15. kapitola

Komentář autora: Včera jsem zjistila, že už v blázinci jsem... o půl dvanáctý jsem šla vyvenčit psy, a když jsem se vracela, zastavila mě na chodbě naše sousedka v noční košili a s berlema (už je starší) a ptala se mě, kde je Jakub (můj bratr), že se s ním potřebuje domluvit na úklidu chodby... O PŮL DVANÁCTÝ VEČER!

Tentokrát trochu delší kapitola, kvůli které jsem opět musela něco málo nastudovat, abych nepsala úplný kraviny :D Mám ji ráda, i když je trošku nudná, líbí se mi víc než předešlé. A abyste chudáka Elenu nehanili, že nic nedělá, prozradím vám, že v příští (16.) kapitole už se něco malililinko "podnikne" :P

Začínáme ráno v Ivanově vile, žádný časový posun (teda jen pár hodin)

Tak ať se líbí, komentáře potěší.

Tlesk, tlesk. „Vstávat, vstávat, ospalče!“

Zavrněla jsem a zavrtala se hlouběji do péřové přikrývky. Byla tak naducaňoučká, teploučká, měkoučká, voňavoučká,… takže si dovedete představit, jak jsem byla naštvaná, když ji ze mě někdo stáhnul!

„Zahráváš si s ohněm, troufalče,“ zabrblala jsem a lehla si na břicho, obličej vtiskla do polštáře. No co. Stejně nepotřebuju dýchat.

„Spíš se skomírajícím plamínkem,“ uchechtl se Ivan a dloubl mě palcem u nohy pod žebra.

Otočila jsem se k němu a otevřela jedno oko. Stál přede mnou, ruce v bok a nepokrytě okoukával všechno, co se na mě okoukávat jen dalo. Mým pyžamem se stalo jeho obnošené tričko, které mě zahalovalo i s hýžděmi.

„Jde se na nákupy.“

„Cože?“ Posadila jsem se.

„No tak. Šup, šup! Máme na to jen sedm hodin.“

„No vidíš, času dost,“ zaprotestovala jsem a řádně se protáhla.

„Právě že ne. Tak dělej. Připravím ti snídani.“

„Co že uděláš?!“

„Mazej do koupelny a ať vypadáš k světu, až z ní vylezeš, jinak budeš o hladu,“ vytáhl mě na nohy, obrátil k sobě zády a odstrčil směrem k umývárně.

Poslušně jsem si tedy vyčistila zuby a opláchla obličej. Žádnou kosmetiku jsem neměla, takže jsem toho pro svůj zevnějšek moc udělat nemohla. Snad jen se učesat. Prohrábla jsem si vlasy a svázala je do ohonu.

Když jsem přišla do kuchyně, Ivan se opíral o linku a usrkával kafe. Na stolku stála vysoká sklenice naplněná červenou tekutinou. Mlsně jsem se oblízla a vzala si ji. Řádně ji očichala a pak se napila. Nebylo to nic moc, ale k zahnání hladu stačilo.

„Je od řezníka,“ vysvětloval Ivan. „Koupil jsem u něj několik flašek do zásoby,“ kopnul do ledničky a ta se otevřela. Mimo piva, mléka, vajec a uzenin se v ní povalovalo i několik tmavých skleněných lahví.

„Běžně si od něj lidi kupují zvířecí krev?“ Vymrštilo se mi automaticky obočí.

„No. Možná mám maličkou protekci,“ zazubil se a v očích mu to blýsklo. „Tady je trochu jinej svět. Nikdo se moc nevyptává. Stejně většinou znaj odpovědi,“ odložil hrnek a utřel si ústa rukou. „Počkám na tebe venku.“

V klidu jsem se tedy najedla a zamířila do Ivanovy ložnice; tam mi vyhranil místo ve skříni s mým oblečením. Všechno bylo pánské až na kalhotky. Nevím, kde je vzal, ale byla jsem za ně neskonale vděčná. Místo podprsenky jsem nosila jeho tílka přeložená na třetinu a obmotaná kolem hrudního koše. Necítila bych se dobře, kdybych měla jen tričko. Čapla jsem šedé, zateplené kalhoty a tmavě modrý funkční rolák. V chodbě pak kabát, čepici a boty. Nikdy bych nevěřila, že můj styl oblékání klesne tak hluboko. Pohodlně svůdné jsem vyměnila za yetiho kožich…

Sedla jsem si na skútr za Ivana a pevně se ho chytla kolem pasu. Stroj naskočil a rozjel se. Na Sibiři nebylo tolik sněhu, jak jsem si vždycky myslela. Málokdy sněžilo, a když, tak řídce. Přesto skútr plul po cestě necestě bez obtíží. Jeli jsme poměrně dlouho. Tak půl hodiny určitě. I v teplých palčácích jsem přestávala cítit konečky prstů. Konečně jsme začali zpomalovat a já se nahnula ke straně, abych měla lepší výhled. Před námi se rýsovalo několik dřevěných chatrčí poházených podél „silnice“. Po levé straně se lesklo zamrzlé jezero. Zpod sněhu občas vykukovaly kameny. Když jsme byli už dost blízko, všimla jsem si, jak jsou domy zchátralé. Na šedém dřevě se objevovaly modré zbytky maleb. Mohla to být docela hezká vesnice, jen ji opravit. Na ulici se obezřetně kradli lidé a zvědavě si nás prohlíželi. Byli o dost menší než Ivan, dokonce byli menší než já. Na některé můj osobní šofér zamával, ale nikdo mu neodpověděl. Na konci, kousek stranou, stála betonová novostavba. Zapadala tam asi jako mrakodrap v Mystic Falls. Do ulice koukala skleněná vitrína s vystaveným nábytkem. Byla poměrně vysoká, proto jsem si zprvu nevšimla plechového přístřešku za ní. Byl tak zvláštně male veliký. Připomínal trochu garáž… a hodně připomínal hangár!

Ivan zastavil u boční stěny. Beze slova přeskočil dva schůdky a vstoupil do obchodu. Byla jsem mu v patách. Tam se pozdravil s malým chlapíkem, který seděl u kasy a četl si knížku, a dal se s ním do řeči. Já se zatím rozhlížela kolem. Stěny byly prostě bílé, sem tam na nich visel obraz nebo zvířecí hlava. Podlaha byla z bytelného dřeva tak jako vystavené stoly, skříně a židle. Některé kousky stály na pestrobarevných koberečcích, snad pro dekoraci. Postřehla jsem několik pohledů, které mi mladík a Ivan věnovali, ale předstíraně jsem je přehlížela. Pak si s plesknutím stiskli ruce a zmlkli. Ivan na mě kývl hlavou a namířil si to do zadní části domu. Nesměle jsem se na prodavače (nebo kdo to byl) usmála a cupitala za Ivanem. Než jsem prošla dalšími dveřmi, všimla jsem si rovného schodiště v pravém rohu místnosti. Zajímalo by mě, co je tam nahoře.

Vypadalo to, že jsme se přemístili do té plechové příšery za domem. Bylo tam o dost chladněji, všude se válely krabice, pytle, sudy, nářadí, zvedáky… a taky jeden černý naleštěný vrtulník… Jako z jara jsem na něj vyvalovala oči. Ivan kolem něho pobíhal sem a tam, ven a zase dovnitř. Když se zastavil, ohlédl se po mně.

„Co tak vejráš?“

Zavřela jsem pusu. „Promiň, ale právě jsme prošli žebráckým ghettem. Poslední, co bych tady očekávala, je letadýlko za několik miliónů. Kde na to bereš?! Vykrádáš banky?“

Zazubil se jako dítě, které právě provedlo nějakou lumpárnu, a řekl: „Otec mojí maminky vlastní ropnej vrt. Vzhledem k tomu, že byla a je jeho jedinou dcerou, dostala slušný věno. Když se pak s mým tátou rozvedli, většinu peněz si nechala pro sebe a pro mě. A taky pracuju.“

„Ty stolečky a židličky?!“

„To je jen jedna z mých živností. Ta nejmíň výnosná, řekl bych. Ale dost už toho. Musíme tu krásku vytlačit,“ zmáčkl nějaký čudlík na zdi a vrata před námi se otevřela dokořán.

Helikoptéra stála na jakési desce na kolečkách, protože vlastní neměla, místo nich ji vybavili dvěma lyžemi. Na střeše klidně odpočívaly tři dlouhé listy a ze zádě jí trčel ocas s další vrtulkou.

„Kolik to váží?“ zeptala jsem se pochybovačně s rukama v bok.

„Nějaký tuny jo. Ale pro tvou upíří sílu je to jako pár kil. Jindy mi s tím pomáhají místní chlapi.“

„No nevím. Nezapomínej, že mě živíš králíky…“

„Mělas vydatnou snídani,“ vypadlo mu z koutku úst a položil ruce na zadek vrtulníku.

Povzdechla jsem si a stoupla ke stroji z druhé strany. Pohnout s ním nebyla žádná sranda, ale nereálné to taky nebylo. Tempem umírajícího šneka jsme ho posouvali kupředu, až se i ocas dostal před hangár. Otřela jsem si zpocené čelo a sklouzla na zem. Ivan se ke mně došoural; těžce oddechoval, ale o úsměv nepřišel.

„Jako peříčko.“

Ne, opravdu nedokážu popsat slovy výraz, který jsem na něj vrhla. Buďte empatičtí a mějte fantazii!

Ivan mi podal ruku a vytáhl mě na nohy. Potom mě lehce postrčil k pravým dveřím, zavřel hangár a zaujal místo pilota.

„Klidně si můžeš dát dvacet. Chvilku to potrvá,“ oznámil mi a pak už jsem přes řev vrtulí a motoru neslyšela ani slovo.

Z okýnka jsem mohla pozorovat jen šeď. Tetelila jsem se ve svém kabátu a doufala, že na zemi bude tepleji. Konečně jsme začali klesat. Výjev pod námi byl opravdu honosný. Středem města se klikatěla poměrně široká řeka. Vysoké domy se tyčily do výše a auta na silnicích se hemžila jako mravenci kolem mraveniště. Asfaltový čtverec, pečlivě ometený od sněhu, a dlouhá nudle za ním mělo být nepochybně letiště. Ivan to stočil mírně doleva a bez obtíží přistál. Hned, jak jsme vystoupili, k němu přiběhl jakýsi muž. Něco spolu domluvili a zase odešel. Ivan se na mě otočil a nasadil opět ten svůj uličnický úsměv.

„Vítej v Irkutsku!“

Zmateně jsem zamrkala. „Aneb ve městě, jehož název nevyslovíš ani si nezapamatuješ.“

Trochu nevrle se zašklebil, strčil ruce do kapes a ranařskou chůzí si to odpochodoval k hlavní budově. Jako vždy jsem mu dělala ocas. Uvnitř jsem ho doběhla a namáčkla se na něj. Hustota zalidnění v hale byla alespoň deset tisíc cestujících na kilometr čtverečný a já se nechtěla ztratit. Ivan se nestaral, jestli mu stíhám. Tak intimní náš vztah nebyl, aby alespoň předstíral zájem… Venku zamával taxikáři a vyrazil mu v ústrety. Jen tak tak jsem stihla nastoupit. Muži se dali do řeči a mě si všímali asi tolik jako třaslavých stařenek čekajících na přechodech pro chodce - tedy vůbec. Opřela jsem si loket o držátko a vložila bradu do dlaně. Bloumala jsem očima po lidech. Od úst jim šla pára, a i když jsem řádně snídala, rozjímala jsem nad teplotou jejich krve. Potřásla jsem hlavou a zamířila pohledem raději nad jejich hlavy. Většina domů vypadala obyčejně - šedé, posprejované, letáky polepené paneláky; ale našlo se jich i pár zajímavých, ať už moderní prosklené, nebo (pro mě) netradičně barevné, s kopulemi, taškovými střechami a tak dále. Takový malý exotický New York. Hodně malý a hodně exotický. Čím jsme se blížili k centru, tím byl krásnější. Nakonec jsme zastavili u obrovské, luxusně vyhlížející budovy. Ivan zaplatil řidiči pár papírů a vystoupili jsme. Zalezli jsme dovnitř a tam mě obdařil svou pozorností.

„Tak. Teď se rozdělíme. Kup si všechno, co potřebuješ. Hadry, kosmetiku, prostě takový ty ženský blbosti. Já musím pořídit pár věcí, co si objednali sousedi plus několik svejch vlastních. Sejdeme se tu za - “ podíval se na hodinky a mlasknul - „ dvě a půl hodiny, stačí?“

Chtěla jsem alespoň kývnout hlavou, ale on pokračoval.

„Fajn. Šťastný pořízení,“ a měl se k odchodu.

„Počkej! Čím mám podle tebe asi tak platit?“

Trochu nepříjemně ztuhnul, jakoby ho řezaly trenky v rozkroku.

„Použij svůj svůdný pohled a oni tě na slovo poslechnou, ne?“

„Myslela jsem, že seš bohatej.“

„Tak bohatej bohužel ne,“ oznámil mi a odešel ještě stále celý zaražený.

Odfrkla jsem si a rozhlédla se kolem. Bylo to prostě ohromné, ale byla jsem možná i ve větších. Hned v prvním obchodě vystavovaly spodní prádlo. Nepochybně se mi rozzářily oči a musela jsem se hodně přemáhat, abych se k němu nerozeběhla jako šílenec s rukama napřaženýma před sebou.

***

Milý deníčku,

právě jsem naložená ve vaně a užívám si její vůni a teplo. A ticho. Jen myšlenky a vzpomínky mi v hlavě rezonují příliš hlasitě jako vždy, když jsem sama. Chybí mi Damon… šíleně, šíleně moc! Bolí mě z toho v krku, jak chci plakat…  Jenže co můžu dělat?! Jak jim mám pomoct, jak?! Kde začít? Musím na to přijít, musím něco vymyslet, prostě musím! Jestli tedy o něco takového vůbec stojí, když mají svou ztracenou lásku zpět…

Poklepala jsem propiskou o desky a zahleděla se na své koleno, kolem kterého se vlnila hladina vody. Po dlouhé době bylo zase hladké. Už ten rozdíl mezi mou levhartí srstí a lidskou kůží přestával být znatelný.

Bez jakéhokoliv varování se rozletěly dveře a do koupelny vstoupil jakoby nic Ivan. Nevšímal si mě a přešel rovnou k zrcadlu. Přesto jsem nadskočila, zahodila deník a zavřeštěla; vystříkla trochu vody na podlahu a přimkla si stehna k tělu.

„Ivane!!!“

„Ano, Elčo?“

„Koupu se!“

Vylovil ze skříňky nad umyvadlem holicí strojek a otočil se ke mně. Na tváři mu rty utíkaly do stran a oči zářily.

„To vidím.“

„Jistě tedy vidíš i to, že jsem nahá…“

„Mm-hm.“

Vystrčila jsem bradu dopředu. „Nemáš právo mě okukovat, padej!“

„Prosím tě,“ odfrkl si povznešeně, „ty s tím naděláš. Byl bych k tobě zády a hleděl si svýho, kdybys na mě nezačala ječet.“ Zapnul strojek a zhlížel se v zrcadle.

Chvíli jsem na něj zůstala nehybně civět. Pak jsem vytáhla špunt z vany a velmi opatrně se natáhla po ručníku.

„Zajímavý, že se klíč od koupelny ztratil dva dny po mém příchodu,“ brblala jsem s polozavřenými, polootevřenými rty a zabalila se do bílé froté látky. Z dlaždiček jsem zdvihla svůj deník, vrhla na Ivana ještě jeden naštvaný, pohoršený pohled a odešla; lehla si mezi peřinu, polštář a gauč a padla do zadumaného kómatu…

Pokračovat na další kapitolu