Já za dvacet let

Komentář autora: Zase nějaká prácička do školy... i když je to dobrý téma a můžu si v něm dělat, co chci, psalo se mi to prostě blbě! Nesnáším to! :D
Mimochodem, může být úvaha bez řečnických otázek? Světe div se, já, takovej milovník řečnických otázek (viz Doučování zla, tam jich je jak sračččč-hovínek), do téhle úvahy nedala ani jednu :D Ani se mi ji tam nepodařilo dodatečně vtěsnat... no, uvidíme, co mi na to řekne učitelka... až si přečte to o mojí dráze spisovatelky nebo překladatelky, tak se asi hodně zasměje :D
Jinak jsem za dnešek napsala asi 3 stránky k DZ + tohle + maturitní otázku z Francie... dneska válím, ještě bych mohla udělat tu prezenčku na zemák... nebo taky ne :P:D
Jestli se pustíte do čtení, tak to berte s rezervou... je to fakt děs, běs, hrůza vuaaa :D

Dvacet let není ani málo, ani moc. Během té doby se toho dá hodně stihnout, ale i promeškat. Je dobré si určité věci naplánovat. Pro někoho je to únik z nepohodlné přítomnosti, pro jiného nepříjemné opouštění spontánnosti; v závěru se o to stejně všichni alespoň pokoušíme. Až uplyne právě tolik času, bude mi třicet osm let, a svůj život jsem si vysnila v těchto dvou představách.

V jedné z nich se vidím v pěkné kanceláři za počítačem. Právě překládám nějakou zajímavou knížku, sci-fi nebo detektivku, možná psychologický román, možná vše v jednom. Jsem v klidu a práce mi jde rychle od ruky. V šest hodin se vracím domů, kde už na mě čekají dvě děti. Připravím jim večeři a naslouchám jejich neuvěřitelným zážitkům z dne. Když je uložím, otevřu si láhev vína s manželem a poté také spokojeně usínáme.

Pokud bych se nevydala touto cestou, šla bych následující. Měla bych byt jen sama pro sebe a svou kočku a psa. Pilně bych pracovala na vlastní knize a komponovala jednoduché skladby pro klavír. Netopila bych se v penězích, ale ani netrpěla hlady. Trávila bych spoustu času se svými přáteli a užívala si svobody. Možná bych vyměnila byt za malý rodinný domek uprostřed čisté přírody, která by mi byla inspirací v mojí tvorbě. Tedy pokud tu za dvacet let ještě nějaká příroda bude.

Dráha umělce je ale vždy nejistá a mám z ní jisté obavy už teď. Zároveň se bez umění a tvořivosti dle mého názoru nikdy neobjedu, a tak bych ráda tyto dvě představy spojila a trochu zjednodušila. Kdybych neměla rodinu, snad bych se spokojila s domácími mazlíčky. Psala bych alespoň do šuplíku a překládala umělecké nebo neumělecké texty. A to by mi ke spokojenosti stačilo. Nepotřebuji hromady peněz, jen klid, zázemí, práci a koníčky.

Myslím si, že není dobré si svůj život vykreslovat příliš barvitě a upínat se k budoucnosti. Málokomu se podaří takový obraz přenést do reality, a když žijete pouze pro ten obraz, nespokojíte se s jiným. Měli bychom si načrtnout jen obrysy, které se dají snadno předělat. Nebo si vytvořit krásnou až nedosažitelnou představu, ale nechat si jednodušší plán v záloze. Cílem asi každého z nás je spokojenost. Každý ji chápe jinak a každý se k ní dostává po svém. Já osobně se těším, až budu za dvacet let přemýšlet o tom, co budu dělat za dalších dvacet let, protože předpokládám, že již něčeho dosáhnu, a proto k dalšímu cíli povede méně náročná cesta.