mě vdechneš

R:

Probouzím se, probouzím se…

Když je tma,

Cítím tě ve svém spánku,

V tvých pažích cítím, jak do mě vdechuješ

Navěky schraňuj toto srdce, které ti dávám

A já budu žít navěky jen pro tebe

R: