7. kapitola

Komentář autora: Pamatujete si ještě, o čem byla šestá kapitola? :D Každopádně navazujeme dost těsně, tahle kapitola bude popisovat, co se stalo ještě téhož dne, když přišla Lexi. Je to hodně dialogový, všechno teď bude hodně dialogový, řekla bych :D

Tak ať se líbí! ;)

Stála jsem ve spodním prádle před velkou skříní z tmavého dřeva a vybírala si oblečení, které do ní Damon vyskládal. Stefanův vkus se v interiéru nezapřel. Vše působilo tak hřejivě, starožitně a vstřícně. Celá stavba měla čtyři patra, ale poslední sloužilo jen jako půda. Stefan tam měl uloženy všechny cennosti a upomínkové předměty, takže i své deníky. Náš a Stefanův pokoj se nacházel ve třetím patře, Lexiin v druhém. Měli jsme nádherný výhled do zahrady. Byla obrovská, vlastně to byl spíš park, protože v ní rostlo víc stromů a keřů než květin. Postel stála hned pod oknem, které bylo schované za dlouhým, pomerančově oranžovým závěsem. Tapety na stěnách, béžové barvy, zdobily zlaté a právě tak oranžové kresby, které připomínaly svícny nebo odkvétající lilie, jedno z toho.

Konečně jsem si vybrala. Navlékla jsem se do černých tepláků a plandavého, žvýkačkově fialového trika s tříčtvrtečními rukávy a stahovací šňůrkou v horním lemu. Spletla jsem si vlasy do copu a cupitala za ostatními na terasu. Seběhla jsem schody a došla na menší ochoz, potom následovaly další schody a nakonec potemnělá chodbička až k východovým dveřím. Velká část přízemí byla prosklená. Celý pozemek byl ohraničen živým plotem, takže to neubíralo na soukromí, jen přidávalo na provzdušenosti domu.

„Tady je moje princezna,“ usmál se na mě Damon a poklepal na sedačku vedle sebe. Pohladila jsem ho po jemných kadeřích a posadila se.

„Něco k pití?“ Nabízel se okamžitě Stefan, vzorný hostitel.

„Už se nachladila krev, co jsme si přivezli?“

„Ne. Ale prozatím můžeš čerpat z mojí zásoby,“ zajekotala Lexi, natáhla ruku ke stříbrné nádobě s ledem a červenými sáčky a jeden po mně hodila.

„Díky.“

Opatrně jsem ho rozdělala a nalila si do sklenice.

Už jsi jim to řekl? Vyslala jsem k Damonovi.

Ne. Myslel jsem, že to budeš chtít udělat sama.

Ráda bych, jenže jak mám začít?

Co já vím! Neměli jsme si sundávat ty prsteny. Všimli by si jich a měli bychom po starostech.

To by bylo hrozně neosobní.

A jednoduchý.

Správně. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě?

Tím se řídíš celej život, viď?

„Co si to tam vy dva šuškáte?“ Zamračila se Lexi.

Věnovali jsme ji s Damonem nechápavé pohledy. Nemohla přece slyšet náš rozhovor, nebo ano? Slova jsem se ujala já.

„My? Nic. Byli jsme úplně zticha.“

Blonďatá upírka nás zajala svýma hnědýma očima, podrobila důkladnému rozboru a nakonec propustila.

„Dobře.“

Nervózně jsem se usmála a zaječela Damonovi v hlavě: A o tomhle jim povíme kdy?!

„Takže, Lexi. Prozraď mi. Jaký to je, žít s mým bráškou? Nosí ti snídaně do postýlky? Povídá si s tebou až dlouho do noci…“ ušklíbal se můj choť jako na přehlídce jízlivých úsměvů.

„Proč se rovnou nezeptáš, jestli spolu spíme?“ zeptala se s ledovým klidem.

„Chtěl jsem být taktní, ale když jinak nedáš: je dobrej milenec?“

„Nepotřebuji se o tom přesvědčovat.“

„A co je nového u vás?“ Spráskl ruce Stefan a zapletl si prsty.

Damon ztichl a věnoval mi významný pohled.

Teď nebo nikdy, dodal.

„No - není to tak úplně novinka, ale - zjistili jsme, že jsme na sebe s Damonem napojení.“

Rozhodla jsem se začít tím snazším.

„Cože?“ Zakabonila se Lexi.

„Máme telechat,“ vysvětlil Damon s úsměvem a moudře opřeným ukazováčkem o bradu.

„Dokážeme spolu komunikovat prostřednictvím našich myšlenek,“ přeložila jsem.

Stefan: „Jak? Odkdy?“

„Od té doby, co se ze mě stal upír. Damon říká, že je to proto, že jsem zemřela s jeho krví v těle.“

„A že jsme si už předtím byli blízcí,“ doplnil mě.

„Jak romantické,“ zavzdychala Lexi. Její nesnášenlivost mě začínala pomalu nadzvedávat mandle.

„Co teprve řekneš na tohle: hádej co, Elena se nechala přejmenovat!“

Později ho za to jistě budu milovat ještě víc, ale v tu chvíli jsem ho za to nenáviděla.

„A jak se tedy jmenuješ, El? Katherine-číslo-dvě?“

„Lexi!“ okřikl ji Stefan.

Později ji za to jistě budu nenávidět ještě víc, ale v tu chvíli jsem ji za to milovala.

„Pro tebe jsem PANÍ Elena Salvatorová. Ještě jednou mě oslov jinak a vyrvu ti srdce z těla, pak ho naložím do lihu a vystavím jako trofej.“

Těžko říct, která z těch dvou vět se postarala o nastalé ticho, ale sázela jsem na tu první.

Damon chvíli pokyvoval hlavou ze strany na stranu. Nakonec semkl rty a koutky stočil dolů, takže jeho pusa vypadala jako obrácený banán.

„Hezky řečeno, líp bych to ani já nesvedl,“ uznal.

„Vy - vy - jste se - zasnoubili?“ vysoukal ze sebe s námahou Stefan.

„Vlastně - už jsme svoji,“ špitla jsem.

„Oukej, já jdu spát. Je tu na mě příliš mnoho Salvatorů.“ Lexi dopila svůj ovocný koktejl a odešla.

Zůstali jsme jen my tři. Jako za starých časů.

„Jestli nám chceš vyčítat, že jsme tě nepozvali na svatbu, tak si to rovnou odpusť, byl to soukromej obřad.“

Stefan si jen bezradně prohlížel naše ruce. Hned mi došlo, co na nich hledá.

„Nemáte prsteny.“

„Jsou nahoře v kufru,“ vysvětlila jsem.

„Dojdu pro ně,“ zamrkal Damon a nenechal nás dlouho čekat.

Vhodil dva bělostné kroužky a jeden s kamenem do Stefanovy nastavené dlaně. Upřeně na ně zíral a přejížděl po nich prstem. Z vnitřní strany snubních prstenů byla vyryta naše jména a datum svatby. Položil je na stůl a zaměřil se na můj zásnubní s lapisem lazuli.

„E, jako Elena,“ zamumlal si víceméně pro sebe.

„Znáš mě. Potrpím si na detailech.“

„Bílé zlato?“ zeptal se Stefan se samozřejmostí v hlase a podal mi můj prstýnek.

„Žlutý už se nenosí. Navíc mi všechny zlatý snubáky připomínaj Pána prstenů a Elena rozhodně není Gloom, Frodo ani jinej hnusák z toho filmu.“

„Jsou pěkné,“ zhodnotil Stefan a zvedl se ze své lenošky. „Asi už si také půjdu lehnout, když dovolíte. Připozdívá se a já měl náročný týden.“

„Jasně. Dobrou noc.“

„Ať tě blechy z vousů štípou celou noc, bráško.“

Stefan nereagoval. Ústy mu škubnul náznak úsměvu a pak se ztratil v přítmí domu.

„Tak, to bychom měli,“ oddechnul si Damon, zaklonil se ve své sedačce a vzhlédl k nebi.

„Ani to nebolelo, že?“ ujišťovala jsem se.

„Ne, nebolelo.“

Alespoň nás ne, pomyslela jsem si.

Damon sklouzl jedním očkem k mému obličeji. „Pojď ke mně, zlatíčko,“ napřáhl své paže v uvítacím gestu.

Mírně jsem se usmála a přitulila se k němu. Objal mě a opřel si svou tvář o tu mojí.

„Jsi šťastná?“

„Samozřejmě. Mám tebe. Víc ke spokojenosti nepotřebuju.“

„To rád slyším,“ usmál se a políbil mě na líčko.

„Jen bych si přála, aby byl stejně šťastný i Stefan.“

„Stefan nemůže být nikdy šťastný.“

„Myslíš?“ Otočila jsem se na něj.

Pohladil mě prstem po nosu a krásně se usmál. „Je to starej mrzout, vždycky si najde důvod, proč se tvářit ukřivděně, a nikdy si nepřestane vyčítat svoje chyby. Smiř se s tím a přestaň si dělat starosti.“

„Hm, asi máš pravdu,“ ušklíbla jsem se a trošku se zavrtěla.

Jenže jsem to nemohla nechat být. Stefanovo chování mi prostě leželo v žaludku. Tvářil se tak zrazeně a zlomeně, když se dozvěděl tu velkou novinu. Nebo se mi to jen zdálo? Nevsugerovala jsem si to, protože si přeju, aby to tak bylo? Aby ho to ranilo, protože ke mně stále něco cítí? Chci, aby jeho láska ke mně byla stejně silná jako kdysi? Jsem opravdu až tak strašná? Potřásla jsem hlavou, abych se těch myšlenek zbavila. Dopřáli jsme si s Damonem večerní procházku a pak se uložili ke spánku jako ostatní. Zatímco mé tělo usínalo, výčitky svědomí se ve mně opět probouzely.

Pokračovat na další kapitolu