7. kapitola - epilog

Komentář autora: Vidíte, jak se vám vyplatí komentovat? :D Napsala jsem to ještě včera večer a dneska ráno opravila snad jen dvě věty a to ještě tím způsobem, že to, co jsem opravila, ani nebyla nějaká chyba ani ta věta nezněla nějak divně, ale... ani nevim, proč jsem to opravila :D
Jinak tentokrát jsem si jistá, že se vám kapitola moc líbit nebude :P Do dovětku na konci napíšu takový vysvětlení.
A na poslední odstavec jsem hrdá víc, než na celou minulou kapitolu. Ten se mi fakt povedl, ani jsem nad nim nijak neuvažovala, prostě ho napsala, pak si ho přečetla a řekla si "Hmmm.... tyjo, to je dobrý!" :D Moje mamka vždycky říká, že se člověk musí občas pochválit sám, protože by to nikdo jinej za něj líp neudělal :D
No, už mlčím! Snad si to užijete :)
A ještě něco! Za včerejšek 280 zobrazení? No to je náádhera :) Celý tenhle tejden neklesla návštěvnost pod 200 a červenec byl úspěšnější o pár stovek než červen. Paráda! :)

Řádně upevnila lano k autu a nastartovala. Pomalu popojížděla kupředu, aby se snad Stefan, který se držel druhého konce provazu, neotloukl o stěnu studně. Když zahlédla jeho mávající dlaň, zastavila. Vypnula motor a vystoupila.

Stefan přelezl přes okraj a unaveně se o něj opřel. Elena mu se slzami na krajíčku vyběhla v ústrety. Rád by jí šel naproti, ale byl příliš vyčerpaný. Proto jen rozpřáhl paže a pevně je kolem ní semknul, když do nich padla. A už nikdy ji nehodlal pustit. Ponořil se obličejem do jejích hedvábných vlasů a vkládal do nich tisíce polibků. Jeho nebeská kráska se rozvzlykala. Slzy se mu vpíjely do už tak dost promáčené košile. Nadzvedl jí bradu a chvíli se kochal pohledem na její tvář. Tolik lásky. Tolik radosti, že to nedokázal vypovědět jinak než polibkem. Slaným a přece sladkým. Dlouhým a přece příliš krátkým.

„Stefane!“ Vzala jeho obličej do dlaní, jakoby ho nepoznávala. Poté ho znovu pevně objala.

„Andílku můj. Šíleně jsem se o tebe bál. Jsi v pořádku?“

„Ty ses bál o mě? Co potom já! Neměla jsem tušení, kde jsi nebo co se ti stalo. Už mě nikdy nesmíš opustit, rozumíš?“

„Slibuji,“ usmál se a obtiskl rty na čelo. „Ale jak jsi mě vlastně našla?“ Zamračil se a trochu temnějším hlasem dodal: „A kde je Damon?“

Elena se zamyslela. Promítla si tu scénu ještě jednou…

Kráčeli v tichosti bok po boku. Dost daleko od sebe, ale ne dál, než by šli dva dobří přátelé. Pod nohami jim křupal sníh, který pokrýval celičký palouk. Náhle se Damon zastavil a strčil si ruce do kapes. Postavil se naproti Eleně, ale nedíval se na ni. Za jeho rameny zahlédla tmavý flek.

„Jsme na místě,“ řekl posmutněle. „Stefan je v té studni.“

„Ach,“ Elenu to trochu vyděsilo, ale snažila se nedat to na sobě znát. „A jak ho odtamtud dostaneme?“

„Ráno jsem tu nechal zaparkované tvoje auto,“ kývl hlavou směrem k silnici. „V kufru je lano. Neměl by to být problém ho pomocí něj vytáhnout.“

„Díky,“ pokývala hlavou.

Konečně zdvihl obličej a zahleděl se jí do očí. Zatnul čelisti a pokusil se o úsměv. Nebylo to pro něj lehké. Přenechat ji svému bratrovi, když ji konečně získal. Bylo to tak ale správné a ona si to tak přála a na tom jediném záleželo.

„Neříkej sbohem,“ téměř zaprosil.

„Neřeknu. Nikdy,“ ujišťovala ho pevně.

Opět sklopil zrak a svraštil obočí. „To, co jsi pro mě udělala… Nevím, jak ti poděkovat. Naplnila jsi ve mně všechno to prázdno… A já…“

„Co bys chtěl?“ odtušila a trochu se uchechtla.

Vykulil na ni oči. Nechápal, jak mu tak dokonale dokázala číst myšlenky.

Nejistě si odkašlal. „Víš… chtěl bych mít něco, co by mi tě připomínalo. Kdybych náhodou zase třeba zakolísal a ztratil nad sebou kontrolu… Něco, co by mě drželo nad hladinou.“

„A co by to podle tebe mělo být?“

„Pramen tvých vlasů,“ zadrmolil téměř nesrozumitelně.

Elena nastavila dlaň a Damon do ní nejistě vložil malé nůžtičky, které vytáhl z kapsy. Vzala od spodu jeden dlouhý pramen a těsně u kořínků ušmikla. Pak ho předala i s nůžkami Damonovi. Ten vylovil z bundy fialkově modrou stuhu a převázal ji přes ten drahocenný dar. Opatrně ho políbil a zastrčil do náprsní kapsy.

„Nechceš se s ním přece jen jít rozloučit? Jistě by tě rád viděl. TAKOVÉHLEHO.“

„Ne,“ ušklíbl se, „nechci pokazit tuhle vzpomínku.“

Elena si povzdechla a též se zatvářila nejistě. Damon sklonil hlavu, aby vyhledal její oči.

„Copak?“

Obdařila ho kočičím pohledem a on pochopil. Ztěžka polkl.

„Eleno…“

„Prosím.“

Skousl si ret a nervózně udusal špičkou boty sníh pod ní. Poté překonal tu vzdálenost mezi nimi, přiložil ruce na její čelisti a políbil ji. Když se odtáhl, měla zarudlé oči. Ale suché.

„Opatruj se, Damone.“

„Ty taky, Eleno,“ ještě chvíli ji držel a pak s hlasitým zakrákáním odletěl.

Ona však věděla, že se neviděli naposledy.

„Eleno?“ Stefanův hlas ji vracel zpátky do přítomnosti.

„Odešel,“ odpověděla prostě.

Nedůvěřivě povytáhl obočí. „Odešel? Jen tak?“

„Tak trochu jsem mu otevřela oči. Kdybys ho viděl… Ani bys ho nepoznal, jak se změnil. Už se ho nemusíme bát.“

Pořád na ni zíral, jakoby si nebyl jistý jejím duševním zdravým. Co on mohl vědět? Klidně mohla být pod Damonovým nátlakem.

„Věř mi!“ Stiskla mu ruku a zatvářila se vyčítavě.

„Ale - jak - jak?“

„Povím ti to, až budeme v penzionu, ano?“

„Dobře,“ nejistě přikývl a odlepil se od kamenné zídky.

Ruku v ruce kráčeli zasněženou krajinou dva andělé. Jeden z nich byl démon a druhý člověk. Přesto se vznášeli na neviditelných křídlech a nad hlavami jim visela svatozář. Byli tak stejní, a přitom jediné, co je spojovalo, byla jejich láska, a dokud ta trvala, trval jejich život, i když jeden byl pomíjivý a druhý věčný.

Konec

Dovětek: Ano. Opravdu jsem si dovolila napsat povídku, ve které neskončí Elena s Damonem ale se Stefanem :D. Proč? Protože mi to tak sedělo. Elena celou povídku milovala Stefana. Na začátku stejně jako na konci. To, co prožila minulou kapitolu s Damonem, nebylo nijak romantický. Ne v tom pravym slova smyslu. Udělala to "z dobroty srdce", aby "pomohla" Damonovi, aby zachránila Stefana (protože ten starý Damon by jí možná nikdy neřekl, co udělal se svým bratrem), no a vlastně tím ochránila i samu sebe. Ano, rozhodně má slabost pro Damona, kdyby Stefan zmizel z povrchu zemského, nebeského i pekelného, byla by s ním, ale prostě Stefan je Stefan "vždycky to bude Stefan" :D. A ta pusa na rozloučenou byla ve stylu pusy Stefana a Eleny v poslední kapitole Doučování zla - opět nic moc romantického ;) Takže tak. Protestovat samozřejmě můžete, ale já si to jinak nedokázala představit ;)