12. kapitola

Komentář autora: Trošku jsem zmokla... nevadííí :D A ještě jsem možná alespoň na chvíli zazářila v očích naší češtinářky (nebo jsem spíš na chvíli vystrčila hlavu z hnoje, který v určitý skupince lidí vidí), když jsem do ticha řekla latinský slovo týkající se mluvnice: etymologie... ať žijou SPF :D
Co ke kapitole?... ani nevím, prostě kapitola s dlouhým dovětkem :D Joo a začne se projevovat ta inspiraci Vampýrskou akademií, jak jsem uváděla ve spoilerech :P
Následovat bude pauza cca měsíční, podle toho, jak mi psaní půjde od ruky.
Tak ať se líbí!
Joo a včera jsem pod jedním videem z youtube viděla krásnej komentář: "I believe that Damon & Elena Always Survive and i know that Stelena Never Dies." - líp to říct snad nikdo ani nemohl :)

Probrala jsem se. Otevřela oči a - nic neviděla. Ale vůbec nic. Oslepla jsem snad? Několikrát jsem zamrkala. Pěkně to štípalo, ale pomohlo. Černo černá tma se protrhala a já uzřela bílé světlo. Ne, nebyla jsem v nebi. To se jen sluneční paprsky odrážely od neuvěřitelně čistého sněhu. S nepředstavitelně velkou námahou jsem se podepřela na loktech a obkreslila hlavou půlkruh. Vysoké jehličnany mě obkličovaly jako nějakého vetřelce.

„Haló?“ Neznělo to moc lidsky. Odkašlala jsem si a zkusila to znovu. Nic.

Byla jsem celá zatuhlá. Potřebovala jsem se nejprve rozhýbat. Potom jsem ze sebe oprášila vrstvičku sněhu a zadívala se na svoje ruce.

„Pane bože…“

 Má pokožka byla bledě žlutá s tmavě zelenými, modrými a fialovými fleky, které se do sebe vpíjely. Nebýt upírem, jsem už asi dávno po smrti. Musela jsem tam ležet opravdu dlouho…

Tak nějak jsem se vyškrábala na vrtkavé nohy. Udělala krok a málem upadla. Kolena jsem měla jako z cukru, suchá, křehká a skřípavá. Tuto akci jsem několikrát zopakovala a pak se zastavila.

Kam vlastně jdu? A kde to jsem? A jak jsem se sem dostala? Co to mám na sobě?… Co se to sakra děje?! Počet mých otázek, které mi neměl kdo zodpovědět, mě značně znepokojoval. Tak jo. Přemýšlej. Vzpomínej. Uvažuj. Dělej něco! Jenže jakákoliv psychická činnost mě nepředstavitelně zmáhala. V hlavě mi bzučelo, hučelo a skučelo. Měla jsem sto chutí zalézt si někam do závěje, vykašlat se na celý svět a hlavně na nic nemyslet. Ale neudělala jsem to. Prostě se někam dostaň. Někam, kde jsou lidé. Najíš se a bude ti líp. Zhluboka jsem se nadechla a upíří rychlostí se rozeběhla kupředu. Sníh kolem mě lítal na všechny strany. Les párkrát přešel v palouk. Terén se svažoval do kopců. Všechno bylo rozmazané a oči mi vysychaly. Nenarazila jsem však vůbec na nic. Na chvíli jsem si odpočinula. Žuchla jsem na zadek a opřela se zády o omrzlý kmen. Ze zasněžených větví na mě sklouzlo několik drobounkých vloček. Měla jsem neblahý pocit, že přimrzám. Znovu jsem se vydala hledat civilizaci. Ať jsem byla kdekoliv, byla to pustina. Během tří hodin jsem nenarazila na živou duši. Docházely mi síly. A začalo se smrákat. To není dobrý…

Cítila jsem, jak zpomaluju. Upíří běh přešel do lidského a ten se brzy změnil v chůzi. A ta v kulhání. Žaludek se mi stáhl a cévy zúžily. Měla jsem takový hlad, že bych nepohrdla ani rozkládajícím se skunkem. A pak jsem konečně zahlédla v dálce malilinké světýlko. S trochou štěstí to mohl být tak kilometr cesty; se smůlou halucinace. Tak či tak, zamířila jsem k němu. Jen vidina teplé lidské krve mě držela na nohou. Nad strategií útoku jsem neuvažovala.

Už to bylo blíž a byla jsem si jistá, že se mi to nezdá. Stromy se rozestupovaly a v nočním šeru se za nimi rýsovala chalupa. Velká jako vila, designovaná jako srub. Obložená dřevem, s terasou a balkónem. Omámeně jsem se k ní šourala. Foukal poměrně silný vítr, ale necuchal mi vlasy; ty už dávno zamrzly v odporném chuchvalci. Položila jsem jednu nohu na schod. Teprve potom jsem si všimla, že nemám boty. Byl to nejspíš právě pohled na má zubožená chodidla, co mi podlomilo kolena. Zřítila jsem se na zledovatělou terasu. Hlavu jsem si stihla podložit nataženou paží. Doufala jsem, že upadnu do bezvědomí a už se z něj nikdy neprobudím.

V tom zaskřípaly dveře. Ovanulo mě příjemné teplo a dopadl na mě stín čísi postavy. Nepohnula jsem se. Někdo zalapal po dechu a cosi zadrmolil. Pak mě přetočil na záda. Výhled mi zaclonila neznámá tvář. Párkrát jsme na sebe zamrkali a potom mě ta osoba vzala do náruče. Do ucha mi zamumlala něco, čemu jsem nerozuměla. Za to šumění krve v jejích žilách jsem rozuměla více než dobře. Přivinula jsem se k ní ještě blíž a rty se dotkla jejího krku. Pootevřela jsem je a zakousla se.

Osoba strnula. Ne však na dlouho. Sotva jsem polkla třetí doušek, odhodila mě pryč. Sklouzla jsem se po podlaze a zastavila se o skříň nebo něco takového. Potom se má večeře postavila přede mne, sehla se a zlomila mi vaz…

Když jsem procitla, mohla jsem dýchat, vidět pár metrů před sebe a dokonce se i hýbat. Sice omezeně, protože jsem měla ruce i nohy přivázané k židli, na které jsem seděla, ale přece. Brada mi klimbala na prsou. Vlasy mi roztály a spadaly přes obličej. Pomalu jsem zvedla hlavu a zamžourala. Všechno mě nepředstavitelně bolelo a zrak jsem měla zamlžený. Pokožka už chytala svou přirozenou, olivově snědou barvu. Zápěstí a kotníky však byly sedřené do krve. Nejspíš od těch provazů. Pokusila jsem se z nich vyprostit. Bez úspěchu.

Někdo promluvil. Jasný, hluboký, mužský hlas naplnil místnost. O protější stěnu se líně opíral nějaký chlap. Byl dost vysoký a paže měl pohodlně složené na hrudi. Do obličeje jsem mu pořádně neviděla, ale zdálo se mi, že se usmívá.

„Co?“ zaskuhrala jsem.

Cizinec tedy přednesl svou krátkou řeč ještě jednou. Konečně mi došlo, že nemluví anglicky. Měl silný hrubý přízvuk, možná trošku houpavý. Takový opilecký.

„Eeh, Do you speak english? Tu parles français? ¿Hablas español? Sprechen sie deutsch? Parli italiano?“

Muž se zamračil a potom trochu nejistě zabručel něco jako: „Gavarim pa rusky.“

To už mi svitlo. Bohužel, ruština nepatřila mezi jazyky, které bych zrovna ovládala.

„Tak to si asi moc nepokecáme, soudruhu,“ ucedila jsem ve své rodné angličtině a opřela si hlavu o židli.

Muž se odlepil od zdi a přešel ke mně blíž. Na sobě měl bílé tílko a modré džíny. Ostře řezané rysy mu pokrývalo strniště. Vlasy si buď oholil, nebo mu vypadaly. Tmavé oči planuly a nevýrazné obočí pocukávalo.

„Naštěstí trochu speakinguju,“ ušklíbl se. „Co seš zač?“

Nechápavě jsem na něj zírala. Tak nějak jsem nevěděla, co mu na to odpovědět. Upírka? Elena Salvatorová? Sněžná žena?

Nebyl zrovna trpělivý. Kopl mě do holeně, až jsem málem přepadla.

„No?!“

„Jsem upír,“ zakvílela jsem. Noha mě celá brněla. Bez krve jsem bolesti podléhala stejně snadno jako člověk.

„To vím taky. Chci vědět, jak jsi mě našla! Kdo tě poslal? Co jsi měla udělat?!“

Vytřeštila jsem na něj oči a otevřela pusu. Bezděčně jsem se uchechtla a podívala se na svoje promáčené, zakrvavené a roztrhané oblečení.

„Vypadám snad jako nějakej špión?!“

„Kdo by odolal dívce v nesnázích.? Dostalo tě to přes práh docela snadno, nemyslíš?“ vyštěkl a přejel si mohutnou dlaní po pleši. Otočil se na patě a vyšlapal přede mnou kolečko. Nejspíš byl na sebe pěkně naštvaný.

„Hele, řeknu ti všechno, co vím, dobře?“

Zastavil se. Rukou si teď mnul bradu a zkoumal mě svým rentgenovým pohledem. Pak přikývl.

„Když jsem se probudila, byla jsem zasypaná sněhem. Asi tři hodiny jsem bloudila po lese, než jsem narazila na tvůj dům. Hodlala jsem se z tebe nakrmit a pak najít civilizaci. A to je asi tak všechno.“

Nasadil prvotřídně pochybovačný výraz. „A v tom sněhu ses ocitla jak?“

„To nevím,“ povzdechla jsem si. „Ani nevím, kde jsem.“

„Na Sibiři.“

„Aha… to by leccos vysvětlovalo.“

„Nevypadáš jako zdejší,“ uvažoval nahlas. „Odkud jsi?“

„Agrrr, já nevím! Asi z Ameriky!“

„To je docela velká země.“

„Narodila jsem se v Mystic Falls, stačí?!“

Zarazila jsem se.

„Jéé, konečně jsem si na něco vzpomněla!“

Můj věznitel na mě shlížel s nepokrývaným zděšením. Jakoby si říkal: Bože, ona je blázen! Nakonec si ale přisunul židli a posadil se naproti mně.

„Tak vzpomínej, vzpomínej,“ pobízel mě.

„Bez těch provazů by mi to šlo líp.“

„Mně ne,“ ušklíbl se, čímž mi dal jasně najevo, že bych měla být vděčná, že ještě žiju.

„Fajn. Narodila jsem se v Mystic Falls. Vyrostla do tohohle věku. Potkala Stefana a - “ další slova mi uvízla v hrdle. Stefan, Damon, Katherine. Všechno se mi to honilo před očima jako zrychlený film. Ztěžka jsem polkla. „Napadla nás. Bojovali jsme s ní. Chtěla mě zabít, ale - Damon ji zastavil. A pak mi vymazala paměť…“

„Jak ti mohl někdo vymazat paměť? Jsi přeci upír.“

„Jak vidíš, moc velký účinek to nemělo,“ ušklíbla jsem se pro změnu já a pak mi to došlo. Instinktivně jsem zvedala ruku, ale přes provazy jsem nemohla. Vrhla jsem na svého posluchače hněvivý pohled. „Tak pustíš mě už?“

„Abys mě znova napadla?“ Postavil se a couvnul.

„Neublížím ti. Slibuju! Nejsem taková krvelačná bestie, jak si nejspíš myslíš. Umím se ovládat.“

Chvíli si podupával ve velmi pomalém rytmu. Potom se sehnul a uvolnil mi obě nohy.

„Díky,“ usmála jsem se.

Povolil i uzle na mých zápěstích. Následovalo však něco zcela nečekaného. Přimknul mi ta zápěstí k sobě a znovu je obmotal lanem, které při styku s mou pokožkou prskalo a čadilo. A taky mě pěkně štípalo.

„Je napuštěné sporýšem,“ řekl jakoby nic.

Vzal konec provazu a táhl mě za sebou jako nějakou otrokyni. Bezradně jsem za ním klopýtala. Rozvázal mi ruce, strčil mě do nějaké místnosti a jediný východ zatarasil obrovským květináčem.

„Zatím si tě nechám jako suvenýr. Věc, kterou nechceš, nepotřebuješ, nevíš, kdes k ní přišla, ale stejně ji nevyhodíš,“ vysvětlil mi a prudce zabouchl.

Rozhlédla jsem se kolem. Všude kvetl sporýš. Hlavou mi nezvladatelně prolétla dávná vzpomínka na můj hrobeček… jak v něm by teď bylo hezky.

Pokračovat na další kapitolu

Poznámka autora: Sibiřské lesy zaujímají asi třetinu území Ruska (takže cca 6 miliónů km²) - takže Elena tam opravdu mohla bloudit hezky dlouho. Na Sibiři jsou srážky poměrně vzácné, nejvíc prší v létě, čili žádné obrovské závěje, a když sněží, tak jen malé vločky, nikdy velké (viděla jsem film Útěk ze Sibiře, opravdu tam místy dokonce byla vidět tráva a ještě jsem četla nějaký deník, ve kterém stálo: „Ještě v březnu jsem poznal své stopy z listopadu, nebyly zasněžené.“, kdyby jste  si náhodou chtěli přečíst více, tak tady to je: http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1807%3Ail-jsem-na-sibii&Itemid=4  , nečetla jsem to celý, ale bylo to docela zajímavý. A ten film byl výbornej!). Pak je problém, že na celým území je permafrost... takže velký problém s vodou :D Ale ten v povídce s odpuštěním řešit nebudu! Jsme v budoucnosti, vynalezli nějakou vychytávku! :D Informace, co tady moudře přednáším, jsou možná chybné! Ale jestli, tak jen malinko... snad :D. Hledala jsem to všude možně, internet, knížky,… takže asi takhle.

Pokud má někdo nějakou teorii, proč na Elenu Katherinino ovlivnění nefungovalo, pošlete mi ho na mail, nepiště do komentářů!!! Jo a ne že mi předhodíte 10 nápadů a já si jeden z nich vyberu :D. Dejme tomu žeee... máte 2 pokusy ;) A asi žádná odměna za správnou odpověď, jen moje potvrzení, že máte pravdu :D (sry, ale nic mě jako odměna nenapadá...) - mailová adresa je v horním rámečku v odkazu "Kontakt"

A kdyby někdo chtěl, tak ZHRUBA takhle si představuju tu "srubovou vilu". V úplně jiným prostředí samozřejmě.