9. kapitola

Komentář autora: Konečně si můj organismus začíná zvykat na sníženou dávku kofeinu, dneska mě skoro nebolí hlava! :D A není to jen moje hypochondrie, kámoš mi dal dneska za pravdu. Byl zvyklej pít přes prázky kafe 2x denně a teď, když šel na plazmu, ho pít nemůže, a jak ho bolela včera hlavička, prej úplně úděsně :P:D
A prodala jsem 2 učebnice! Svých nejméně oblíbených předmětů, čili chemie + dějepis :D 170Kč dobrejch, jen mě mrzí, že neuvidím výraz tý holčiny, až narazí na stránku, na který je dokolečka napsáno NÉÉÉÉÉÉÉÉÉ. Nebo až uvidí slepičku, co jsem tam nakreslila... nebo barevnej nápis "Mother lover"... nebo SRAČKÁÁÁÁ :D:(
Náš učitel dějepisu nám potvrdil, že debilním, fanatickým kreténem zůstává nadále. Na uvítací hodině nám napařil písemku... no, ze sedmi otázek mám 2 dobře, ty další jsem ani nezkoušela :D Naštěstí bude prej počítat jen jedničky... jestli budou dvě v celý třídě, bude to hodně...
Teď k povídce: Je vidět, že jsem měla opravdu hooodně dobrou náladu, když jsem tyhle kapitoly psala :D Ale možná jsem to s jednou scénou trochu přehnala... kdyžtak dejte vědět, jestli to vidíte stejně. V pátek přidám další kapitolu, pak na víkend odjíždím a v pondělí přidám další. To budeee... 11. kapitola. Tak možná ještě 12. vám sem hodím a pak bude pauza ;)
Ať se líbí a jako vždy, vaše názory mě potěší :P

Stefan vstoupil do našeho pokoje. Na jeho tváři opět pobíhal lehce zlomený úsměv. Za to na těch našich se zračila čirá nenávist. Byli jsme právě uprostřed hádky, když nás vyrušil.

„Tak co, vy dva? Přišli jste už na něco?“

„Já chci do lunaparku!“ štěkla jsem.

„Ne, půjdeme na pláž,“ zavrčel Damon a otočil se na svého bratra. „Co bys radši, Stefe? Kočky v bikinách, nebo uřvaný smrady votelpaný od cukrový vaty?“

„Jen se nedělej! Taky by sis dal,“ útočila jsem na něj.

Stefan nás jen smířeně pozoroval. Dostal se do stádia, kdy ho ani letící dinosaurus nemohl vyvést z míry natož pak já s Damonem.

„A co takhle zajít do muzea? Nedávno jsem četl o nějaké výstavě z období Portugalské kolonizace a místní budova je opravdu úchvatná.“

S Damonem nám poněkud sklaplo. Nejistě jsme se rozhlédli po pokoji a hledali únikovou cestu.

„A nečetl jsi taky něco o pláži s cukrovou vatou?“ Namotala jsem si pramínek vlasů na prst.

Stefan si jen povzdechl. „Dojdu si pro plavky.“

***

„Tak kterýho vezmeme do týmu?“ 

Všichni tři jsme se povalovali na dece, Stefan ve svých bílo-zelených plavkách vedle Damona, Damon v černo-modrých vedle mě a já na kraji ve svém modro-žlutém modýlku.

„Kte-ROU, jsi chtěla říct,“ opravil mě Damon.

„Ty holky jsou k ničemu.“

„Ta krátkovlasá blondýnka má náhodou dost dobrý podání a blokuje skoro každý smeč,“ poznamenal Stefan.

Vytřeštila jsem oči, ale díky slunečním brýlím to nebylo vidět. „I ty, Brute?!“

„Berem bloncku,“ prohlásil můj manžel a odhopkal k partičce mladých dospělých na volejbalovém hřišti.

„Hraješ se mnou,“ zabručela jsem na Stefana nesmlouvavě.

 „Bude mi ctí.“ Byl jen krůček od výbuchu smíchu.

V poli zůstal už jenom Damon a ta blondýna. Ostatní odešli. Damon si házel s míčem a zářivě se na mě usmíval. Já se tvářila chladně. Stoupla jsem si na opačnou stranu sítě a propalovala ho pohledem.  Mimické svaly mu poněkud ochably, když si všiml Stefana po mém boku.

Copak, miláčku? Něco špatně? Ušklíbla jsem se nevinně a ďábelský zároveň.

Neodpověděl mi.

„Tak fajn. Lidi, tohle je Becky. Becky, támhle ten hnusák s kyselym ksichtem je můj bratr Stefan a tamto je Elena.“

„Jeho žena. Velmi mě těší,“ doplnila jsem.

„Hra!“

Se Stefanem jsme byli dokonale sehraní, a i když Becky taky nebyla špatná, s Damonem jí to prostě nešlo. Byl pořád vzteklý a nadával jí. Ona mu to samozřejmě vracela, a tak ji po pěti minutách ovlivnil, aby mlčela. Báječně jsme se se Stefanem bavili! Vyhráli jsme 25:13.

Potom Damon rozhodl, že dáme jedno kolo ženský proti chlapům. Rozvázala jsem Becky jazyk a byla k ní tak milá, jak jen jsem to uměla. A nelitovala toho. Hrálo se mi s ní skvěle! Oba bratři se neustále hádali, přihrávky jim toho moc neříkaly a já měla co dělat, abych je upamatovala, že se nemůžou na místě sežrat. Ještěže měli na nosech brýle, protože i těm méně všímavým lidem by byly jejich krvavé oči nápadné. S Becky jsme je porazily 25:19.

Zbývalo poslední možné sestavení týmů. Já s Damonem a Stefan s Becky. Pokusila jsem se vyhodnotit Damonův stav pouhým pohledem. No, výsledky nebyly zrovna příznivé. Funěl jako býk, před kterým toreador mává červeným praporem.

„V pohodě?“

„Jasně. Rozdrtíme je na padrť!“

„Ne, pokud se budeš tvářit takhle,“ uchechtla jsem se.

Dotčeně se na mě podíval. „Sklapni! Můžu se tvářit, jak chci!“

„Já mám sklapnout?!“

„Seš snad hluchá? Mám ti to vyrejt do písku, nebo ti to stačí zopakovat? S - K - L - A - P - N - I!“

„A ty zase VYCHLADNI!“ vřískla jsem a pak mě napadlo něco zcela geniálního. Přistoupila jsem k němu a zvedla ho do náruče.

„Co to do prdele děláš?!“

„Jdu tě zchladit,“ usmála jsem se líbezně a vykročila směrem k moři.

„Cože?! Co to kurva - Pusť mě, ty jedna mužatko! Slyšíš?! Eleno, Okamžitě mě pusť!“ Mrskal se jak žížala na háčku.

„Usmívej se, miláčku, lidé se na nás dívají.“

„Nebudu se usmívat! Dělej! No tak! Pane bože! Kde se to v tobě vzalo?! Pomoooc! Chce mě zabít!“

Byla to sice fuška, ale nakonec jsem to dokázala. Když jsem stála asi po kolena ve vodě, Damon to vzdal. Došla jsem s ním do ještě větší hloubky a tam ho pustila. S mohutným žblunknutím se ozval i aplaus a pískání. Otočila jsem se k našemu obecenstvu a hluboce se uklonila. To jsem ale neměla dělat. Damon se mezitím vynořil z vody a skočil mi na záda. Okamžitě se mi podlomila kolena a zhroutila jsem se ke dnu. Když jsem se dostala opět nad hladinu, Damon stál přede mnou, ruce v bok a triumfální úsměv. Pohodila jsem vlasy a vyplivla vodu.

„Mizero!“

„Začala sis!“

„Měli jsme jít do toho zábavního parku. Tam bychom zapadli,“ rozesmála jsem se.

„Měla by sis mě spíš nějak udobřit,“ udělal krok vpřed.

„Ne, to ty mě.“

Damon přimhouřil zákeřně oči. Čekala jsem, že mě zase nějak podrazí. Místo toho se však vrhl na moje rty přímo nadzvukovou rychlostí. Až pak si mě k sobě přitáhl. Propletla jsem natažené paže za jeho krkem a objala jeho jazyk tím svým. Lidé na pláži na nás opět začali pokřikovat.

Vyšli jsme z moře ruku v ruce, s úsměvy na rtech.

„Tak už jste oba CHLADNÍ?“ zeptal se Stefan.

„No, Elena je sice docela nažhavená, ale ujasnili jsme si, že si to necháme až na večer, viď, zlatíčko?“ Políbil mě na tvář a já ho odstrčila.

„Lháři!“

„Hra!“ zavelel Stefan, abychom s Damonem neskončili v sobě ať už oním nebo tamtím způsobem.

Když jsme dorazili domů, byli jsme naprosto vyčerpaní. Všichni jsme se těšili do postele, ale osůbka sedící poklidně na terase nám stála za to, abychom spánek ještě o pár minut odložili. Stefan před ní předstoupil a krutě na ni shlížel ze své výšky.

„Chtěla ses před odchodem rozloučit, nebo co tu ještě děláš?“

Lexiin obličej byl zcela klidný.

„Zůstávám.“

Stefan si ji podezíravě prohlédl. Nedala mu však jedinou záminku jí nevěřit, a tak souhlasně přikývl.

„Fajn. Moje nadšení obdržíš zítra. Teď jdu spát. Dobrou noc.“

„Dobrou, Stefane,“ zavolala jsem za ním.

Damon se svalil na židli vedle blondýnky a trochu se k ní nahnul.

„Buďme k sobě upřímní, zlato. Jsi tu jenom kvůli mně, že je to tak?“ Zamrkal na ni svůdně.

S odporem se zašklebila. „Zůstávám kvůli Stefanovi. Pokud by měl někdo odejít, jste to vy dva, ne já.“

„Nech už toho, Lexi,“ řekla jsem mírumilovně ale důrazně. „Copak spolu nemůžeme normálně vycházet? Stefanovi nevadíme. Měla jsi ho dneska vidět. Celý jen zářil a pořád se smál. Vsadím se, že zejtra ráno ho budou pěkně bolet tváře. Nemohla bys nám dát taky šanci? Alespoň jednu. Možná nejsme tak špatní, jak si myslíš.“

„To ne, jsme ještě horší,“ pomohl mi Damon a křenil se přitom od ucha k uchu.

„V zásadě proti vám nic nemám,“ podívala se nám oběma do očí, „ale oba jste Stefanovi nespočetněkrát ublížili a to se nedá jen tak odpustit.“

„On s tím problém neměl,“ podotkl Damon.

„Udělali jsme pro něj i spoustu dobrých věcí, nesmíš vybírat jen to špatné,“ snažila jsem se to nějak zachránit.

„U tebe tomu věřím, ale u něj?!“ Ukázala nevěřícně na Damona prstem.

Ten jen lhostejně pokrčil rameny. „Zbavil jsem ho Eleny. Copak to se nepočítá?“

„Dneska u snídaně mu dolil kafe!“ Zajásala jsem.

Lexi se už déle neubránila úsměvu.

„Jste oba šašci! Ach jo. Stefanovi by to asi udělalo radost…“

„Ano a velkou!“ ozval se křik z domu.

„Co nás posloucháš?!“ zaječela Lexi.

„Pardon!“

Upírka jen pobaveně zavrtěla hlavou.

„Oprava. Vy Salvatoři jste šašci. Chvíli se milujete, pak zase nenávidíte, někdy oboje najednou. Ale zřejmě vám to tak vyhovuje, co? No, nemůžete po mně chtít, abych vás měla stejně ráda jako Stefana, ale pokusím se… vás snášet.“

„To pro začátek bohatě stačí,“ zazubila jsem se.

„Tak na šťastný konec,“ podala mi ruku a já ji vřele stiskla.

Damon povstal a narovnal si rozepatou košili.

„Vítej do rodiny!“ Vlepil jí pusu na tvář dřív, než ho stačila zarazit.

„S tebou to bude nejtěžší,“ povzdechla si.

„On je jen velmi komplikovaný a nepochopený, viď?“ zahákla jsem se do něj.

„Já jsem mnoho věcí,“ ušklíbl se pyšně.

Chvíli jsme si ještě povídali a pak se konečně odplahočili do ložnic. Ani jsem se nepřevlíkla z plavek a usnula tak, jak jsem dopadla do peřin. Kdyby šel spát Damon k Lexi, zjistila bych to až ráno… to bych ho totiž našla ležet rozcupovaného na kousíčky poblíž její postele.

Pokračovat na další kapitolu