8. kapitola

Komentář autora: Tahle kapitola se mi líbí, ta se mi povedla :P Část po hvězdičkách (***) o něco víc, než ta první, ale i s tou první jsem spokojená. Tak snad to budete mít podobně :D
Joo a klidně mě upozorňujte na překlepy! Zrovna nedávno jsem si jen tak četla poslední kapitolu Světla pro temnotu a jeden tam byl! A ještě v Já chci taky! jsem asi před měsícem objevila jeden :D Takže klidně pište, až mě to bude štvát, tak vám to zakážu :P :D

Damonova paže na mém těle byla těžká, jeho dech na mé šíji klidný a hřejivý. Spal. Já sice ležela na boku, měla zavřená víčka, vnímala jen jeho blízkost, ale místo spánku suplovala přemýšlivost, kterou jsem ze srdce nenáviděla! Skopla jsem přikrývku k našim nohám a přetočila se na záda. Konečně jsem cítila, jak mi těžknou končetiny. I madam přemýšlivost již zhasla světla a chystala se domů. Otázky v mé hlavě utichly, jenže je nahradily obrazy a ty byly snad ještě horší…

 Viděla jsem samu sebe v těch nádherných bílých šatech stát před kostelem. Dveře se otevřely a já překročila práh. Lavice byly prázdné. Došla jsem až k muži ve smokingu. Natočil ke mně svou tvář, z níž nejvýraznější byly zelené oči a přísný, protáhlý nos. Vzal mě za ruce a mírně se usmál. I já se usmívala. Pak se ozvaly čísi kroky. Pohlédli jsme k východu a tam stál Damon, strhaný a pomlácený. Venku vypukla bouře tak silná, že smáčela okraj červeného koberce. Stefan si mě k sobě přitáhnul. Věděla jsem, že bych se ho měla pustit, že bych měla jít vstříc svému skutečnému manželovi, ale ten snový byl tak uchvacující a jeho objetí tak samozřejmé, přirozené.

„Táži se vás, pane Stefane Salvatore, zda vstupujete dobrovolně do manželství se zde přítomnou slečnou Elenou Gilbertovou, budete jí oporou v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci?“

„Ano,“ zaburácel Stefanův hlas, ačkoliv promluvil téměř neslyšeně.

„Eleno, prosím,“ zaskučela ta troska sotva se držící na nohou.

„Táži se vás, slečno Eleno Gilbertová, zda vstupujete dobrovolně do manželství se zde přítomným panem Stefanem Salvatorem, budete mu oporou v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci?“

„Ano,“ odpověděla jsem krutě. Vůbec jsem se nepoznávala!

V tu chvíli Damon padl na kolena. Zhnuseně jsem na něj upřela své oči a pak se jimi vrátila k tomu krásnému ženichovi, který si už natáčel mou bradu k polibku. Nejdřív mě pohladil jeho nos na tváři a pak, o něco níže, i jeho rty.

„Ne!“ zařval Damon.

„Neee!“ ječela jsem, když jsem se konečně osvobodila ze svého mikrospánku.

Naštěstí jsem upíra, spícího jen několik centimetrů ode mě, neprobudila, ani se nepohnul. Posadila jsem se a zajela si prsty do vlasů. Potom jsem se vyškrábala z postele, přehodila přes sebe tenký saténový župan a vyšla na chodbu. V domě bylo ticho. Chtěla jsem se nadýchat čerstvého vzduchu, a tak jsem zamířila ke schodišti. Byla to jasná noc plná hvězd. Vítr se proháněl zahradou a dával stromům ústa. Župan za mnou vlál jako plachta výletní lodi, vlasy mě pleskaly do zad. Kus přede mnou stála kamenná lavička a na ní seděl muž z mého snu, akorát že bez kvádra. Strnula jsem a jen ho pozorovala. Seděl tiše a nehybně, jako by byl také z kamene. Tak moc jsem chtěla číst jeho myšlenky. Tak moc jsem chtěla vědět, jestli se alespoň trošku podobají těm mým. Zavinula jsem se do krémové látky a vydala se k němu. Beze slova jsem obešla lavičku a posadila se. Stefan mou přítomnost nechal bez povšimnutí. Snad to povzdechnutí, které vypustil z nozder, mělo znamenat, že o mně ví.

„Nemůžeš spát?“

„Přidělil jsi nám nepohodlnou postel,“ vyčetla jsem mu ironicky.

„Nabídl bych ti svoji, ale jak vidíš, taky za moc nestojí,“ usmál se.

„Počítáš hvězdy?“

„Spíš třídím myšlenky.“

„Aha,“ odmlčela jsem se. Stefan se však k hovoru neměl, tak jsem pokračovala: „Proč jsi tolik uzavřený?“

„Jak to myslíš?“

„Tak, jak jsem to řekla. Já vím, že máš rád svůj klid a neplýtváš slovy, ale víš přece, že se mi můžeš s čímkoliv svěřit.“

„Není s čím,“ daroval mi svůj pohled. „Vážně, Eleno. Kdyby se něco dělo, dozvěděla by ses to jako první nebo druhá, když je tu teď Lexi, ale mně nic neschází. Žiju relativně šťastný život, mám krásný dům a v něm svou nejlepší kamarádku a teď i tebe a svého bratra. Je mi fajn, nic mě netíží.“

„A proto sedíš asi tak ve dvě ráno sám na lavičce a zíráš do noci?“ Povytáhla jsem jedno obočí.

„To dělám běžně…“

„A přijde ti to normální?“

„Jo, celkem jo.“

„No, tak dobrá,“ protáhla jsem se a dlouze zívla.

Stefan si mě zvědavě prohlížel.

„Vypadáš starší,“ prohodil z ničeho nic.

„Fakt?“

„Mm-hm. I když nikdy nezestárneme, ta léta se na nás podepíší. Tobě je to vidět na očích.“

„Hm, to je zvláštní, protože já si pořád připadám jako malá holka,“ zakřenila jsem se na něj a zaklonila se tak, abych sklouzla z lavičky a dopadla na měkkou trávu.

Jenže se tak nestalo. Místo toho jsem přistála do svalnatých paží. Stefan stál nade mnou v hlubokém předklonu. Jednou rukou se opíral o okraj lavičky a druhou měl položenou podél mojí páteře. Jeho obličej byl blízko. Strašně moc, moc blízko! Zmateně jsem na něj mrkala nevinnýma očkama. Ústa se mi pootevřela, ruce někdy během procesu obtočily kolem jeho krku. I mezi jeho rty byla škvíra. Cítila jsem, jak se rozechvěl. S napětím jsem očekávala, jaký bude jeho další tah. Chtěla jsem mu to rozhodování usnadnit, jenže jsem měla co dělat sama se sebou. Tak už mě polib, sakra! A přesně kvůli takovýmto myšlenkám jsem raději zůstala nehybně ležet v jeho náručí.

Opatrně mě vytáhl zpátky do sedu a postavil se naproti mně. Vzhlédla jsem k jeho očím a zavřela pusu.

„Promiň, myslel jsem si, že padáš. Teda neúmyslně. Chtěl jsem jenom pomoct.“

„Jasně, v pohodě,“ zasmála jsem se, aby to znělo věruhodně a abych skryla své vnitřní rozrušení.

Pak jsem se zvedla a upravila si župánek.

„Víš, co by nám prospělo?“

„Pár facek?“ Zkroutil obočí.

„Ne. Proběhnout se! Myslím jako upíři, ne jako lidé. S Damonem si občas dáváme takhle závody. Věř mi, po tom usneš i na rozžhavenejch uhlíkách.“

„Tak fajn. Dáma má ale přednost,“ pokynul mi rukou.

„Nashle u támhle toho stromu, starouši,“ mrkla jsem na něj a doslova vystřelila z místa.

***

Damon se stále ještě válel v posteli, když jsem vstávala. Nevěděla jsem, kolik bylo hodin, ale slunce už dávno vysušilo ranní rosu. Chvíli jsem hledala koupelnu. Přeci jenom, byl to obrovský dům. Po sprše jsem si začala čistit zuby. V zrcadle jsem spatřila přicházet svého rozcuchaného manžílka. Kráčel si pyšně jako páv ve svých bílých boxerkách s podpisem Calvina Kleina na pružné gumě. Přistoupil těsně ke mně a s úsměvem se díval na obraz mého obličeje.

„Čo je?“ pokusila jsem se promluvit s kartáčkem v ústech.

Damon mi ho vzal a to mě donutilo se k němu otočit. Dřív, než jsem na něj stihla šišlat, mě políbil. Absolutně jsem nechápala, o co mu jde. Zpěněná pasta se nám rozpatlala snad úplně všude. Damonův jazyk si přitáhl ten můj a objel s ním svůj chrup. Potom ode mě převzal ještě trochu pěny, odtrhl se a chvíli kroutil pusou jako křeček. Pak se sehnul k umyvadlu a odplivl si, vypláchl ústa a obdařil mě svým rošťáckým úsměvem. Zůstala jsem stát na místě s lokty přitisknutými k tělu a dlaněmi otevřenými vzhůru. Oči mi div nevyskočily z důlků.

„Tak, a mám vyčištěno. Uvidíme se u snídaně,“ vlepil mi pusu na tvář a dodal: „Mimochodem, máš trochu pasty v uchu.“

Bylo mi jedno, že mi stéká pěna po bradě a tvářím se jako naprostý debil. Vy byste snad reagovali jinak? Ten chlap mě prostě nikdy nepřestane udivovat. A i proto ho tak miluju.

Sešla jsem dolů už upravená a oblečená. Zamířila jsem rovnou na terasu. Stefan akorát stavěl slunečník nad stůl přeplněný jídlem.

„Dobrý ránko,“ usmála jsem se na něj i na Lexi a posadila se vedle Damona.

„Dobrý, dobrý,“ zamumlal Stefan zabraný do upevňování paraplete.

Lexi mlčky žvýkala nugátový croissant.

Nalila jsem si kávu a naložila na talířek dvě bulky, šunku a sýr. Připadala jsem si jako na dovolené v hotelu.

„Takže, co je dneska na programu?“ Mnul si ruce můj tmavovlasý upír.

Byl tak šťastný. Bylo to až neuvěřitelné a já z toho měla hroznou radost, protože jsem věděla, že je to hlavně mojí zásluhou.

„Asi navštívím Zacha, dlouho jsem ho neviděla,“ pronesla zamyšleně Lexi.

„Nezmínila ses mi o tom,“ zamračil se na ni Stefan.

„Rozhodla jsem se teprve včera,“ pokrčila rameny.

„Nemůže nás vystát,“ pošeptal hlasitě Damon svému bratrovi.

„Lexi, neblbni. Vzal jsem si v práci volno, abychom mohli být všichni spolu.“

„Tak pojeď se mnou! Zach tě má rád, určitě by tě přivítal s otevřenou náručí.“

„A to tady mám nechat svoje hosty jen tak?“ Mrštil rukou naším směrem.

Připadala jsem si jako v kině. Byli jsme s Damonem potichu a jen poslouchali a sledovali.

„Nejsou to hosti. Nikdo je nezval a ani nic neplatí, takže jsou to příživníci,“ zavrčela.

„To nemyslíš vážně, že ne?“ Uchechtl se nevesele.

„Pojedeš se mnou, nebo ne?“ Tvářila se neutrálně.

„Ne,“ jeho výraz ztvrdl. „A jestli ty odejdeš, tak už se ani nevracej.“

Chvíli na něj zůstala civět. Hruď se jí nadzvedávala hlubokými, zuřivými nádechy. Přimhouřila oči a nakrčila nos.

„Fajn, jdu si zabalit.“ Zvedla se ze židle a oddupala si to zpátky do domu.

„Teda Stefane! Já zírám,“ uznal Damon.

„Káča pitomá,“ soptil jeho mladší bratr.

„Já jsem z toho taky na měkko,“ ušklíbla jsem se.

„Však počkejte. Ona se za chvíli vrátí,“ procedil ještě skrze zaťaté zuby a uvelebil se ve své lenošce.

„Opravdu ti dali v práci volno?“ zeptala jsem se.

„Jo - no - tak nějak. Z počátku z toho můj nadřízený nebyl zrovna nadšený, vlastně mou žádost zamítl, když jsem mu dneska ráno volal. Tak jsem se u něj zastavil a domluvil mu.“

Střelili jsme po sobě s Damonem pohledy. Pak jsme nabili a vypálili tentokrát proti Stefanovi.

„Snad jsi na něj nepoužil nátlak?!“ vyhrkl Damon a konec úst mu přitom škubal v jakési křeči.

Stefan se nepohodlně zavrtěl a prohrábl vlasy na temeni.

„Nedal si říct a já to volno potřeboval. Byl jsem zoufalý!“

„Je ta dovolená placená?“ Snažila jsem se v sobě udusit své pobavení. 

Stefan si nervózně obtáhl rty jazykem a natočil hlavu tak, že jsme mohli obdivovat jeho profil. To už jsme to s Damonem nevydrželi a vyprskli smíchy. Stefan si nás zamračeně prohlížel. Zamumlal něco ve smyslu: „Nečekal jsem, že toho budu litovat tak brzy,“ a odešel. S Damonem jsme brečeli ještě dobrých pět minut po tom.

Pokračovat na další kapitolu