10. kapitola

Komentář autora: Konečně víkend! I když jedu na chatu, alespoň že to bude rodinná oslava, takže hafo dobrýho jídla a pití. Ještěže jsem nikdy nedržela dietu :P A myslete si klidně, že jsem namyšlená nebo naivní, podle mě jsem to ani nikdy nepotřebovala. Díky, mami a tati, za vaše skvělé geny :D
Přichází poslední rozjařená kapitola. Pochopte, že to má bejt poměrně rozsáhlý dílo, proto jsme se "tak dlouho" (uvozovky, protože mně to tak dlouhý nepřijde :D) plácala s kapitolami prakticky o ničem. Většina příběhů nad 100 stránek to tak má a první série DZ byla přes 90 A4 (to máte jeden díl Upířích deníků cca, ne? :D). Druhá by na tom měla být podobně :) Takže tolik k tomuhle. Jinak mě svým zvráceným způsobem těší, když se vám něco nezdá :P Zaprvý nejsem žádnej umělec světa, zadruhý i ve svý nejoblíbenější knížce najdu pár pasáží, který mi úplně neseděj. Tak jako ani nejlepší kamarád není bez chyb, jen jsou jeho chyby přijatelné. Takže asi takhle beru kritiku, pokud je samozřejmě v malý míře, až mi půlka z vás pomluví celou kapitolu a návštěvnost rapidně klesne, pak to budu brát, jakože bych se sebou měla něco dělat :D.
Už nekecám! Čtěte si :)

„Pu pu pi du. Paaauuu!“ Sklouzla jsem se po zábradlí a skočila Damonovi na záda.

„Co to?“

„Já nevím. Chce se mi řádit!“ Kousla jsem ho do ucha.

„Co takhle zničit Stefanovi pokoj?“ navrhl a dál mě přidržoval.

„A co ten Lexiin?“

„To bychom si zařádili naposledy…“

„Pravda.“

Zpoza rohu vyšel Stefan. Jen mírně zaskočen se před námi zastavil.

„Řekl jsem jí, ať mi vleze na záda, a ona to vzala doslovně,“ vysvětloval Damon.

„Chceme řádit,“ zakřenila jsem se.

„Hmmm.“

„Přidáš se?“

Stefan váhal, což mě dost překvapilo. Nečekala jsem, že by něco takového vzal vůbec v úvahu.

„A jak přesně si to řádění představujete?“

Damon: „Teprve tu představu tvoříme.“

Stefan: „Co takhle závody dvojic? Ty s Elenou na zádech a já s Lexi.“

Damon s úšklebkem: „Neměla by vzít spíš ona tebe, abyste měli alespoň nějakou šanci?“

Stefan: „Poradím se s ní,“ a vyběhl schody do Lexiina pokoje.

Damon mě pustil a otočil se ke mně.

„Nemusíš ho pořád tak shazovat,“ zamručela jsem trochu vyčítavě.

„Já a shazovat svého velkého a silného bratra?!“ zajíkl se pohoršením.

Vrazila jsem mu pomyslnou facku.

To už jsme slyšeli dva páry nohou cupitat po schodišti.

„Říkal někdo závod?“ Zablýsklo se Lexi v očích.

Všichni čtyři jsme vyšli na zahradu. Teda oni šli, já si poskakovala a házela hlavou ze strany na stranu.

Zavrť mi ještě trochu tou prdelkou, ať se mám alespoň na co koukat. Ozval se mi Damonův hlas v hlavě. Přestala jsem tedy hopsat, udělala mu tu radost a při každém dalším kroku jsem vybočila pánev trochu víc do strany.

Aaammm. Možná to nebyl tak dobrej nápad.

Rozesmála jsem se, když jsem se ohlédla přes rameno a viděla oba bratry, jak mi hladově zírají na pozadí. Nijak jsem to ale radši nekomentovala.

„Takže. Jak bude vypadat trať?“ zeptala se Lexi.

„Co takhle odsud k tomu lesu? Je to asi čtyři sta metrů, možná pět set,“ odhadoval Stefan.

„Pche, ani nemrkneš a jsem tam,“ prskl Damon.

„Máš snad lepší návrh?“ Zamračil se jeho bratr.

Damon jen pokrčil rameny. „Ty seš tu pán domu.“

„Tak se jde na věc,“ zamnula si Lexi spokojeně ruce a hupsla Stefanovi na hřbet.

Udělala jsem to samé a obtočila ruce kolem Damonova krku.

„Já to odstartuju!“ řekla rychle Lexi. „Připravit. Pozor. Teď!“

Asi jsem to mírně podcenila. Když Damon vyrazil, bylo to jako setkat se s tornádem. Tak silný nápor větru jsem nečekala a téměř okamžitě spadla. Trochu jsem potřásla hlavou, abych se vzpamatovala, a zaostřila na cílovou rovinku. Akorát dobíhal Stefan s Lexi. Damon by vyhrál, ale takhle nám to asi nikdo nehodlal uznat. Naši soupeři se hlasitě rozchechtali. Potichounku jsem zavrčela. Však on vás ten smích přejde, až se zvednu! V další sekundě stál nade mnou Damon.

„Co to tu vyvádíš?!“ pištěl nechápavě. Vypadalo to, že se každou chvíli začne smát nebo mi nadávat.

„Seděl sis někdy na zádech? To se prostě nedalo!“ Vyškrábala jsem se s námahou na nohy.

„Prohráli jsme,“ konstatoval.

„Já vím. Ale teď jim to natřem,“ nadzvedla jsem vyzývavě obočí.

Damon mi oplatil můj ďábelský úsměv a hvízdl na Stefana a Lexi. Ti k nám okamžitě naklusali, už celkem klidní, jen občas si odkašlali, aby zakryli zbytkový smích.

„Nebudeme lhát, tohle kolo jsme prosrali, ale jistě nebudete proti odvetě, že ne?“

„Klidně. Vidět ten Elenin zrazenej výraz ještě jednou mi nedělá problémy,“ ušklíbla se Lexi a ve Stefanově hrdle to pobaveně zachrčelo.

„Sklapni, bloncko,“ prskla jsem a ona se jen falešně usmála.

Znovu jsem se uvelebila na Damonových zádech a tentokrát se chytila pevněji. Prsty jsem mu zabořila do paží tak hluboko, jak jen to šlo. Stejným stylem mě přidržoval i on za stehna.

„Teď to odstartuju já,“ dožadovala jsem se svých práv. Nikdo nic nenamítal, a tak jsem se zhluboka nadechla: „Připravit. Pozor. Teď!“ Stiskla jsem víčka pevně k sobě a schovala hlavu za Damonovo rameno. Možná běžel o něco pomaleji, možná už jsem na to byla připravená. Tak či tak, dorazili jsme do cíle jako první. Odhalila jsem svůj bělostný chrup a seskočila z Damona. Stefanův obličej mě nijak netěšil, ten nám to vítězství snad i přál. To pohled na Lexi byl o poznání lepší. Její baculaté tváře byly ještě baculatější. Nebýt tam Stefan s Damonem bála bych se, že mě na místě rozcupuje.

„Takže je to nerozhodně,“ prohlásil Stefan.

„Do třetice všeho nejlepšího?“ ozvala jsem se.

Lexi i Damon přikývli. Přemístili jsme se opět na start.

Tam se Stefan přemýšlivě zamračil a řekl: „Co kdybychom to teď zkusili bez užívání našich upířích sil?  Čistě podle lidských pravidel.“

„Copak to jde?“ podivovala jsem se.

„Když můžeš zapřít své lidské emoce, proč bys nemohla potlačit upíří výhody?“

„Na tom něco bude,“ uznal Damon.

„Já jsem pro,“souhlasila Lexi.

„Já taky,“ přitakal Damon.

Já jen pokrčila rameny. „Mně je to fuk. Stejně se jen nesu.“

Odpočítávání se ujala opět Lexi. Oba bratři se rozutekli. Pokud se to tak dalo vůbec nazvat. Bylo to spíš potácení než běh.

„No tak dělej! Pohni!“ Snažila jsem se nějak vyhecovat svého běžce.

„Vedeš si dobře, Stefane,“ poplácala toho svého Lexi.

„Asi pojdu,“ zaúpěl Damon.

„Ne! Nesmíš to vzdát. No tak! Já ti věřím. Už jenom kousíček!“

„Nejsme ani v půlce!“ zaskuhral.

Stefan s Lexi se tlačili dopředu.

„Hej! Počkejte na nás!“  Co to kecám?!

„Hezkej pokus,“ ohlédla se po mně Lexi se škodolibým úsměškem na tváři.

„No tak, Damonku,“ šeptala jsem mu do ucha. „Vydrž ještě. Vždyť je to jenom Stefan!“

„Já - se - snažím,“ hekal.

Radši už jsem mlčela a jen sklíčeně pozorovala Lexiin cop, jak skáče nahoru a dolů. Do cíle jsme dorazili o dost později. Damon okamžitě klesl na všechny čtyři a já měla co dělat, abych přes něj neudělala kotrmelec.

„Myslím, že o vítězi není třeba diskutovat,“ pnula se ta mrcha Lexina pýchou.

Uraženě jsem vyplázla jazyk a Stefan se strašně krásně usmál, až tím málem zahnal můj hněv. Ale opravdu jenom málem. Přidřepla jsem si k Damonovi a konejšivě ho pohladila po zádech.

„Dobrý, starouši?“

„K tomuhle mě už nikdy - nikdo - ničím nepřinutí,“ funěl stále.

Po chvíli mu bylo líp a postavil se.

Zahleděla jsem se k lesu. Nebo spíš k tomu málu stromů. Byly to převážně jehličnaté borovice, kterým začínaly větve až hodně vysoko a tam tvořily malou korunu. A pak mě něco napadlo.

„Mám další soutěž!“ zvolala jsem nadšeně.

Všichni na mě zvědavě zamrkali a mlčeli.

„Bude to každej sám za sebe. Kdo jako první vyleze až na vrchol,“ ukázala jsem neurčitě k porostu.

Všichni natočili hlavu tím směrem. Něco zamumlali a potom přikývli. Každý jsme si vybrali svůj strom a po zaznění Damonova teď začali šplhat. Zklamaně jsem zjistila, že jsem nejpomalejší. Zatímco mně se dostávala kůra pod nehty, ostatní už seděli na větvích a povzbuzovali mě (teda spíš rozčilovali) svým křikem. Fakt jako opice.

Další disciplínu navrhnul Damon. Pojmenoval ji: Kdo chytí vránu - tím myslel sebe. Nikdo nic nenamítal, a tak se převtělil a udělal pár koleček. Potom přistál na zemi kus od nás. Všichni jsme se na něj vrhli. No, asi to nebyla ta nejlepší strategie. Sťukli jsme se a Damon nám stejně uletěl. Naháněli jsme ho po lese jako šílenci, všichni špinaví a byli bychom i sedření, kdybychom se nehojili tak rychle. Odfrkla jsem si pramen vlasů z obličeje. Nemělo cenu se na něj bezmyšlenkovitě vrhat. Vždycky proklouzl. Přikrčila jsem se tedy za jeden keř a taky na sebe vzala svou zvířecí podobu. Tu totiž neočekával a musela jsem využít každičký moment překvapení, který se mi nabízel. Byla jsem trpělivá. Poslouchala jsem Stefana a Lexi, jak nadávají a vztekají se. Kdyby to šlo, smála bych se, ale levharti to bohužel neumí. A pak konečně přišla moje chvíle. Pták se snesl kousek ode mě a zobákem se podrbal pod křídlem. Potichounku jsem se plížila ze svého úkrytu. Vůbec o mně nevěděl. Otočil se, až když už jsem byla ve skoku. Zatřepetal křídly, ale bylo pozdě. Lehce jsem ho zavalila svým tělem a vycenila na něj zuby. Havran párkrát zamrkal těma pro něj tak nepřirozeně modrýma očima. Uznal svou porážku a zlidštěl. Nadšeně jsem zařvala a taky se vrátila do své vlastní kůže. Damon stále ležel na zádech a já na něm. Křenila jsem se.

„Jaká jsem?“

„Úžasná,“ usmíval se a zastrčil mi vlasy za uši. „A taky proklatě sexy,“ dodal a přitáhl si mou hlavu k té svojí. S chutí jsem mu oplácela polibky, které nabíraly na intenzitě. Vzrušení mnou projelo tak náhle a silně, až to bolelo. Damon hltavě ožužlával mé rty a tiskl se ke mně. Snažila jsem se alespoň trochu krotit, ale když mi skousl spodní ret, moje sebeovládání se zhroutilo. Roztrhla jsem mu košili. Posadil se se mnou a nechal mě, ať mu ji sundám.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se někde za námi.

S mlasknutím jsme rozpojili naše ústa a pak se opatrně, s naprosto nevinnými tvářičkami, otočili za tím zvukem. Lexi stála s hlavou mírně nakloněnou ke straně, ruce v bok, podupávala si a měla ukázkově kantorský výraz. Stefan byl trochu rozpačitý.

„Nerušíme?“

„Jistě, že ne. Chtěli jsme na vás počkat, ale dlouho jste nešli, tak jsme začali bez vás. Přidáte se?“

Lexi jen odevzdaně zavrtěla hlavou.

„Dám si sprchu. Připadám si jako dikobraz se vším tím jehličím všude možně,“ oznámila nám a zmizela.

Stefan si oblízl rty. „Já si půjdu asi něco ulovit. Nějak mi vyhládlo,“ omluvil se a taky se vytratil.

Zbyli jsme jen my s Damonem. Vášeň nás bohužel také opustila, a tak jsme se svalili na znak vedle sebe a civěli do sluncem prozářených větví. Nakonec jsem se odhodlala zvednout a vydala se k domu, abych ze sebe smyla pot a prach. Své rudé tílko a riflové kraťasy jsem mohla rovnou vyhodit! Nejdřív jsem zamířila do ložnice, abych si vybrala nějaké čisté spodní prádlo a oblečení. Vzala jsem za kliku a směrem k sobě otevřela. K nohám se mi sesulo bezvládné tělo popelavé pleti s černými vystouplými žílami. Její blond vlasy ztratily lesk a na tváři ji utkvěl zděšený výraz. Uprostřed hrudi, trochu k levé straně, měla Lexi zabodnutý kůl. Zalapala jsem po dechu a těžce polkla žaludeční šťávy, které se mi okamžitě rozlily do úst. Znovu jsem se nadechla a vykřikla první slova, která mi přišla na mysl: „Stefane! Damone!“

Pokračovat na další kapitolu